FMDE - kapitola 8

Bylo zachmuřelé podzimní odpoledne a v Eriyských ulicích byli jen ti, co museli. Většina obyvatel byla zabedněných doma a vycházeli jen když už to jinak nešlo. Ve městě řádila chřipka. Lépe řečeno v Eriyi řádila chřipka, protože ve městě o velikosti Eriye získává obyčejná chřipka hned jinou tvář. Navíc se městem nesly zvěsti o záhadných zmizeních, ale nikdo nedokázal říct, kdo zemřel kvůli špatné hygieně a nedostatku jídla a kdo záhadně zmizel. Tohle nedávalo spát Elvimu. Byl přeci jenom Elf, nemusel se bát obyčejných nemocí. A tak chodil po městě, pomáhal svýma bylinkama komu mohl a po očku se díval okolo jestli náhodou nezjistí něco o těch divných báchorkách, které sem tam zaslechl. Sice na příšery donedávna nevěřil, ale několik posledních týdnů od té chvíle, co potkali v Astaronu první obludu, ho převědčilo, že draci, nemrtví, upíři a podivné bestie z kanálu skutečně existují. Narozdíl třeba od Korliho Elvimu to alespoň přišlo trochu divné. Ze začátku. Teď už by se dalo říct, že si zvykl a jen tak něco ho nepřekvapí. Sice ještě nebyl jako Marlos, který jak se zdálo byl v pohodě kdykoliv, pokud měl svůj každodení příděl pomerančů, ale už se lepšil. "Nazdar Elvi ! Pátráš po obludě ? Nějaký pokrok ?" ozvala se zpoza něj Aila. Panebože už je to tu zas, pomyslel si Elvi. "Jo, tak nějak. Hlavně se snažím využít ještě těch pár bylinek co mi zbylo." vysvětloval nepřítomě zatímco zaujatě sledoval něco na obloze. Aila se podívala taky. "Boží ! Husy táhnou na jih, co ? Je podzim, to prý dělaj. O tom jsem někde něco četla !" snažila se Aila pochlubit svými přírodovědnými znalostmi před elfím hraničářem. "Jo, to dělají. Kdyby ovšem jih nebyl tam." kývl Elvi a ukázal opačným směrem. "Je tam ta brána, co jsme jí přišli a ta vede skoro na jih. Tím jsem si jistý. Tohle už je osmé hejno za posledních pár dní, co neletí na jih." diktoval pomalu Elvi, protože viděl, že Aila se svým zápisníkem nestíhá. Na tohle si už taky zvykl. "No a co ? Jsme koneckonců svobodná země, ne ?" snažila se Aila vytáhnout alespoň nějaký triumf. "Letí vždycky jinam. Některé dokonce i na ten jih, ale myslím že jenom náhodou. Řekl bych, že se snaží před něčím utéct a neví kam. Tak prostě někam letí. Jsou podrážděné a vyplašené, to se občas stává." uzavřel to Elvi a než Aila stihla všechno zapsat strategicky se vypařil.

Když se Erik probral a zvedl se z deky alespoň trochu do sedu, začal přemýšlet, co se to vlastně poslední dobou dělo. Děsně mu třeštila hlava a byl vysílený, ale už jak se zdálo neměl horkost. Při tom si vzpoměl. Celá jejich rodina lehla s chřipkou. Když se tak rozhlížel viděl je všechny kolem sebe ležet na zemi na svých dekách. Až teď mu došlo, že ho někdo drží za ruku. Ohlédl se a po chvíli zaostřování zděšeně zjistil, že vedle něj leží Kaiko a spí. Pomalu mu docházelo, co se dělo před pár dny. Všchni onemocněli a museli zůstat doma. Pak z ničeho nic přišel doktor, dal všem léky, jeho pomocníci postavili na stůl spoustu jídla a ovoce a zase, aniž by chtěl peníze, odešel. Přišel tak ještě dvakrát a Erikova matka se už jen děsila, kolik je to bude stát a kdo ho zavolal. Jak to tak vypadá nestálo je to nic a nejspíš díky němu jeho sestry ještě dýchají. Rodiče a bratři byli silnější, ti by to nejspíš přežili. Alespoň tak to ten doktor říkal. Erik tušil, že v tom má prsty Kaiko, ale i přes nemoc viděl, že by byla špatná vděčnost ji za to prozradit. A Kaiko nic nebylo. Byla s ním ve škole, chodili po městě a teď tu nejspíš ležela několik dní jen na tenké dece v místnosti plné nemocných a nic jí nebylo. Už jí věřil, že jen tak snadno neonemocní. Že to mají v rodině, jak říkala. Únava ho donutila si zase lehnout. Už se to lepší, vypadá to, že to přechází, pomyslel si a zase usnul.

Marlos seděl na lavičce a pojídal jahody zatímco se zájmem sledoval Korliho trénink. Ten zrovna pobaveně šermoval dřevěným mečem s šesti městskými vojáky. Najednou. Od doby, co přišel na to, jak používat své zvláštní nadání, byl jednoduše rychlý. Zatraceně rychlý, abych byl přesnější. Sice Marlos tvrdil, že svůj talent ještě zcela nezvládl, ale i tak když se dobře rozjel, začal se kolem něj podezřele vířit vzduch. Nejspíš už ho to přestalo bavit a tak třem vojákům jedinou bleskovou otočkou vyrazil meče z rukou a na zbylé začal útočit sice slabě, ale tak rychle, že zahodili meče a radši utekli. "Jo... Celkem zajímavé." ohodnotil jeho výkon v pauze mezi jahodami Marlos. Korli nebyl žádný chvistek, byl to pořádný barbar a tak není ani divu, že na něj chřipka nesedla. A Marlos všem s úšklebkem na tváři vykádal, jak není nemocný, protože jí hodně ovoce. Korlimu to ani nepřišlo, zato Elvi si neodpustil komentář ve stylu "No furt lepší, než tvrdit, že nejsi nemocný, protože dbáš na hygienu a koušeš jen zdravé lidi..."

Partos obřadně převzal malou truhličku. "Tak a od teď už si můžeš právem říkat alchymista. A nikdy nezapomeň, co jsem ti říkal - magie je nebezpečná. Vyvaruj se používat ji příliš často a příliš hodně najednou." dával mu jeho učitel poslední rady. Od teď už byli kolegové. Partos si začal sbírat svoje věci, co měl roztahané všude po laboratoři. Hlavně knížky, pár věciček, co se mu povedly, ingredience, které by donedávna popsal minimálně jako slizké a pak hlavně několik dalších Lektvarů rudého kříže. Svoji chřipku si sice už vyléčil, ale vyrobil jich víc pro Elviho, aby mohl dál léčit lidi ve městě. Nemohl si pomoct, ale musel se ještě sem tam podívat do svojí truhličky. Byla tam magenergie. Něco, o čem si dlouho myslel, že to neexistuje, něco podivného, co snad ani nepatří do tohoto světa. A on ji viděl. Byl to zvláštní pocit, ještě umocněný tím, že se mu magenergie skutečně líbila. To bylo po dlouhé době alespoň něco, co ho na alchymii bavilo. Že si mohl prohlížet něco tak neskutečného, jako je magenergie, že si jí mohl nechat protékat mezi prsty (a skrz prsty), pracovat s ní, podmanit si jí. "Hochu, hochu. Z tebe snad bude theurg, he he." probral ho jeho nový kolega. "Theurg ?" otočil se na něj Partos s otázkou. "Jo, jo. To je takový zvláštní alchymista, co se zajímá skoro jenom o magenergii. Když se na tebe tak koukám a vidím, jak se ti líbí tak mě to napadlo." vysvětloval. Partos se zamyslel. "Tak theurg ? S magenergií by mě to mohlo bavit..." uvažoval. Jeho kolega ho to ale ani nenechal doříct "No, nad tím ani neuvažuj. Já to jenom tak plácl. Aby z tebe mohl být theurg to bys musel být jinčí borec. Na to musíš mít obrovský talent a to hlavně pak na magenergii. Ty ses učil týden jen zacházet s ní. To je slušný výsledek, ale takový theurg se s tou schopností už narodí. Je to zajímavé povolání, nabízí velkou moc, ale jen málo vyvolených nad ním může vůbec uvažovat." zchladil Partosovi hlavu. "Jestli se s nějakým náhodou potkáš, tak mu prokaž velkou úctu. Je jich sice po skrovnu, ale mají takovou moc, že tenhle svět je pro ně jen hračka, kterou odhodí, když je už přestane bavit."

Už byl večer, když Elvi zavítal do jedné z mnoha obchodnických čtvrtí Eriye. Tuhle ještě neměl tak dobře prolezlou a tak doufal v alespoň malinkatý obchůdek s kvalitními luky. A pár nějakých lepších šípů by taky neodmítl. Zaujal ho nápis nad jedním z domečků - "Lovecké potřeby". "No... To vypadá nadějně." řekl si a s chutí vešel. Takováhle zdánlivá idilka ovšem nevládla v jedné z blízkých chaloupek, kde se rozletěla zadní stěna a něco velkého, špinavého a odporně páchnoucího zmasakrovalo jeho obyvatele dřív, než je vůbec napadlo křičet. Pak je to začalo požírat. Bylo to velké, tlusté a mělo to zelenohnědou kůži. A etiketa stolování pro to byla jen slovo. Vzadu na dvorku, okdud to přišlo byla jen široká díra do země. Když se to nažralo, začalo to čenichat kolem. Muselo to mít úžasný čuch, když to dokázalo něco zvětřit i přes ten svůj smrad, ale jak se zdálo něco venku na ulici mu zavonělo. A tak vyrobil do nebohé chaloupky další vrata. Elvi už byl na odchodu z krámku, kde jako vždy neměli nic pořádného, když uslyšel na ulici křičící hlas. Tyhle dny byly ulice spíš prázdné, dokonce i ty hlavní, ale sem tam přece jenom někdo musel ven. Když Elvi vyběhl z krámku, minul ho nejdřív nějaký ječící a jak o závod zdrhající chlápek a hned po něm natěšená, slintající zelená obluda. "A co je zas tohle !" nadával, když leknutím uskočil a málem spadl. Nebožák ještě chvíli zdrhal, než nešťastně zakopl a potvora si na něj došlápla. Doslova. Nezabila ho sice, ale hodlala to rychle napravit. Kdyby onen nebožák nezavřel v předtuše smrti oči, viděl by ještě jak příšeru něco odhodilo stranou, v zápětí znova a pak ještě jednou, kdy už narazila na zeď domu. Takhle slyšel jenom třikrát něco zasvistnout. Když konečně oči otevřel a zjistil, že není mrtvý, uviděl v dálce u východu z "Loveckých potřeb" nějakou postavu, jak si dává luk zase na záda. Potvora, opřená o stěnu, ještě zachropěla, ale pak se už definitivně sesula k zemi. V hlavě, v srdci a v krku měla po jednom z Elviho šípů.

Když se Erik znova probral, byli už všichni na nohou. Zrovna dojídali všechny ty dobroty, co včera přinesli doktorovi pomocníci. Dneska už nepřišli, ale už je ani nepotřebovali, protože se všichni cítili skvěle. I Erik už si připadal odpočatý. "Hele Erik se nám probral ! To má ale smůlu, že jsme mu všechno snědli, che che." dobíral si ho jeden z bratrů. Skutečně už bylo všechno snězené, ale Erikovi to zas tak nevadilo, protože on se předtím u Kaiko taky nadlábl a nic jim nepřinesl. "Ale zase se o něj starala jeho holka, he he..." zachoval se jeho další bratr tak, jak mají ve zvyku chovat se bratři v kterémkoliv vesmíru a čase. Skutečně Kaiko ležela tam kde předtím, na dece vedle něj. "Dobré ráno !" popřála mu a hned se opravila, když viděla tmu venku "Teda spíš večer..." Erik se podíval oknem ven, protože tím neustálým spaním ztratil úplně přehled o čase. Zrovna se stmívalo. Vstal a zkusil se trochu projít. Už se cítil dobře, jenom byl přeleželý a trochu zblblý tím spaním. "Fakt nic nezbylo ? Něco bych zakous..." přeletěl očima zbytky na stole. "Můžem jít ke mě !" navrhla hned Kaiko. "No jen si ho klidně vem, ať vyžírá někoho jiného." zažertoval Erikův otec, ale nečekal, že Kaiko ten vtip nepochopí. Neměla jednoduše v krvi starost o každý krajíc chleba, která prostě musela být chudým lidem přednější než cokoliv jiného. Každý další z téhle čtvrtě měl dost vlastních starostí než aby krmil ještě někoho jiného. Obzvlášť v době takovéhle nemoci, kdy nemohl pracovat. "Super ! Můžem ?" otočila se Kaiko na Erika. Ten chápal, ale Erikův otec vypadal, že neví co si o tom má myslet. Jestli to je vtip, nebo jestli Kaiko přeskočilo a rozhodla se rozhazovat peníze. Erik věděl, že starost o peníze je něco, co se Kaiko nejspíš nikdy nedotkne, stejně tak jako práce. Sledováni zděšenými pohledy zbylých členů Erikovy rodiny vyběhli ven.

"Cože ? Zemní skřet ?" podivil se Marlos, když všichni společně vyslechli Elviho popis potvory. "Ti by měli být zalezlí v zemi a vůbec nechodit na světlo. Už jsem o nich slyšel." dodával Elvi. "Myslím, že jsou nějací zmatení. Nechovají se normálně. Poznám, když se zvířata chovají divně." přemýšlel Elvi dál. "No, je pravda, že zemní skřeti normálně nevycházejí na světlo a když už, tak jen velmi opatrně." souhlasil Marlos. Korli je nezaujatě sledoval a čekal až mu někdo konečně řekne něco zajímavého. Jako třeba "Jdi tam a rozmlať jim čuňu !" - to bylo přesně to, co by uvítal. Ale už si zvykl, že ti rádoby chytráci musí vždycky nejdřív všechno okecat a pak teprve jít někomu nakopat řiť. On by to udělal hned a pak by mu ještě zbyl čas skočit si na pivko či dvě. V tomhle ohledu si ve skupině připadal jako jediný normální. "Je to jako s těma husama. Něco je asi vyplašilo nebo zmátlo." rozebíral to dál Elvi. Korli si začal z nudy čistit meč. "Nebo se zemní skřeti rozhodli bojovat za rovnoprávnost ! Jó ! Skřetíííí ! Do toho !!!! Svobodááá !" vyskočila Aila a nad hlavou držela na klacíku připevněnou bílou vlajku s neuměle nakreslenou skřetí hlavou. Všichni na ni nechápavě zírali. "Co je ? Musíte zvážit všechny možnosti, ne ?" rozhlížela se kolem. "Zváženo. Leda až Dolnohorští slimáci vyhrajou maraton." ušklíbl se Elvi. "Eeeee... No tak jo." sedla si zase a smotala vlajku do malé ruličky. "Boj za zrovnoprávnění skřetů se odkládá na neurčito..." mumlala si pro sebe polohlasem co zapisovala do zápisníku.

