FMDE - kapitola 7

Tohle ráno bylo pro Erika neuvěřitelný šok. Od narození žil se sourozenci a rodiči v malém, pro okraj Eriye typickém domku. Tedy spíš chatrči. Když se tam na noc všichni sešli nebylo si skoro kam lehnout. Přesto to byl jeho domov a měl to tam rád. I když ho od studené a tvrdé země dělila jen tenká deka a často se probudil s něčí nohou za hlavou, bylo to pořád lepší než spát na ulici. Alespoň tam nepršelo a když zbyly nějaké peníze na dřevo měli tam i teplo. Nikdy ho ani nenapadlo si stěžovat, protože v okrajových částech Eriye na tom byli někteří i hůř. Dalo by se říct že na své postavení patřili do střední vrstvy. To je důvod proč se tvářil tak vyděšeně když se dnes probral v nadýchaných peřinách na prostorné posteli, v příjemně vytopeném pokoji kde nikdo nechrápal, asi proto, že tam nikdo jiný nebyl a skrz velké okna viděl do korun stromů. První myšlenka, co ho napadla zněla asi nějak "Jsem UŽ mrtvej nebo JEŠTĚ žiju ?" Z toho ho ale hned vyvedla bolest v pravé dlani. Vzpoměl si jak si včera užasle prohlížel první zlaťák ve svém životě a napadlo ho, že ho nejspíš svíral v dlani celou noc. Sem by se hodila mravnostní poznámka 'Tohle doma nezkoušejte' a Erik by mohl dodat ať to radši nezkoušíte vůbec, ať už jste kdekoliv, protože je to dost bjbý nápad. Znovu se podíval na portrét krále na minci. Bylo to poprvé, co viděl jak vlastně jeho král vypadá. Vyrušilo ho slabé zaťukání na dveře. "Ano ?" byl přirozený reflex, i když jak mu v zápětí došlo kde je a kdo je mohl to říct uctivěji. "Eriku ! Zmeškáš snídani a školu !" zavolala na něj Kaiko přes dveře. Uvědomil si že vlastně spal v domě od Kaiko protože se na něj včera matka naštvala. "Už běžím !" zavolal a po špičkách (pořád měl strach šlapat po všech těch kobercích) se proplížil ke dveřím. Za nima už čekala Kaiko, tentokrát v modrých šatech. "Tudy !" vedla ho po schodech dolů do jídelny. To byl pro Erika další z mnoha šoků, co v tomhle domě od včerejška zažil. Už tu byl na večeři takže si celkem zvykl na měké židle, zdobený stůl a neuvěřitelnou hromadu dobrot na něm, kterou neměl ani z části šanci celou sníst. Na co si ale zvyknout nemohl bylo, že jedl stříbrnými příbory. Jezení s příborem poměrně zvládal, protože i když jich bylo doma hodně rodiče u všech dbali na slušné vychování, ale používat něco stříbrného k jezení to nechápal. Vždyť to byly vlastně šperky a on se s nima vrtal v jídle. Naštěstí už po snídani se mohl zasé převléct do svých starých (teď vypraných) šatů a společně s Kaiko zmizet z Růžové ulice. Nemohl si pomoct, ale pořád se tam cítil jako že porušuje zákon a každou chvíli ho někdo sebere.

Marlos tou dobou už pilně prolézal regály Eriyské knihovny, kam ho na písemné svolení od některého z městských šlechticů pustili (povolení s podpisem a pečetí dodala Aila - zaručeně pravé). Každopádně strážným u brány to bylo celkem jedno, hlavně že se Marlos tvářil důležitě a měl v ruce nějaký papír. Zrovna pročítal starou, skoro rozpadlou knihu jižanských pověstí když se nad ním ozval povědomý hlas "Nazdar !" Marlos překvapeně sklapl knihu trhl hlavou nahoru. Seděla nahoře na regále a pobaveně se na něj dívala. "Tak tohle zjevení se ti zrovna dvakrát nepovedlo, nemyslíš ? Já bych řekl že i s tím pěkným prádýlkem bys něměla vysedávat takhle vysoko, obzvlášť ne s tou krátkou sukýnkou co nosíš." upozornil ji a vrátil knihu do regálu. Místo odpovědi jen ladným pohybem slétla z regálu na zem. "Nemyslíš že jsem ti kdysi zakázala pátrat po mém jméně ? Nepletu-li se máš dost jiných věcí na práci." obcházela kolem Marlose a bylo vidět že možnost že by se přeci jen pletla nepřipadá v úvahu. "Aby se ti trochu osvěžilo tvoje postavení zkus se podívat do té druhé police na knihu s číslem 826." navrhla mu než luskla prsty a zmizela. Marlos chvíli uvažoval, ale stejně si našel knihu s číslem 826. Byla to už na první pohled velmi stará kniha, kdysi z období jejichž jména už nikdo nezná, ještě před tím než vůbec místní obyvatelé začali uvažovat jestli by nevytvořili něco jako stát. Vedle ní byly knihy 825 a 827 takže určitě ke knihovně patřila a to už nějakou dobu. V knize byla jediná popsaná stránka, všechno ostatní jen obrázky. Stálo tam písmem, které už desítky tisíc let nikdo nepoužil, barvou už jen ztěží viditelnou jak věkem zbledla: "Říkala jsem ti ať nehledáš moje jméno." Marlos se decetně zasmál a vrátil knihu zpátky do regálu. "No, nic moc." uchechtl se ironicky.

