Let draka

„Teď jsi můj!“ zvolal hrdě muž ve zdobeném plátovém brnění a zaklapl hledí své přilbice. Opřel svoje dlouhé kopí o bok. Zabodl ostruhy do slabin svého bělouše a ten se zařehtáním vystřelil vpřed jako střela z luku. Cíl byl jasný. Stál tam, tam na té skalce vpravo. Sokem našeho reka nebyl nikdo jiný než majestátný pán oblak země i vody.

Dračí řev naplnil vzduch. Opovážlivec neměl rušit jeho majestát. Za to draze zaplatí. Kůň proletěl okolo skalisek a rytíř nasměroval kopí na slabiny ještěra. Zbraň se srazila s pevnou kůží netvora. Kovový hrot se otřel o šupiny, ale cestu skrz si nenašel. Ozvalo se prasknutí, jak se zlomil dřevec. Rytíř odjel kus dál a sesedl z koně. Plácnutím přes zadek ho poslal vstříc jeho osudu. Věděl, že se moc nevzdálí. Rek vytasil svůj dlouhý meč. Přes váhu, kterou musel mít, s ním bojovník zacházel lehce. Poklepal s ním o štít, aby si dodal sebedůvěru a vykročil vpřed. Ještěr také nezahálel. Překročil několik kamenů a stanul na písku nedaleko narušitele. Mocným nádechem nabral do plic vzduch, aby ho přeměnil v plicích ve smrtonosný oheň. Rytíř v poslední chvíli uskočil, kam až mu váha brnění dovolila. Odvalil za velký balvan a okamžitě se snažil dostat zpět na nohy. Na místo, kde ještě před chvílí stál, dopadl mocný sloup ohně. Ještěr začal zuřit. Mocným řevem dal najevo svoji zlobu.

Rytíř se postavil a sebejistě se postavil nebezpečí čelem. Drak se s temným vrčením obrátil směrem k němu. Vzepjal ocas a odrazil se předními tlapami od země. Na několik chvil stanul na zadních nohou a předním pařátem se ohnal po vetřelci. Ocas mu při tom dodával stabilitu. Smrtící úder nenašel cíl. Rytíř se stačil v poslední chvíli sehnout. Zem se otřásla, jak ještěr dopadl na zpátky na přední. To ale rytíř neváhal a zaútočil na drakovu slabinu. Leštěná a udržovaná čepel se mihla vzduchem. Úder dopadl s ničivou silou a smrtící přesností. Krev se vyvalila z otevřené rány. Ta však nebyla tak hluboká, aby ještěra vyřadila z boje. Drak zařičel a pomalu se sesouval k zemi, když ho oslabená noha neudržena. Ještě vzepjal krk a máchl tlamou po nepříteli. Ten měl co dělat, aby se vyhnul padajícímu tělu. Rána do zad ho překvapila. Odletěl několik metrů a zastavil se až o ohořelý balvan. Náraz zkroutil brnění a několik kroužků z drátěné košile se mu zarylo do masa. Zasyčel bolestí. Zpod kuriasu se začala řinout krev. Převalil se na záda. Drak se svíjel v bolestech. Levá přední noha ho neposlouchala. Rovnováhu se snažil udržet pomocí křídel. Vypadal teď spíš jako slepice, snažící se přeletět plot. Přesto se blížil ke zraněnému muži. Rytíř z posledních sil odepnul štít a sehnul se pro meč, který ležel u jeho nohou v písku. Pevně ho objal oběma rukama. Vypadal hrdě. Chvíli pozoroval draka, jak se snaží k němu dostat. Vydal se mu naproti. Jeho krok již nebyl tak jistý. Písek u jeho nohou se barvil rudě, jak na něj dopadaly kapky krve.

Netrvalo dlouho a oba stanuli opět proti sobě. Drak několikrát silně mávl křídly a rozvířil prach. Rytíř si zakryl oči proti poletujícímu písku. Věděl přesně, co bude drak dělat. Nebyl první, se kterým se setkal. Prudkým pohybem napřáhl a s posledních sil mrštil svůj meč vzduchem. Okamžitě sáhl za opasek, kde měl již připraven ještě krátký meč. Několik metrů nad ním se objevila jasně čitelná silueta, která se rychle zvětšovala. Uskočil stranou. Jen pár sáhů od něj dopadly pařáty. Drak dopadl jako kočka přímo na všechny čtyři, al okamžitě po dopadu se líně sesunul k zemi. Ještěr ještě několikrát bezděky mávnul křídly. Vše náhle utichlo. Z otevřené rány vytékal potůček krve. Meč byl zaseklý v mase až po jílec.

Rytíř se sesunul na kolena. Začala ho přemáhat slabost. Ruka s mečem klesla k zemi. Mávl rukou a nechal rukavici odletět stranou. Vzal přilbu a strhl si ji z hlavy. Objevil se vousem obrostlý obličej ošlehaný větrem pustiny. Pomalu se začal svlékat z brnění, které pro něj bylo již přítěží. Když sundal kurias, objevila se kroužková košile. S bolestnou grimasou vyprostil kroužky z masa a sundal i tu. Halena pod ní byla zbrocena krví, jak rána stále krvácela. Utrhl si rukáv a přitlačil ji ránu. Látka okamžitě zrudla. Pomalu se mu zmenšil zorný úhel. Padal do temnoty a nemohl se tomu ubránit.

Za několik hodin ho probral zápach z mršiny. Jeho kůň stál opodál a nedočkavě frkal. Rytíř na něj s námahou vylezl a nechal se unášet pryč z místa souboje. Brnění i zbraně tam nechal, dokonce ani trofej si nevzal. Věděl, že na cestě pouští mu nepomohou.

Tak končí stopa Barije Drakobijce, nejznámějšího a nejudatnějšího ze všech. Dračí mršinu zavál písek a čas ji ohlodal až na bělavé kosti. Ty vítr rozházel po okolí a jen těžká sněhově bílá lebka vystavěla pomník tomuto souboji.

***

„Ještě nějakou pohádku,“ žadonily děti kolem zkomírajícího ohínku.

„Až někdy příště, jděte spát,“ odvětil stařec a vstal, opíraje se o svou hůl. Na chvíli se zastavil. Píchlo mu v boku, jak o sobě dávala vědět stará zranění.