Až se dost vykecali, jak to komentoval Korl, rozběhli se po Eriyi hledat další skřety a pokud možno i díru, kterou sem lezou. Jenom Elvi si na chvíli nechal Marlose v pokoji, že ostatní doženou. A protože měl už jisté zkušenosti radši si ověřil, jestli neposlouchají. Nikde nikdo. "Tak Marlosi a teď vážně." změnil náhle tón. "Mám dva dotazy a tentokrát na ně chci odpovědi. Ne kecy, ale odpovědi." posadil se naproti Marlosovi. Ten pojídal hrášek. "Jistě. Copak jsem ti někdy neodpověděl ?" podíval se na něj Marlos nevině. "Za prvé. Proč si toho pamatuju ještě pořád tak málo. Měl jsem trpělivost, ale tohle už je trochu moc dlouho." nezdržoval se Elvi chozením kolem horké kaše. "Vedlejší efekt kouzel. Nedá se s tím nic dělat, musíš prostě čekat." dostal stručnou a jasnou odpověď. "Hmm... Dobře, ale hlavní je za druhé - Co je zač tohle !" hodil po Marlosovi jako noc černý vlas. Doslova jako noc, i s těmi hvězadami. "A nedělej ze mě hlupáka tím, že je to vlas." dodal. Marlos odhodil poslední prázdný lusk a opatrně si vlas položil na dlaň. "Ale je to vlas, s tím nic nenaděláš. Ptal ses mě co to je a tohle je zaručeně vlas, za to bych dal krk." podal mu Marlos vlas zpět. "Dobře, tak se zeptám jinak. Čí je to vlas ? Chci jména, místa časy ! Všechno !" naléhal Elvi dál. "Che che... Jo, tak to chceš trochu moc. Tohle neví snad nikdo na světě a přitom je to někdo, kdo je s tebou spjat víc, než si vůbec připouštíš. Ale dobrá, abych ti ještě víc nemotal hlavu. Je to něco jako malinkatý dárek. Taková ta věcička, co dáváš lidem jako symbol, že jim dlužíš službičku nebo něco. V tvojem případě ti ten někdo zamotal hlavu s tvou minulostí a navíc se ti montuje ještě do tvých snů. A tak jsi dostal tohle, jako symbol, že ti to někdy splatí. Stačilo to takhle ?" vysvětloval Marlos. Elvi nad tím chvíli uvažoval. "Moment - jak ty víš, že mi někdo něco dělá se sny ? A pak ještě - jak si řeknu, když budu chtít tu službičku a co si pod tím mám představit a..." začínal se Elvi rozjíždět. "Hou hou... Klídek, Elvi. Zas na všechny otázky ti odpovídat nebudu. Na něco si přijdi sám. Ale slespoň nějaké odpovědi do začátku - až to budeš potřebovat, tak si řekneš, to půjde samo. Jestli ti bude chtít pomoct, tak se už nestarej jak a s čím. A na konec to nejdůležitější - jak vím o těch snech..." Marlos vstal a zatvářil se jako borec. Elvi se připravil na to, že řekne něco významného, složitého a neuvěřitelně tajného. "Já vím všechno, he he he..." pronesl Marlos tajemným a silným hlasem. "Jo, ty tak." chytl se Elvi za čelo. Marlos se zasmál. "Víš Elvi, teď by se hodila jedna věta, kterou mi kdysi řekla jedna velmi moudrá bytost - Marlosi, ty ale vůbec nemáš smysl pro dramatičnost !"

Už prohledávali město notnou chvíli, než konečně našli co hledali - dva zemní skřety jak se zrovna dohadují u kus člověka. Sice to nebylo přesně to, co hledali, ale skřeti v tom byli, tak co. Korli se s tím samozřejmě ani za mák nepáral a rovnou na ně vlítl. Jednomu podběhl mezi nohama a cestou mu je někde v kolenou dvěma takřka chirurgicky přesnými pohyby přesekl. Čekání, než si toho skřet všimne, si pak zkrátil tím, že vyskočil a druhému ve vzduchu usekl hlavu. Když dopadl na zem, stihl nejen ještě vykrýt ránu od prvního skřeta, co se sice svíjel bolestí na zemi, ale stále měl chuť k boji, ale taky zmákl povedenou otočku, spojenou s rozporcováním zbytků druhého skřeta. Jako koncovku pak přidal smršť krátkých, rychlých seků, kterýma vykreslil prvnímu skřetovi na tváři doslova šťastný úsměv. Než mrtvý dopadl na zem, otřel si o jeho hlavu ještě čepel od krve. Pak se ozval Partosův překvapený hlas "Hele ! Támhle jsou dva skřeti." a ostatní si teprve teď začali uvědomovat, co se vlastně stalo. Korlimu narozdíl od nich nepřišlo ani trochu divné, že rozporcoval dva skřety dřív, než si jich normální člověk vůbec všiml. Korli na to taky pilně trénoval. Když na svůj dar přišel, byl schopen udělat sotva trochu rychleji několik seků. Teď už dokázal i několik kol bojovat rychle jako vítr. Sice se potom stále ještě cítil dost unavený, ale už to vydržel mnohem déle, než předtím. Každopádně nejtěžší na tom všem asi bylo naučit se koordinovat pohyby, vnímat okolí i nepřítele a rozhodovat a to vše v takové rychlosti. Zato nejjednodušší nejspíš bylo vyvinout tu samotnou rychlost, protože to, jak se zdálo, mu šlo samo od sebe, jen se potřeboval naučit tento talent ovládat.

