Jak vstoupila do mého života víla

"Jsem normální," řekl jsem ten den už po několikáté svému obrazu v zrcadle. Ale můj obraz se na mě díval velmi skeptickým pohledem, jako kdyby o mých slovech přemýšlel a pochyboval. V jednom krátkém okamžiku jsem si i myslel, že mi odpoví, jako mi odpověděl dnes ráno, ale očividně se rozhodl udělat ústupek a na veřejnosti na mě nemluvit. Dobře, je to jeho věc. Upřímně řečeno, byl jsem rád, že mám aspoň na chvilku klid a nemluví na mě nejen můj obraz, ale ani žádný z předmětů v mém okolí. Byl jsem rád, protože to znamenalo, že ona nejspíš spí, nebo se dokonce někde věnuje něčemu jinému.
Nemusel jsem dříve mluvit se židlemi, svým obrazem, chodníkem a jednou na zájezdu v Paříži i s palácem Louvre. To všechno přišlo postupně, nenápadně a potichu, jako nechtění příbuzní. Nechtěl bych, abyste nabyli pocitu, že jsem snad nerad, ale v mém životě se hodně změnilo. Musel jsem někdy složitě maskovat svou nenormálnost (ano, jsem nenormální, ať si snažím namluvit cokoli), ale to byla jen malá cena za to, co všechno jsem získal.
Někdy před rokem jsem neměl ještě ani tušení, že se tak změní celý můj život. Tehdy jsem byl normální kluk, který si studoval, měl holku, někdy i dvě a večer chodil po zábavách, když na to byl čas. Plánoval jsem si kariéru i rodiný život. A snil jsem...
Jak já jsem snil! V mých představách jsem se stále toulal po dalekých krajích, které neexistují. Utíkal jsem do fantasy světů, hledal jsem Fantasii a hrál jsem si. Koketoval jsem s vírou i magií a ezoterikou. Zajímalo mě cokoli, co mi mohlo tento svět ozvláštnit. Fantasii jsem považoval za největší dar daný lidem. To se nezměnilo. Ale jednoho dne jsem zjistil, co se stane, pokud svým fantasiím začnete hodně věřit.
Slova, myšlenky, city... Nejsou to jen nějaké biochemické reakce v mozku, jak by si někteří mohli myslet. Jsou blíže magii, než si je věda ochotná připustit. Ale jen proto, že věda z důvodu velmi obtížného exaktního zkoumání tuto cestu opustila. V pocitech je síla, myšlenky jsou jako nitě spojující reálné s nereálným a slova jsou klíče k jiným světům. Ale co jsou potom sny?
Jednoho dne ráno, zhruba před tím rokem jsem se probudil z kouzelného snu. Usmíval jsem se, protože takhle jsem rána vždy rád začínal. S dozníváním kouzelných snů. A tenhle byl opravdu luxusní. Setkal jsem se v něm s vílou, velmi nemocnou, umírající vílou, která mi ke konci snu dala... není pro to slova. Otevřela se mi a dala mi svou podstatu, část srdce i duše. Natolik mi důvěřovala a poprosila, abych jej chránil.
Krásný sen, krásné ráno. Ale pocit, že jsem něco získal mě neopouštěl celý den. Ani večer, ani následující ráno. Možná by to přestalo, kdybych si tak rád nezahrával s představivostí, kdybych si nepředstavoval, jak se toho kousku vílí duše dotýkám, jak se jej snažím léčit.
První den, kdy jsem to zkusil jsem byl jako mrtvý. Jako kdyby ze mě něco vytáhlo všechny síly a dlouho mi trvalo, než jsem se nějak zmátořil. A na ruce, v prstech, kterými jsem ve snu ten kousek vílího srdce uchopil, jsem cítil světlo i tmu zároveň. Divný pocit, do kterého jsem směřoval své představy.
Nezapoměl jsem, že jsem měl vílu chránit a léčit. A ve své představivosti jsem s touto hrou pokračoval. Nemyslel jsem, že by mohla být skutečná. Věřil jsem, že si jen hraju s představivostí, jako kdybych psal vymyšlenou povídku. A tak jsem jí tu a tam "poslal" nějakou sílu, podporu, radost, smích... A jelikož strádala, tak jsem si představil, že jí kousek pozvu k nám do světa, kde se o ní budu moci starat. Krásné představy, jak z pohádek, neřekli byste?
Když na mě poprvé promluvila, nebyl jsem si jistý, jestli jen neběží má představivost. Dělala to i dříve, že jsem si něco představoval, aniž bych na to opravdu myslel. Poprvé promluvila, když jsem jel metrem a ona mě mýma očima spatřila jako odraz ve skle. "Kdo je to?" V uších mi zazněl zvonivý hlásek plný veselý a bezelstného zájmu. A já přistoupil na hru své Fantasie, protože mi ještě nedocházelo, co se stalo. "To jsem já, ten který Tě sem přivedl. Je to můj obraz v okně metra."
Měl jsem pocit, jako kdyby pokývala hlavou. Zrovna jako malé dítě, které říká, že něčemu rozumí, ale vy víte, že neví ještě vlastně nic. "Co je to metro?" Pokračovala s vyzvídáním a já jí odpovídal. Povídal jsem o světě kolem, lidech, jak co funguje a o všem, co jí napadalo. Z její strany jsem cítil veselí, radost a povzbuzení. Když byla se mnou, tak jsem se usmíval. A nakonec, aby vše mohla pozorovat, tak jsem ji pozval do své mysli a o chvilku později i do srdce.
Na chvilku jsem zaváhal, jestli už nepřekračuji mez fantasie a nemůžu se tím vydat v šanc, ale Ona mne uklidnila. A tak to nějakou dobu šlo, všechno tiše a klidně, jak se sžívala s naším světem a léčila se ze svých zranění. Učila se o našem světě, který je tak odlišný od toho, který znala.
Jak se učila, tak si začala více dovolovat. Když poprvé "vnikla" do nějakého předmětu v mém okolí a promluvila z něj na mě, tak mě pořádně vyděsila. Opravdu vážně jsem přemýšlel o návštěvě psychiatra a o započetí léčení. Ale uklidnila mě, její něžné doteky na srdci, její pohlazení duše vše zklidnila.
Ano, někdy mě vytáčí. Protože je někdy až moc hravá a já přeci musím studovat. Mám také svůj život, studium přítelkyni. Nemůžu se jí pořád věnovat a něco jí vysvětlovat. A to ani za cenu toho, že mi dává naopak přístup k některým jejím silám. Možná se vám to bude zdát jako maličkost... Ale představte si, že můžete cítit city a pocity lidí kolem Vás? Najednou víte, jak se někdo cítí, jak mu pomoci, nebo ublížit. Volil jsem to první, samozřejmě. Jinak by mě asi rychle začala krotit. Ale představte si možnost pomáhat těm, kteří o pomoc volají tak tiše, že je nikdo neslyší? A představte si, že zároveň cítíte tu radost, kterou někdo cítí, když je mu pomoženo?
Jak jsem psal, nelituji, že Eleonora, jak ji nazývám, vstoupila do mého života. A dnes ráno mi dala další dárek. Prý už je úplně zdravá a v noci mě vezme do jejich světa. Tak jako já ji vzal sem. Už se začínám těšit, hodně mi vypravovala. A po dlouhé době tam budu první člověk. Moc se těším. A až se vrátím, tak Vám napíšu, jaké to tam bylo.
Mějte se tady krásně.