FMDE - kapitola 6

"Mamlas !" přehodil bývalý Ferdův pán kus černého sametu přes křišťálovou kouli. "No, aspoň se nemusím zabývat s vymýšlením trestu. Takže ten, co mu říkají Marlos je upír. Hmm... zajímavé. Možná bude nějaká zábava. Ale co jsou zač ti ostatní ?" odkryl opět se zájmem svoji křišťálovou kouli. "Sir Elvidion ? Co ten s nima proboha dělá ? No, myslel jsem že má vlastních problémů dost než aby bojoval proti nám. Tomu člověku říkají Partos ? ... ... Hmm... Nezajímavá bytůstka. A hele ! Aila ! No tohle..." chlápka v temně rudém plášti to zjevně rozveselilo. "No a poslední tam ještě někdo je. Kdo to sakra ?!" nálada se mu okamžitě zase zkazila. Marně se snažil vyladit obraz v křišťálové kouli aby Korliho viděl ostře. "Zatraceně ! Kde proboha vzal barbar takhle silnou auru ?" konečně se mu po několikaminutovém soustředění podařilo získat alespoň nějakou informaci, i když podle reakcí křišťálové koule to vypadalo spíše tak, že svého soupeře už přestal bavit a tak mu hodil aspoň něco. "Korl ? Cože ? Já a zjistit jenom jméno ? Zatracený krám !" ve vzteku hodil křišťálovou koulí kamsi do rohu místnosti. Přesně do toho rohu, kde seděl jeho asistent z od minule už opět přišitou hlavou. "Sakra. Promiň. Nech si tu hlavu dole někým zase přišít, ok ?"

Korl se s chutí zahryzl do kvalitně vypečené srnčí kýty. "Mňam ! Zatraceně dobrej žvanec !" zažbleptal s plnou pusou. Ostatní seděli a zděšeně ho sledovali. Asi je přešla chuť. "Hele Marlosi ! Ty už nebudeš ? Jestli tak já bych si vzal !" otočil se k Marlosovi. "Ehm... klidně Korli. Myslím že už nebudu." podal Marlos Korlimu svůj kus. Jediný kdo neseděl a zděšeně nesledoval hladového barbara jak bez servítek zpracovává srnku byla Aila. Ta klečela vedle něj a s neskrývaným zájmem a nadšením v očích se ho snažila napodobovat a naučit se jeho styl. To byl taky další důvod proč ostatní vypadali tak jak vypadali. Byl už pozdní večer, ale tohle jim prostě nedalo spát. Když Elvi chytil srnku, mysleli si, že si pošmáknou, ale tohle prostě nečekali. "No myslím že to balím." prolomil Elvi mlčení. "Zítra už snad budem v té dědině." O půl hodiny později už všichni sladce podřimovali. Teda až na Elviho, který jak se zdálo neměl zrovna nejlepší sny. A taky až na svět okolo, který si řekl že být normální je nuda a začal se chovat poněkud podezřele. První zmizely mraky, následovaly hvězdy, které sice nezmizely, ale začaly svítit jak divé, což taky není zrovna normální. Obvzvlástě ne když se jejich svit začne splétat v drobné nitky a tkát na zemi tvar podobný člověku. Kdyby to měl kdo sledovat asi by to popsal jako nádherné. Po chvíli si konečně hvězdy hodily šlofíka a přestaly zářit. Zato postava na zemi se vzhledem čím dál tím víc přibližovala člověku. Konkrétně nějaké ženě. A ta určitě taky nebyla normální, protože většina normálních lidí kolem sebe nenosí světélkující bledou auru. Konečně se nitky přestaly splétat a poblíž naší spící družinky stálo něco co jsem před chvíli mylně označil za člověka. Tedy jestli si jako zcela normální lidskou ženu představujete elegancí sršícího, ženě podobného tvora s dokonalou postavou a pletí jak samet, která sice má několik znamének a jizviček, ale shodou náhod rozmístěné přesně tak aby jen zdůrazňovaly celou tu nádheru, s tvary a mírami přesně v optimu zlaté střední cesty a po pás dlouhými, hustými a jako noc černými vlasy ve kterých se třpytí drobná světýlka podobná hvězdám na jasné obloze tak potom to, co tam stálo byla úplně, ale zcela normální holka. "Srandičky, srandičky..." promluvil Marlos. Zjevně nespal. "Čekal jsem tě." posadil se na svojí dece a udělal jí tak něco místa. Kupodivu si sedla. Ne, nic jsem nevynechal. To, že když jste deset sáhů od místa, kde si chcete sednout tak si tam musíte nejdřív dojít jí zjevně moc nebralo. Prostě si tam rovnou sedla. "Ty mi taky nedopřeješ drobet zábavy." z lehka se zasmála velmi povědomým a velmi dokonalým hlasem...

