Lovec odměn III. - Epilog

Z křesadla vylétlo několik jisker, které proměnily suchou trávu v malý plamínek. Lovec odměn jej přikryl roštím a netrvalo dlouho a přidal první polena. Oheň hladově olizoval suché dřevo. Táborák několikrát praskl a vyslal k obloze roj jisker, které osvětlily koruny stromů. Mýtina nabyla vzhledu pradávné hodovní síně lesních lidí. Leč v dohlednu nebyl nikdo. Jen můry a komáři, kroužící kolem plamenů v divokém reji, proplétajíc se s jiskrami. Není tak docela pravda, že na palouku nebyl nikdo. Byl tam muž mnoha jmen: Nepolapitelný, Fantóm, Královrah... Zachoulil se do svého pláště a poposedl si kousek dál od ohně do stínu statného dubu, rostoucího uprostřed mýtiny. Projevila se celodenní únava a hlava padla mezi ramena. Zanedlouho bylo slyšet mělké oddechování. Oheň pomalu dohasínal a z posledních sil ještě vyslal rej jisker směrem ke hvězdám. Řežavé uhlíky ještě dychtivě spalovaly každý kousek posledního polínka. Začala padat rosa a zvedla se mlha. Tma pomalu začala ustupovat.

* * *

Lovec odměn pravidelně oddechoval. Příkrov bezesného spánku roztrhala postava, celá v šedém jen s nezřetelnými obrysy tváře.
„Tak se opět setkáváme, můj starý příteli!“ promluvila potichu. I přes hluboký zlověstný tón bylo v jeho hlase cosi uklidňujícího.
„Kdo jsi?“ zareagoval Bezejmenný.
„Správná otázka,“ zazněla odpověď, „však není nikoho, kdo by ji dokázal odpovědět. Každý mi říká jinak. V tom máme mnoho společného, že Sew’tazi? Nebo ti snad mám říkat jinak?“
„Sew’taz... Dlouho mi tak nikdo neřekl. Ano, takto mě nazývali ti, které jsem já na oplátku nazýval přáteli,“ přemýšlel nahlas. tato slova v něm probudila bolestné vzpomínky. Dlouho ležely ukryté kdesi hluboko v srdci, ale teď bodaly a snažily se prodrat opět ven.
„Co ode mě chceš?“ zvýšil hlas Lovec odměn, ale vysloužil si jen krátký zlomyslný úšklebek.
„Nechci po tobě nic. Přesto dá se říct, že chci všechno. Moje touhy ovšem nejsou rozhodující, „pokračoval ve svých nic neříkajících odpovědích neznámý, „přesto mám pro tebe asi potěšující zprávu.“
„Tak ven s tím, začínáš mě nudit!“
„Dnes ZEMŘEŠ!“ Poslední slovo rozčíslo vzduch jako ostrá břitva. Dál již nebylo nic. Žádná otázka ani odpověď.

