Cesta slunce a naděje

Kapky vody stékaly po stěnách zdí, na kterých byla už vidět eroze a stáří. Na jejich povrchu tancovaly a blýskaly střpytivými odrazy od plápolajících loučí. Kroky se rozléhaly po chodbě s hlasy až někam do dáli. Čtyři postavy šly dál a přitom dávaly pozor na cestu, kterou lemovalo ohromné množství kousků ze stropu chodby a louže vody. Měli na sobě skoro stejnénobarevné uniformy jen lišících se v hodnostech na ramenou a na prsou, kde měl každý jinak barevné malé obdélníčky s tím, co dokázali a jaká vyznamenání dostali.
Jejich hovor probíhal jen v úšklebných grimasách a letmém povzdechnutí linoucího se z jejich úst.
Oči měli neustále na stopkách a byli připraveni kdykoliv pozvednout svoje pušky připravené v pohotovosti v pasu každého z nich. Dál vedla chodba a oni netrpělivě zvýšili tempo chůze.
Prošli další dlouhou chodbou do další. Někomu se mohlo zdát že tato spleť chodeb je nekonečná a vede neznámo kam. To však byl záměr stavitelů, jak se všichni čtyři dozvěděli studiem starých dokumentů. Pro nepřítele to bylo bludiště ale pro znalého dokanalý úkryt z mnoha možnostmi se skrýt a skladišti zbraní v tajných místnostech.
„Ještě že máme tu mapu.“ Povzdychl si desátník. Nikdo už nevydal ani hlásku a po zbytek cesty byly slyšet jen podrážky jejich vojenských bot.
,,Jak ještě dlouho?“ optal se vojín vzadu.
,,Jak to mám vědět?“
,,Máš přece mapu, ne?“
,,To mám, ale moc užitečná není. Hromada těch chodeb je zavalená nebo zatopená. Takže se snažím vymyslet kudy nás dostanu do řídící místnosti. A nemusíš mě tu peskovat, sakra.“ Prohodil suše a dál se díval do mapy a snažil se z ní co nejvíce vyčíst. Vojín jen zmkl a dál koukal na záda svého kolegy před sebou. Po několikaté co se museli vracet na rozcestí kvůli neprojdivší chodbě, konečně dorazili do chodby, kde měl být podle mapy vchod do řídící místnosti celého komplexu. Našli však jen hromadu trosek a z nich vyčuhující ocelové nosníky ze stropu.
,,Kde je to sakra?“ ted už byl i kapitán na vážkách, co dělat dál. Ikdyž se zdál celou cestu sem jistý, teď si jistý nebyl. Otáčel hlavou a pochodní si přisvěcoval aby našel ten zatracený vchod.
,,Neplahočili jsme se sem jen pro nic za nic. To už nás rovnou mohli popravit.“ Jeho výraz vypovídal stejnou beznadějnost jakou našel v obličejích celé skupiny. Stále však hleděl na trosky a v hlavě mu probleskovala jedna myšlenka za druhou. Až tu ho zaujal jeden předmět ležící u zdi končící chodby. Pomalu udělal pár kroků a snažil se přitom nespadnout z trosek. Sehnul se s loučí zdviženou nad sebou a zvedl tento malý předmět. Chvíli se na něj díval a zkoumal jeho povrch.
,,Heuréka!“ Jen vykřikl a jeho obličej rozzářil široký úsměv. Ostatní jen divně zírali na kapitána a nechápali z čeho je tak nadšený. Ani dokonce plukovní Anders, který je starší než kapitán Reynold ale služebně na nižším postavení a zná ho už velice dlouho, nevěděl z čeho může být jeho přítel tak rozradostněný.
Kapitánovi chvíli trvalo, než si uvědomil, co vlastně výrazy ostatních znamenají. Prošel tou změtí zpět ke skupině a ve světle louče jim předmět ukázal. Všichni jen mlčky hleděli a byly udiveni. Třpytící se předmět velký asi jako mobilní telefon a dva palce tlustý s dvěma tlačítky byl osazený znakem pěticípou hvězdou prezidenta Soenské Republiky. Jen vzdychli a hleděli dál. Potom však jejich úžas vystřídala otázka: ,,Co teď?“ Nikdo nevěděl co teď. Nakonec se kapitán rozhoupal a položil krabičku na zem. Všichni ustoupil o krok dozadu.
Chvíli se nic nedělo. Náhle vyšlo z krabičky světlo vzhůru dva metry nahoru a zastavilo se těsně před stropem. Roztočilo se aby následně udělalo půl metru silný kruh. Z ní se začala vynořovat postava. Nejdřív obrys. Pak už i obrysy obličeje. Po 10 vteřinách, tu stál před nimi hologram muže asi metr osmdesát vysokého, s útlým tělem a černými vlasy krátce střiženými do vojenského sestřihu. Obličej měl špičatý, oči modré, nos a ústa malé.
,,Jestli jste našli tenhle záznam, tak vězte že jsem tu byl. Jak víte z toho, co se stalo, obvinění na mě byla smyšlená a nepodložená na skutečnosti. Proto jsem byl nucen odejít. Už ani nevím jestli chci být nalezen, jelikož život, jaký jsem znal, pro mě skončil. Ale pokusím se vybudovat si nový život někde jinde. A proto žiju už jinde s dalšími, kteří se tak rozhodli. Chceme klid a možnost dožít svoje životy v klidu a míru. Pokud však potřebujete něčí pomoc, tady jsou souřadnice, kde ji najdete. Nevím, jestli za tu dlouhou dobu to bude stát, ale vězte že jse nikdy nepřestal být Soeňanem.“ následně se objevili koordínáty a za pár sekund hologram zmizel. Chodbu zas jen osvětlovaly čtyři pochodně.
Podívali se na sebe a výraz v jejich tvářích vypovídaly o zoufalství, že tu nenašli nic krom tohoto záznamu. Taky o zmatenosti ohledně slov „potřebujete něčí pomoc, tady...“ Nikdo nevěděl, co tím hologram myslel.
,,Jakou vlastně pomoc? A čí?“ všem to vrtalo hlavou. Avšak byla na nich znát i naděje, že alespoň něco našli a mají šanci situaci zvrátit nebo alespoň zlepšit. Kapitán už ne tak zaleknutý sebral ze země krabičku se záznamem a podíval se každému do očí.
,,Tak alespoň něco. Teď bychom měli vyrazit zpátky ke vchodu. Čeká tam na nás loď.“
Nikdo nic nenamítal, otočili se a šli zpátky tam, odkud přišli.