Ti nejlepší umírají jako první - 3.část

Probudil jsem se v pokoji, který se nápadně podobal tomu, který jsem si v hostinci pronajal včerejší noc.
Opatrně jsem se pokusil na postely posadit a kupodivu se mi to i povedlo, ikdyž s velikými bolestmi.
Teprve teď jsem si všiml co mě probudilo. Byla to Jana. Pomalu ke mě kráčela a nesla mi polívku.
„Koukám, že jsi se už probral.Tady máš, jez."
Vrazila mi talíř s lžící do ruky a sedla si vedle mě na postel.
„Ty noční návštěvníci ti dali pořádně do těla. Měl by sis pořádně odpočinout. S nájmem si nědělej starosti, až ti bude líp, zaplatíš to."
„Děkuju. Potřeboval bych ještě jednu výpomoc, pokud by si mohla skočit pro medika jménem Elearn na Kastpnuské náměstí, byl bych ti moc vděčnej." Zazubil jsem se, povedlo se mi to jen napůl, protože jsem měl pořád ještě bolesti.
„Já za hoďku končim, tak tam potom skočim. Mimochodem byli tu nějáký záklaďaci od tebe z úřadu, ale řekla sem jim, že odpočíváš a že se jim budeš věnovat, až se trochu zotavíš." Zaprotestoval jsem, že bych s němi měl promluvit, ale ona mě odbyla, že zítra na to budu mít dost času. A tak jsem raději neprotestoval. Jana se vžila do role opečovatelky opravdu dobře. Přakvapilo mě, jakou o mě má péči, protože jsme se zas tak dobře neznali. Usmyslel jsem si, že jí tu péči něják oplatím, až dokončim úkol.
„Tak jez a odpočívej." Panovačně zavelela a odešla z pokoje. Polívka chutnala docela dobře a tak jsem jí spořádal poměrně rychle. Poté jsem si lehl, a protože nic jiného nezbývalo, pokračoval jsem v dlouho zanedbávané činnosti - spánku.

***
Když přišel Elearn bylo už poledne. Venku pražilo magicky vytvořené malé slunce a nehledě na roční období zde bylo kolem dvaceti stupňů. Horší bylo, že mi svítilo do obličeje a mě se nechtělo dokulhat k oknu a zatáhnout záclony. Jana mé dilema ukončila tím, že záclony zatáhla sama.
Elearn byl hobit a zatraceně dobrej medik. Byl typicky prototyp lékaře z osumnáctého století. Krom obleku, který byl navržen jako do té doby, měl kulatý klobouk a na očích lenonky.
„Dobrej Jirko, co si to zase vyváděl?" Řekl vyčítavě a sedl si vedle mě na postel.
„ Ahoj, no měl jsem tu takovou menší noční sešlost."
„No tak se na to podíváme." Elearn si odložil klobouk a začal mě prohlížel. Nic mě něják výrazněji nebolelo do té doby, než mi začal prohmatávat žebra. Tam jsem ucítil intenzivní bolest a obličej se mi zkřivil v grimasu.Po poměrně krátké době s prohlídkou zkoušel a podrbal se na temeni hlavy.
„Hmm vypadá to, že máš zlomený jenom dvě žebra,spoustu modřin a lehký otřes mozku. Takže si docela v pořádku." Sklonil se a zaštrachal v kufříku, který vypadal, že váží nejméně polovinu jeho váhy. Vytáhl lahvičku s mastí, která konzistencí a vzhledem připomínala nažloutlé sádlo. Překvapivě voněla jako prací prášek. To by mě zajímalo co do ní dává. Otřel lžíci co zbyla v talíři po polívce do ubrousku, nabral do ní mast a vyklopil jí do plastového kelímku, který vytáhl z tašky.
„Tohle si mazej na ty žebra příští dva nebo tři dny a doporučuju den odpočinku."
„Ale já nemam čas zahálet, potřebuju se nutně spojit s ústředím a musim dokončit práci.. Nešlo by to ještě uspíšit. Je to fakt důležitý."