"No, vidím že knížky máš proštudované pěkně. Tak to už zbývá jenom naučit tě ovládat tohle" uznale pokyvoval menší stařik před Partosem a ukazoval na drobnou truhličku "a bude z tebe plnohodnotný alchymista." Partos se tvářil spokojeně. "Na jak dlouho to tak asi vidíte ?" vyptával se dál. "No, záleží jaký máš talent. Vidím že o magenergii jsi toho přečetl hodně, ale praxe je trochu jiná. Mohl bys to zvládnout za dnešek a mohlo by ti to taky trvat do konce života, he he." vysvětloval stařík, jak to tak vypadalo tak asi zkušený alchymista. Partos si zahýbal prsty a protáhl ruce. "Tak se do toho pustíme radši hned, jestli vám to nevadí."

Korl s Elvim procházeli spletitými uličkami Eriye a hledali někoho, kdo by Korliho naučil jak on říkal "Jak líp někomu useknout hlavu" Bohužel se nedařilo, protože Korli si chtěl mermomoci s každým, kdo ho měl učit, nejdřív zabojovat. Do teď už seřezal čtyři samozvané mistry a dva vojáky. Elvi měl zárověň i vedlejší motiv - doufal, že najde nějaký krámek s kvalitními luky, ale ty šunty co všude prodávali se skoro ani nedaly považovat za luk. To byly klacky s provazem. Jediné využití, které ho pro ně napadlo, bylo odříznout tětivu a používat je jako prut. Navíc se poslední dobou necítil nějak fit. Nejen kvůli těm divným snům, ze kterých si pamatoval vždycky jenom ten nepříjemný pocit bezmoci, ale taky kvůli tomu, že si připadal jakoby se se světem okolo něco dělo a on nevěděl co. A nemohl pro to najít žádný důkaz, protože když se podíval okolo bylo všechno jak má být. Stejné jako vždycky. Jenom zůstával ten slabý, divný pocit bez žádných hmatatelnějších důkazů, že se něco skutečně děje, že něco není v pořádku. Zrovna když nad tím uvažoval a snažil se dát se zase trochu do kupy uviděl mezi domy menší černý stánek s nápisem Věštec. "Hmm... Korli ? Počkej tu na mě." zastavil znuděného barbara na rohu ulice a vstoupil do stanu. Nebylo v něm nic jiného než stolek, skleněná (neodvážil se tady předpokládat křišťálovou) koule a starý děda. "Umíte zjistit o čem se mi zdá i když si to nepamatuju ?" zeptal se rovnou aniž by si ještě sedl. Děda přikývl. "Dobře. Dostanete zlaťák když to bude přesné." posadil se Elvi ke stolku naproti dědovi. "Dívej se upřeně do koule. Snaž se vybavit si, jaké to je když se probudíš. Soustřeď se na ten pocit. Soustřeď se na něj hodně." mluvil pomalu děda a mával rukama nad koulí. "Výborně. Máš silnou vůli, obraz je ostrý. Teď si můžeš odpočinout a přestat se soustředit. Dívej se na svůj sen." přisunul děda kouli blíže k Elvimu. Zahleděl se do ní. Viděl různé scenérie, od měst až po pustiny, ale nikde se nedělo nic významného. Až po chvíli začalo. Obloha kam dohlédl se zabarvila to temně rudé, vody taktéž. Slunce sotva prosvítalo a tak všude zavládla tma. Lidé se zděšeně rozhlíželi co se to děje, věřící se modlili ke svým bohům. Elvidion se zděšeně díval do koule. "Co to... ?" nechápal, ale sledoval dál. Zvířata kňučela a ptáci padali k zemi. Celá zem se začala třást a z nebes se ozývaly hromy. Jako ohniví ptáci začaly padat meteory. Nedosáhly