Patriamos 1×03 Gondwana

--- Vzpomínám si přesně, na co jsem myslela před spaním. Myslela jsem na chuť horké čokolády, kterou mi vařila babička, když jsem byla malá. Tenkrát jsem neznala počítače ani televizi. Běhala jsem po lese a hrála si s kamarády na indiány. Já byla jejich šamanka. Měla jsem totiž nejkrásnější čelenku. Když je vám pět, je čelenka docela důležitá věc. Pár kohoutích brk vás posune na nejvyšší příčku ve společnosti. Můžete si vymýšlet vlastní pravidla. Můžete ostatní donutit, aby se jimi řídili. Ale já se teď ocitla ve světě, který byl stejně pohádkový, ale už svá pravidla měl. A já byla ta, která se měla přizpůsobit.
Vzpomínám si přesně, co se mi zdálo. Zdálo se mi, že sedím s babičkou u stolu a piju její výbornou čokoládu. Vzpomínám si na tu sladkou chuť prolnutou vůní skořice. A vidím před sebou babiččinu vlídnou tvář. Najednou se rozletí vrata a do kuchyně vtrhne Šimon, můj nejlepší kamarád z dětství. „No kde jsi, Lijáááááno?!“ protáhne a našpulí pusu.
Zadívám se do hrnku s voňavou tekutinu a pokrčím rameny. „Já nevím, Šimone. Kde jsem? A čím jsem si to vysloužila? Zachráníš mě?“
Vzpomínám si, jak jsem se z toho krátkého snu probudila. Hlavou mi běželo jen: Co jsem provedla? ---

Tmavá námořnicky modrá. Neodvažovala jsem se pohnout, protože jsem neměla ponětí, na které straně leží Patrik. Modrá zesvětlala, zfialověla, a nakonec zčervenala. To už jsem mohla rozeznat Patrikovy obrysy po svém levém boku. Obrátil se, protáhl a zívnul. „Všimla sis toho ticha?“
Věděla jsem, co myslí. Spící květiny byly zvukotěsné. „Jo. Máte protivně citlivý sluch.“ Já teď také.
„Proto máme jen jedno město. Nechceme žít pohromadě. Radši chodíme světem sami nebo jen se svým partnerem a dětmi.“ Pohladil šev květiny a otevřel ji tak.
„Co dneska budeme dělat?“ zeptala jsem se a seskočila ze své nové postýlky. Když už jsem tady, neutopím se v sebelítosti!
„Ukážu ti, jak žijeme.“
Bude mě poučovat, pomyslela jsem si kysele. Ale takový výlet botanickou zahradou by mohl být fajn.
Následovala jsem ho po vyšlapané cestičce probouzejícím se lesem. Květiny byly stále otevřenější a voněly lépe než babiččina čokoláda. Lépe než skořice. Nevyrovnaly se žádné voňavce, kterou kdy lidstvo vyrobilo. Jestli byla vanilka královnou mezi vůněmi, předčily ji Gondwanské květy stotisíckrát.
A třpytiví motýli se nevyrovnaly žádnému šperku, který jsem kdy spatřila. Byli ozdobou. Létali kolem všeho živého a vůbec se nebáli, že je nějaká nenechavá ruka smete. Byli důvěřiví a naivní, ale krásně naivní.
Život nebyl jen všude kolem nás, nacházel se i vysoko v korunách stromů. Zaslechla jsem hlasité krákorání a vzhlédla.
„Wow!“ Milovala jsem výšky. Tam nahoře se všechno zdálo tak nicotné a malicherné. Na chvíli jsem zapomněla, že musím dávat pozor na cestu, zakopla jsem o kořen a spadla do kapradin.
Patrik se přikrčil a obezřetně se rozhlédl. „Co je?“ nechápal.
„Nic! Upadla jsem. Tohle tělo je... Trochu jiné, než jsem zvyklá.“
Rozesmála jsem ho. „To nemyslíš vážně! Tys upadla! Kolik ti je, že sebou šviháš o zem?“
Zamračila jsem se. Na klopýtnutí jsem neviděla nic nedospělého. „Bude mi dvacet.“
Zvážněl. Ten obrat se mi nelíbil. „Jsi si jistá?“
„Samozřejmě!“ Naoko zaujatě jsem si oprašovala bederní roušku.
„Je ti devatenáct a nevíš, co se svým tělem,“ zamumlal.
„A co s tím?“ Nikdy bych si to nepřiznala, ale bála jsem se.
„Budu tě muset naučit hodně věcí. Jinak nepřežiješ.“
„Dík, zní to optimisticky,“ ušklíbla jsem se. Jaké nebezpečí by na mě na tomhle harmonickém místě mohlo vybafnout? Krvelační modrásci?
„Mluvím vážně, Liliano.“
„Já ne, ale jestli chceš, tak budu.“ Obešla jsem ho a pokračovala v cestě džunglí.
„Tohle je pavučinovník,“ ukázal na křoví, které vypadalo, jako kdyby se mělo každou chvíli rozpadnout. „Je velice odolný, roste úplně všude. Oproti tomu srdečník,“ ukázal na růžovofialové shluky keříků, jejichž lístky se podobaly malým srdíčkům, „roste pouze tam, kde je dost vlhko.“
Přikývla jsem.
„Co je to támhle?“ ukázala jsem na větev tlustého stromu obrostlého azurovým mechem. Něco se tam hýbalo. Když jsme přišli blíž, poznala jsem, že se jedná o člověka. Na větvi seděla dívka. Loupala nějaké ovoce a požitkářsky si ho vkládala do úst.