Konečně po hodině dalšího hledání našli velkou díru do země. "Tohle je ono." konstatoval Marlos. "Tohle je vstup do podzemí, který si vyhrabali. Stačí s tím něco udělat a je to." mávl rukou, jako že to je už nic a zvládne to každý s prstem v nose. Aila dolů hodila pochodeň. Díra byla zhruba šest sáhů široká a podle pochodně velmi, ale tím myslím velmi, hluboká. "Boží ! Zajímalo by mě, jaké to je padat tak dlouho jako ta pochodeň." sledovala Aila užasle v temnotě mizící světýlko. "Ehm... Ailo. Ačkoliv to vypadá jako skvělý nápad, dovol, abych tě upozornil, že zemní skřeti nenávidí oheň. Strašně." vysvětloval Elvi a zděšeně sledoval hlubinu, kde se teď zaručeně něco dělo. Hromada skřetů se valila na povrch. A za ní další hromada a za nimi snad celá skřetí populace. "Myslím, že vím, co s tím. Jenom budu potřebovat čas." podíval se Partos na ostatní. "Tak jdi na to. Já je pozdržím a Korli se o ně postará, kdyby se dostali na povrch." neváhal Elvi a založil první šíp. "Marlosi, nevím jestli můžeš něco dělat, ale jestli jo, tak bys měl začít. Ailo ty pomož partosovi." rozdal další rozkazy a vypustil první šíp. Skřeti ještě byli docela hluboko a tak střílel jen zběžně. Marlos nahlédl přes okraj a pak zase popošel zpátky. "Ještě čas." řekl nezaujatě a čistil si špínu za nehty. Korli se nudil. "Vo co tu de ? Čím víc, tím líp !" vedl filozofickou rozpravu sám se sebou. Partos dával dohormady nějaké věci ze své torny. Frekvence Elviho výstřelů se citelně zvyšovala a už i normální člověk mohl slyšet dusot a řev valících se skřetů. "Hmm... Tak jo. ... ... Susej eš." řekl Marlos znuděně. Nic se nestalo. "Tak tohle ti tak trochu nevyšlo Marlosi." uchechtl se Elvi zatímco zaměřoval další střelu. Šípy mu už začínaly docházet. "Aby ses nedivil, Elvi." soustředil se na něco Marlos a tak mluvil jen pomalu, bez tónu v hlase. Po chvíli trapného ticha se konečně uvolnil a zvedl ruku do vzduchu. Z konečků prstů mu vytrysklo několik proudů rudého plamene. Protékaly kolem něj a zaujímaly svá místa v řadě před Marlosem. Tam se stočily a rozproudily do podoby několika ohnivých koňů. "Héé ?!" dostal ze sebe Elvi, když se při vytahování dalšího šípu otočil a a hleděl do planoucí tváře ohnivého koně. Instinktivně uskočil stranou. Nato se skupina ohnivých koňů vyřítila směrem do díry v zemi. Za nimi zůstala jen na kousky rozdupaná městská dlažba, otřesy popadaná omítka domů okolo a oblak hustého dýmu. Z toho jde vidět, že to nebyli žádní parkuroví koníčci, ale pořádní valaši, které by nejspíš jen tak něco, natož pak někdo, nezastavilo. "Tohle je chvíli zdrží. Partosi ! Pospěš si !" zavolal Marlos na Partose. Ten ho ale nevnímal. Sléval dohromady několik velmi podivných a nestálých látek a soustředil se na správný poměr, aby byl efekt co nejlepší. Elvi se z šoku už vzpamatoval a šel se podívat, jak to v díře vypadá. Cítil z ní pach spáleného masa a ještě silnější řev skřetů. Aniž kdokoliv stihl zareagovat či si něčeho všiml, pod Elvim se urval kus země a elf, poháněný nepopiratelnými zákony gravitace, zmizel kdesi v temnotě.