sice až na zem, ale posilovaly ještě víc tu úchvatnou, ale děsivou podívanou. Vítr začal zuřit a nedělal rozdíly mezi chatrčí a statným bukem. V tom Elvimu ztuhla krev v žilách. "Ten zvuk !" Znal ho ! Teď si uvědomil, že to bylo vlastně jediné, co si z těch snů pamatoval, ale nepřikládal tomu velký význam. Cinkot zvonečků. Několika malinkatých zvonečků jak cinkají v slabém vánku. Nevnímal najednou celé to běsnění skučícího světa. Jediné, na co se dokázal soustředit byl ten zvuk. Ten jemný, ale děsivě precizní zvuk. Jako by říkal Nedoufej. Najednou to vypadalo, že se s nebem něco stalo, jakoby na něm zasvitla malá, temná hvězda, ale to už si Elvi neužil, protože koule v záplavě fialového světla a úlomků rádoby křišťálu explodovala. I když nějak divně, protože ne zas tak často se stane aby něco explodovalo jen do jednoho směru. V tomto případě na chudáka věštce. Elvi zůstal zděšený a ztuhlý jak socha z toho co to s tím dědou provedlo. Tu světlejší stránku, že ušetřil zlaťák, v tu chvíli ani nevnímal. Ve stanu teď bylo hrobové ticho a o jediný pohyb se tam staral jeden samotinký padající vlas, který Elvimu přistál na ruce. Byl dlouhý a jako noc černý. A když si ho lépe prohlédl zdálo se mu, že v něm občas probleskne slabé světélko. Rozhlédl se okolo i nad sebe, ale nikde nenašel nikoho ani nic odkud by se mohl vzít. "Co se tady děje..." podezřívavě se ještě jednou rozhlédl kolem. Když vyšel ven svět byl zase úplně normální. Lidé pospíchali sem a tam a nikde se nedělo nic zvláštního. "Hmpf..." pokusil se zahnat hloupé myšlenky a vydal se s Korlim za dalším mistrem.

"Hmm... Zajímavé. V jednom ze severních kmenů Garionů se traduje pověst o bohyni z dalekých hvězd, jejíž jméno nikdo nezná. Při své návštěvě naučila šamana mnoha mocným zázrakům a ustanovila jejich kmen za 'Posly budoucnosti'. Jejich jednou a zároveň jedinou poviností je navštíví-li je někdy člověk jménem Marlos, sdělit mu poselství jejich bohyně, tedy 'Onémj ejom šádelhen ťa it mesj alakíř.'" četl Marlos z jedné staré misionářské kroniky. "Hmm ? 'Onémj ejom šádelhen ťa it mesj alakíř.' ? 'Říkala jsem ti ať nehledáš moje jméno.' pozpátku ? Taky mohla vymyslet něco lepšího." znechuceně knihu zavřel a vrátil ji do regálu. Za ním se ozval povědomě dokonalý hlas. "Nevím co ti misionáři dělají, ale alespoň by se mohli naučit řeč ze které překládají. V té pověsti není 'Bohyně' ale 'Božsky krásná žena'. A 'zázraky' by spíš měly být 'kouzla', nemyslíš ?" stěžoval si hlas. "Znám horší překlady. Co třeba Ferlikova sbírka žalmů ?" ani se Marlos neotočil, vzal lucernu a pokračoval dál kolem regálů. "O tom mi ani nemluv. Ten překladatel zemřel velmi bolestivou smrtí, to je snad jediné, co mě na tom uklidnilo." šla za ním lehce jako víla. "Jo a touhle dobou se párek temně rudých Mágů potlouká v Eriyských stokách a hledají váš hotel. Jsi si jistý, že je to jenom kvůli vzpouře ?" pokračovala zatímco si Marlos prohlížel hřbety knih a hledal tu pravou. "Ty víš, že jsem." odpověděl Marlos jen tak mimochodem během pročítání názvů prastarých děl.

