Konec je jen začátek - Kapitola 4

Pravidla
Ráno Petra vzbudily plechové rány, které v okolním tichu zněly jako výstřel. Když se začal soustředit, uslyšel i tři hlasy.
„Tak tady je ta tvoje garáž, ty parchante?“ zaduněl jeden z hlasů a poté se ozvalo další kovové plesknutí. „Doufám, že ten tvůj zázračný stroj bude fungovat, když je tak daleko od města.“
Petr nevěděl, co se venku děje, protože vždycky spával se zavřenými vraty, ale rozhodně neměl náladu vyhlížet ven a zjišťovat to.
„Pohni a odemkni už tu garáž, nebo chceš ještě jednou ránu o dveře?“ ozval se druhý hlas.
Teď už bylo Petrovi jasné, co způsobuje onen zvuk plechových nárazů a jen ho to utvrdilo v tom, že ven nepůjde.
„Hned to bude. Jen musím najít ten správný klíč.“ Zakoktal vyděšeně třetí hlas, který podle všeho patřil majiteli garáže. Petr nevěděl, kdo to byl, protože se s ostatními lidmi neznal, ale i kdyby ho dokázal identifikovat, rozhodně by mu nešel pomoct.
„Tak a už to je. Teď můžeme vyzkoušet, jestli nastartuje.“ Vysypal ze sebe majitel garáže a v jeho hlase bylo slyšet náznak úlevy. „Je to sice starý favorit, ale možná bude fungovat.“
V tu chvíli bylo Petrovi jasné, kdo je onen napadený muž. Byl to důchodce, který měl garáž dvě místa vedle něj a všiml si ho právě proto, že měl Favorita ve velice zachovalém stavu.
„Vypadá jako nový, co?“ Řekl důchodce s pýchou v hlase. „Tady jsou ty klíče a dělejte si s ním, co chcete.“
„Tak fajn, dědo, vyzkoušíme jestlis nás sem netáhl zbytečně.“
Bylo slyšet cvaknutí zámku a potom otevření dveří. Chvíli bylo ticho, ale pak se ozval jeden z hlasů:
„Tak sme se sem hodinu plahočili a úplně zbytečně. Tahle stará šunka je stejně mrtvá, jako všechny ostatní auta. Tak pojď zpátky, dědo. Tohle ti zrovna moc nepomůže.“
Bylo slyšet, jak se troje kroky pomalu vzdalují po cestě pryč od garáží, ale Petr stejně čekal ještě hodně dlouhou dobu, než se v garáži vůbec pohnul. Všude bylo ohlušující ticho a jakýkoliv neopatrný zvuk je mohl přivést zpátky. Někdo by možná řekl, že Petr je srab a proč důchodci nepomohl, ale on nevěděl, jestli muži nejsou ozbrojeni a bylo jasné, že by stejně sám nic nezmohl.
Tahle ranní historka mu však zasadila brouka do hlavy. Celý včerejšek po návratu z města seděl v garáži s otevřenými vraty a přemýšlel nad opravou auta.
„Co kdyby přišli včera?“ problesklo mu hlavou a došlo mu, že bude muset vymyslet plán, jak zůstat nenápadný. Protože se bál, aby se ona trojice nevrátila, rozhodl se, že bude hodně dlouho potichu přemýšlet.
„První věc. Zamknout vstupní bránu ke garážím. Druhá věc, potřebuju něco na kontrolu toho, co se děje venku.“ Petr začal přemýšlet, napadaly ho věci jako dveřní kukátko, nebo zrcadlo pod vraty, ale nic z toho nevypadalo, že by bylo proveditelné v praxi. Vrtání do plechu mu nepřipadalo moc uskutečnitelné, v současných podmínkách a vzhledem k tomu že měl vrata těsné přiražená k zemi, tak by se mu pod nimi cokoliv strkalo špatně. Dlouho přemýšlel, rozhlížel se po obrysech svojí potemnělé garáže a najednou mu to došlo.
„Periskop!“ proletělo mu hlavou a zadíval se na obrys trubky, která čouhala ze stropu. Její původní využití bylo n odvětrávání výfukových plynů, později sloužila Petrovi jako jeden z přívodů vzduchu. Ve stropě byly celkem čtyři, takže Petrovi nijak nevadilo jeden z nich, ten nejblíže ke vchodu, ucpat periskopem, který mu možná jednou zachrání život.