O minutu až dvě později se v jedné z podzemních jeskyní, obyvané většinou zemními skřety, teď zasypané hromadou nadýchaného popele, něco mihlo a zmizelo to v páchnoucí spálené hmotě. Trvalo to přes dvě směny než se Elvi, celý rozbolavělý, odřený, špinavý a hlavně čerstvě páchnoucí spáleninou, vyhrabal z odporné hromady. Když se dal trochu do kupy a zjistil, že s největší pravděpodobností bohužel ještě žije, vedrala se mu do mozku vtíravá myšlenka. "Hele ? Nemá tady být tma ?" řekl si pro sebe. Po zběžném průzkumu okolí došel k názoru, že je buďto cvok, nebo některé z okolních kamenů skutečně hoří. Byl ve velké jeskyni, ze které vedly dvě cesty - jedna pěkně osvětlená, s otisky kopyt a spoustou spáleného masa a druhá jakási boční, někam do temnoty. Luk měl, pár šípů mu taky zbylo, tak na co by ještě čekal. Někde tady musí být ještě jiná cesta ven, převědčil svůj mozek o něčem, čemu sám nevěřil, ale zase věřil tomu, že zůstat tady stát až zplesniví nebo ho zdlábne kolemjdoucí skřet je pěkná blbost. Ještě jednou si ověřil, jestli je celý a poklusem vyběhl po koňských stopách. Cesta ho zavedla do další jeskyně, tentokrát s malým podzemním jezírkem. Tady koně někam zmizeli a další chodby už byly temné jak jenom chodby takhle hluboko temné být můžou. "No, to je super." rozhlížel se Elvi kam dál. Posadil se k jezeru a přemýšlel. "Ti nahoře to určitě zvládnou. Partos je teď alchymista, takže to tady asi vyhodí všechno do vzduchu." povídal si zamyšleně sám se sebou. "Korli si asi řekne, že to byla nuda, protože mu žádného nenechali a Marlos se po tom všem dá meloun a bude mu zas dobře. A už vidím tu Ailinu radost, když uvidí ten výbuch." zamyšleně se usmál. Slyšel z chodeb dusot zemních skřetů. Bylo to logické - tady se koně nedostali a zbytek chodeb je zaručeně přecpaný hladovýma potvorama. Snad jenom skřety. I když věděl, co bude následovat, stále šálil svůj mozek myšlenkami, že je to v pohodě a nějak se odsud dostane, jen co si odpočine. Věděl, že se jednou něco takového stane. Sice netušil, že zrovna tady a takhle, ale věděl, že se tomu nevyhne a že ať bude bojovat jak chce, stejně to přijde. A nehodlal začít panikařit zrovna teď. "Heh... Pět šípů. S tím bych vystřílel celou armádu, nevím co plaším." zasmál se a založil šíp. Proč by se namáhal. Oni přijdou za ním. Seděl na břehu jezírka, prohlížel si svůj obraz ve vodě a poslouchal stále sílící dusot v temných chodbách. "Za chvíli budou tady." na chvíli se odmlčel, když si na cosi vzpoměl. "Jenom mě mrzí, že nezjistím, co je zač tohle." podíval se na třpytivý vlas, co si přivázal na zápěstí, aby ho někde neztratil. "Sakra. Co to kecám. Zjistím to až se odsud dostanu." zahnal zase pesimistické výplody jeho mozku a vstal že si najde nějaké lepší postavení. V tom kolem něj prosvištěly stuhy světla a s decentním zábleskem se srazily se nad jezírkem. Elvi instinktivně vystřelil.

"Hotovo, ale..." ozval se Partos a ukázal na pytel po své pravici. "No, nemá to zrovna ten správný tvar, ale tohle je to nejlepší, co jsem dokázal takhle narychlo slepit." dodával hned jako omluvu za ne zrovna elegantní tvar svého výrobku. "V pohodě. Myslím, že to bude stačit. Zapal to a hoď to tam. A ať to bouchne až na dně, jasné ?" kývl Marlos. "Hele, neměli bychom počkat na Elviho ?" zajímala se Aila. Partos i Korl vypadali, že je to taky zajímá. "O toho bych neměl strach. Jestli ten pád náhodou přežil tak už určitě našel jiný východ z podzemí. Elvi se o sebe umí postarat." přesvědčoval je Marlos. Celkem úspěšně, protože vlastně jenom řekl, co si všichni mysleli. "Tak fajn. Ehm... Korli ? Mohl bys to tam hodit ? Zapálím to, ale tak nějak to už nezvednu." vysvětloval prkeně Partos. Korlimu chvíli trvalo, než si to sdělení přeložil do normální řeči a zjistil, že tam má jít a hodit ten pytlíček, protože Partos je suchar. Proč ti lidi mluví tak složitě ? Partos opatrně zapálil dlouhou šňůru a schoval ji dovnitř. "Můžeš, Korli." ustoupil stranou s očekáváním v očích. Korli vzal pytel jednou rukou a znuděně ho pustil do díry.

