Konec je jen začátek - Kapitola 3

Cesta do města
Věci často nejsou takové, jaké se zdají být. Pro Petra to právě teď byla cesta do města, kterou se rozhodl podniknout. Autem mu to k prvním panelákům trvalo asi pět minut, ale to bylo rychlostí devadesát kilometrů za hodinu a v pohodlí auta. Pěšky, navíc za stálého kličkování mezi vraky aut, mu to trvalo něco přes hodinu. Nikdy nebyl ten druh člověka, co rád podnikal pěší výlety a tak když konečně přišel do stínu prvních paneláků, začínaly ho už docela bolet nohy. Klid a ticho, které ho provázely celou cestu až sem, pokračovaly i tady, ale v obklopení vysokých šedých stěn působily ještě daleko děsivěji, než venku v přírodě. Najednou k němu dolehl z dálky zvuk lidských hlasů. První zvuk od dnešního probuzení, který nevydal on sám. Rozhodl se, že se vydá směrem za hlasem a zkusí zjistit víc o tom, co se vlastně včera večer stalo. Po dalších deseti minutách chůze konečně uviděl skupinku lidí, stojících a debatujících před jedním z paneláků. Zamířil k nim a z dálky pozoroval, jak různorodá tato skupinka je. Byli tam tři muži, jeden tak okolo pětadvaceti, druhému bylo asi tak čtyřicet a šediny třetího napovídaly, že už mu bude minimálně šedesát. Byla s nimi i žena, bylo asi třicet let a měla v každé ruce ruku jednoho malého chlapce. Jak se Petr blížil, skupinka se utišila a viditelně znejistěla. Petr si toho všiml a sic mu zrovna dvakrát do smíchu nebylo, mírně se pousmál a došel k nim.
„Co po nás chceš?“ osopil se na něj hned ze začátku ten asi čtyřicetiletý muž, který vypadal jako nekorunovaný vůdce této skupinky. „Jdi si svou vlastní cestou a nás nechej na pokoji.“
V Petrovi najednou naskočila nějaká varovná pojistka, že k lidem, kteří se k němu chovají takhle, upřímný být nemusí, a proto se snažil vymyslet lež, která by vypadala věrohodně.
„Byl sem včera odpoledne v lese na houbách,“ začal pomalu, aby stihl vymyslet uvěřitelnou zápletku a pak pokračoval: „a nejednou sem uviděl na obloze takové divné světlo. Mobil mi málem podpálil bundu, jak se z ničeho nic rozžhavil a tak sem ho radši zahodil. Auto bylo taky zničené, takže sem včera večer vyrazil pěšky směrem do města, abych se dostal domů.“
To mu znělo docela věrohodně a podle reakce, kterou vyčetl z obličejů ostatních, uvěřili mu i oni.
„Po cestě sem nikoho nepotkal, jenom sem viděl hromady pomačkaných aut na silnici a nějaké popadané dráty. Nevíte někdo, co se to vlastně stalo?“ Dokončil svou historku Petr a tázavě se podíval na hlouček lidí, co stál před ním.
„Tady pan učitel říká, že to byla hodně silná elektrická bouře, nebo co přesně.“ Odpověděl mu, už o mnoho příjemněji, onen muž, který s ním tak neurvale mluvil před chviličkou. Zároveň se podíval na nejstaršího muže ze skupiny, aby se ujal slova.
„Nebyla to bouře elektrická, nýbrž elektromagnetická.“ Začal svůj výklad onen starší muž. „Barvy, které jste viděl na obloze, byla polární záře. Ta je velice často doprovodným jevem tohoto druhu bouří. Druhým, a podle mě důležitějším doprovodným jevem je zničení všech elektrotechnických součástek, na kterých dochází díky silnému elektromagnetickému poli v atmosféře k indukci obrovského napětí.“ V půlce výkladu se zastavil, zjistil, že ostatní členy skupiny jeho výklad už nezajímá a že Petrovi to skoro nic neříká, a tak pokračoval v trochu jiném duchu: „Ve zkratce můžu říct, že všechna moderní technika je nenávratně zničená, stejně tak jako rozvodná elektrická síť. Doprava je naprosto nemožná, protože silnice blokují nepojízdná a rozmlácená auta a navíc stejně není nic, co by po nich mohlo jezdit.“
CINK, CINK!