Tou dobou se skutečně dva týpci v temně rudých hábitech plížili spletitými Eriyskými stokami. "Zatraceně to je puch !" stěžoval si jeden. "Jo, kdyby nám neproklouzli do města tak se tu teď nemusíme takhle plazit. Teď je půlka Eriye proti nám a furt se to horší." odplivl si druhý. "Jo, ukázat se nahoře by bylo ještě horší." přikyvoval první. Najednou sebou trhl. "Hele ! Nezdálo se ti jako že támhle někdo byl ?" poklepal druhému na rameno a ukázal mu na konec vedlejší uličky. "Ne, co blbneš. Kdo by tady tak mohl být kromě krys. Nanejvýš nějakej bezdomovec." ťukal si první na čelo, ale jak když do něj střelí se najednou otočil. "Z...Zatraceně co to bylo ? Zdálo se mi jako by na mě někdo šáhl !" trhaně se rozhlížel po temných koutech stoky. V tom se ozvala rána. Když se otočil viděl jak se jeho druh drží za hlavu. "Zatraceně ! Odkaď to bylo ? Sakra to je bolest !" svíral si hlavu v rukách a rozhlížel se kam mohl. Něco svistlo vzduchem a zabodlo se mu to do ramene. "Jauu !" zařval "Ale teď jsem to viděl ! Je to támhle z té uličky ! Zatraceně, to bolí. Někdo tam byl, jsem si tím jistej." ukazoval druhou rukou na jednu boční stoku. "Vy zmetci, za to si vás podám." Bez ohledu na šipku zabodlou v rameni se rozběhl tím směrem. Až příliš pozdě si všiml dvou špinavých otrhanců se solidníma holema v ruce. Jeden mu ještě za běhu doručil festovní šupu na beder a srazil ho tak na zem. Druhý se napřáhl a poslední co temně rudý ucítil byla příšerná bolest v hlavě. Druhý temně rudý týpek na nic nečekal a zdrhal co mu nohy stačily. Zastavil se až na rozdvojce stok a rozhlížel se, jestli ho někdo nesleduje. Nikoho neviděl, ale tady dole nebylo příliš světla a on podezříval každý stín. Když už si byl jistý, že nikde nikdo není konečně se trochu uklidnil. "Co to zatraceně bylo ?!" promítal si v hlavě posledních několik minut. Ale to bylo taky to poslední, co udělal, protože se ozvalo tiché, skoro neslyšné šmiknutí a mág s rozříznutým hrdlem se sesul k zemi. Chtěl ještě zakřičet bolestí, ale někdo mu dlaní v jemné rukavičce zacpal ústa. Ze stínu zpoza chudáka vystoupila do teď neviditelná postava v černém, dobře šitém plášti a stírala kapesníčkem krev z dýky. Pak se beze slova vydala k druhému z mágů. U něj čekali dva špinavci s typicky prohnilými zuby a nejspíš ještě prohnilejšími zásadami. Temný plášť zkusil nohou jestli je mág skutečně mrtev a potom spokojeně přikývl. Podal každému ze špinavců několik zlatých a vytratil se do temnoty Eriyských stok.

Škola Eriyským dětem už skončila a tak se Erik vracel domů. Přemýšlel nad nějakou vhodnou výmluvou kde byl včera, protože říct pravdu a skončil by v tom domě kam posílají lidi, co o sobě tvrdí že jsou ptáci nebo že se znají s Napoleonem. Z bloumání ho vytrhl řev "Cože !? Jak že nemáte na zplacení ! A co si myslíte, že tady budete bez placení vy darmožrouti ?" Ozývalo se to z jejich domku a Erik hned věděl, která bije. Tohle nebylo zas tak vzácné. Stalo se že neměli na nájem v den, kdy se měl zaplatit, když zrovna otci nešly dobře obchody, ale vždycky nakonec zaplatili. Přesto si majitel sebou brával jednoho či dva strážné aby je mohli hned vystěhovat, nezaplatí-li alespoň část renty. Vzdychl si a vešel do domu. "Dobrý den." pozdravil a zdvořile se uklonil pánovi domu. V tom v něm ale zatrnulo. Jeden ze strážných byl ten, co ho včera viděl v Růžové ulici. V hlavě se mu začalo rojit hejno myšlenek na téma 'Je tady skutečně jen jako doprovod nebo si přišel pro mě ?'