Hobit se uchechtl a přátelsky mě poplácal po rameni. „Jo to je u vás vždycky. No a ten otřes mozku jsem ti napravil, ale taky mu neuškodí den odpočinku."
„Tak děkuju za péči. Máš to u mě." Smířil jsem se s dnem zdržení. Chtěl jsem odpočinek, tak tady ho mám.Vlastně si nemám na co stěžovat.
Elearn si zabalil věci zpět do kufříku a vzal si klobouk.
„Určitě najdu nějákou věc, kterou by si se mi mohl odměnit. Teď už ale musím zas jít.
Měj se." Zazubil se a vyrazil směrem ke dveřím .
***
Druhý den jsem žebra stále cítil, ale v pohybu mi již téměř nebránili. A stejně tak modřiny už mizeli. Dopoledne jsem došel do pobočky ÚMB v Aleru a strávil několik hodin zařizováním, dohadováním, nahlašovaním a tak dále. Ať žije byrokracie. Dozvěděl jsem se, že o Adéle od zmizení nikdo z úřadu neslyšel a pátrání se kvůli nedostatku důkazů přerušilo. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem čekal něco jiného. Alespoň se mi povedlo doplnit si výzbroj.
***
Po útoku v hostinci byl dům Brechů, i přes námitky Johana von Brecha, hlídaný několika lidmy z ÚMB. Otevřít mi přišel mladíček v modré uniformě s výložkami na ramenou. Tady v Aleru si místní úřady potrpěli na ceremonie.
„Zdravím detektive. S ničím jsme nehýbali a dům hlídáme." No kdyby se takhle postarali o ochranu důkazů před naší návštěvou, možná by Johan von Brech nezníčil tolik stop. Ačkoliv jsem si nebyl jistý, zda ty stopy zničil úmyslně či byl pouze tak nebetyčně hloupý, bylo jasné, že přenesením těla bylo zničeno mnoho magických stop.
„Děkuju seržante. Můžete se vrátit ke své předchozí činnosti." Jmenovaný kývl a sedl si zpět na křeslo.
***
Po cestě nahoru jsem potkal Žána, zaujatě si četl dnešní tisk Mladé fronty. Jen mě pozdravil a pokračoval dál v cestě. S typickou ladností britského sluhy. V knihovně seděl v křesle jeden ze strážců a četl si knihu. No to je mi teda hlídač.
Jakmile si mě všiml, zavřel knihu a zvedl se z křesla.
„Dobrý den pane." Kývl jsem mu rukou a strážce se vrátil zpět na své "stanoviště".
„Stalo se tu něco nového během posledních dvou dnů?"
„Nic podezřelého. "
Začal jsem prohlížet knížky v policích. Jestli jsem musel něco uznat, tak to že jich měl starý pán opravdu slušnou sbírku. Letmo jsem očima projel uměleckou literaturu a pustil jsem se do historických a dějepisných knih. Zastavil jsem se u knihy: "Požár Říma a poslední dny sv. Petra". Vytáhl jsem knihu a nic. Asi to nebude, tak jednoduché. Prolistoval jsem knihu, ale nic jsme neobjevil.
„ Zajímavé že, kdo by řekl, že Fridrich von Brech bude takovým fanouškem křesťanské magie. Člověk by si skoro řekl, že s ní měl nějáké plány. Ty knihy a obrazy svatých. Zajímavé..."
Obrazy svatých...no jasně. Vyběhl jsem z pokoje na chodbu. Hledal jsem ten správný obraz. Konečně. Obraz Sv. Petra. V rukou třímal knihu, kterou jsem před chvílí listoval. Byla otevřená a na jedné stránce bylo číslo sto třicet čtyři.
Vešel jsem do knihovny a začal jsem otevírat knihu. Pak mě napadlo, že je tu něják ticho a rozhlédl jsem se. Strážník nebyl nikde. Asi si zašel na píseček.