Už sice popraskaná, ale stále funkční křišťálová koule zase stála na svém podstavci a týpek v temně rudém se znovu snažil vyvolat obraz Korliho. Tohle mu prostě nedávalo spát. To co se mu stalo předtím ho sice naštvalo, ale zároveň i přiživilo jeho zájem o tu bezvýznamnou, ale podezřelou bytost. Nikdy by do sebe neřekl, že by se mohl takhle zarazit na barbarovi. Sprostém, obyčejném barbarovi. Ale to na tom bylo snad nejpodezřelejší. Od toho incidentu tehdy už vždycky viděl v kouli toho zatraceného barbara jako obyčejnou, bezvýznamnou bytůstku. Až příliš obyčejnou. Všechny informace, které o něm zjistil byly dokonale a naprosto obyčejné, nic významného. A to vzbudilo jeho zájem ještě víc. "Co může být tak zajímavého na barbarovi že ho v tuhle noční dobu sleduje sám mistr temně rudé koleje, Tyriane ?" ozval se za ním káravý hlas. Týpek v temně rudém se prudce otočil. Stál tam očividně velmi starý člověk, s dlouhými vousy a v šedém oblečení. "Ah ! Mistře !" poklekl temně rudý, tedy Tyrian jak ho stařec oslovil. "Sleduji tu vzpurnou družinu. Objevil jsem něco velmi podezřelého." promluvil Tyrian se sklopeným zrakem. "Nemýlím-li se tak už měli být mrtví. Když máš čas je sledovat tak radši zařiď jejich smrt." odpověděl mu stařec a netvářil se dvakrát spokojeně. "Zajisté. Moje omluvy. Prosím - podíval byste se zde ? Obávám se že na tom barbarovi je něco velmi podezřelého." uklonil se Tyrian a ukázal starci svoji nakřáplou křišťálovou kouli. V ní byla vidět spící družinka. "Nevidím nic zvláštního." zamumlal stařec netrpělivě. "Zaměřte se na barbarovu auru, pane." uklonil se opět Tyrian. Nad družinkou se zrovna mraky z ničeho nic rozhodly zmizet. "Tyriane ? Ty mraky..." ale nedořekl protože v tom koule v záplavě fialového světla a křišťálových střepin explodovala.

"Nedovedu pochopit že se bavíš efekty, s jakými se objevíš. Přijde mi to trapné..." vzdychl si Marlos. Vedle něj byl někdo, kdo se i při sezení dokázal tvářit elegantně jako tanečnice na vrcholu kariéry. "Promiň. Nemám k tomu příležitost často..." tvářila se ona dívčina jako dítě co rodiče kárají za to, že přineslo ze školy pětku. "A s tím vzhledem bys měla něco dělat. Takhle tě někdo vidět tak o tobě okamžitě vědí chlapi v celé zemi a neschováš se ani na Měsíci." pokračoval Marlos, ale už spíše jen z nutnosti něco říct než aby to myslel vážně. "Už se dlouho nebudu schovávat. Myslím, že sis sám všiml, že to brzy nebude mít smysl." řekla jeho společnice a prohrábla si vlasy. Skutečně vypadaly jako noční obloha. Stejně černé, stejně se třpytící hvězdami všech velikostí a stejně úchvatné. Marlos ukázal hlavou na ze sna se převalujícího Elviho. "Nejenom já." Jeho společnice si Elviho chvíli se zájmem prohlížela. "Máš velice citlivého přítele, Marlosi. Málokterý člověk by si toho všiml s takovým předstihem." zvedla se se šarmem hodným královen a se stejnou grácií popošla k Elvimu. Jak podřepla ani nemá cenu popisovat. Tahle osoba měla očividně osobního kouzla na rozdávání a i pak by jí ještě zbylo na to aby vyhrála Miss Universe. Ukazováčkem se jemně dotkla Elviho čela. Ten se okamžitě přestal převalovat a začal klidněji oddychovat. Oproti tomu jak vypadal před chvílí tak teď spal jak mimino. "Hodný kluk. Jen sni o květinkách, nočních můr si ještě užiješ dost." zašeptala spokojeně a pro sebe zcela typickým a nenapodobitelným způsobem si sedla zase vedle Marlose. "Vypadá to že jste vzbudili zájem nějakých Mágů z Lorienu." nahodila. "Neměj obavy. Sledují nás kvůli tomu že jsme nechtěně začali vzpouru. Nevypadá to že by je zajímalo něco mimo to." uklidňoval ji i sebe Marlos. "Ale nepředpokládám že jdeš do hlavního města šířit vzpouru, že ? Míříš do Eriyské knihovny, správně ?" zeptala se sice, ale bylo cítit že ví, že je to pravda. "Jistě." přikývl Marlos a se slabou obavou v hlase dodal "Radši už bys měla jít. Je to zatím ještě pořád příliš riskantní." Chvíli nad tím přemýšlela, ale pak přikývla. Otočila se na Marlose a mávla mu rukou před obličjem. Marlos jako sušená švestka padl na svoji deku a začal spokojeně oddychovat. "Jen spi a nedělej si tolik starostí. Ještě si jich užiješ..."