Ze záblesku uprostřed místnosti se vynořila nepřirozeně dokonalá a velmi krásná bytost s dlouhými, jako noc černými vlasy co vypadaly jako noční obloha. Šíp k ní sice doletěl, ale pak, sice ve velké rychlosti, ale stál ve vzduchu asi půl sáhu před jejím obličejem. Elvimu to připadalo, jako by mu v mozku přeskočilo pár koleček a velmi bolestivě se zadřelo. On VIDĚL ten šíp pořád letět velkou rychlostí, ale přesto se mu k ní ještě nepodařilo dostat. Dalo by se říct, že ve velké rychlosti stál na místě. Jakoby to, že ji má při téhle rychlosti šíp zasáhnout za zlomek sekundy nemělo ani za mák nic společného s tím, že o půl minuty později na tom ten šíp bude nějak líp. Elvi by v téhle logické pasti zůstal trčet nejspíš až do konce světa, kdyby ovšem ona bytost nevzala šíp do ruky, a s naprostým nezájmem ho nehodila někam za sebe. "Jsem ráda, že sis na mě vzpoměl, ale ještě víc, že si se nevzdal." promluvila přesně vyváženým hlasem s dokonalým tónem. Pak si sedla vedle stojícího a ještě pořád v myšlenkách zaseknutého Elviho. (Ti, co četli předcházející díly, určitě ví, jak myslím to, že si sedla...) Ten se po další krátké chvilce dávání si myšlenek zpátky dohromady podíval na svoje zápěstí. Vlas souhlasil. "Kdo jste ?" byla jediná otázka, co ho v té chvíli napadla. "Já jsem vždy sama sebou. Je právo každého vybrat si, kým bude." odpověděla mu a ukázala ať se posadí. Elvi nad tím chvíli uvažoval a nakonec si odpověď zařadil do kolonky 'Marlosovy odpovědi na důležité otázky', tj. odpovědi, které vám sice nic neřeknou, ale až zjistíte, co jste chtěli a přeberete si je znova, uvědomíte si, že vám vlastně řekly naprosto vše. "Dobře, já jsem třeba Elvi, ale nepochybuju, že to už víte. A vaše ctěné jméno ?" zkusil to zdvořileji a jasněji. Bytost se zlehka zasmála. "Mohlou-li vědomosti a moudrost učinit člověka bohatým, tak kdyby jsem ti řekla mé jméno, už bys žádné bohatství nepotřeboval. Promiň, vím, že je to nezdvořilé. A proto mi můžeš pro dnešek nějaké jméno vymyslet." mluvila a Elvi byl u vytržení z přesného taktu a rozfázování její řeči. Bylo mu jasné, že narozdíl od něj nemá starosti o to, jak se odsud dostane nebo co by jí mohla provést ta banda potvor, co byla blíž a blíž. "Dobře, tak půjdu k věci. Co ? Proč ? Kdy ? S kým ? Jak ? A hlavně co to má všechno společného !" přestal se Elvi zdržovat, protože viděl, že diplomacií se nikam nedostane. "Tvé sny a tvá minulost. Proto jsou takové, jaké jsou, hlavně tedy že si je nepamatuješ. Kdyby jsi to všechno věděl a navíc ještě znal svou minulost, změnilo by to tvůj život provždy. A nejen tvůj. Chceš aby byli nešťastní všichni ? Proto ti Marlos ani já nic neřekneme, dokud to nebude nutné. Proto to Marlos neřekne nikomu. Radši se to pokusí vyřešit sám, než aby to padlo na ostatní. To by ti zatím mohlo stačit, ale popravdě - myslela jsem, že se zeptáš na něco jiného." přehodila si rukou pramen vlasů na záda. Ve velkém vypadaly ještě úchvatněji, než ten jeden jediný, co byl na Elviho zápěstí. Elvi se na něj na moment zadíval. "Dostaneš mě odsud ?" bylo pak poslední, co řekl, než se ozvala ohlušující rána.

Eriye z ptačí perspektivy vypadala doteď stejně nudně, jako každý den. Jenomže kdesi v severovýchodní části se zablesklo, země se zatřásla a od už tak docela široké díry se do města jako chapadla rozeběhly masivní trhliny. Samozřejmě společně se zhruba kruhovou tlakovou vlnou, co nebrala ohledy na nic a na nikoho. Prosvištěla městem a zanechala za sebou jen potrhané chatrče, roztříštěné sklo z oken a jako švestky popadané nebožáky, co zrovna nebyli schovaní doma. Pak se nad Eriyí objevil vzdušný vír, jak podtlak v podzemí nasával úzkým otvorem masy vzduchu. Mezitím zvuková vlna dopila svoje kafe a napadlo ji, jestli by nemohla dorazit na povrch. To znamenalo další, tentokrát ale už citelně slabší, otřes. Podzemí to se vzduchem nakonec asi trochu přehnalo a tak se to vyrovnalo krátkým, ale zato intenzivním výronem hořících plynů a bylo po všem. Partos se posbíral ze země a opatrně nahlédl do díry. Byla teď mělká, sotva na dětský bazének. Zbytek byl zborcený a vsadil by se, že dole to nevypadá o moc líp. "To bylo dobrý..." kroutil nevěřícně hlavou. Marlos se už taky dostal zpátky na vlastní. "Partosi !" obořil se hned přísně na zírajícího Partose "Co to mělo být ?! Říkal jsem zasypat to tam, ne vyhodit do povětří celé podzemí i s Eriyí !" pokračoval. "No, já jsem chtěl původně jenom udělat dvojnásob tak silnou bombu, to je už v knížkách pro začátečníky a ta dvojtá není vlastně žádný problém. Ale pak se mi zdálo, že by byla asi moc slabá, tak jsem drobet pozměnil recepturu." bránil se Partos. Marlos si jedním pohybem setřepal špínu z pláště. Byl zase jako nový. "Jsi si JISTÝ, že to je vše ?" zadíval se podezřívavě na Partose. "No dobře, dobře, potřeboval jsem se ještě zbavit pár nepovedených pokusů tak jsem si myslel, že se nic nestane, když je k tomu přihodím. Teoreticky by na to vůbec neměly mít vliv..." přiznával se pomalu a nejistě Partos. Marlos jen chvíli zíral, ale pak si vytáhl hrušku a už se složením toho, co tam dole vlastně bouchlo, pro jistotu nezabýval.