* * *
Sew’taz se s trhnutím probudil. Rychle nahmatal jílec meče a vyskočil na nohy. Tělo se ještě nestačilo probrat ze spánku. Černá kola se mu roztočila před očima a Sew´taz raději sklonil hlavu, aby se jich zbavil. Mýtina byla pustá stejně, jako když na ni přišel. Panovalo tu zlověstné ticho. Ptáci neševelili a v korunách stromů se nehnul ani lístek. Tato atmosféra vzbuzovala pocit očekávání. Lovec odměn tasil meč a odhodil pochvu stranou. Rozhlížeje se kolem sebe, utáhl si opasek a rozepnul si sponu na plášti. Ten se mu svezl ke kotníkům. Všechny smysly měl našponované na maximum. Jediné co slyšel byl tep jeho vlastního srdce. Několikrát se hluboce nadechl, aby jej uklidnil.
Těžkou atmosféru porušilo až zadrnčení kuše. Jednoduchý mechanismus vypustil smrtonosný náklad. Šipka se mihla vzduchem. Sew’taz rychlým švihnutím meče projektil odrazil. Bleskové reflexy mu již nesčetněkrát zachránily život. Nejinak tomu bylo i teď. Ticho lesa bylo během několika chvil ta tam. Drnčení samostřílů jako by ho pohřbili v nenávratnu. Lovec odměn se zády přitiskl ke statnému dubu. Několik šipek jej o pár sáhů minulo a zavrtaly se do stromu až po letky. Dvě další odrazil mečem. Na palouk vstoupilo několik mužů. všichni odění v černých kožených kazajkách. Pláště té samé barvy nesly na sobě honosný znak Západního království. Sew’taz je letmo spočítal. Bylo jich devět. Všichni teď měli tasené meče.
„Vzdej se, nemá to cenu!“ zvolal jeden z nich. Zřejmě to byl jejich velitel, přestože jeho oblečení to nedávalo znát.
„Co ode mne chcete?“
„Tebe. Královská garda na tebe vypsala odměnu. Teď odhoď zbraně a nech se spoutat. Budeš dopraven zpět do královského města, kde budeš souzen,“ vysvětlil kapitán, „bylo na tebe podáno svědectví i s popisem míst, kde se zdržuješ. Nemá cenu se bránit.“
„Nikdy se nevzdám. Ještě, než mě dostanete, vykoupe se tahle louka v krvi. Dost bylo keců, bojuj,“ sotva to dořekl, rozběhl se Sew’taz rovnou na velitele gardy. Dvacet sáhů, které je dělily, zdolal během několika málo chvil. Kapitán se připravil k obraně. Vojáci se mezitím semkli k němu. Ihned prvním seknutím našel Lovec odměn nechráněné místo v jejich obraně. Ten se s proseknutým hrdlem svezl k zemi. Vzduch naplnily zvuky tuhého boje. Meče zpívaly píseň smrti. Znovu a znovu narážel kov na kov. Zbytek gardy malého bojovníka zasypal údery. Ten jen s obtížemi vykryl první vlnu úderů a hbitými pohyby si dělal prostor kolem sebe. Přesila však nedávala mnoho nadějí. Ještě rychlým protiútokem sekl po nejbližším útočníkovi a zarazil mu meč do boku. Pak ucítil chladivý dotek oceli. Čepel jednoho z útočníků našla nechráněné místečko na pravém boku a ihned se zakousla do masa. Sew´taz se s bolestnou grimasou skácel k zemi. Poslední, co viděl, než ho objala temnota byl obličej vojáka královské gardy, který se nad ním skláněl. Přesn mířená rána pěstí jej poslala do země zapomnění.
Když se za několik hodin probral z bezvědomí, vojáci akorát strojili koně. Mrtví byli pohřbeni a nad jejich hroby stály narychlo sbité kříže. Dva vojáci stáli poblíž a strážili jej. Ostrá bolest v boku ho uvedla znovu do reality. Okraje neošetřené rány začínaly nabírat nepřirozenou barvu, jak se do zraněného místa začínala dostávat sněť. Sew´taz zamžoural, když se mu před očima roztočila ohnivá kola. Několikrát mrknul, aby je odehnal, ale marně. Ztratil hodně krve. Opět ozvalo zranění a on úpěnlivě zasténal. Stráže ihned zavolali na ostatní. Zanedlouho byl obklopen gardisty. Prohodili mezi sebou pár slov. Pro bolest jim nerozuměl. Jeden z nich se na něj otočil:
„Kolik lidí jsi zabil, co? Král, stráže, naši kamarádi, co? Nemáš toho dost!“ začal na něj z metru křičet a přidal i jedno nevybíravé kopnutí pod žebra. Sew´taz zasténal. Vojáka chytlo několik paží a zadržely ho v dalších útocích na bezbranného.
„Nech ho na chvíli na pokoji, musíme se domluvit, co dál. Je před námi dlouhá cesta,“ uklidnil útočníka jiný voják, „musíme se domluvit, co bude s ním.“
„Nemůžeme ho vézt s sebou, vždyť je to profesionální zabiják. I když ho budeme hlídat, nikdo nám nezaručí, že dojedeme do města živí. viděli jste, jak bojuje? Je to stroj na zabíjení. A ještě ke všemu je to skřet!“ pronesl ustrašeně nejmladší z gardistů.
„Musí stanout před soudem, takový je rozkaz. Nehledě na to, že mezi nás rozdělí odměnu!“ oponoval mu další.
„Živý nebo mrtvý, na soud ti kašlu, je to zbytečný riziko,“ dal o sobě vědět hromotluk, prozatím stojící opodál. Popošel kousek ke zajatci a vytáhl zpoza opasku dýku.
„Soud tě shledal vinným ze spáchání mnoha skutků. Nemá cenu je jmenovat, znáš je nejlépe sám,“ během těchto slov si klekl ke sténajícímu Sew´tazovi, „můžeš se nějak obhájit?“
Bolest obviněného přemohla natolik, že se nezmohl na odpověď.
„Soud nad tebou tedy vynese rozsudek: Jsi odsouzen k trestu smrti,“ během těchto slov přiložil obviněnému dýku na krk, „Rozsudek bude vykonán ihned.“ Při poslední větě chladnokrevně prořízl jedním tahem hrdlo. Krev se vyvalila z rány a skrápěla zem. Sew´taz se opět propadl do temnoty. Teď již nadobro. Vojáci nechali umírajícího svému osudu a pokračovali v přípravách na cestu. Než odjeli, usekli mrtvole hlavu. To jako důkaz o svém hrdinském vítězství. Trup nechali ležet na louce. Jen kosti a hroby budou připomínat tuto událost.

* * *

„Tak se opět shledáváme, můj starý příteli!“ promluvila postava, která se vedle něj znenadání objevila.
„Znovu ty?“ odvětil klidným hlasem Lovec odměn.
„Ano, ano, jsem to opět já. radostné setkání, že?“ neodpustil si neznámý trochu sarkasmu.
„Mohu již vědět, kdo jsi?“
„Jsem tvůj rádce a pomocník. Měl by ses ptát spíše, kdo jsi ty!“
„Kdo tedy jsem?“ odpověděl na výzvu Sew´taz.
„Můj nástroj, mé ruce. Jsi jazýček na miskách vah! A za to ti patří můj největší dík,“ náznak poklony utvrdil vážnost věty.
„Nástroj? Nerozumím ti.“
„Jak bys mohl. Nikdo mi nerozumí přestože všichni by rádi prohlédli, co skrývám. Je to můj úděl. Mé poslání.“
„Co bude dál?“
„Budeme pokračovat v započaté práci, můj příteli,“ řekl neznámý a pokynul rukou, aby jej následoval.
„Jak, zemřel jsem?“ udiveně se zeptal Lovec odměn.
„Ano. Jsi mrtev. Je to ale jen uzavření koloběhu života. Narodíš se, prožiješ pár chvil a zemřeš. To celé znovu a znovu. až do skonání věků. Pojď, tvůj další život již čeká“
„Kdo tedy jsi?“ zvídal dál Sew´taz a vyrazil směrem, který mu byl ukázán.
„Kdo já jsem,“ pravil s úsměvem na rtech neznámy, „Osud přeci…“
Poslední slova rozčísla vzduch jako ostrá břitva. Dál již nebylo nic. Žádná otázka ani odpověď.