"Co to zatraceně bylo !" řval stařec s ohořelými vousy v roztrhaném a špinavém šedém hávu na ještě hůře vypadajícího týpka v temně rudém oblečení. "J... Já nemám tušení, můj pane..." koktal Tyrian se skloněným zrakem. Jak vypadala místnost kolem nemá ani cenu popisovat. "Můj pane, na té kouli byly všechny potřebné ochrané zaklínadla. S jejich proražením by měli problémy mistři všech kolejí dohromady." hledal Tyrian nějaké vhodné vysvětlení. "Sežeňte si novou kouli a zařiďte ať jim někdo odřízne cestu od Eriye. Nepotřebujem problémy v královském městě." štěkal stařec a ještě dodal "A ten plášť vám strhnu z platu." než se otočil a nasupeně odkráčel. "Jistě, můj pane." zavolal na něj Tyrian ještě.

Ráno Partose vzbudil výkřik popsatelný asi jako "Yahoooooo!!!!" a následovalo "Dneska už budem v té vesnici ! Jupí ! Doufám že Augus nebude mít zrovna špatnou náladu." Kdo to mohl být jiný než Aila. "Panebože ona zná snad fakt každýho." komentoval to zatímco se snažil dostat do trochu použitelného stavu. Elvi už byl na nohou a vysmátý jak pomeranč, co ho právě Marlos pojídal. "Copak Elvi ? Vypadáš jak indiánský bůh smíchu." zajímal se Partos. "Ale, to bys nevěřil jaký jsem ti měl pěkný sen. To mám z toho najednou zase takovou dobrou náladu..." Sbalili se a pokračovali dál rovinou směrem k obrovské Khinas Efet co v dálce a jemné mlze vypadala jako hora. A ne jako žádný trpaslík, ale pořádný macek.

Odpoledne v jedné bezvýznamné překládací vesničce pod Eriyí probíhalo příjemně ospale. Dokud ovšem někdo nezabušil na vrata tak, že je málem vyrazil. Když rány dozněly bylo ještě slyšet tlumené "Korli ! No tak dávej bacha ! Ještě to tady rozmlátíš a to v sobě zatím nemáš ani žejdlík !" Po chvíli obav se konečně jeden z místních odvážil přiblížit k bráně. Koneckonců obchod je obchod a co kdyby zrovna tihle měli nějaké dobré ceny. První co ten odvážlivec uviděl, když otevřel malé okýnko v bráně, byl Ailin vysmátý obličej. "Nazdaaaaaar !!!" bylo potom co slyšel. Následované z venku ještě sborovým "Panebože..." "Jéva ! Aila ! Héééj ! Lidi ! Aila se zastavila !" vyvolával kam mohl zatímco spěšně otevíral bránu. Najít pak domek Auguse Curflama nebyl pochopitelně žádný problém. Když Marlose a ostatní Aila představila jako své přátele mysleli že jim lidi z vesnice utrhnou ruku. Každý se chtěl představit a potřást pravicí. Bylo zvláštní jaký měla na ostatní lidi efekt. Zničeni zdravením a představováním se s radostí všichni (dokonce i Korli) přijali šálek čaje v klidu Curflamova domku. Aila mu mezitím vysvětlila situaci. "No tak to máte štěstí, protože zítra jedou do Eriye poslední vozy. Pak už tam prý nepustí vůbec nikoho, leda by měl povolení od samotného krále." osvětloval Augus situaci. "Co to ? Snad nezačali válku ?" zajímal se Partos "Ne, zatím ne, ale prý je k tomu zatraceně blízko." sklonil Curflam hlavu. Očividně mu to dělalo starost. "Tak dobře. Zítra vyrazíme." vzchopil se zase "Vy pojedete jako moji pomocníci a v Eriyi vás vyměním za někoho jiného ať to sedí do počtu. A Aila bude schovaná na voze mezi pytli. Doufám, že ti to nebude vadit, Ailo." vysvětloval August svůj plán. Vypadalo to, že má asi už zkušenosti. "Proč nemůže jet Aila jako pomocník ?" vyplodil Korli jednou po dlouhé době smysluplný dotaz. "No... Já... jak bych to řekla. Mám v Eriyi pár problémů z minula a no... prostě mě tam hledají." snažila se Aila marně vyhnout tomu poslednímu slovu.

Druhý den na cestě do Eriye stráže jako vždy nic nedělaly. Teda až do chvíle, kdy přišli dva týpci v temně rudých hábitech a předali jim papír se změnou rozkazů. "Pro případ že neumíte číst je tam napsané ať zatknete ty čtyři co tam jsou nakreslení - Marlos, Partos, Korl a Elvidion." vysvětloval jeden z temně rudých s největším opovržením, jakého byl schopen. "My si na to dohlídnem." dodal druhý, ne o moc lepším tónem. Ne méně než o hodinu později dorazila Curflamova karavana. Slušnácky zastavil před strážemi, podal jim nějaké papíry a hned hlásil "Augus Curflam, obchodník. Vezu poslední karavanu zásob do Eriye. Osm pomocníků." Strážný zběžně prohlédl papíry. "Dobrý, můžeš do hraničního pásma." A podal mu papíry zpátky. "Cože ?!?!" zježil se jeden z temně rudých. "Máte sakra nějaké rozkazy ne ? Tupci ! Radši je prohlídnu sám." supěl. Augus si jen unaveně oddychl. "Tak dělej jestli chceš. Každej tady ví, že najímám jenom malomocný páč mě to vyjde levnějc." vysvětloval stejně znuděně. Strážný přikývl. "Eh ?! Malomocné ! Sakra chlape ať se ke mě ani nepřibližujou ! A padejte - nehodlám něco chytit !" posunoval se temně rudý zděšeně od karavany co možná nejdál. Augus jen pokrčil rameny a pobídl koně. A strážný si zasněně hrál v kapse s několika právě vydělanými zlaťáky. Nejen platem živ je strážný, že ano.