„Nathaniel?“ zavolal Patrik. Dívka se usmála a seskočila z větve.
„Patriame! Co tu děláš?“
„Ukazuji své nové přítelkyni nejkrásnější místa území Takenů,“ uklonil se na pozdrav a věnoval Nathaniel jeden ze svých upřímných úsměvů. Ta holka měla štěstí.
Nathaniel mě pozdravila známým uchopením za lokty a zahleděla se mi do očí. Pravila slavnostně: „Jsem Nathaniel, členka kmene Takenů, a vítám tě na svém území.“
Uchopila jsem její lokty a nejistě se usmála: „Těší mě. Jmenuji se Liliana a dosud jsem neměla příležitost stát se členku kmene Takenů.“
„Líbíš se mu,“ mrkla na Patrika. „Normálně chodí sám. Dokonce mu tak říkáme: Ten, který chodí sám.“
Spíš je mu mě líto, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem neřekla nic.
„Jak to dneska vypadá u jezera?“ zeptal se Patrik.
„Plno dětí,“ povzdychla si a vyškrábala se zpátky na větev. „Chtěla jsem se vykoupat, ale nevydržela jsem tam. Jsou dost rozdivočelí.“
Mluvila o dětech, jako kdyby byli otravný hmyz. Jako kdyby ona sama dítětem nikdy nebyla. Ihned přišla o veškeré mé sympatie. Abychom měli jasno, byla jsem často chladná, tvářila jsem se, že mi na nikom a na ničem nezáleží, ale děti jsem opravdu milovala. Jsou nedotčené a zaslouží si lásku jako nikdo jiný.
„Stejně se tam podíváme,“ řekl Patrik a odváděl mě pryč. „Bude se ti tam líbit.“
Nechala jsem se zatáhnout do vysoké trávy. Třpytila se na ní ranní rosa. Sluníčko se sem dolů nedostalo. Nebylo divu, nebe zakrývalo horní patro stromů. Přesto jsem nepochybovala o tom, že rosa do hodiny zmizí. Teplo nabývalo na intenzitě.
Stromy ustoupily širokému břehu jezírka. Rostlo tam jen několik trsů zlatavých klasů nějakého druhu bambusu. Jak řekla Nathaniel, běhaly tam děti. Smály se a překřikovaly. „Ještě nemají tak dobře vyvinutý sluch,“ vysvětloval Patrik.
„Takže se postupem času všechny Takenské děti naučí mlčet?“ Připadalo mi to nelidské.
Usmál se. Spíš pro sebe než pro mě. „Jak kdo.“
„Můžu jít za nimi?“ Můj dnešní sen mě poháněl vpřed. Snad jsem doufala, že mi právě děti pomůžou najít odpovědi na otázky.
„Jistě. Já budu tam nahoře,“ ukázal nad sebe.
Nechápala jsem.
Vyskočil a zachytil se větve stromu na samém kraji lesa. „Budu se dívat.“
Zbabělec s citlivým sluchem, pomyslela jsem si.
Nadechla jsem se vykročila k chumlu snědých nahatých dětí od čtyř do dvanácti let. Ihned mě dva z nich chytli za ruce a začali se se mnou točit do kola.
Do kola, děvče, do kola,
Zazpívej si s námi,
Ukážem ti, co je svoboda,
Měla ses držet mámy,
Do kola, děvče, do kola,
Nezachrání tě nový den,
Do kola, děvče do kola,
Tancovat budeš přes týden!
Vzala jsem jednoho malého chlapečka do náruče a zatočila se s ním. Smál se a tahal mě za vlasy.
Do kola, chlapče, do kola,
Já ukážu ti, co je svoboda,
Do kola, chlapče, do kola,
Tancovat budeš celý den!
Děti se rozběhly směrem k vodě a táhly mě s sebou. Všechny naskákaly do vody.
Jedna dívka se mě chytla kolem krku. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se.
„Liliana,“ odpověděla jsem a uhladila jí mokré vlasy dozadu.
„Ty ještě nejsi dospělá?“ našpulila pusu. Stejně jako to dělal Šimon.
„Jak se to pozná?“ zasmála jsem se.
„Až budeš dospělá, přestaneš vidět okolní svět. Stejně jako naši rodiče.“
Přestanu vidět svět? A není to tak, že jsem opravdu přestala vidět svět? Svůj svět? Přestala jsem rozdávat lásku. Neříkala jsem svým blízkým, jak je mám ráda. Starala jsem se čistě sama o sebe. Z Takenského pohledu jsem ve svém světě byla dospělá. Ale tady jsem byla stejně nevinná jako tyhle děti.
Do kola, děvče, do kola,
Ukážem ti, co je svoboda…
Tady jsem začínala od nuly. „Pokusím se neoslepnout,“ slíbila jsem a vypletla se z chumlu malých mokrých řvounů. Rudé slunce mi pražilo do zad a vysoušelo je. Rozbolela mě hlava. „Patriku?“ zamumlala jsem a zahleděla se do korun stromů. V mžiku stál vedle mě.
„Lili?“ položil mi ruku na rameno.
„Jsem nepopsaná tabule, Patriku. Kolik lidí na světě dostane takovou šanci?“ zamumlala jsem nepřítomně. Který z nich svůj život žije tak málo naplno, aby dal osudu záminku mu ho celý převrátit naruby?