pekelná brána

Byl krásný letní podvečer a mladá manželská dvojice se zasněně procházela prastarým hlubokým hájem. Slunce vytvářelo ohnivě rudé červánky a oni vdechovali svěží lesní vzduch a občas míjeli masivní šedé skály. Bylo jim krásně, nic je netížilo a zabrání v rozhovor nevnímali třpytivě stříbrnou mlhu, plazící se jim u nohou. Jak zacházeli dál, obláčky mlhy mohutněli a houstly, až v ní úplně zmizeli. Teprve tehdy se probrali a zjistili, že nevědí, kde jsou. Nic si z toho nedělali a klidně kráčeli dál.
Vynořili se na mýtině, kam si jako malé děti chodívali hrát. Ve stejném okamžiku. kdy vstoupili na paseku, se mlha zvedla, skoro, jako by je chtěla právě tam zavést.
Stáli přímo proti skalnímu masivu, do něhož byla zasazena brána a chodba směřující do temného nitra. „To tu nikdy nebylo, viď?“ řekla ona. „Ne to tu opravdu nikdy nebylo, a přesto to vypadá, že zde brána existuje už hezkou řádku let, podívej, jak je zarostlá mechem.“ pronesl zamyšleně. „No jo, ale jak se sem teda dostala? Přece nespadla z nebe!“ „Nevím, ale když, tak spíš přilétla z pekla.“ „Hm, stejně je to divné chodíme tu skoro obden, nic, nic a najednou tohle…“ „Podívej,“ přerušila ho „něco se tam hýbe.“ „Opravdu,“ přisvědčil, „ i když je uvnitř docela šero, nějaké stíny se tam hemží.“ „Jsou to lidé?“ optala se. „Asi ano“ odpověděl. Dlouze se na něj podívala a řekla: „Půjdeme dovnitř?“ „ Ty ses zbláznila, nevíš, co nás tam čeká!“ „Ale, co když ti lidé potřebují pomoct?“ „Ať si pomohou sami.“ na to on. „Nebuď takový necita.“ „Neblázni, opravdu nevíš, co se nám tam může stát.“
„Já jdu dovnitř!“ pronesla rozhodně a rozběhla se do hlubin země. Musel, chtě nechtě za ní. Vsálo je to, byli obklopeni tmou a nelidskými skřeky. Litovala, že sem šla. Špatně se jim dýchalo a stále letěli. Najednou vypadli. Oslnilo je ostré slunce.
Trčeli uprostřed rozlehlého obilného pole, ležícím v malebném údolí, na jehož okraji se rozkládala nádherná roubená vesnička s pastouškou, obecními domy a kostelem, na jehož věži se právě klinbal zvon.
„Nemáme se jak vrátit zpátky, žádná brána tu jaksi není.“ podotkl nervózně. „No a co, nějak bylo, nějak bude,“ dostalo se mu odpovědi, „však se odtud dostanem, teď pojď do té vesnice.“ Přikývl.
Prodírali se vysokým žitem dosti dlouhou dobu, než dorazili k okraji vsi a vstoupili do ní. Náves do té doby plná dětí, se bleskově vyprázdnila, lidé se schovali do domů a okenice se zavřeli. Volnou chůzí míjeli baráčky, kde je zpoza přivřených okenic pozorovali obyvatelé. Naklonil se k ženě a šeptl: „co na nás vidějí?“ Otočila se na něj s pohrdavým pohledem a řekla: „nevšiml sis? Podívej se na sebe a ně, jak jseš oblečen ta a jak oni? Chtěla bych vidět tebe, kdyby se u nás zjevil muž třeba ve skafandru,hm?“ Nenašel odpověď.
Dorazili k nádherném dřevěnému kostelu a aniž by je někdo zastavil, vystoupali na věž. „Tady je krásně“ zajíkl obdivem, když přejel očima krajinu, „žádný smog. žádná auta, žádné továrny…“Zmlkl, když ho sjela ostrým pohledem. „No právě, žádné továrny, žádný průmysl, ti lidé nemají vůbec vědomosti“ na to ona, „víš, jak by jsme tady mohli zbohatnout, ty jsi inženýr, já také, byli by jsme boháči.“ „To by ale tahle krásná krajina úplně zmizela.“ odporoval. „Co je krajina proti penězům?!“ vyštěkla.
„Musíme najít nějaké město, tam jsou větší možnosti,“ řekla cestou se schodů. „Jaké možnosti?“ „Peníze, peníze, peníze.“ „Jseš fanatická, byla jsi taková vždycky, ale doufal jsem, že se to změní.“ „Můžeš jít sám, jestli chceš!“ „Ne ono totiž, nedobře člověku samotnému. Půjdu s tebou.“ „myslela jsem si to, ty strašpytle.“ Nenávistně se na ni podíval. „Kudy?“ zeptal se. „Tady je Široká cesta, ta by mohla vést do města.“ Mlčky souhlasil. Cesta se různě klikatila, vedla mezi poli, skrz luhy i lesy.
Opřeni o strom na rozcestí, uprostřed lesa, přemýšleli, zda se dají napravo či vlevo, uviděli náhle v dálce rychle se přibližující se postavu, ne však pěšky, ale vzduchem. Docela se lekli a schovali se za stromem. Postava přilétala blíž a blíže. Nebyl to člověk, nazývalo se to strážce brány. Malý strážce v azurově modrém rouchu, s lidskou hlavou a rudými rohy se zastavil přím před nimi a aniž by otálel, do nich surově strčil.
V tom okamžiku se v zemi otevřela jáma, do níž se, bez jediného hlesu propadli. Opět je obklopila tma a nelidské skřeky, vraceli se zpět. Ale, co to? Najednou se zasekli a nemohli tam ani zpátky, zůstali trčet v polovině průchodu. Byli bezmocní, pár metrů od nich na každou stranu stála neviditelná bariéra bránící jim odejít. „Já ti to říkala, že sem nemáme chodit,“ zakřičela hystericky. „Ty? Ty jsi sem přece vběhla první!“ „Jo a kdo chtěl jít dneska na procházku, no kdo?! Vykládala jsem ti přece, jaký jsem měla sen!“ „Jak jsem to mohl tušit, jsem snad jasnovidec! odpovídal jí zlobně. „Ty vždycky všechno zkazíš, pamatuješ, jak jsi mě vytáhl ven, když…“ „Ticho“ zařval. „Tohle k ničemu nevede, nebude se tu přece hádat, za všechno stejně může tahle prokletá Pekelná brána.“

Půjde-li někdy někdo kolem brány, zrovna když bude otevřená, může v šerých hlubinách spatřit dva temné stíny… a k jejich vysvobození vede jen jediná cesta.