Khinas Efet byla skutečně úchvatná stavba. Kdysi to možná byl kopec, ale přidáváním kusů skal, věží, hradebních pásem, průchodů, zdí a spousty, ale spousty velmi ostrých věcí se z toho stala pevnost. Říkalo se jí sice věž, ale byl to de fakto samostatný hrad se sklady zbraní, jídla, zásobárnou vody, několika stájemi, zbrojnicemi, ubytovnami, místnostmi a věžemi určenými jak pro lučištníky tak i pro balisty a katapulty a s několika pásmy pro vojáky z pevnosti snadno přístupných, ale pro ostatní jen ztěží zdolatelných hradeb. Tyčila se kamsi do nebe, kde se ztrácela v mlze. I teď, v době vlastně skoro mírového stavu, kdy fungovala jen jako jedna ze tří přístupových bran do Eriye se hemžila davy vojáků. Každý jen trochu schopný alchymista by nemohl přehlédnout navíc solidní množství magenergie, vynaložené na ochrany proti veškerému theurgskému snažení. Před sice hlubokým, ale hlavně dost širokým příkopem se strmými stěnami byla záludně navršena nízká, sotva sáhová teréní vlnka. Architekt měl zřejmě zajímavý smysl pro humor. Příkop se táhl i kolem hradeb, spojujících jednotlivé věže. Ovšem nesmíte si jako hradby představovat ty zahradní zídky co bývají na hradech a mají tak nanejvýš dvacet sáhů. Tyhle hradby dělaly čest Khinas Efet. Dole z nich trčely naostřené kůly, nad nimi pásmo střílen a kanálů na vylévání oleje, pak už jen jako sklo hladký kámen. Úplně nahoře, tam kdesi v mlze nejspíš byly taky nějaké střílny, ale kdo ví. Celé opevnění jako by na sobě mělo napsáno "Jestli tohle vezmeš ztečí tak jseš blázen." K téhle kráse dojela karavana něco po poledni. Do té doby museli projet ještě několik strážných pásem, ale nikde už nebyli poskoci Mágů, takže je to vyšlo i poměrně levně. "No pánové ? Co na ni říkáte ? Tohle je naše Khinas Efet !" ukazoval August na věž, kterou teď už konečně viděli v plné kráse. "No už jsem ji viděl, ale takhle z blízka je to teda něco." zíral Elvi. Neměl však na Partose, který ze sebe vykoktal sotva "Jak může být něco tak velkýho ?" Jediné, co zajímalo Korliho byly naleštěné zbroje tamnějších vojáků a Marlos se tvářil jako že už viděl lepší a že ho žádná taková dortová svíčka nepřekvapí. Všichni však byli vděčni všem známým i neznámým bohům za to, že to nevidí Aila. Ale ta měla jiné starosti. Vyklouzla nepozorována z vozu do jednoho křaku u cesty a ztratila se kamsi za něj. "Jestli nebudou mít stráže špatnou náladu tak nejspíš ani nebudou prohledávat vozy. Všichni mě tu znají a vědí, že špehy nevozím." vysvětloval August cestou přes padací most k bráně.

Cesta spletí tunelů pod Khinas Efet proběhla pod vedením zkušeného Augusova koně zcela bez problémů. Tunely tu byly dost velké na to, aby se tam pohodlně minuly dva vozy a přitom mohli vozkové ještě vzpřímeně stát bez obavy z nemilého úrazu hlavy. Následoval labyrint, jak tomu August říkal. A ostatní hned pochopili proč. Pásmo mezi velkými hradbami, které společně s věžemi tvoří vnější opevnění a vnitřními hradbami samotného města bylo vyplněno zdánlivě nesmyslně rozmístěnými slepými cestami, různě klikatými hradbami, příkopy, ležérně skrytými jámami a samozřejmě neodpustitelnou spoustou velmi ostrých věciček, převážně naostřených kůlů. "Na povolení krále tě to tady naučí projíždět, jinak ne. A navíc nikdo kromě královské rodiny nesmí znát najednou více jak jednu cestu. Jsou tady celkově pochopitelně tři, od každé věže jedna. Nemyslím že si ještě někdo pamatuje, jak to vypadá někde mimo tu cestu. Od doby, co labyrint postavili je to něco jako území nikoho." sytil cestou August ostaní historickými informacemi. Ze středu města rostla vysoká hradní věž. Celá bílá se na slunci třpytila jako čerstvě padlý sníh.

