Patriamos 1×04 Smysly

--- Byla jsem přesvědčená, že pobyt na Gondwaně je jen dočasný. Že se tu mám něco naučit, a pak se vrátit domů. A tak jsem se učila. Poslouchala jsem každé Patriamovo slovo, snažila se poznat i to, co Takeny vůbec nezajímalo. Třeba jestli na Gondwaně funguje gravitace stejně jako na zemi. Jestli je Gondwana kulatá. Ptala jsem se Patriama, jestli někdy viděl moře. A jestli by chtěl. Ale nevěděl, co je to moře. Nepřemýšlel o tvaru jeho planety. Nikdy neslyšel o gravitaci. ---

„Naučíš mě běhat?“ upřela jsem na Patriama pohled plný očekávání.
Obrátil oči v sloup. „To tě nemusím učit. Prostě se rozběhni, a je to.“
Tón jeho hlasu mě trochu vyvedl z míry, ale poslechla jsem ho. Dala jsem se do mírného klusu a postupně zrychlovala. Napínala jsem všechny smysly, abych třeba zase nezakopla. Stromy se kolem mě míhaly v neidentifikovatelných šmouhách. Zavýskla jsem si. Vždycky jsem si zakládala na své svobodě, ale do této chvíle jsem nevěděla, co to je. Svoboda je možnost běžet s větrem o závod.
Ale i potřeba svobody má svá omezení. Třeba, když vám hrozí smrt. Objaly mne dvě silné paže a strhly k zemi. Několikrát jsme se překulili a zastavili se o pavučinovníkové keře. Překvapilo mě, jak jsou pevné; vůbec se nepotrhaly.
„Zbláznila ses? To je sirná propast!“ Patrik mě k sobě úzkostlivě tiskl a ztěžka oddechoval. Přemýšlela jsem, jestli mi to vadí. Normálně mi vadilo být někomu blízko.
„Jak jsem to asi měla poznat?“ prskala jsem a pokusila se ho od sebe odstrčit.
„Ignoruješ signály přírody. Nemáš pud sebezáchovy. Tohle je zoufalé,“ prohlásil a pustil mě.
Odtáhla jsem se. „Jak jsem to měla poznat?“ zopakovala jsem a pokusila se o laskavější tón. Vůbec jsem se poslední tři dny snažila být laskavá. Laskavější než za celý svůj život.
„Zůstaly tu jen pahýly stromů. Země je vyprahlá a rostou tu jen pavučinovníky. A ty rostou všude, protože nepotřebují vodu.“
Nepotřebují vodu? Radši jsem to nerozváděla. „Fajn, budu si to pamatovat.“
Šťouchla jsem do něj trochu, aby mě pustil, a vstala jsem. Bezděky jsem nakoukla do propasti. Stěny byly šedivé a vysušené od páry stoupající z rubínové tekutiny na dně. Ze smradlavých výparů se mi zatočila hlava. Zadívala jsem se do zeleného nebe. Kráter propasti zapříčinil, že jsem zahlédla jeho zatím největší část.
Patrik mě vzal za paži a táhl mě pryč. Cestou mi vyprávěl více o rostlinách, na které jsme narazili. Také mě nutil každou očichat. O botaniku jsem se nikdy příliš nezajímala, ale snažila jsem se zapamatovat si co nejvíce.
Přesto byl naštvaný. Říkala jsem si, že na to má nárok a nedráždila ho.
Došli jsme do hustěji obydlené části lesa. Poznala jsem to podle toho, že zesílily zvuky útočící na můj nový citlivý sluch. Patrik mě postavil doprostřed louky a poprvé od mého skoro-pádu do propasti se mi podíval do očí. Překvapilo mě, že se na mě nedívá naštvaně. Spíš bolestně.
„Jestli jsem to správně pochopil, nevíš, co slyšíš.“
Přikývla jsem.
„Zavři oči.“
Trochu neochotně jsem to udělala. Za víčky se mi rozprostřela nafialovělá tma.
„Co slyšíš?“ zašeptal.
„Všechno dohromady.“ Ale hlavně tebe! Jak pravidelně dýcháš, jak ti tluče srdce, jak se ti rty třou o sebe, když mluvíš. Jak ti vítr cuchá vlasy!
