Konec je jen začátek - Kapitola 6

Zahrádky
Ráno Petra probudil pocit, který už zažil určitě každý. Bolest plného měchýře, která nenechá organismus dospat, ukončila jeho spánek a Petr si rožnul, obul se a protáhl se k periskopu u vrat. Když se podíval ven, zjistil, že slunce ještě nevyšlo, ale že svou pouť po obloze brzo začne. V ranním šeru si rychle prohlédl okolí garáže, aby se ujistil, že venku je bezpečno, a vyběhl ven zbavit se pocitu, který ho ráno vzbudil. Když se vrátil do garáže, rozhodl se, že je správná doba na vyzkoušení generátoru. Zapojil nabíječku a zaujal postoj pro startování generátoru. Generátor byl už dost starý a tak jeho startování vyžadovalo komplikovanou proceduru, kterou by ideálně měli vykonávat tak tři lidé. Za dobu co Petr žil v garáži se už naučil postoj, při kterém zvládl všechny úkony potřebné pro start najednou. Pravou nohou uvolnil spínač pod nádrží, který zajišťoval tok nafty. Levou rukou začal manuálně pumpovat naftu do systému, protože čerpadlo začalo fungovat až po nastartování generátoru. Nakonec vzal do pravé ruky startovací táhlo, které roztáčelo motor. Vždycky když tohle Petr v minulosti dělal, nadával sám sobě za to, že si nesehnal nějaký modernější generátor, co se jednodušeji startuje.
„Kdybych to ale udělal, pravděpodobně bych teď neměl co startovat.“ Pomyslel si Petr sám pro sebe a vší silou zatáhl za startovací táhlo, které bylo na konci dlouhého provazu. Motor zakuckal, ale nic se nestalo. Petr věděl, že generátor většinou nechytl napoprvé, ale zrovna dneska by se mu to docela hodilo. Namotal provaz zpátky na startovací kladku, postavil se opět do startovací pozice a vší silou zatáhl za provaz. Generátor naskočil. Bylo to poprvé od onoho katastrofického dne, kdy Petr uslyšel zvuk motoru a najednou se cítil klidný, jako už dlouho ne. Už od mala ho to táhlo k mechanickým věcem, obzvláště k autům, ale vlastně ke všemu, co mělo motor. Generátor vydával svoje typické bručení a Petr najednou začal věřit, že se možná ještě všechno k dobrému obrátí. Podíval se na nabíječku a uviděl, že dioda u nápisu CHARGING svítí tak, jak má. Pousmál se. Poprvé od doby, kdy se mu jeho život tak náhle změnil, měl pocit vítězství. Už hodně dlouho se mu nestalo nic pozitivního, ale dnešní ráno mu to skoro všechno vynahradilo.
Chvíli jen tak seděl, pozoroval svou garáž a užíval si bručení generátoru. Za chvíli ale opojení strojem začalo opadat a jemu v hlavě vyskočila nová myšlenka.
„Jak je to asi slyšet venku?“ proletělo mu hlavou a jeho základní ochranný pud zase na chvíli převzal kontrolu nad uvažováním. Po zkontrolování prostoru periskopem otevřel vrata a vyšel ven. Jakmile je zavřel, zjistil, že takhle to dál asi dlouho nepůjde. V tichu, které bylo prostým nedostatkem jiných zvukových podnětů, se hluk generátoru rozléhal po celém okolí. Slunce už začalo vycházet a Petr pořádně ani nevěděl, jak dlouho už má generátor zapnutý. Ještě ale vyšel ven k hlavní silnici, aby zjistil jak moc je jeho generátor slyšet tam. Nebylo to už tak intenzivní, ale pokud by někdo hodně poslouchal, rozhodně by ho z kraje města slyšet mohl.
„Takhle to rozhodně nemůžu nechat. Budu muset garáž nějak odhlučnit.“ Pomalu se rozešel ke garáži a přemýšlel, čím by mohl omezit hluk z garáže.