Na jedné z mnoha bezejmených ulic v jedné ze stejně bezejmených okrajových částí Eriye se ozýval výskot dětí jak konečně po dni stráveném ve školních lavicích prchaly domů. Poslední žákyně vyběhla zadýchaná ze školy, ale ostatní už byli daleko. Smutně je sledovala než zmizeli za rohem a pak se vydala sama opačným směrem. V obyčejných hadrech, ve kterých tady chodil kde kdo pomalu procházela špinavými ulicemi, tolik typickými pro okrajové části tohoto velkoměsta. Cestou pomalu ale jistě louskala jednu stránku z knihy Aerijské báje a pověsti, která spoustou kreseb jako by volala do světa "Já jsem knížka pro děti !" Na protější straně bylo jako ilustrace nakresleno pět zářících postav nesoucích mocně se tvářící zbraně. Název pověsti zněl "Poslové spásy" Ještě chvíli si tak kráčela, zabrána do čtení když na ni někdo zakřičel "Kaiko !!!" Právě včas, protože kdyby neuskočila ona tak Augusův vůz určitě ne. Holčička, zřejmě tedy Kaiko stála bokem a tvářila se zděšeně když jí docházelo, co se vlastně stalo. "Eriku ?" dala se nakonec dohromady a otočila se na nejspíš stejně starého hocha co jí jak to tak teď vypadalo zachránil několik nepěkných zlomenin a kdoví jestli jen to.

"Zatracení Eriyšťani !" nadával August na voze. "Ani je nenapadne dívat se na cestu. Však co by se JIM tak mohlo stát ? Vždyť sakra tu holku jsem málem přejel !" pokračoval. "Toho tady si nevšímejte. To je okrajová část. Ta pravá Eriye, ta krásná, začíná až později." vysvětloval když viděl že ostatní jsou z okolí trochu zklamaní. Město to sice bylo obrovské, jak taky očekávali, ale zatím nevypadalo nijak úchvatně. "Mohl bys nás vyhodit někde u hotelu ? Pokud možno u nějakého se slušnýma cenama." zajímal se Marlos. Jak domluvil naklonil se k němu Elvi "Marlosi ? Mám dvě zprávy - špatnou a dobrou. Obě jsou že nám chybí Aila..."

Na kuse dřeva pohozeném kdesi v jedné z mnoha bezejmených Eriyských ulic seděly dvě děti a užasle listovaly knihou. "Kde jsi vzala tu knížku, Kaiko ?" zajímal se chlapec. "Ta je moje !" hájila se dívka, jak to tak vypadá tak se jmenovala Kaiko. "Ale knížky jsou přece tak drahé. Viděl jsem je jednou když jsem byl s otcem v obchodě nakupovat pro jeho mistra." nevzdával se hoch. "Je od maminky." stejně tak se nevzdávala Kaiko a pevněji stiskla knížku jako by se bála že jí ji někdo vezme. "Hmm... Myslím že nejsi až tak divná jak všichni říkají." zamýšlel se chlapec. "Proč nechodíš s kamarádkama ?" otočil se na ni. "Hmm ?" zvedla hlavu. "Co je ? Máš přece nějaké, ne ? Ne ?" divil se hoch. Kaiko jen sklopila hlavu. "No jo, slyšel jsem že o tobě říkají různý věci, ale myslel jsem že máš nějaké kamarády." zadíval se chlapec na špičky svých starých a hodněkrát už spravovaných bot. Kaiko jenom zavrtěla hlavou. "Joj !" najednou vstal a pokračoval "Tak potom já budu čestný první člen ! Co ty na to ?" zatvářil se hrdě na svoje prvenství. Kaiko zvedla hlavu a užasle si ho prohlížela. "No tak ! Nikdo tě přece nechce ukousnout !" pokračoval. Kaiko po tváři projela celá řada výrazů, hlavně tedy zamyšlený a překvapený, ale nakonec se to ustálilo na spokojeně šťastném. "Eriku ! Ty lemple ! Zase se někde flákáš po škole než abys šel domů a pomohl otci ? Jak chceš, ale jestli se dneska ukážeš doma tak si mě nepřej !" ozvalo se volání kdesi zpoza několika rohů. "Já moc dobře vím že tu někde jsi ! Jen počkej až tě najdu !" pokračoval ženský hlas. Hoch, tedy Erik, se zarazil a otočil se za hlasem. "Ajaj ! Matka už mě hledá ! To zas bude vyrvajz..." zděsil se a bylo vidět že má zkušenosti. "Pojď !" chytla ho Kaiko za zápěstí a táhla ho opačným směrem.