„Tak to by bylo ke sledování okolí. A co dál?“ Snažil se Petr posunout své myšlenky dál, zatímco seděl opřený o zeď vedle vrat. „Jestli budou vrata zavřená celý den, budu tady mít pěknou tmu.“ Došlo mu, když se podíval okolo sebe. „Takhle nic neopravím…“ Začal přemýšlet, jak by mohl vyrobit v místnosti nějaké světlo. Žárovka hlavního osvětlení byla prasklá, stejně tak ta z jeho montážní lampy. Očividně sítí neprotékal žádný proud a většina vedení byla zničena.
„Mám tady generátor, ale kdoví jestli funguje a navíc je hodně hlučný.“ Výpadky proudu byly v takovéto městské periferii docela časté, takže jedna z prvních investic Petra byla starší dieselový generátor. Kvůli riziku krádeže a taky snadnější obsluze měl Petr generátor ukrytý vevnitř garáže a výfukové plyny odváděl ven vlastnoručně vyvrtaným otvorem ve zdi, který byl také řádně zaizolovaný. Z vlastní zkušenosti ale věděl, že i dřív bylo jeho generátor venku dost slyšet, takže když teď bylo všude hrobové ticho, neměl odvahu ho pouštět na delší dobu.
„Tak na hodinu brzo ráno bych ho pouštět mohl. Je to už daleko od města a navíc snad lidé pořád ještě ráno spí. Jenže co mi to pomůže, když budu hodinu ráno svítit? Za hodinu toho moc neudělám. Začal přemýšlet, co by ještě mohl použít z toho, co mu tu zbylo a po chvíli dumání a zatracování utopických návrhů mu bleskla hlavou myšlenka, která vyřešila i pár dalších problémů.
„Favorit toho důchodce. Oni přece tu garáž nezamkli, ne?“ vzpomínal Petr na nedávnou příhodu a snažil se vzpomenout, jestli slyšel zvuk zavírajících se garážových vrat. Došlo mu, že nic takového slyšet nabylo a proto se rozhodl, že bude počítat i s materiálem, který je určitě i v garáži souseda.
„Co kdybych propojil všechny autobaterie, co najdu, a zkusil je napojit na nabíječku? Jednou denně bych je mohl nabít a potom bych svítil pomocí žárovek, co sem vzal z té benzinky.“ Tohle se Petrovi zdálo jako krok správným směrem, takže zkoušel vymýšlet dál: „Jestli tam byla i nějaká halogenka, tak bych mohl použít reflektor z auta jako montážní lampu. Bude to sice žrout energie, ale nebudu ho mít zaplý furt.“ Petr byl uspokojen sám sebou, že vyřešil většinu problémů, ale najednou si vzpomněl na jeden co ho ani nenapadl.
„Jídlo! Co budu jíst? Celou dobu tedy řeším kukátko a autobaterie, ale na to hlavní sem zapomněl.“ Petr věděl, že má ještě nakoupeno nějaké jídlo, ale taky věděl, že při nefunkčnosti ledničky nebude dlouho trvat a bude zkažené.
„Čerstvého jídla mám tak na tři dny, čtyři pokud budu šetřit. Pak možná budu moct udělat ještě něco, co bylo mražené, ale na to spoléhat nemůžu.“ Petrovi došlo, jak závažný problém s jídlem vlastně má. Neměl už rozhodně chuť se vracet do města a navíc pravděpodobnost, že by tam našel něco k jídlu, byla velice malá.
„Musím si najít jídlo z nějakého jiného zdroje. Ale kde?“ Petr přemýšlel a jako vždy mu hlavou probíhaly různé teorie, například o lovení zvířat lukem, který si udělá. Nic z toho mu ale nepřišlo reálně možné, takže po asi půlhodině přemýšlení se začínal dostávat do mírného stresu.
„Co tady sakra budu jíst?“ Začínal si touhle otázkou čím dál tím víc lámat hlavu a nezdálo se mu, že by našel nějakou rozumnou odpověď.
„Kdybych tady měl aspoň nějakou zahrádku. Možná sem si měl místo garáže koupit domek v zahrádkářské kolonii hned vedle.“ Jakmile tahle myšlenka Petrovi proletěla hlavou, stres vystřídala euforie a on se konečně uvolnil. „Vždyť hned za rohem mám to, co tady zbylo po zahrádkářích. Tam se určitě najde nějaká zelenina a třeba i brambory. S tím bych mohl nějakou chvíli vydržet, než zase vymyslím co dál.“ Uklidněn touhle myšlenkou se pomalu natáhl na postel, aby si narovnal záda pokřivená od sezení u zdi.
„Sic už je to docela dlouho, ale nebudu nic riskovat.“ Zamumlal si sám pro sebe Petr, a protože byl ráno vzbuzen hlukem a po včerejším výletu do města byl dost unavený, ještě na chvíli usnul.