„Ale uvědomuješ si, že se ty zvuky dají separovat, ne?“
„Musela bych se hodně soustředit,“ vykrucovala jsem se. Soustředěnost nebyla mou nejsilnější stránkou.
„Na začátku se budeš muset hodně snažit, ale za nějakou dobu budeš ty zvuky filtrovat zcela nevědomě,“ slíbil.
„Jak to víš?“
„Taky jsem to zažil.“ Zaváhal, ale pokračoval: „Když mi bylo pět.“
Otevřela jsem oči. „To nemůžu zvládnout!“
„Zavři oči a pokračuj,“ nařídil nesmlouvavě.
A tak jsem poslouchala a mžourala do slunce a čichala a ohmatávala kdeco. Jedna rostlina byla chlupatá jako krátkosrstý pes, ale chloupky byly jemné jako hedvábí.
Těsně před večerem mě vzal Patrik mezi lidi. U malého potůčku, který se nejspíš vléval do řeky, podél které jsme šli k městu Inuitum, stál přístřešek z klád a listí. Seděla tam starší žena a dívala se do prázdna.
„To je Kara,“ řekl Patrik. „Nejstarší členka kmene. Sirisova prababička. Vyvolávačka duší.“
Měla dlouhé zlaté vlasy spletené do copánků a protkané přírodními ozdobami. Kůži měla svraštělou. Kývala se ze strany na stranu a něco zaujatě mumlala.
Lidé postávali kolem, pozorovali ji a poslouchali její zmatené blábolení.
„Co říká?“ zeptala jsem se.
„Nevím. Nemluvím jazykem Duší.“
„A oni?“ kývla jsem k lidem.
„Asi jí také nerozumí,“ pokrčil rameny a vedl mě dál.
Potkali jsme několik dospělých vedoucích se za ruce. Následovaly je jejich děti. Pokud byly dvě, pošťuchovaly se. Jedináčci vypadali znuděně. Narazili jsme i na holčičku, se kterou jsem se chvíli bavila u jezera. Usmála se na mě a šla dál.
Dospělí, kteří nikam nešli, seděli na břehu nebo byli opření o strom a objímali se. Ale ne tak, jak jsem byla zvyklá ze svého světa. Takenové se dotýkali spánky a něco si šeptali.
„Co to dělají?“ šťouchla jsem do Patrika.
Jen se zakřenil a táhl mě pryč. Nechala jsem to být. Přítomnost jiných lidí mě zneklidňovala. Pohybovali se mnohem tišeji než já, přesto dělali ‚hluk‘, a o ten jsem dneska nestála.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se Patrik.
Přikývla jsem. „Jak jen to nejvíc jde. Umíš si představit, že bys to tu opustil a objevil se mezi lidmi, pro které příroda už nic neznamená?“
„Vlastně si neumím představit, že bych se celkově objevil mezi lidmi,“ zamumlal.
„Jo, ty jsi vlastně ‚Ten, který chodí sám‘,“ vzpomněla jsem si na Nathanielina slova.
Patrik mi podržel z cesty obrovský list, který nám bránil jít dál. Vnořili jsme se do čehosi podobnému kukuřičnému poli.
„Chodíš sám dobrovolně?“
„Ano. Tady tě nikdo k ničemu nenutí. Nikdo tě za nic nepotrestá,“ odmlčel se, ale po chvíli pokračoval: „Máme jen jedno pravidlo. Musíš si zasloužit své místo v kmeni.“
„A pak můžeš říkat tu kouzelnou formulku: Jsem Liliana, členka kmene Takenů!“ parodovala jsem Nathanielin vážný tón.
„Přesně tak.“
„A kdy si ho budu muset zasloužit?“
„To nikdo přesně neví. Ty doufej, že co nejdéle. Vůbec nic neumíš!“
„To není pravda!“ Umím toho až dost. Na zemi bych byla velice dobře placenou odbornicí na kdeco. Jenže tady… „Fajn, tak je to pravda.“ Zastavila jsem se a otočila se na něj. Obloha fialověla a krajinou se šířil chlad.
„Myslím, že to zvládneš,“ zamumlal. V očích měl něco, co bych nazvala výzvou, kterou přijal a cítí, že ji zvládne.
Tak díky za důvěru.