Po vyřešení záhady se zmizelou Ailou, kde musel August všem vysvětlovat, že tu má jisté problémy a že půjde do města sama a najde si nás tu, se mu konečně podařilo dostat je do hotelu a mohl odjet se svým vozem. Už tady blokoval cestu dobrých pět minut. Hotel nebyl nic moc, spíš taková lepší ubytovna, ale ve městě se všemu stejně říká hotel. Hospoda byla hned naproti, což bylo nanejvýš příhodné. Nacpali se všichni do jednoho pokoje. Však co, stejně tu budou jen vyspávat opici a možná ještě jíst snídani. "Teď jenom jestli se objeví Aila. Nesmíte zapomínat že nás sem kvůli něčemu poslali a jestli nedoručíme tu zprávu tak máme problém." staral se Elvidion. "V pohodě. Tu zprávu jsem už doručila." ozvala se Aila. Nastala chvíle zamyšleného ticha. "CO TADY SAKRA DĚLÁŠ !!!!" zaječeli potom všichni sborově s infarktovým přízvukem. "Klepala jsem, ale nikdo se neozýval. Tak jsem si pomohla sama. Lekli jste se ?" zachichotala se když viděla jejich vyděšené obličeje. "Mám pokoj nahoře. Třicet osmička, kdybyste mě hledali. Tak zatím !" zamávala jim a neslyšně zavřela dveře. Když je Elvi zkusil tak vrzaly jak divé. "Neptám se. Má to něco do sebe." uznal Partos kvalitu rady, kterou kdysi dostal.

"Kaiko ! Kaiko ! Šílíš ? Jestli nás tady načape strážník tak půjdem do vězení ! Nemůžem jen tak do Růžové ulice, ti bohatí to nemají rádi !" snažil se Erik zastavit Kaiko, která ho ještě pořád držela za zápěstí a táhla nyní již viditelně čistšími, světlejšími a upravenějšími ulicemi blíže středu města. Okolo byly samostatné, výstavní domky a vily zbohatlíků. Bohužel jak to tak bývá jako na potvoru tam byl i jeden strážník. "Hej ! Chlapče ! Co tady děláš ?! A okamžitě pusť tu holčičku !" hulákal na Erika. "Tak vidíš Kaiko..." vadl už Erik při představě žaláře. Kaiko to jak se zdálo nevadilo a táhla ho dál přímo směrem ke strážníkovi. Když k němu doběhli zastavila se a vyplázla na něj jazyk "Bleeeeeeeeeee !!!" Erik se zarazil a jeho představa žaláře se mu v hlavě měnila už ve skoro jistou budoucnost. Pomyslel si že Kaiko snad přeskočilo. "Tohle je můj kamrád !" zatvářila se Kaiko hrdě a na slovo 'kamarád' kladla velký důraz. Pak se dala zase do běhu. Strážník je nesledoval, což vyvedlo Erika z rovnováhy úplně. Konečně zaběhli do jedné ze zahrad. "Kaiko ! Stůj !" nedal se už Erik a zarazil ji na místě. "Tohle je už moc ! Nemůžeš jen tak vtrhnout boháčům do domu ! Víš co ti můžou všechno udělat ? Dají tě do žaláře zavřít už na furt nebo tě pošlou někam hodně daleko a už se nikdy nevrátíš !" snažil se jí to nějak vysvětlit. "Neboj a pojď !" naléhala a táhla ho ke dveřím. No tak nic. Stejně už jsme pošlapali trávník tak ať to aspoň stojí za to řekl si v duchu Erik a pomalu se loučil s představou svobody. Když vtrhli do domu Erik málem zkameněl. Přímo před nima stál vysoký starší pán a tvářil se velice přísně. Tak a teď to přijde zavřel Erik radši oči. "Budete si přát ?" však bylo jediné co uslyšel. A potom Keiko jak něco dělá a mezitím říká "Něco dobrého. Díky Arture. Eriku ! Nevyzul ses." To ho sice zarazilo, ale naučený zdvořilostní reflex přezout se u někoho doma do pantoflí nezastavil. Jenomže tyhle nebyly dřevěné. Bylo to měkké, teplé a hebké na dotyk. Než stihl zjistit co se vlastně stalo už stál v menším pokoji. Velké okna v krásném vyřezávaném rámu vedla ven na zhradu. Byl tam taky zdobený stolek, dokonce dva a několik židlí. Židle s polštářky ! Ty znal protože je jednou viděl jak je do města přiváží jeden z vozů. Kromě nich ještě pohovka, taky zdobená řezbou. A taky několik zdobených polic s květinami, hračkami a jedna velká s knihami. Kaiko tam právě dávala svoji knížku pověstí. Stěny byly celé vytapetované zdobnými látkami a bylo tam i několik obrazů. Ale co ho nejvíc zaujalo bylo to, na čem stál. Nikdy předtím nic takového neviděl. Bylo to měkké, ale pružné. Celé tmavě modré a bylo to na zemi v celé místnosti. Když se po tom zkusil projít připadal si jakoby chodil po obláčcích. "To je úžasný !" komentoval nádheru kolem když jí stále ještě s otevřenou pusou pozoroval. Nikdy tolik pěkných věcí pohromadě neviděl a ani nemyslel že by někdy vidět mohl. "Myslela jsem že když už kvůli mě nemůžeš domů tak bych tě mohla pozvat ke mě." rozvalila se Kaiko na pohovku. Erik si stále užasle prohlížel pokoj a málem ani nedýchal. Ale pomalu se mu stejně v hlavě začala točit kolečka a přebral si co vlastně řekla. Pak se zděsil až málem vyskočil a zhodil jednu z váz s květinami. "K... K... K to...to...tobě ? J... J... Jako ... domů ?!" zíral vyděšeně na Kaiko. Ta přikývla. "Vy tady bydlíte ?" zmohl už se na celou větu bez zakoktání. "Ne, jenom já. Maminka je pryč a ještě nějakou chvíli bude a nikoho jiného nemám." snažila se to Kaiko vysvětlit. "Cožeeeeeeeeeee !?" vzpamatovával se pořád z toho šoku Erik. "Prosímtě neřekneš to nikomu ?" zadívala se na něj prosebně. "Tohle by mi stejně nikdo nevěřil." odvážil se Erik sáhnout na koberec. "Kerský modrý koberec. Mám ho strašně ráda. Maminka mi ho koupila k narozeninám." informovala ho Kaiko. Kolečka v Erikově hlavě se opět začala točit. "Cože ? Kerský modrý koberec ? Ten slavný Kerský modrý koberec ? Snad nejdražší látka vůbec co si musíš navíc nechat dovézt až z Kersie ? Matka mi vyprávěla že jedna její příbuzná znala někoho kdo tvrdil že ho viděl, ale já jí stejně nikdy nevěřil." zíral Erik na hebkou, tmavě modrou věc pod svýma nohama. "No, není pravda že je nejdražší. Maminka říkala, že jsou i dražší látky." snažila se ho Kaiko trochu uklidnit, ale nejspíš to vzala za trochu špatný konec. Jak Erikovi došlo co se vlastně posledních několik chvil událo odpověděl jenom zděšeně "Ježiši ! Já na to šlápl !" a pak omdlel.