Nalistoval jsem správnou stranu a prolítl jsem jí očima. Připomínala mojí učebnici dějepisu z osmý třídy. Vzpomněl jsem si na tu starou škatuli co nás učila a na těle mi naskočila husí kůže. Na oné stránce bylo vyprávění o Nerových lovech na křesťany a o něco o útrapách sv.Petra. Až po chvíli jsem si všiml krátké citace v latině na konci stránky. Že já jsem nedával větší pozor při hodinách latiny. Naštěstí, se mi text poměrně rychle povedlo dát dohromady za pomoci slovníku, který jsem v knihovně nalezl. Jsem prostě dobrej!
Přečetl jsem krátký text a rozhlédl se kolem sebe. Kolem mě se začínal tvořit vír vzduchu. Pocítil jsem podobný pocit jako při cestování časovými smyčkami. Vše trvalo pouze krátkou dobu a brzy to také skončilo. Dokonce jsem jsem ani neztratil rovnováhu a jediná část, která utrpěla ujmu byl můj účes. Stále jsem se nacházel pořád v té samé místnosti s tím rozdílem, že přede mnou se objevil Pozlacený stojan a na něm staře vypadající kniha. Kniha byla z kuže a docela páchla starobou. Z boku byla omotaná modrou stuhou a na ní byla pečeť. Vazba vypadala zachovaně, v antikvariatu by mi utrhali ruce.
Dotkl jsem se pečetě a v ruce ucítil palčivou bolest. Ucukl jsem a podíval se na dlaň. Měl jsem na ní vypalený kříž. „Co to zase má kurva bejt."
Vždycky jsem chtěl tetování, ale tohle moc drsně nevypadalo. Když jsem se podíval zpět na knihu, pečeť a stužka byly fuč. Vědět to, tak tu stužku rozstřihnul nůžkama.
Začal jsem listoval. Čím více jsem měl prolistováno, tím více jsem valil oči. Tak to je síla. Tohle kdybych prodal na černém trhu, tak si zbytek života můžu žít jak prase v žitě.
V týhle knize jsou snad nejsilnější formule a zaříkadla křesťanský magie jaký jsem kdy viděl.
A to jsem jich moc neviděl. Křesťanská magie vlastně v magickym světě moc používaná nebyla. Nikdo moc nevěděl co si s ní počít a jak jí správně používat. Jediný kdo ovládal několik základních kouzel využívající křesťanskou magii byla inkvizice a to bylo spíš z principu, než že by se jim vyplatila.
Většina magických tvorů a mágů používala prastarou magii, ať už jí bylo řecké, egyptské či keltské náboženství, všechny byli jen určité větve prastaré magie, která byla by se dala názvat Polyteismem. Naopak křesaťanství jako ostatní náboženství, které se dali zařadit do Monoteismus byly kapitola sama pro sebe. Většinou se využívala jen primitivními a instinktivními formulemi. A díky tomu nebyl přítok magie, téměř využíván narozdíl od Polyteismu, který byl využíván mnoha bytostmi. Přesto se však vědělo, že tento tok magie má veliký potenciál. Tahle kniha by mohla úplně změnit rozvržení sil v dnešním světě.Jen se dostat do rukou nějákýho psychopata a jsme všichni v prdeli. Ještě že jsem duševně vyrovnaný jedinec. Muhaha.
Ani jsem si nevšiml, že jsem se vrátil zpět z dymenzionální místnosti.
Do nosu mě udeřil ostrý zápach zatuchliny a od dveří uslyšel tiché kroky. Mam nějáký lepší smysly. Pomalu jsem si na to začínal zvykat a klidně sjem se otočil ke dveřím.Uviděl jsem Žána. Vypadal docela nakrknutě. To bude tím, že jsem se nepřezul do papučí.
„ Stalo se něco?" Zeptal jsem se podezřívavě a nahodil přidrzlý úsměv.
„Stalo se toho více pane. Je mi líto, ale budete mě muset následovat." Jako bych to už někdy slyšel. Tyhle nudní zabijáci opravdu nejsou příliš originální, alspoň že jsou slušní. Člověk z toho má hned lepší kulturní prožitek.