. S obavami se rozhlížel po rodičích a sourozencích, ale nevypadali že by o něčem věděli. Jen s bázní a prosbou v očích hleděli na pána domu, zatímco otec vyjednával. "A další darmožrout dorazil ! Když máte čas nechat kluka ať se fláká po venku proč radši nedělá ať mi může doplatit rentu, co ?" vztekal se dál majitel. Strážný se na Erika zahleděl a zdálo se že přemýšlí. "Ale pane, můžu vám zaplatit polovic a do týdne prodám a budu mít zbytek ! Vždycky vám přece platíme tak nám počkejte aspoň ten týden." snažil se majitele uklidnit Erikův otec. "Cože ?! Týden ? Čas jsou peníze a teď je to týden. Co to bude příště ? Měsíc ? Rok ? A pak už mi vašnostové nebudou platit vůbec, co ? Tohle já moc dobře znám !" obořil se zase pro změnu na Erikova otce. Erik však sledoval jen toho strážného. Ten se tvářil že si není jistý a Erik v duchu doufal že to tak i zůstane a že nakonec jen mávne rukou. Nemávl. Místo toho něco zašeptal majiteli. Ten najednou zchladl. Když poslouchal strážného po očku se díval na Erika. Pak se otočil zpátky k Erikovu otci. "No dobře. Spokojím se pro tentokrát s půlkou, ale příští měsíc koukejte mít všechno a včas !" shrábl ze stolu hrst drobných mincí a nasupěně odešel. Všichni si oddychli. "To máme štěstí že máme tento měsíc poloviční rentu, ale mám strach že není v pořádku. Vždycky chtěl všechno do posledního čtvrťáku." uzavřel celou aféru otec a rodina se zase rozešla po svých povinostech. Na všem zlém najdete něco dobrého a na to si vzpoměl Erik když ho díky incidentu s nájemným matka zapoměla vyzpovídat co celou noc a včerejší odpoledne dělal. "Dobrý den !!!" pozdravila nahals Kaiko ze dveří. "Dobrý den holčičko. Koho hledáš ?" starala se hned Erikova matka. Chudí sice byli, ale drželi se hesla Host do domu, bůh do domu. "Je tady Erik ?" zajímala se Kaiko s knížkou pod paží. "Jéva ! Kaiko ! Jak víš kde bydlím ?" vzpamatoval se Erik. "Tak vy jste kamarádi ? No tak to pojď dál !" zvala Erikova matka Kaiko dovnitř. "Přišla jsem ti něco ukázat." hlásila hned Kaiko a ukazovala na knížku s nápisem 'Stavby světa'.

Již sedmý mistr válečnického umění, jak si říkal, dostal knockoutovací šupu Korliho neúprosnou pěstí. Elvi, který je doteď znuděně sledoval, si vzdychl. "Zas nic." řekl si pro sebe. "Končíme, Korli. Už se stmívá. Můžem pokračovat zas zítra." zavolal na zklamaného barbara. Partos taky už skončil a tak ho napadlo, že Aile splatí laskavost a koupí láhev tentokrát on. Sice mu chvíli trvalo než mezi obchody s červenou vodou našel jeden co prodával víno, ale to mu náladu zkazit nedovedlo. S magenergií si vedl celkem dobře a učitel mu řekl, že jestli se bude držet tak za pár dní se naučí všechno potřebné. Netrvalo to dlouho a už klepal Aile na dveře. "Jo ?" ozvalo se zevnitř. "To jsem já. Partos. Nesu lahvinku za tu cos koupila předtím." volal Partos přes dveře. "Boží ! Pojď dál !" odpověděl zevnitř nadšený hlas. Vešel do pokoje a hned užasl. "Tý jo ! To tady maj i takovýhle pokoje ?" obdivoval prostornou, čistou a dobře vybavenou místnost. Dokonce nebyla samotná. Zavřené dveře vedly kamsi doprava. "Chvíli počkej, hned tam budu." zavolala na něj Aila právě zpoza těch dveří. Mimo to z tama slyšel ještě šplouchání vody. Podivil se nad tím, že tady je i samostatná koupelna a sedl si ke stolu. "Koukám, že už ses zabydlela." komentoval nahlas plný šatník. "No, neodolala jsem pár nákupům." přišla mu odpověď. Očima bloudil po pokoji než mozku konečně došlo, co vlastně viděl. Vstal a došel k šatníku. "Ailo ? Jsi v pořádku ? Tady na tom kapesníčku to vypadá jako krev..." zajímal se a prohlížel si bílý kapesníček, co ležel na dně šatníku. "Jo, to ! Neboj, to je jenom marmeláda od snídaně. Trochu nešikovně se mi povedlo zašpinit stůl tak jsem to tím kapesníčkem utřela. Můžeš ho vyhodit, to už asi nevyperu. Dík." vysvětlovala Aila. Z vedlejší místnosti se už neozývalo šplouchání a za další chvíli konečně vyšla i Aila. Její mokré vlasy potvrdily Partosův odhad - samostatná koupelna. V duchu proklínal domácího že jim o tomhle pokoji neřekl.

