Evoluce 1/2

Úvod

Kdysi jsem se učila o Darwinovi. Podle něj přežívají druhy nejlépe přizpůsobivé podmínkám v přírodě.
Evoluční teorie jsem brávala jako docela nudnou kapitolu biologie. Teď jsme na Zemi byli my, lidé. Podle všeho dostatečně silní, abychom přežili. Přizpůsobili jsme se ročním obdobím, přežívali jsme jednu katastrofu za druhou. Dokonce ani světové války nás zcela nepoložili na lopatky. Mluvívalo se o konci světa způsobeném znečištěním planety, globálnímu oteplování, či v daleké budoucnosti pádu velkých meteoritů. To měl být konec našeho lidstva podle vědců.

Jenže s čímsi jsme nepočítali. S evolucí. Zrodili se potomci lidí, kteří se rozhodli náš zánik ještě urychlit. Dost děsivě.
________________________________________________________

Dlouho jsme putovali a vyhýbali se oblastem, kde hrozilo riziko napadení. Povětšinou jsme chodívali sami, my čtyři.
Můj otec byl vysoký a statný muž, jehož tvář, pokrytá hustými vousy, budila dojem velkého válečníka. Tak jsem si ho alespoň ve svých představách vykreslila. Po většinu dne jsem viděla jen jeho záda. Chodíval svižně a často se zastavoval, aby naslouchal zvukům z okolí. U boku měl připásán podomácku vyrobený meč, jehož délku už pokrývala rez.
Matka byla spíše drobná, světlovlasá žena, která dokázala uvařit cokoliv z čehokoliv, když nastala nouze. Pamatuji si její světlounké paže a jemné ruce, jež mě vedly a udržovaly mé nohy v chodu. Častokrát mi vyprávěla příběhy, které mi pomáhaly usnout.
Co se týče bratra, který na svět přišel o tři roky později po mém narození, milovala jsem ho. Narozdíl ode mě, zdědil po matce zlaté prstýnky ve vlasech a světlounkou pleť. Když matka vyprávěla příběhy o andělích, představovala jsem si je v podobě svého bratra.
Záměrně nevyslovuji jejich jména. Po té strašné události jsem se zapřísáhla je již nevyslovovat. Jako by na nich seděla nějaká kletba nebo zlé znamení. Ne že bych na ně nemyslela, naopak, ale jejich jména jsou pro mě tabu.
Čas od času jsme se na našich cestách na nějakou dobu usadili, když jsme našli vhodný úkryt, ale nebylo to nijak často.
Uplynulo pár let, ačkoliv nebylo podle čeho se moc řídit, léta se určovala odhadem. I to šlo dost ztěžka, jelikož nade všemi ročními obdobími převládla zima. Dní, kdy bývalo teplo, ubývalo. To jsme potom mohli na chvíli zapomenout na všechny starosti.
Já i bratr jsme vyrostli. Mě mohlo být kolem osmnácti, podle výpočtů otce. V tu dobu jsme došli do jednoho rozpadlého města, kde jsme se chtěli ukrýt v jednom z těch bytů, které kupodivu nepoznamenal proud času a počasí.