Naše pětka se právě tou dobou seznamovala s městem a poznávala nové prostředí. To je tedy alespoň vznešený název pro sezení v hospodě, který nedávno vymyslel Elvi. "Tak jak jsem říkal. Zůstanem tu nějakou dobu než se mi podaří zařídit co potřebuju a pak se radši zdejchnem. Někdo proti ? Ne ? Perfektní." shrnul Marlos situaci. "Máte nějaké plány vy ?" nahodil ještě další téma. "No já musím najít nějakýho alchymistu a doučit se co mi říkal Gufly." byl už rozhodnutý Partos. "Já zatím nic. Asi se poohlídnu okolo co tu maj v obchodech." přemýšlel Elvi. Korli mezitím odložil korbel a hlasitě si říhl. "Bacha ! Teď něco řekne !" udělal Partos klid. "Pudu a nakopu řiť každýmu týpkovi s mečem co potkám a až nakope řiť on mě tak si nechám ukázat jak to udělal." pronesl Korli až neobvykle dlouhou řeč. "On se snad chce učit !" zděsil se Elvi. "Panebože on řekl něco rozumného ! Kolik toho vypil ?" zajímal se hned Marlos. "Zatím šest korbelů medoviny." odpověděl pohotově Partos. "No to by tak i sedělo." uklidnil se Marlos zase. "Hej ! Hospodský ! Přines mu ještě !" volal Partos. "Kdo ví ? Třeba začne za chvíli kouzlit. Che che !" dodal pak tišeji, jen pro jejich stůl.

