PŘEDMĚT

1
Malá průzkumná raketa se pomalu snesla z oblohy a přistála na zemi spečené žárem z trysek. Zvířený prach zahalil loď šedým závojem, nic však nemohl s její přítomností dělat. Klid už byl narušen. Vítr, kterému celá staletí nestála v cestě jediná hora nebo skála, jediné údolí nebo propast, teď najednou narazil na štíhlou kovovou konstrukci pevně zaklíněnou do suchého povrchu planety. Zuřivě se do ní opřel, ale loď se nepo-hnula. Nakonec to vzdal, i prach se usadil a celá planeta se uklidnila. Loď byla dočasně přijata.

2
Všude bylo ticho, vítr zmizel, na nebi nebyl ani mráček. Pak se ozvalo tlumené zasyčení, jak se otevřely dveře v boku rakety. Planeta napnula své uši.
„... vysoká radiace. Nezdržujte se tam dlouho,“ řekl jeden hlas.
„Neboj,“ odpověděl druhý. „Bude to jen malý průzkum.“
Zvuk hlasu planetě velmi vadil. Bylo to další narušení věčného klidu, které nehodlala tolerovat. Znovu se objevil vítr. Snažil se odnést hlasy pryč, ale brzy zjistil, že s nimi nic nesvede. Kdo stále narušuje klid, chtěla vědět planeta. