Šelmí II

II.

V hustém smrkovém lese se skoro na okraji krčil malý polorozbořený domek se střechou pokrytou tlustou vrstvou brčálového mechu. Červotoči, jakožto známí umělci, vytvořili z obyčejných červených dveří prapodivný výraz moderního umění a změnili je tak na hodně extravagantní vrátka od chléva, okenice buďto úplně chyběly, nebo visely na posledním pantu, který teď ve větru slabounce sténal tíhou, kterou nesl. Uvnitř byl jeden velký pokoj a černá kuchyně, kde nebylo vidět vůbec nic - Lloya se ani neopovážila tam ještě kdy vkročit, když na ni při první návštěvě chatrče uspořádala útok letka fialových netopýrů. Dřevěná podlaha sice moc důvěryhodně nevypadala, ale aspoň v ní nebyla díra, a slamník v rohu pokoje také nepůsobil nijak vábně, avšak Lloya díky němu nemusela spát na zemi. Přes všechny zápory to ale byl pro Lloyu už po několik dní domov.
Jediná pořádně použitelná věc byl krb uprostřed největší stěny obkládaný červenými cihlami a s kovaným roštem, kde se s použitím dřeva z lesa dalo zatopit a ve chvilce bylo v celém pokoji krásné teplo.

„Co když bude mít zbraň?“ kousl se do rtu Stýf. Krčili se na mokrém mechu nedaleko chaloupky, kam se dostali podle Lloyiných stop. Překvapení mohlo začít.
„Tak zahodíme nepřátelský masky a půjdem za ní dovnitř, že hledáme nocleh. Mě uvěří, už jenom jak na mě koukala, když sem jí představoval Lakotu.“
„Nedělej si iluze, brácha, určitě se jí Lakota líbil víc. By musela bejt pižmoň, aby jí do oka padla taková huba, jako seš ty,“ zašeptal se zaduseným smíchem Josh. Matt nad ním jen zakroutil hlavou.
Matt se tedy ujmul zaklepání na červené dveře zdobené cestičkami pilných červů. Ostatní stáli za ním a Josh se znuděným výrazem držel Lakotu za uzdu.

Když uslyšela klepání, strachy sebou trhla. Kdo to mohl v těchto končinách být? Zaklapla rozečtenou knihu a sáhla po kuši, zasadila krátký šíp, napnula tětivu a se zamířením se blížila ke dveřím. Stiskla zrezivělou kliku a otevřela.
Leknutím málem vyslala na Matta šíp. Toho by tu opravdu nečekala. Poznala na něm, že se taky pořádně lekl, přecejen na něj mířila hrotem šípu, který by ho ve vteřině zabil. Na druhou stranu se však zasmál a zvedl ruce nad hlavu, jako že se vzdává.
„Klid, slečno, přicházíme v míru,“ ozval se Stýf.
Josh se při slově „mír“ nápadně uchechtl, ale když zachytil bratrův výhružný pohled, zase si všímal Lakoty.
Lloya byla neskutečně ráda, že zase někoho vidí, kuši však měla stále namířenou, i když pochybovala, že by vystřelila, na to byla v moc dobrém rozpoložení. Po pár okamžicích vysvětlování konečně kuši sklopila a se slovy „Pojďte dál“ je zavedla dovnitř, přičemž Lakotu nechali stát v drobném dřevěném přístěnku, který byl - stejně jako chaloupka - na spadnutí.
„Posaďte se, kam je libo, nemám tu skoro nic. A do tamtěch dvěří nechoďte,“ ukázala na černá dvířka vedoucí do kuchyňky, „jsou tam fialoví chuligáni.“
„Jo, panstvo, asi bych vás měl představit, že jo,“ přerušil Matt hloupou chvíli ticha, „to je Lloya. Lloyo, tohle je můj bráška Josh,“ ukázal na tmavovlasého mladíka se zamračeným obočím lemujícím tmavomodré oči, „je to sráč, bacha na něj,“ oplatil mu dnešního pižmoně, čímž si však vysloužil kopanec do holeně. Tiše zaúpěl, ale pokračoval.
„Tady je Ženich, jinými slovy taky Colin, náš hlavní mozek. A nakonec Stýf, prostě zhulka,“ mávl rukou nad rudovlasým klukem s nápadně malýma očima a nedbalým strništěm pod nosem. Všichni tři na ni ledabyle pokývali hlavou.
Ženich si všiml knihy na podlaze, sebral ji a přečetl si název na hřbetu. V látkové vazbě bylo lesklými černými písmeny vytištěno Marcel Pagnol: Jak voní tymián. Měl knihy rád a místo toho, aby se zapojil do diskuse o potratech, se začetl do zažloutlých stránek.