Marlos stále vytrvale prohledával knihovnu. Zrovna prolistovával knihu, kterou když postavil tak mu byla do pasu. V Eriyské knihovně měli samé zajímavé kousky. "Tady se píše o kmeni z Dolních hor, který měl dle pověsti střežit vzácný předmět zvaný 'Kámen iluzí', ale ten kmen i se svým kamenem záhadně zmizel v dobách tamnější zlaté horečky, kdy se snažilo hned několik významných hrdinů kámen nalézt a prodat v domnění, že jde o velký diamant. Od té doby nejsou o Kameni iluzí ani o tom kmenu žádné zmínky. To by mohlo být ono..." překládal si starý text nahlas. "Misionáři, kteří k nim do té doby pronikli, je nikdy žádný významný kámen či místo, kde by mohl být, chránit neviděli, ani o něm od nich neslyšeli. Popisovali je jako odhodlané a kupodivu velmi moudré válečníky, kteří jsou ochotni za svoji věc položit život. To musí být ono !" překládal Marlos dál. Všiml si ještě malého dodatku nakonec, napsaného stejnou barvou a stejným jazykem, nejpravděpodobněji i ve stejnou dobu. Dodatek zněl: "Bingo ! Gratuluju ti že kromě hledání mého jména děláš i něco užitečného." Marlos se zasmál. Znova si poslední řádek přečetl a pak vytáhl z batohu flakónek s bílou barvou a dodatek pečlivě zaretušoval. "He he... Tohle nemusí nikdo vědět."

"A tohle je chrám Mangužských mnichů na jedné z nejvyšších hor světa. Prý je starý tisíce let." četla Kaiko ze své knížky. Seděla u stolu v Erikově domku a kolem byli všichni členové jeho rodiny a pár sousedů. Na protější stránce byl nakreslený skvostně stavěný chrám na skalách nějaké vysoké hory. Kresba vypadala kvalitně a detailně. Místní obyvatelé neměli často šanci dozvědět se něco o světě venku, nedej bože ještě za hranicemi Aerie. Maximálně tak co vyprávěli cizí obchodníci, když se náhodou zastavili. Proto dnes výjmečně zapálili svíčku a prohlíželi si knihu co Kaiko přinesla až do tmy. Jak to tak vypadalo tak Kaiko jediná z nich uměla číst. Sice pomalu a obzvlášť dlouhá slova nemohla chvíli přeluštit, ale uměla. Dospělí i když byla škola zadarmo museli v mládí pomáhat v řemesle nebo v obchodě a ti mladí, co do školy většinou už chodili, neměli co číst a tak na nich škola zatím nezanechala významější následky. Všichni užasle sledovali obrázky Karantského majáku, Dórských paláců či gigantické sochy prvního Aerijského krále, vytesané do skály v Lesijských horách. Když svíčka dohořela všichni se s nadšením v očích a bohatší o spustu zážitků rozešli do svých domečků. Neodpustili si pochválili Kaiko jak umí číst a matky samozřejmě napomínaly své děti ať se víc učí ať jsou taky tak vzdělaní. Na Erika znovu a tentokrát s ještě větší silou dopadl propastný rozdíl mezi jejich životy. Nevšímal si toho, dokud to nezkusil na vlastní kůži. On je z míst, kde měďák je hodnota, kde spí rodina v jedné místnosti na dřevěné podlaze a kde se každý měsíc podle renty rozhoduje, jestli už jste bezdomovci nebo ještě ne. Kaiko chodí po Kerském modrém koberci, jí stříbrnými příbory a nikdy za život ji ani nenapadlo přemýšlet nad tím, jestli bude mít zítra večer kam složit hlavu. Znova se zamyslel jak moc se asi musela v tom velkém domě cítit sama když se rozhodla chodit do školy pro chudé místo aby se nechala doma učit, jako každý boháč, svým vlastním učitelem. Proto nejspíš chtěla aby ostatním neříkal, kdo vlastně je a jak si žije. Jak by potom odlišila pochlebovače a příživníky od skutečných kamarádů, jestli by se jí vůbec povedlo si takhle nějaké udělat ? Boháčům vždycky záviděl. Kaiko spíš litoval.