„Betonové zdi sou pevné a generátor se o ně nijak neopírá, takže největší slabinou budou asi vrata.“
Když přišel ke garáži, položil ruku na plechová vrata a ucítil silné vibrace. Díky základům fyziky ze střední školy si odvodil, že tohle asi není dobře a tak rychle vešel dovnitř a generátor vypnul. Světla svítila o poznání silněji, než před spuštěním generátoru, ale bylo vidět, že nesvítí tak intenzivně, jako při prvním zapojení.
„Budu muset nechávat generátor běžet dýl, nebo míň svítit.“ Začal Petr přemýšlet, když se natáhl do postele a zhasl. Byl ještě trochu unavený, takže se rozhodl, že se ještě prospí.
„Jenže abych mohl mít dýl puštěný generátor, budu ho muset nějak odhlučnit. Mohl bych zkusit nějak zaizolovat vrata, ale nic na zaizolování tady nemám. Promyslím to ráno. Respektive až se vzbudím.“ Dokončil Petr svůj myšlenkový pochod a usnul.

Když se vzbudil, pomalu si vzpomínal na události z rána a navázal v přemýšlení na místo, kde skončil.
„Budu muset sehnat nějakou izolaci, ale pochybuju, že někdo tady v okolí v garážích něco má. Do města se mi fakt nechce, navíc bych mohl být docela podezřelý, takže tahle možnost taky padá.“ Petr přemýšlel za pochodu, protože si zrovna bral z ledničky poslední zbytky ještě nezkaženého jídla a sedal si k snídani.
„Hodil by se mi molitan, nebo polystyren,“ přemýšlel mezi sousty, „Ale kde ho vzít?“
Jak se tak díval na prázdnou ledničku, došlo mu, že nemusí hledat jen v okolních garážích.
„Stejně si musím zajít pro jídlo, tak se po něčem k izolování podívám v zahrádkářské kolonii. Mají tam nějaké domky, tak tam možná budou molitanové matrace.“
Když dojedl, vzal poslední zbytky už zkaženého jídla z lednice a šel je vyhodit ven. Potom se vrátil ke garáži, vzal si batoh, garáž pořádně zamkl a vyrazil boční brankou k sousední kolonii. Od zastávky vedl podél silnice chodník, takže si Petr nemusel klestit cestu mezi vraky aut na silnici. Na kraj kolonie přišel asi po pěti minutách a celou dobu dával pozor, jestli nezaslechne v okolním tichu nějaký nezapadající zvuk. Ticho ale nevyrušilo nic, kromě občasných zvuků zvířat a tak se vydal po cestě, která vedla středem mezi zahrádkami. Zdálo se, že už tu několik dní nikdo nebyl a Petra to ani neudivovalo. Většinu z těchto zahrádek měli starší lidé a pro ně by byla cesta z města až sem asi nepředstavitelná. Celkem tu bylo zahrádek deset, pět na každé straně cesty a asi v polovině z nich byl i nějaký domek. Petr přešel po cestě až k poslední zahrádce napravo a přelezl zamčenou branku. V téhle zahrádce nebyl domek, ale zato králikárna a ohrada se slepicemi. Petr napřed zkontroloval králíky, kteří vypadali celkem zdravě, a natrhal jim trochu trávy, nalil čerstvou vodu ze studny a dal taky trochu granulí z pytle pod králikárnou. Věděl, že mu můžou v budoucnu sloužit jako zdroj jídla, a tak se rozhodl, že se o ně postará. Stejný postup zaujal i ke slepicím. Nakrmil je, dal jim čerstvou vodu a posbíral vajíčka, která uložil do slámy a dal do boční kapsy batohu. Rozhlédl se ještě po záhoncích a sic nebyl žádný zahradník, rajčata a papriky ještě poznal. Nikde neviděl brambory, takže se vydal na průzkum dalších zahrádek. V zahrádce naproti sice nebyla žádná zvířata, ale bal tam menší domek. Petr se rozhodl ho prozkoumat, a když zjistil, že dveře jsou zamčené, prohodil oknem kámen a otevřel si ho. Vlezl oknem dovnitř a najednou něco zaslechl. Tikání hodin. Byl to zvuk, který už neslyšel hodně dlouho, takže se vydal najít zdroj. Ve vedlejší místnosti stál na stole starý mechanický budík, kterému byla nedávná elektromagnetická bouře naprosto jedno, a dál si vesele tikal a ukazoval čas.
„Skoro půl jedné.“ Pousmál se Petr, když zvedl budík a zadíval se na něj. „Brzo bude oběd.“
Zadíval se na hodiny a jeho myšlení prostoupilo tikání. Ten pravidelný zvuk na něj zapůsobil skoro jako hypnóza. Pozoroval ručičku, která se najednou posunula o další minutu dál. Zvuk toho tichého cvaknutí zazněl Petrovi v hlavě jako ohlušující rána, až se skoro lekl. Pomalu otočil budík a podíval se na něj zezadu. Uviděl dvě křídlové matky na natahování strojku a zvonku, dva kolíčky na nastavování času a páčku na zapínání budíku. Natáhl strojek, aby nepřišel o přesný čas a dal budík do batohu. Podíval se dál po domku a uviděl v rohu na kuchyňské lince malý vařič, který používal stejnou bombu, jako měl Petr. Odšrouboval vařič a vzhledem k tomu že byla bomba docela těžká, vydal se na cestu ke garážím. Asi za patnáct minut byl už doma a vyndal nalezené věci z batohu. Budík si dal k posteli, aby už příště nemusel vstávat pomocí vody a plynovou bombu schoval pod stůl. Opatrně vyndal vajíčka, bylo jich celkem pět, a jak se na ně tak díval, dostal na ně chuť. Rozklepl je na pánvičku a udělal si volská oka.
„Stejně by se zkazily, takhle jsou aspoň čerstvé.“ Ospravedlňoval se sám sobě Petr, když se pustil do jídla.

Jakmile se do sytosti najedl, vyrazil zase do zahrádek. Pořád ještě potřeboval něco na utěsnění vrat a navíc si chtěl projít i ostatní zahrádky, aby mohl pobrat všechno užitečné. Postupně v zahrádkách našel skoro všechnu zeleninu, co znal, a ještě jednu ohradu se slepicemi, které také nakrmil. Nenašel ale nic co by mu mohlo pomoct s omezením hluku generátoru a tak se vrátil ještě do domku, kde našel budík. V místnosti, kde rozbil okno, byly ještě schody na půdu a tam Petr našel tři velké provizorní postele, které měly v sobě molitanovou matraci. Sundal z každé postele povlečení a polštáře a vyndal matračky. Shodil je dolů do přízemí a potom je jednu po druhé vyhodil oknem ven. Potom našel v jednom šuplíku provaz, kterým matrace svázal a odnesl je do garáže. Tam je proměřil, rozřezal na díly a připevnil na vrata.

Když měl hotové odhlučnění, přemýšlel, do čeho by se pustil dál. Fyzická práce mu pomáhala odvádět myšlenky od toho všeho kolem, a tak se snažil pořád něco dělat. Stál v garáži, rozhlížel se okolo sebe, sledoval všechno, co už za těch pár dní vytvořil a jeho pohled utkvěl na tom, co vyplňovalo většinu prostoru garáže. Jeho auto, které možná bylo jedno z mála v okolí, které mělo alespoň teoretickou šanci ještě fungovat. Pomalu se přesunul dopředu k autu, kde v místech, kde měl být motor, byla jen jeho kostra a všechny součástky byly poskládané po zemi a v blízké polici. Pomalu si prohlížel tu hromadu součástek, která by pro většině lidí nic neřekla, a přemýšlel kde začít. Věděl, jak to všechno dát dohromady, ale taky věděl, že bude potřebovat hodně času a taky nářadí, které u sebe neměl.
„Žádný elektrický šroubovák, žádný měřák napětí, nic, co by mi ulehčilo práci.“ Pomyslel si sám pro sebe. „Tohle bude o hodně složitější, než jsem si původně myslel. Ale co jiného mám dělat…“ Sedl si k autu a pomalu začal s opravou. Zabral se do práce a čas mu uběhl jako nic. Když zjistil, že už je osm hodin večer, zvítězila v něm únava a rozhodl se jít spát. Natáhl si budík na pět hodin ráno a ulehl do postele. Světla v garáži svítila už dost slabě, takže bylo jasné, že zítra bude muset generátor nechat běžet o hodně dýl.