„Hmm..myslím, že ti na to seru." Vytáhl jsem bouchačku.
„Mrzí mě, že se na to díváte takto. Tím se ovšem váš cestovní konfort smrskne na nezbytné minimum." Já ti dám nezbytný minimum ty parchante.
„Tsssssuuum" Řekla na to svůj názor moje bouchačka.
Žán se vyhl a rychlým skokem se ke mě přemístil. Ta pistole je fakt na hovno, když tu je každej nadlisky rychlej. Co to je zase za módu. Těsně předemnou zpomalil a udeřil mě rukou do břicha. Měl jsem takový pocit deja vu. Jako by se to už někdy stalo. V duchu jsem doufal, že tentokrát z toho vyjdu v lepším stavu než minule. Naštěstí mě úder pouze donutil ustoupit o dva kroky dozadu. Tak jsem mu ránu vrátil a k mému překvapení ho odhodil do jednoho z regálů s knihami, ten se zakymácel, ale udržel se, což se ovšem nedalo říct o většině knih, které Žána zasypali. Je ze mě terminátor!
Připadal jsem si jako hobit Fredo ze kterého se během chvíle stal barbar Conan.
V klidu jsem si došel k jeho nehybnému tělu zavalenému masou knih.
„Tak poď fešáku." Vytáhl jsem ho zpod regálu a přitlačil ke zdi. Jeho napomádovaný vlasy dozadu pořád drželi tvar. To by byla panečku reklama pro Taft. Vydrží i v extremních situacích.
„ Trochu si popovídáme. Tak kdo tě platí. " Muž zakroutil hlavou a pokusil se dostat z mého sevření. Bez úspěchu. Usmál jsem se a vrazil mu pěstí do břicha.
Žán zasupěl a jeho snaha vymanit se ze sevření trochu povolila.
„Ještě jednou se v klidu zeptám a pak dostaneš nakládačku."
Flusnul mi do ksichtu. Takhle se mi odvděčuje za slušný chování. Hra na hodnýho poldu skončila. Pár úderů na solar a do zubů mu rozváže jazyk
Nerozvázalo.Pořád byl jak skála. Profesionál.
Konečně se dostavili i hlídači zespoda. Zajímavé, jak vždycky dorazí, až když je po boji.
„Odveďte ho chlapci a vemte ho na výslech k Hračičkovi." Poručil jsme jim a zteška dopadl na křeslo.
„Mimochodem s tím účesem bys měl něco dělat, vyšel z módy asi před padesáti lety." Ukázal jsem na jeho vlasy a zakroutil hlavou.
„Hasta la vista baby!" Vzpoměl jsem si na hlášku z Terminátora a vrazil mu pěsti do ksichtu. To bylo poslední co na dlouhou dobu uslyšel, protože poté jsem jeho bezvládné tělo podal dvou strážníkům.
***
Zrovna jsem prohlížel bar s alkoholem v pracovně Johana von Brecha, když mi zazvonil telefon. Chvíli jsem nechal hrát vyzvánění. Byla to písnička Death to all but metal od Steel Panthers a až po minutě zvonění jsem ho vyštrachal z bundy.
„Prosím?" Řekl jsem a z nějákého důvodu to znělo zpitvořeně.
„Je tam pan Jiří Řezník." Ozval se hluboký hlas z reproduktoru.
„S kým hovořím?" Odpověděl jsem na otázku otázkou.
„To není důležité. Důležitější je, že máme vaší přítelkyni a vy máte něco co chceme mi. Nejspíš jste již objevil její potenciály. Přesto bych vám doporučil nám jí předat, jinak vám ani její v pravdě zázračné schopnosti nepomůžou. Navrhuji schůzku. Co vy na to?" Dodal nevinně.
„Kde se chcete setkat?" No to mi ještě scházelo.
„Nové sklady. V ulici Bramanská, v severní části města. Buďte tam do dvou hodin. A bez vašich přátel z UMB, jinak se situace stale v pravdě nepříjemnou." No pro tebe určitě ty chytráku.