Erik se probudil ve vatě. Alespoň si to myslel. Ležel v posteli v nadýchaných, vyšívaných peřinách a připadal si že se snad vznáší. Tohle nebyla jeho deka na dřevěné podlaze u nich doma, na to by si skoro vsadil. Když se rozhlédl kolem sebe a uviděl zdobené a bohaté nebesa nad sebou a všechny ty tapety kolem, došlo mu, že to asi nebyl sen. Po nějaké době zjišťování jestli třeba TOHLE není sen si všiml že je i převlečený. A taky umytý. Sice u nich doma byli čistotní hodně, ale teď byl umytý a navoňaný jako nějaký pán. Když vylezl z postele a vklouzl zase do těch měkých papučí všiml si, že je i oblečený jako pán. Okna vedla do zahrady, ale jinak v místnosti už nic nebylo. Jenom samozřejmě dveře. A koberec. Sice obyčejnější než ten vzácný modrý, ale i tak si připadal jako barbar že po tom šlape. Zkusil otevřít dveře. Šlo to až překvapivě snadno. Nebyl zvyklý na namazané panty, ale hned se mu zalíbily. Nemusel moc tlačit a dveře navíc ani nevrzly. Venku na chodbě u malého stolku seděla nejspíš Kaiko, ale nebyl si tím tak jistý. Znal ji v obyčejných hadrech, v jakých chodí normálně lidé z okrajových částí Eriye, ale tahle dívenka byla v černých, zdobených šatech s různými ozdobami a všitými stříbrnými nitkami. Ten typ člověka, které když už měl to štěstí potkat (jako že se mu to už párkrát podařilo) tak se jim hluboce uklonil a doufal, že mu z dobrého srdce hodí měďák a kterým se nikdy, ale nikdy nedíval do očí, protože ho před tím každý varoval a on nechtěl skončit jako ti, co na to varování nedali. Staré dobré věci jsou nakonec stejně nejspolehlivější tak zvolil pro jistotu stejný postup i teď. "Chi chi ! Mě se nemusíš klanět, já nemám titul ani nepatřím ke královké rodině." zachichotala se Kaiko když ho uviděla. Erik se pomalu a nejistě narovnal. Kaiko seděla a tak byl teď výš než takhle bohatě oděná dáma a to vůbec nebyla pozice ve které by se cítil sebejistě. "Kaiko ? Ehm... Já jsem si nebyl jistý jestli jsi to ty tak radši, no..." snažil se vyplodit něco smysluplného. Když se na sebe podíval připadal si jako někdo úplně jiný. Hádal že by se ani sám nepoznal. V kapse míval zrcátko, ale tady v těch nových šatech nebylo nikde nic až na bílý kapesníček, toho si všiml už předtím. "Jestli se chceš podívat tak tady vedle mám zrcadlo." odtušila Kaiko a aniž by čekala na odpověď tlačila ho do jedné z místností. Mimo jiné tam na zdi viselo zrcadlo. Ale takové, jaké Erik v životě neviděl. Vešel by se do něj snad celý dospělý člověk a to ještě s rezervou. Celé bylo ve zdobném rámu a v dětských očích bylo jednoduše obrovské. Byl by nad ním zůstal v úžasu stát, ale to co v něm viděl ho překvapilo ještě víc. Vypadal jako nějaký hrabě. Mezli lidi, o kterých vždy jen s kamarády snily že by je jednou chtěli vidět, najednou patřil sám. Alespoň na oko. Měl tmavé, padnoucí oblečení, střídmě, ale krásně zdobené se stříbrem vyšívaným límcem. Taky byl učesaný a upravený že do těch šatú i sedl. Pohladil látku svého rukávu. Byla jemně tkaná, hladká a hebká. Velký rozdíl proti obyčejné látce, ze které šila jeho matka. "Tohle je samet ?" zeptal se, protože samet bylo jediné jméno bohaté látky které si pamatoval. "Ne. Myslela jsem že by se ti samet nehodil ke vlasům. Tohle je samet." vysvětlovala Kaiko a ukázala mu rukáv jejích šatů. "Wow... Můžu ?" zíral na to Erik jako na stvoření světa. "Jasně. Ale tohle nejsou žádné pořádné šaty, jenom tak na doma." dodávala zatímco zkoušel, jaké je pohladit sametový rukáv. Zarazil se. "Na doma ? Vždyť jsou to šaty jak na ples !" děsil se Erik. "Ne, kdepak. Na ples bych musela mít něco honosnějšího a taky bych si musela dát šperky a pořádně upravit vlasy." když to říkala jen němě na ni zíral. "Ale ještě jsem na plese nikdy nebyla. Maminka mi slíbila že až budu větší určitě mě na nějaký vezme." zasnila se. "Šperky ! Jo, matka prý někde má schovaný stříbrný prsten na zvláštní příležitosti. Prý je fakt skoro celý stříbrný." vzpoměl si Erik že o tomhle narozdíl od plesů aspoň něco ví. "Kaiko ? Můžu se na něco zeptat ? Ty to asi budeš vědět, ale nesměj se !" zkusil to opatrně Erik. "Určitě ! Jen jestli to fakt budu vědět." koukala na něj Kaiko s očekáváním co to bude. "Ty... Víš jak vypadá zlato ? Prý je žluté a lesklé a skoro všichni co znám už ho někde v obchodě viděli, ale když jsem se ptal otce tak mi řekl ať se nestarám o nesmysly že ho stejně nikdy nebudu mít, ale já si myslím že jenom taky nevěděl jak vlastně vypadá." rozváděl Erik situaci. Kaiko se zasmála. "Říkalas že se nebudeš smát !" připomínal jí Erik. "Ne, ne ! To ne ! Čekala jsem jenom nějakou těžkou otázku." omlouvala se Kaiko horlivě. "Na ! Nech si ho ať ti přinese další !" vytáhla z kapsy zlaťák a podala mu ho.

"Ha ha ha ! Konečně nová křišťálová koule !" radoval se Tyrian. "Teď se konečně můžu podívat co se stalo onehdy tu noc." mnul si ruce. Studenti temně rudé koleje Mágů z Lorienu, kteří by v tu dobu náhodou vzhlédli vzhůru k oknům kabinetu jejich mistra by mohli zahlédnout velmi efektní a dost masivní záblesk fialového světla a následně si poslechnout druhou edici rozšířeného slovníku nadávek v mistrovském přednesu mistra Tyriana. Jejich smůla že to nikoho nenapadlo.