Zazvonění zvonku z kola přerušilo učitele v půlce nitě a očividně ho to nijak nepotěšilo.
„Maximálně můžete jezdit na kole, ale to se dá i po chodníku.“ Dodával, zatímco sledoval cyklistu, jak kolem nich projíždí. Všichni se za ním otočili a sledovali, jak se od nich pomalu vzdaluje. Najednou z křoví vyskočil člověk v zeleném, srazil jej z kola, dal mu několik ran do obličeje a na jeho kole odjel pryč. Petr se chtěl vydat na pomoc zraněnému cyklistovi, ale zadržel ho nejmladší muž z celé skupiny.
„Na to se vykašli, kamaráde.“ Začal mu vysvětlovat. „Tam venku přes noc vyrostla džungle, ve které přežijí jenom ti silní. V tom křoví jich určitě bude víc a nemůžeš vědět, jestli neskočí za krk i tobě. Nevšímej si nikoho, neupozorňuj na sebe a máš o trochu větší šanci, že se z tohohle všeho dostaneš.“ Rozhlédl se znechuceně kolem a pozoroval muže ležícího na chodníku. Ten se pomalu zvedl, otřel si krev z obličeje a začal váhavým krokem pokračovat stejným směrem, jako jel předtím na kole.
„Navíc nikdy nevíš, jak se on sám k tomu kolu dostal a co kvůli jeho získání udělal. Třeba si to všechno zasloužil.“ Dokončil svůj monolog onen mladík a Petr si začal uvědomovat, že to, co se stalo, je opravdu hodně zlé a že bude muset zapojit všechny svoje smysly, aby cestu do města bez újmy zvládl. Rozloučil se tedy s celou skupinkou a vyrazil směrem do města, ovšem radši jinou uličkou než kterou jel před chvílí cyklista.

Když se vcelku nepozorovaně dostal skoro do centra města, kde byly hlavně obchody a kanceláře, zjisti Petr, co přesně se za noc změnilo. Změnilo se úplně všechno. Normálně by v době kolem poledne byly chodníky plné lidí spěchajících na nákup a na oběd, ale dnes nebylo nikde po uspěchané civilizaci ani památky. Potkával lidi, to ano, ale většinou se jen bez očního kontaktu minuli a pokračovali si každý svou cestou, jen aby si jich někdo nevšiml víc, než bylo nezbytně nutné. Stejnou strategii zvolil i Petr, i když se snažil i nenápadně rozhlížet okolo sebe. Viděl rozmlácené výlohy obchodů, ale i když už rabování v televizi viděl, tak tohle bylo jiné. Nebyly vykradené obchody s drahým a luxusním zbožím, ale obchody s jídlem a lékárny. Prostě věci, které lidi potřebovali, ale nemohli si je koupit, protože obchody nikdo neotevřel. Všichni si už asi uvědomili, že tohle nebude žádná sranda a pokud budou chtít přežít, musí se naučit bojovat.
Petr procházel městem a postupně pozoroval místa, která znal, ale v úplně jiné perspektivě. Všechny obchody byly zavřené, hodně z nich mělo vymlácená okna a výlohy, kancelářské budovy byli zamčené a krom občasného výkřiku nebylo pořádně slyšet nic, co by se dalo považovat za zvuk rušící ticho. Do města vždycky jezdil autem a tak ho ani nepřekvapilo, že najednou našel sám sebe stojícího před benzinkou. Byla tmavá, nepřátelsky vyhlížející a dveře do obchodu a ke kase byly vylomené. Rozhodl se, že se půjde podívat dovnitř. Vešel do obchodu a ocitl se na místě, kde byl už mnohokrát. Platil tu za benzín, někdy si kupoval kafe nebo bagetu, párkrát i nějaké drobnosti na auto a dost často okukoval věci v regálech, které byly nad jeho možnosti. Teď ale bylo tak jednoduché, si některou z nich vzít.