„Fajn." Ukončil jsem hovor a vypravil jsem se vstříc lepším zítřkům
***
Předemnou se rozprostírala dvoupatrová budova z betonu a plechu, která už toho musela dost zažít. Otevřel jsem dveře a vstoupil do předsálí, které dříve nejspíš sloužila pro přezutí do pracovní obuvi a pro přihlášení. Dveře jsem zavřel opatrně, kdo ví jestli by se mi to při prásknutí nesesypalo na hlavu.
Rozhlédl jsem se. Nikde nikdo. Zajímavé.
„Tak kde seš ty šmejde?" Zařval jsem do chodby, již vedla ke schodiště a která po stranách měla kolem šesti dveří do různých částí skladu.
„Ale ale, proč tak vulgárně pane Řezníku. Jsme přece slušně vychování lidé. Prosím následujte mě nahoru do mé pracovny. Vyřešíme náš malý obchod." Ze dveří za ním vyšli čtyři nabušený gorily a jeden menší japončík, v gorili vypadali mírně retardovaně jak to unich bývalo dobrým zvykem a japončík byl zase oblečenej jak buzík.
„Kde je Adéla?" řekl jsem a na protest zkřížil ruce. Nezasvěcenému divákovi by to možná připadalo jako rozhovor syna s otcem, který mu sebral jeho oblíbenou hračku.
„Vše pořešíme v mé pracovně. Vidím, že jste sám, moudré, velmi moudré." Pokýval hlavou a pokračoval v cestě do schodů. Jelikož mě nenapadlo nic chytřejšího, tak jsem vyrazil za ním a jeho gorilami.
***
Pracovna byla podstatně útulnější, než uvítací místnost. Přesto na ní bylo vidět, že je nachystána narychlo a jak se jednou zmínil můj průvodce, byla vyzdobena dosti chaoticky. Průvodce byl docela milej chlap - na mafiánského bosse.
Usadil jsem se na křeslo před psací stolem a opřel se o opěradlo. Můj průvodce mě napodobil a posadil se do svého za stůl. Jeho gorily se strategicky rozmístili kolem dveří, japončík se usadil na pohovku na druhém konci pokoje. Zkrátka idilka.
„Dáte si?" Nabídl mi doutník, a když jsem odmítl, vzal si jeden z krabice a zapálil si ho. Pravej kubánskej. Labužník.
„Moje jméno je tak řikajc dávno zapomenuté, ale dnes si nechávám říkat Jim. Abych pravdu řekl, dlouhou dobu jsem se vyhýbal publicitě. Jiště chápete, že kvůli této knize stalo zato, se opět objevit." Podle jeho mluvy, jsem raději nehádal jak dlouhou dobu.
„Vy si ani neumíte představit, co všechno je s touto knihou možné."
„Myslím, že mám určitou představu." Zaprotestoval jsem.
„ Možná že máte, ale spíš bych řekl, že jen tak hádáte. Když jste otevřel pečeť, byl vám dán dar ." Řekl skoro s dětinskou radosti, kterou měl z toho, že je v našem rozhovoru, ten kdo ví víc.
Podíval jsem se na ruku.Hmm zajímavé, že by se ze mě stal průkopník nové magie.
„Víte, neumíme si plně představit jak se používá křesťanská magie. Máme však za to, že není narozdíl od prastaré magie tolik vázaná věcmi a drží se více vrstev mysli a slov. I modlidba je svým způsobem jakýmsi zaklínadlem, využívajícím křesťanskou magii. Mám takovou domněnku, že s ní lze čarovat pouze silou vůle. Fascinující že?" Pokyvoval hlavou a usmíval se, opravdu se rád poslouchal.
„Ani bych neřekl a co se chce po mě." Řekl jsem a nasadil jsem tvrdý výraz, jako že jsem fakt nekompromisní týpek.