Elvi s Korlim seděli jako obvykle v hospodě. Korl jel co to dalo, zato Elvidion si dělal starosti. "Kde je sakra ten Partos ? A hlavně pak kde je Marlos ? Nějak jim to trvá..." povídal si netrpělivě sám se sebou. "Čekáte na mě ?" ozval se za ním Marlosův hlas. Elvi by byl přísahal že sedí v rohu místnosti a že navíc z dveří do hostince nespustil oči. Marlos si u stolu zabral jedno z volných míst. "Myslím, že už jsem našel, co jsem hledal. Máte něco proti výletu do Dolních hor ?" hlásil jakmile se usadil. "Tedy samozřejmě ne hned, asi tak za týden. Musím si to ještě ověřit a zařídit tady pár drobností. A taky Partos se musí konečně doučit." dodával hned jako reakci na jejich pohledy. "No, to by šlo, ale Partos je dolnohorský slimák. Ještě se tu neukázal." stěžoval si Elvi. Korl je neposlouchal, byl příliš zaneprázdněn soudkem medoviny. "Nech ho, beztak má spoustu biflování. Alchymisti jsou dost přes knížky a musí si toho hodně zapamatovat, jinak namíchaj kdovíco a dopadne to jako některý z Guflyho pokusů." hájil Partose Marlos. "Hele Marlosi, stala se mi taková divná věc a potřeboval bych jestli nevíš co je tohle." podal Elvi Marlosovi dlouhý, černočerný vlas, ve kterém se sem tam zatřpytilo drobné světýlko. Marlos si ho chvíli prohlížel. "Ale to je přeci... No tohle, to je ale zajímavé. O tom jsem přeci četl tehdy v... No, to musí být ono." mumlal pomalu a tajemně zatímco převracel vlas v rukou a sledoval jeho třpyt. "Tak sakra nenapínej !" mohl Elvi málem zešílet. "To je vlas." podal mu Marlos zkoumaný předmět zpátky a přisunul si Elviho pohár vína. "Tohle si vezmu jako cenu za identifikaci, jestli nejsi proti." zasmál se.

Když v hospodě skončili šel Elvi domů jako první. Chtěl si trochu provětrat hlavu a srovnat si myšlenky. Naštěstí pil jenom víno, z toho se nikdy nemůže opít, maximálně dostat do trochu veselejšího stavu. Když procházel nočním městem připadalo mu všechno jak má být. Normální lidé spali spokojeně ve svých postelích, bezdomovci táhli malýma, vedlejšíma uličkama a sbírali použitelné odpadky, obchodníci nehleděli na to že je noc a doplňovali si zboží na ráno, smlouvali s dodavateli lepší ceny a vymýšleli další a další způsoby jak k sobě nahnat více lidí a hlavně pak více peněz. Hvězdy spokojeně svítily a obloha neměla ani za mák rudý nádech. Už by to byl všechno spláchl jako nepříjmenou shodu náhod a špatné období, ale to, co se stalo u věštce mu nedávalo spát. Měl z toho pocit jako by někdo nechtěl aby viděl svůj sen, ne jenom teď, ale už nikdy a zároveň mu nechtěl ublížit. Jak by ale někdo dokázal propašovat bombu do čiré skleněné koule a ještě ji nechal vybuchnout jen do jednoho směru ? Věštec to určitě nebyl, toho vyloučil hned. A pak tu byl ten vlas. No co, věstce mohla předtím navštívit nějaká dáma s dlouhými vlasy a jeden z nich tam mohl uvíznout, třeba na plátně. Ale který člověk na světě může mít takový vlas ? Vždyť on pomalu vypadá jako malá škvírka do vesmíru. Samá čerň a občas drobná, třpytivá hvězdička. Znova se rozhlédl kolem sebe. Stál na jednom z mnoha Eriyských náměstíček, kolem byla jen klidná noc a slabý větřík si mu pohrával s vlasy. "Ale, kuš s tím. Hloupé myšlenky..." zatřepal hlavou a vydal se zpátky k hotelu.