„Komu by to vadilo?“ pomyslel si Petr a začal si prohlížet vystavené věci. „Přece jim to bude úplně jedno. Až přijedou a všechno opraví, budou rádi, že všechno zase funguje a nebudou hledět na počet věcí v obchodě.“ Najednou se zarazil a zamyslel se nad tím, co mu právě proletělo hlavou. „Až přijedou… Ale kdo vlastně má přijet? Jak rozsáhlá může tahle pohroma být? Může to být celá republika, celá Evropa, nebo celý Svět? Pokud ano, jak něco znovu vyrobíme, když se všechno dneska dělá pomocí elektřiny a složité elektroniky? Co je dneska vyráběno jen za pomoci rukou a jednoduchých neelektrických nástrojů? Prakticky nic. Všechno bude muset začít úplně od začátku, celý výrobní proces tak sto let zpátky.“ Tahle myšlenka Petra moc nepotěšila a tak začal přemýšlet, jak se k ní vlastně dostal. „Už vím, vykradení obchodu na benzince. Tak co s tím uděláme?“ Petr začal zvažovat pro a proti až nakonec došel k jedné myšlence, která to všechno rozhodla. „Když si to nevezmu já, stejně si to vezme někdo jiný.“
Našel za pultem tašku, která sloužila jako dárek pro věrné zákazníky a začal pomalu z polic vybírat věci, které by se mu mohly hodit. Našel několik nepopraskaných žárovek, nějakou lepicí pásku, klubko nepropáleného drátu, nějaké pojistky, autoatlas České Republiky, dvě tuby lepidla, dva metry gumové hadice, sadu klíčů a šroubováků a nahoru pár časopisů, čímž akorát doplnil tašku až po vrch. Hodil si ji na rameno, a protože mu došlo, že s takovýmhle zavazadlem může být docela nápadný a nechtěl dopadnout jako cyklista na sídlišti, rozhodl se, že nejrychlejší cestou vyrazí směrem ke garážím. Sotva vyšel ze dveří benzinky a zamyslel se nad nejlepší cestou pryč, ucítil v zádech podivný pocit. Otočil se a uviděl za sebou muže s pistolí, který mu mířil přímo do obličeje.
„Tak copak sis naloupil? Že bys mi ušetřil práci s balením?“ Pousmál se muž „Hoď mi tu tašku a já tě možná nezastřelím.“
„A jak můžu vědět, že to není jenom hračka a že je nabitá?“ Podíval se na něj s klidným výrazem Petr, který v podobných situacích vždycky zachoval chladnou hlavu.
PRÁSK!
Rána z pistole směrem do vzduchu Petra dost zaskočila. Nevěřil tomu, že by pistole mohla být skutečná a nabitá a jeho tělem se pomalu začínal rozlévat strach, protože po ukázkovém výstřelu už pistole zase mířila na něj.
„Seš chytrák, co?“ pronesl vítězoslavně muž, „Ale se mnou si nezahrávej. Jak vidíš tak mám zbraň a vím jak ji používat.“
Najednou si Petr všiml postavy, která se pomalu plížila za mužem s pistolí. Došlo mu, že nesmí dát nic najevo a tak se snažil získat trochu času.
„A co když ti tu kabelu nedám? Tak mě zabiješ?“ řekl a podíval se upřeně do očí muže, aby viděl jeho reakce při odpovědi.
„Nevěříš? Odvážlivec. Třeba tě jen střelím do kolena a budeš se do konce života belhat.“
Postava už byla skoro za útočníkem.
„Tak tady ji máš a doufám, že mě pak necháš na pokoji.“ Petr si začal kabelu sundávat z ramene a ve chvíli kdy už se s ní chtěl natáhnout k muži, co mu mířil do obličeje zbraní, ozvala se tupá rána a muž se svalil k zemi. Za ním stála mladá žena, asi tak Petrova věku, v ruce měla kámen a dívala se na tělo ležící bezvládně na zemi.
„Díky, jak se ti můžu…?“ Začal větu překvapený Petr, ale nestihl ji ani dokončit, když mu ona neznámá skočila do řeči.
„Si myslíš, že sem to dělala kvůli tobě? Ten hajzl mi před asi hodinou ukradl pistoli a od té doby se ho snažím dostat. Ještě žes odvedl jeho pozornost a já ho mohla majznout po hlavě.“ Na chvíli se odmlčela, protože vyndávala muži z rukou zbraň. Vysunula zásobník, zkontrolovala, nabila a zajistila zbraň a podívala se na muže ležícího na zemi.