Pár dní nám bylo moc dobře, jako bychom zapadli do jednoho z těch příběhů z dávných dob. Mohli jsme se konečně umýt a pořádně se vyspat. Otec však býval stále ve střehu. Po dlouhé dny, které jsme tam trávili a jen pro potravu vycházeli ven, se nic nedělo. V okolí panoval klid a ticho.
„Leandro,“ oslovila mě matka, když jsem se dlouhé hodiny dívala škvírou mezi dvěma těžkými závěsy, v místech kde bývávalo okno, ven. Otec ráno vyrazil na lov, abychom měli co jíst. Nikdy se tak dlouho nezdržel. Abychom neměli strach, vracíval se brzy, i když nic neulovil a po chvíli vyrážel znovu.
Otočila jsem se a zadívala se do matčiny starostlivé tváře. „Půjdu se po něm podívat.“ Rozhodla jsem se, ale matka přiskočila a pevně mi stiskla paži.
„Nepustím tě,“ zavrtěla hlavou a na krajíčcích modrých očí se zaleskly slzy.
„Nepůjdu daleko,“ namítla jsem zbytečně, matka mě nepustila.
„Tak půjdu já!“ Rozhodl bratr oblékajíc si těžký kabát.
„Ne!“ Vyjekly jsme s matkou naráz. Podívaly jsme se na sebe. Matka provinile sklopila oči. Nemohla jsem jí to mít za zlé, bratra milovala více než mě. Nebylo divu, vypadal tak líbezně. I po tom, co z dětské roztomilosti vyrostl do chlapecké mužnosti. Rychle mě za ten poslední rok dorostl a jeho kulatá tvář se pomalu protahovala. I obočí jako by trochu ztmavlo a zdálo se hustší. Snad jeho vlasy zůstávaly stejné, v prstýnky tvarované.
„Jsi příliš mladý,“ ošila se matka, když spatřila jeho překvapenou tvář.
Stáhl obočí k sobě a zamračil se. „Nejsem mladý, jsem muž. Dřív nebo později budu jako otec.“
„Spíše později,“ matka vykročila k němu a konejšivě mu položila ruku na ramena a přitiskla k sobě. Tlumeně se zasmála, když bratr pořád něco namítal.
Přišla moje chvíle. Hbitě jsem sáhla po svém kabátu, který ležel přehozený přes židli, a přiskočila ke dveřím. U dveří jsem čapla kovovou tyč opřenou o zeď.
„Leao!“ Slyšela jsem, jak zvolal bratr, ale já utíkala ze schodů ven před dům.
Náhle jsem se ocitla v dokonalém tichu. Udělala jsem krok vpřed. Pod botou mi zakřupal sníh a já se rozhlédla. V okolí se nic nehýbalo. Vzduch stál na místě, sněžit přestalo před nějakou dobou, přesto mrzlo. Postavila jsem límec a přitiskla blíž ke krku. V ruce jsem tiskla tyč připravená ji kdykoliv použít. Možná by se mi povedlo pár vteřin zůstat na živu. A ani to nebylo jisté.
Udělala jsem dalších několik kroků a pocítila podivné píchání v žaludku a na hrudi, jako by mi na něm leželo několikatunové závaží.
„Vzpamatuj se Leao,“ šeptla jsem si pro sebe a jen na kratičký okamžik uvolněně zavřela víčka. Dala jsem se doleva, cestou lemovanou další řadou rozpadlých domů. Z některých zbyla pouze hromada sutin a vyčnívajících ocelových lan. Otřásla jsem se. Už jsem tudy šla několikrát, ale vždy s otcem, když svolil, abych ho následovala na obhlídce, ale až teď jsem naplno vnímala obraz zkázy.
Všechno bylo pokryté sněhem. Otcovi stopy se ztrácely a já si čím více uvědomovala, že jsem nejspíš udělala chybu a měla bych se vrátit. Jenže ačkoliv rozum mi radil tohle, něco mě stále drželo a pohánělo vpřed. A myslím, že to byl strach, z kterého jsem nemohla dýchat.
Šla jsem dál tím domořadím a cítila jsem, jak tyč studí i přes potrhané rukavice. Počínala jsem si jako otec. Šla jsem svižně a potichu a každou chvíli jsem zastavovala, abych se mohla zaposlouchat. Otec mohl třeba zakopnout a zranit si nohu. Chtěla jsem zachytit jakýmkoliv zvuk, který mě k němu mohl dovést.
„Když hrom zahřmí a konec světa se blíží, pak počítej kolik kamínků uvízne ti v hrsti a schovej si prsty, než ti je někdo ukousne,“ šeptala jsem si pro uklidněnou. „Jedna noha a druhá vpřed, podívej se v širý svět. Zbraň si drž pěkně u sebe, neb ta cesta vede do nebe.“
Něco jsem zaslechla. Zastavila jsem se. Krev v žilách mi proudila o to rychleji, o kolik se mi roztlouklo srdce. Ten zvuk jsem neměla kam zařadit. Obezřetně jsem se rozhlédla se zbraní vztyčenou a připravenou odrazit útok. V mém zorném poli se ale nic nehýbalo. Kdybych cítila vítr, přisoudila bych mu příčinu toho krátkého zašramocení, ale stále bylo bezvětří. A šramot ustal a přehlušilo ho dokonalé ticho.
Ještě chvíli jsem postávala na místě rozhlížejíc se, ale po chvíli jsem opatrně vyrazila vpřed. Nahlížela jsem do každých zákoutí, ale ani stopa po otci. Když jsem došla na okraj města a přede mnou se rozprostřela obrovská bílá pláň narušená několika bílými stromy, pochopila jsem, že se otec možná rozhodl město obejít. Do otevřeného prostoru by se neodvážil. Pokud někde bývala zvířata, která se dala ulovit, zdržovala se teď v bývalých městech, kde nalézala lepší útočiště než v holé krajině.
Dala jsem se po pravé ruce a snažila se držet co nejblíže ruinám. A pak po několika metrech jsem ve sněhu pár stop přede mnou zahlédla nějaký předmět ležící ve sněhu. Nerozeznala jsem ho, protože byl zčásti zasněžený. Z neznámého důvodů se mi po zádech rozléval mráz až po zátylek a věděla jsem, že tento pocit nesouvisí s mrazem.