Elvi stál společně s onou bytostí na té nejpodivnější písečné pláži, kterou kdy v životě viděl. Okolo byly rostliny a stromy, které ani on, jako už hodně zcestovalý hraničář, neznal. Bylo tak poledne, jestli teda jeho odhad podle slunce v tomto světě platil. Nejvíc ho ale zarazilo, co uviděl na obloze. Malý měsíc, asi tak poloviční oproti našemu. "Kde to jsme ?" otočil se na onu bytost, ale ta už vedle něj nestála. Seděla opodál, na jedné z nižších větví stromu, který by si snad i jako oficiální název zasloužil něco jako 'Multi-lavička'. Jeho rovné, široké větve přímo lákaly ke krátkému posezení. Navíc ty nejnižší nebyly ani víc jak půl sáhu nad zemí. Ona bytost ho nejspíš slyšela. "Vidíš tam ten měsíc ? Tak od něj asi tak palec doleva je v noci vidět jedna hvězda. Taková slabá, ani není divu když je zhruba na druhém konci vesmíru. Poblíž ní je tvůj domov." ukazovala jednou rukou kousek doleva od onoho drobného měsíce. "Cože ?" napůl nechápal a napůl se děsil Elvi. "To je taková malá ukázka, aby jsi věděl alespoň trošku kdo jsem a co umím. Aby jsi mě a cokoliv, co dělám bral vážně, to je vše." odříkal milým hláskem někdo, kdo by pouhým sezením na větvi dokázal zmámit i draka. Říkám draka, ne dračici a taky nemyslím čtyřprocentního, samozřejmě. "Takže jsi mi zachránila život a dotáhla mě na druhý konec vesmíru jen proto, že ode mě chcěš trochu respektu ?" nebyl si sice Elvi ještě úplně jistý, jestli chápe co vlastně říká, ale budiž. Po kratším zvažování se rozhodl taky skusit lavičkový strom. "Zvláštní." řekla, když si sedl. "Co je na sezení na téhle větvi tak zvláštního ?" zeptal se, když si všiml, že ho upřeně sleduje. "Ta je Marlosova oblíbená."

'Nehoda' s menší explozí v Eriyi se naštěstí svedla na zemní skřety. Částečně proto, že nikdo nevěděl, co se to vlastně stalo a částečně proto, že pár mrtvol a díra v zemi jsou pro stráže dostatečným důkazem (a hlavně důvodem, proč nepátrat dál a hodit si šlofíka). Když se ráno naše čtyřka probrala, nevěděli sice jakto, ale Elvi spal na svojí posteli, jako by se ani nic nestalo. Nikdo ho neviděl ani neslyšel v noci přicházet, i když na něj notnou chvíli čekali. A teď tu spal a tvářil se spokojeně. Nikdo ho nechtěl budit a tak se jen tiše vytratili. Na vykládání bude času dost potom. Zůstal jenom Marlos. Ten si počkal, až se Elvi probere, což nebylo zas tak dlouho. První se sice tvářil zmateně a rozhlížel se okolo, ale po chvilce uvědomování si, kde je, zaostřil na Marlose. "Ježiš, ty ?" řekl překvapeně. "Kohos čekal ? Papeže ?" odpověděl mu Marlos a dojedl poslední malinu. "Kde ? Hmm... ? Kde je ta pláž ? Proč jsem tady ?" vrátil se Elvi zase ke zmatenému rozhlížení se okolo. Bylo brzo ráno a na nebi šlo vidět ještě pár jasnějších hvězd. "Vidíš tam tu hvězdu ? Tak kousek doprava a nahoru." mávl rukou Marlos jakoby někomu vysvětloval cestu do nejbližšího pekařství. "Teď už víš o naší společnici na cestách, ale ocenil bych, kdybys to nikomu neříkal. Jestli víš, co myslím tím 'ocenil bych', samozřejmě." dával Marlos zvláštní důraz na poslední větu. "Jo, už mi o tom taky řekla." kývl Elvi. "Výborně. Nebýt jí, tak jsi už dávno mrtvý, tak si toho važ. Zatím !" vstal Marlos, vytáhl si trochu rybízu a vyšel z pokoje. "Dej pokoj. Na umírání jsem příliš unavený..." zamumlal si ještě Elvi pro sebe než znova usnul.