„Tak tys mi chtěl ukrást mou pistoli a pak s ní ještě vyhrožovat lidem? No uvidíme, jak ti bude chutnat tvoje vlastní medicína.“ Pronesla částečné s pomstou a částečně s radostí ona mladá žena. Začala mu prohrabovat kapsy a malý batoh, našla několik desítek peněženek a taky nějaké šperky.
„Co se na mě tak díváš?“ Zvedla oči na Petra, který ji pozoroval. „Jestli si myslíš něco o zloději okrádajícím zloděje, tak seš hodně vedle.“ Petr si to opravdu myslel, ale vzhledem k tomu, že jeho pud sebezáchovy zahrnoval i neoponování lidem se zbraní, tak radši mlčel.
„Sem policejní strážník. Snažím se to tady trochu držet pohromadě, i když je to někdy až zoufale neúčinné. Tohohle chlápka bych nejradši zabásla, ale vzhledem k tomu co se děje kolem, tak už ani policejní stanice nefunguje. Teď vezmu ty peněženky a ty, které budou mít v sobě nějakou adresu, tak zkusím vrátit, zbytek si nechám u sebe. S těma cetkama to bude horší, ale vzhledem k tomu že asi budou od stejných lidí, jako peněženky, tak to nějak vymyslím.“
Petra tohle překvapilo, protože to byl první náznak spravedlnosti, který viděl za celý den. V tu chvíli mu došlo, že nese na rameni tašku plnou nakradených věcí.
„Stálý zákazník?“ Podívala se tázavě na tašku a bylo vidět, že je jí jasné, jak se dostala ke svému novému majiteli. Petr už chtěl vymyslet nějakou další výmluvu, ale než dal dohromady kloudný příběh, tak tajemná žena se na něj pousmála: „Kdybych měla zavřít každého, kdo dneska něco ukradl z obchodu, tak bych musela zavřít celé město. Normálně by většina z těch lidí, včetně tebe, nic neukradla. Ale když neexistuje možnost si koupit věci, co potřebuješ, tak jak jinak to chceš dělat.“ Tahle logika se Petrovi líbila a hned se mu ulevilo.
„Já už odsud vypadnu a ty bys měl taky. Doufám, že máš nějakou dobrou schovku, protože tady je to horší a horší.“
Petr přemýšlel, jestli ji má říct o svém úkrytu v garážích za městem. Vždyť je to policajtka, ta by ho přece nijak ohrozit neměla.
„Schovávám se v garážích u výpadovky na sever. Je to sic trochu z ruky, ale je tam klid.“
„Docela dobrý nápad.“ Usmála se na něj. „Třeba se někdy zastavím.“
Jakmile to dořekla, otočila se a rychlým krokem vyrazila na opačnou stranu, než kam měl v plánu jít Petr. Chvíli se za ní díval, ale potom vyrazil směrem ven z města, které mu najednou začalo připadat až moc nebezpečné. Rychle a hlavně bez očního kontaktu se asi za hodinu dostal na silnici, která ho vedla směrem ke garážím. Za další hodinu už seděl doma a konečně mel čas chvíli přemýšlet.
„Když se tohle stalo se společností za jeden den, jak to asi bude vypadat za týden? Nebo za měsíc? Kam tohle všechno vlastně směřuje?“ Myšlenky se mu honily hlavou jedna za druhou a pomalu ho začal zaplavovat pocit bezmoci a beznaděje. Podíval se přímo před sebe a uviděl svého Formana, jehož motor byl momentálně rozebraný. Tenhle pohled mu vnukl nápad, který mu na tváři navodil drobný úsměv.
„Je možné, že by Forman mohl fungovat? Neřídí ho žádná elektronika, která by mohla být zničená, a navíc byl rozebraný, takže by ani nemuselo být propálené vedení.“ Začal si pohrávat s myšlenkou, že by ho mohl zkusit opravit. „Manuály pro opravy mám vytištěné a navíc vím, jak tohle auto funguje. A stejně nemám, co dělat.“ Zvedl se, našel ve skříni servisní manuál a začal si číst.