„Ano ano už se k tomu dostávám. Problém je v tom, že nevíme jak se zaklínadly zacházet. Mi ho sice použijeme, ale výsledky jsou buď žádné nebo slabé. Několik útržků a opisů jsme již nalezli, ale problém je v tom, že k této magii potřebujete genetické vlohy a jedinci s těmito schopnostmi jsou velmi vzácní. NavícVatikánu se je buď povede vypátrat dříve nežli nám nebo jsou příliš nenápadní. Kromě toho mezi nimi stejně většinou není dostatek silných jedinců , a tak by si neporadili s opravdu mocnými zaklínadly. Mám za to, že sv.Petr patřil k malé skupince, které se povedlo objevit tento tok magie a když se o tom doslechly klasičtí římští mágové, dostali strach. Proto taky ten lov na křesťany v Římě. Nakonec se jím povedlo lidi s tímto uměním povraždit až na vyjímky, které se před nebezpečím dostatečně dobře skryli . Mezi pochytanými mágy skončil i Petr, než ho však dostali, vytvořit tuto knihu a pečeť. Právě pečeť na této knize dokáže nějákým způsobem tělo geneticky přizpůsobit uměle. Snad se nám povede zjistit pomocí testů, jak přenést podobné schopnosti na další lidi. Naše lidi. Abych byl přesný." Jim dokouřil doutník a nalil si skleničku brendy z láhve, kterou měl na stole. Jednu sklenku vyštrachal i pro mě. Whisky byla dobrá. Vyhutnal jsem i jí pomalu jako správný degustátor.
„ To je všechno pěkný, ale pořád jste mi neodpověděl." Řekl jsem a odložil skleničku.
„Vy nám budete pomáhat při pokusech a využijeme i vašich mimořádných schopností samozřejmě. Za odměnu budete mít možnost podílet se na vzniku nového řádu a rozhodně z toho nevyjdete zkrátka. " No zkrátka dokonalá nabídka. Takovou by většina lidí neodmítla. Nerad se řadím k většině.
„Myslím, že tohle si nechám ujít." Řekl jsem a vstal ze židle. Kolem ucha mi zavanul jarní větřík a já se ocitnul opět na židli. Vedle mě stál Japončík se stejně tvrdým výrazem jako dosud. V rameni jsem ucítil palčivou bolest.
„Obávám se, že na vašem rozhodnutí nezáleží. Teď nám prosím dejte knihu a následujte tady pana Kameka. V opačném případě se připravte na mírné pochroumání vaší tělesné stránky." Jim se zasmál následován jeho gorilami. Mě to z nějakého důvodu moc vtipné nepřišlo. Japončík se taky nesmál, ale jeho sympatiemi ke mě to nebylo.
Vyskočil jsem na nohy, vytáhl bouchačku a rozběhl se ke dveřím. Po cestě jsem zamířil na jednoho z Jimových goril.
„Cvak" Muž se sesul na zem a chytil se za břicho. Jeden ze snaživých ochránců dveří mu nevědomky přidal ještě kopanec do ramene, když se rozběhl mi vstříc.
Sejmul jsem ještě jednoho a vyhl se úderů, který při mích momentálních schopnostech nebylo těžké nasměrovat jeho hlavu na roh Jimova stolu. Posledního útočníka se mi povedlo uzemnit ránou do hlavy. Kam se na mě hrabe Bud Spencer.
Jim zatleskal a pochvalně zamručel.
„Pěkná ukázka vašich schopností, musím uznat, že na to, že ještě nejste plně rozvinutý opravdu slušné. Bohužel jste porušil můj rozkaz, a proto vás budu muset potrestat.
Kameko..." Řekl Jim a japonec se vymrštil směrem ke mě. Boj byl poměrně rychlý. Pro normálního člověka by trval pouze několik krátkých chvil, pro mě a japončík se však stal otázkou mnoha úderů a krytů. Ze začátku se mi vedlo poměrně dobře japoncovi útoky vykrývat, během krátké doby jsem však začal výrazně dostávat na frak, a tak jsem vyhodnotil jako nejlepší řešení taktický ústup. Toho se mi však stále nevedlo docílit a navíc jsme do obličej dostal ránu jako z děla. Poslední co jsem zahlédl byla jeho dlaň a poté se mi zatemnilo před očima.