Narozeninový dárek

K osmnáctým narozeninám jsem si přála auto, to mi však nemělo být souzeno. Místo toho na mě doma čekala malá krabička ukrývající nový ipod a několik kousků oblečení. Rodiče mě potom odvezli k babičce, která se tvářila, jakoby mi chtěla předat všechnu moudrost, kterou za ta léta nashromáždila. Co bylo ale ještě víc divné, poslala mámu s tátou nekompromisně pryč a tvářila se při tom tak tajuplně, jak jsem ji ještě nikdy předtím neviděla. Naivně jsem se zaradovala, že na mě nejspíš čeká vzadu za domem nové fáro, nebo alespoň ojeté, a rodiče o tom nevědí, jenže jsem byla vedle. Babička mě zavedla do kuchyně, kde měla nachystané pohoštění pro svou jedinou vnučku a posadila mě ke stolu. „Co se asi bude dít?“ pomyslela jsem si. Tvářila se tak obřadně, až jsem začínala mít tušení, že neodejdu s pusou na tvář a obálkou s penězi v ruce jako obvykle.
Počkala, až se najím a potom někam odešla. To, s čím se vrátila, mi nejenom zkazilo iluze o autu ale i o jakémkoli alespoň trochu hezkém dárku. Nesla knihu. Starou, zaprášenou, potrhanou bichli, která pamatovala nejspíš i narození Ježíše Krista. Slavnostně ji přede mě postavila a čekala na mojí reakci, která ji, jak se zdálo, moc nepřekvapila.
„Knížka?“ zeptala jsem se sklesle.
„Není obyčejná,“ odpověděla zase tím tajuplným hlasem, jako kdyby mi právě dala něco ve stylu Aladinovy lampy.
Pokusila jsem se ji otevřít, byla psaná latinsky nebo nějakým starým jazykem, který jsem neznala.
„To si počtu.“ Pronesla jsem ironicky a přemýšlela, jestli se někde na googlu bude dát stáhnout e-book v překladu.
„Neboj, až to budeš potřebovat, budeš tomu rozumět.“ odbyla mě a vytáhla z kapsy další dárek, pravděpodobně stejně záhadný a stejně k ničemu jako kniha. Byl to jakýsi amulet. Velký žlutý kámen zasazený do zlata na tlustém, ne moc hezkém řetízku. Ani ten amulet zrovna nezářil novotou a nevypadal, jako kdyby ho právě vyzvedla u zlatníka a ani nebyl hezký. Se slavnostním úsměvem, za který by se nemusela stydět ani hollywoodská hvězda mi oznámila: „Tento amulet tě bude vždy ochraňovat před veškerým zlem, které se na světě vyskytuje, v těžkých chvílích ti ukáže cestu a ani v době zdánlivého klidu nezůstane nečinný, ukáže ti pravou tvář lidí, dobře ho opatruj.“
„Panebože ona snad bude chtít, abych to nosila“, pomyslela jsem si. A její proslov pokračoval: „Máš dar, Niko.“ To teda jo, starou knížku a šutr na krk.
„Ty sny, které se ti občas zdávají a potom se vyplní, to není náhoda. Niko, ty jsi čarodějka.“
V momentě, kdy to slovo vyslovila, jsem zalapala po dechu. Dělá si snad srandu? „Nic takového přece není,“ pokusila jsem se o slabý protest. Razantně zavrtěla hlavou a začala mi vyprávět historii čarodějnictví. Dějepis mě nikdy nebavil, ale něco způsobilo, že jsem zůstala sedět jako přikovaná a zaujatě poslouchala. Potom se dostala k naší rodině. Tenhle „dar“ se údajně dědí ob generaci a projeví se už v dětství, proto se pozná, kdo je jím obdařený a komu můžou toto tajemství svěřit a naučit ho všechno potřebné, aby tradice zůstaly zachovány.
„Takže jsem to já, ta vyvolená, ale co to pro mě znamená?“zeptala jsem se, když dokončila svůj příběh.
„Jsi v nebezpečí a zároveň získáváš ohromnou moc, se kterou se budeš muset naučit nakládat.“
„V nebezpečí? Před kým?“ zajímalo mě.
„Čarodějnice nejsou nikdy v bezpečí, o upalování už jsem ti vyprávěla, navíc to není jediné nadpřirozeno, které existuje. Jsou tu démoni, upíři, vlkodlaci a další a někdo z nich by mohl chtít využít tvoje schopnosti, proto pečlivě chraň svoje tajemství.“ Potom mi vyprávěla o bílé a černé magii a o tom, co se smí a co se nesmí.
„K čemu je magie, když domácí úkoly musím psát stejně a ani lásku si nepřičaruju?“ probíhalo mi v myšlenkách, ale o týden později už jsem uměla pohybovat předměty, aniž bych se jich dotkla a rozuměla jsem několika stránkám v knize. Pomalu jsem začínala pronikat do tohoto světa, jehož opravdová část je běžnému smrtelníkovi skryta. A ona ta magie vlastně nebude až tak špatná věc a nakonec to byly ty nejlepší narozeniny, jaké jsem kdy zažila.