Na podobné náměstíčko se konečně Marlosovi podařilo dotáhnout Korla. "Ahm... Už mě to unavuje." řekl znuděně a rozhlédl se kolem. Nikde nikdo. "K-te peor. Ma skate." promluvil na Korliho podivnou řečí. Ačkoliv by nikomu nikdo nikdy neuvěřil, že je možné, aby takhle zřízený barbar vystřízlivěl během vteřiny, tady se to stalo. "Hmm ? Co tady dělám ?" zajímal se náhle střízlivý barbar. "Slyšel jsem, žes neuspěl při hledání učitele." šel Marlos přímo k věci. Při komunikaci s barbarem to koneckonců ani jinak nejde. "Jo. Všichni sou suchaři. Sem jim pěkně zřídil zadky, na to nezapomenou." souhlasil Korl. "Vzpomínáš si tehdy jak jsem ti řekl, že jsi dostal dar, ale ještě o něm nevíš ? A tys mi odpověděl že o žádným sudu piva fakt nevíš." pokračoval Marlos a občas se rozhlédl kolem. "Jo, co s tim ?" kývl Korl. "No, jestli se chceš zlepšit mohl bys začít tím, že si uvědomíš jaký dar si vlastně dostal. Ty už jsi ho párkrát využíval, ale jen nevědomky a jen slabě." snažil se mu to Marlos vysvětlit nějak aby to pochopil i barbar. "Co sakra ? Že na mě nemůžou s těma enyky benyky kliky fuk ?" zíral Korl na Marlose jak na zjevení. "Ne, nejde o kouzla. Na tohle přijdeš sám. Myslím, že už velice brzy. Já ti jenom řeknu jak. Můžeš být rychlý jak vítr, když budeš chtít. Podívej se nahoru, támhle na ty hvězdy. Říká se jim Souhvězdí větru. Nepřipadají ti povědomé ?" ukazoval Marlos Korlimu menší souhvězdí. S trochou představivosti by v něm mohl jeden najít vícenásobnou spirálku, která má nejspíš představovat větrný vír. "No, tak nějak si myslím že už sem to někde viděl." vymačkal ze sebe nejistě Korl. "Výborně. Nezapomeň, že ty hvězdy znáš, nezapomeň, že jsi se na ně dneska díval a nezapomeň že chceš být silnější. Jestli to všechno uděláš ráno uvidíš, že jsem ti neradil špatně."

Korlimu se většinou sny nezdály. Nebo si je nepamatoval, ale vzhledem k tomu, že jeho mozek skoro nikdy nespal v jiném než opilém stavu je docela i možné, že se mu skutečně nezdály. Tahle noc ale byla vyjímkou. Zdál se mu velmi zvláštní sen. Všude viděl někde vzadu figurovat Souhvězdí větru, před ním se pak odehrávaly všemožné a často dost divné věci. Byly tam různé postavy a říkaly mu různé věci, dost i v jazycích, kterým nerozuměl. Někdy tam byl dokonce i on sám a mluvil na sebe. Pak se mu zase naopak zdálo že má více lidí ve vlastní hlavě a povídá si se svým vlastním mozkem. Sledoval, poslouchal a pomalu se přesvědčoval o tom, co je zač ten divný pocit v hlavě, co ho míval už dřív, ale nevšímal si ho. Jako by ho tlačila myšlenka, kdyby to ovšem šlo. Něco, co míval v mozku, ale nevěděl co s tím má dělat, za jaký to má chytit konec a jak to vůbec nějak chytnout. Pomalu, ale jistě přicházel na to, k čemu to tam je. Jako by se učil používat nový smysl. Bylo to jako další ruka nebo šestý smysl. Nic, co by se dalo vysvětlit jinak než vlastní zkušeností. A svit Souhvězdí větru v pozadí stále sílil jak sílila jeho schopnost pohnout s třetí rukou, popřípadě zamrkat třetím infra okem, záleží které vysvětlení se vám z těch předcházejících víc zalíbilo. A svit hvězd v Souhvězdí větru v jeho snu sílil dál až se mu nakonec před očima zablesklo, souhvězdí zazářilo v plné kráse a on se probral. Na posteli takřka vyletěl do sedu. Rozhlédl se kolem sebe. V pokoji byl už sám. Pak se podíval na své ruce a chvíli si je prohlížel, jako by je viděl prvně. Hluboce a s úžasem vydechl když si znova rychle proletěl co se před chvílí naučil, pak vyskočil z postele, naházel na sebe potřebné věci, popadl meč a tryskem vyběhl na cvičiště před kasárny trénovat.