„Ty myslíš na všechno, to není možný, Stýfe! Seš fakt kámoš, to jinak nejde,“ vykřikl Josh, když poté, co zkontroloval Lakotu, přišel zpátky do chaloupky a uprostřed pokoje uviděl vodní dýmku lesknoucí se v plamenech ohně. Poplácal kamaráda po rameni a sedl si vedle něj. Matt protahoval, přičemž se náhle strašně zakuckal.
„Kurňa, Stýfe, co to v tom máš za sajrajt, čistíš ty to vůbec někdy?“ plival kolem sebe a naštvaně se mračil. Lloya je jen s úsměvem plným obav pozorovala. Snad jí tu z toho neudělají kůlničku na dříví.
Stýf pokrčil rameny a několikrát si silně potáhl.
„Paráda...zkus to taky, Lloyo,“ lehl si na záda, vychutnával kouřové opojení a podal hadici Lloye. Natáhla několik doušků a po chvilce z úst vypustila pět nebo šest kroužků a s ledabylým úsměvem předala vodnici Mattovi. Vrabčáček s Joshem na ni koukali jen s otevřenou pusou, kdežto Stýf se smál, až se za břicho popadal – s touhle holkou si ještě užijem, pánové, pomyslel si.
„Pánejo, to bych do holky neřek,“ podotkl Matt se zdviženým obočím.
„Jsou v tom léta dřiny,“ odpověděla s úsměvem Lloya.

„...no a pak sem jí zatáh do tý kůlny, což mi dalo teda hroznou práci páč taká stará babka a měla nejmíň metrák, no a tak sem jí tam zatáh a vona na mě, jestli si s ní budu hrát. A tak jí jako povídám, že jo a myslel sem na to nejlepší a ona někam odešla a přitáhla, teď se podržte, krabici s bárbínama!“ Ozvala se už několikátá salva smíchu, kdy všichni čtyři ani nevěděli, čemu se smějí, důležitý byl ten smích, který dodával atmosféru silvestrovského večírku. Noc rychle ubíhala, ale smíchu a času bylo stále dost.
„Intošků, pojď si taky dát, nedělej vofuky, intošků...“ volal Stýf pod vlivem dvanácti obrovských plechovek piva a tří vodních dýmek. Josh na tom byl o něco lépe, ale jen o tolik, že se ještě stačil hádat se svým starším bratrem, který byl téměř střízlivý.
„Hele, hele,“ snažila se poručit ústům Lloya, „jakoo...proč – škyt - proč říkáte Colinovi Ženichů?“ promnula si ospalé oči a zívla. Josh se Stýfem si při vzpomínce na onu událost, kdy byl Colin přejmenován, vyměnili pohledy a rozesmáli se tak hlasitě, až se plameny v krbu nápadně zakomíhaly.
„Dejme tomu, Lloyo,“ ozval se Josh, „že on intošek ještě nikdy neměl holku. Jakože žádnou. Nó a tak mu paradoxně říkáme ženich,“ zašklebil se a znovu vyprskl smíchy.
Z kouře se pomalu stávala tlustá clona nedýchatelného pachu, a zatímco Josh, Matt i Stýf pomalu odpadávali, měla Lloya nepříjemný pocit – zůstat s čtyřmi cizími muži, ještě ke všemu to očividně byli vyhnanci, přes noc, to se jí moc nelíbilo. Oči se jí klížily, rozum však přesto zůstával bdělý a ona si uvědomila, že by si měla shromáždit všechny své cennosti, schovat si je do tlumoku a spát co nejlehčím spánkem. Vzala foťák, knížku a ajdýčka, co nejtišeji otevřela dveře do černé kuchyně a věci uložila do tlumoku pod poličkou. A rozhodla se, že půjde spát ven pod širák, aspoň chlapcům připraví trochu ranního leknutí až zjistí, že je pryč. Šla si tedy uspořádat myšlenky ven a spontánně došla k Lakotovi, který ji přivítal lehkým ňufnutím do břicha a nechal se hladit. Bylo to snad únavou či palčivou bolestí hlavy, ani si totiž nevšimla, že se sesunula na Lakotovo sedlo položené v rohu provizorní stáje, a v tu ránu usnula.