Kdo by se nebál smrti

Muž na bárce ke mně natáhl svojí kostnatou ruku a ani se neobtěžoval zvednout pohled. Kápě zahalovala skoro celý obličej. Tlumené světlo pochodní vrhalo tajemné stíny, které tančily okolo nás. Zdráhavým pohybem jsem sáhl do kapsy a nahmatal minci. Pomalu a s rozvahou jsem ji vložil do nastavené dlaně a obezřetně vstoupil na bárku. Převozník se beze slova otočil a odpíchl nás od břehu. Ten se za chvilku začal topit v mlze. Řeka byla podivuhodně klidná. Rytmické zvuky bidla čeřícího hladinu měnili minuty v hodiny. Plavba nebrala konce. Seděl jsem a celý čas jsem přemýšlel, hlavu složenou v dlaních. O sobě, o své minulosti, o činech, které jsem vykonal.
„NE, tohle ještě nemůže být KONEC!“ řvalo něco v mém nitru.
„Zasloužíš si odpočinek, tvůj čas na zemi skončil. Čeká tě jen všeobjímající temnota posmrtného života.“ uklidňoval mne druhý hlas.
Seděl jsem dál a přemýšlel. Co bude teď? Vstoupím na břeh a… Zapomenu? Zapomenu na vše, čím jsem byl? Zapomenu na lidi, které jsem miloval? Na Eriku? NE, tohle se nesmí stát!
Odhodlal jsem se k činu. Chvíli jsem přemítal, jak daleko asi bude břeh od kterého jsme se odpluli. Je to jedno, klidně se utopím, za risk to stojí. Musím jednat rychle. Napřímil jsem se. Převozník ani nehnul brvou. To je moje chvíle. Odrazil jsem se. Plavným skokem jsem se vrhl vstříc hladině. Voda byla studená, mě to však nezastavilo. Vůně svobody byla silnější než pach smrti. Ohlédl jsem se. Postava na loďce se pomalu otočila. Ze záhybu svého pláště pomalu vylovila něco lesklého. Převozník natáhl ruku nad vodní hladinu a rozevřel dlaň. Z ní vypadla mince. Poznal jsem ji bezpečně, byl to stříbrňák. Bezpochyby ten, který jsem mu dal při vstupu na loď. Něco mě hnalo vpřed. Co nejrychleji být na břehu.
„Na jakém břehu?“ pomyslel jsem si, „co bych tam dělal a proč jsem vlastně ve vodě?“
Spousta myšlenek mi probíhala hlavou a já neznal na žádnou odpověď.
„Kdo jsi?“Zaznělo náhle odněkud. Tahle otázka přehlušila rej v mojí hlavě a jako čepel se mi vryla do mozku. Dál a dál, znovu a znovu. „Kdo jsi?“ šeptaly tisíce hlasů: „Kdo, kdo vlastně jsi? Kdo, pověz, kdo jsi?"
Řev, mocný a nespoutaný se rozhostil pod klenbou podzemní jeskyně, dokud mysl neunikla do říše nevědění. Za několik hodin později vyplavila podzemní říčka na břeh tělo v roztrhaných šatech. Ne nebyl jsem mrtev, jen v bezvědomí. Svaly projelo škubnutí, jak se do nich navracel život. Oči se otevřely. Něco bylo jinak... Moje mysl byla otupělá. Pomalu jsem se zvedl, neschopen rychlého pohybu. Prázdnota mě obklopovala a ještě hrozivější byla v mém nitru. Ne nezodpovězené otázky, jen pusto a prázdno. Tam v dáli mě zaujalo světlo. Pomalu jsem se vysápal po dlouhém schodišti vzhůru. Již jsem si nepamatoval ty schody, po kterých jsem sestupoval dolů k převozu. V ústí tunelu mě objalo světlo. Už nevím jak jsem se ocitl zpět na bitevním poli. Stovky mrtvých ležely bez pohnutí ve věčném odpočinku a mezi nimi občas zasténal raněný. Rozhlédl jsem se. Nedaleko ode mně se pohybovala postava. Pomalé pohyby, nepřirozeně zkroucená ruka, nejméně nadvakrát zlomená. Kdysi nás jako malé děti strašili báchorkami o tvorech potloukajících se bezcílně po světě, o tvorech, jejichž jediný pocit je touha po krvi. Teplé a čerstvé krvi. Těmto stvůrám se říkalo ghoulové.
Kdesi v hloubi mého prázdného nitra se objevila zčistajasna myšlenka. Rostla stále víc a víc. Nejdříve byla jen jako světlo na konci tunelu, ale za pár chvil vyplňovala vše. Byla to touha po krvi, teplé a čerstvé krvi…