NOHA OSUDU

Kolik tajemství a záhad skrývá nezměrný vesmír? Kolik nejrůznějších podob má život? Pokoušíme se překlenout vzdálenosti a najít jiné civilizace; prozkoumáváme kosmos v neději, že navážeme kontakt. Přijde doba, kdy budeme cestovat ke hvězdám a radiové vysílání bude doplněno naší vlastní přítomností. Kdo však odhadne, jaké civilizace žijí na vzdálených planetách? Každý náš pohyb může být nekonečně destruktivní. Buďme proto velice, ale velice opatrní…

NOHA OSUDU

Nad horami vyšlo slunce a zalilo svým slabým světlem úbočí, doliny i úzké uličky měs-tečka Rx‘hy. Po chvíli vyšlo i druhé slunce a obyvatelé se začali probouzet do nového dne. Byl to jen další den v řadě, přesto byl jiný než všechny ostatní. Byl to den Velkého návratu. Srdce všech byla naplněna nervózním chvěním; nikdo se nemohl dočkat, až začne oslava, na kterou se čekalo padesát let.

Dlouho se velekněz A‘lha připravoval na tento okamžik. A když se konečně obě slunce začala sklánět k západu a lidé se za narůstajícího vzrušení shromáždili před chrámem, oblékl si slavností úbor a vystoupil na tribunu.
„Občané!“ promluvil A‘lha hromovým hlasem k davu. „Před padesáti lety bylo vysláno dvě stě průzkumníků, aby na naší planetě hledali další města jako je naše. A dnešek je dnem, kdy se poslové vrátí,“ velekněz vzepjal všechny své ruce k nebi, „a my se koneč-ně dovíme, zda jsme na tomto světě sami. Ale ať už bude výsledek pátrání jakýkoli, musíme držet spolu, budovat naše město a vyvíjet se. Leží ve vás ohromný životní po-tenciál. Jste připraveni ho využít?!“ Shromáždění odpovědělo nadšenými výkřiky a po-tleskem. Pak začala slavnost.

Brzy začali přicházet první průzkumníci. Hned zamířili do svatyně, kde si velekněz vy-slechl jejich zprávy. Nedlouho před setměním dorazil poslední a A‘lha mohl znovu předstoupit před své spoluobčany.
„Přátelé,“ řekl, „s politováním vám musím sdělit, že průzkum potvrdil naše obavy. Jsme na celé planetě sami. Leží na nás proto obrovská zodpovědnost; musíme zlepšovat naši civilizaci až k dokonalosti. Nepropadejme smutku, ale naopak, radujme se z toho, že jsme nositeli inteligentního života na tomto světě…“
V tu chvíli padl na Rx‘hu stín; něco obrovského překrylo zapadající slunce. Nad stře-chami domků se objevil černý objekt nezměrné velikosti, který se s neuvěřitelnou rych-lostí snesl na městečko v jediném okamžiku ho pod sebou rozdrtil i s celou civilizací.

Pod nohou Jima Harrisona něco křuplo. Opatrně zvedl nohu a sehnul se k zemi – se skafandrem to šlo velice těžko.
„Sakra,“ zaklel Jim. „Chlapi! Dávejte pozor, kam dáváte nohy. Asi jsem právě rozšlápl hnízdo nějakých brouků nebo mravenců.“
„Hele, Jime, co máš proti broukům?“ zasmál se Hatch Spencer, druhý průzkumník z planety Země. „Netrpíš náhodou arachnofobií? A co když to byli malilinkatý mimo-zemšťánci?“
„To není moc legrační,“ ozval se Jonas Hargrave, velitel výpravy. „Co když už žádní takoví tvorové na téhle planetě nejsou?“
„Ale kapitáne,“ Jim mávl rukou. „Toho hmyzu tu bude určitě spousta. Navíc máme hle-dat inteligentní život; to je cíl naší expedice. Brouky ať si sbírá ten šílený entomolog Young. Kvůli pár mravencům se přece svět nezboří.“
„O. K., ale dávejte si trochu bacha. Snad není takový problém koukat pod nohy.“ Kapi-tán se rozhlédl po okolí. „Balíme to, tady žádnou vyspělou civilizaci nenajdeme.“
Muži se začali vracet ke svému modulu.
„Ty, Hatchi,“ ozval se Jim s úsměvem na rtech. „Až najdem ty ufouny, jak myslíš, že budou vypadat?“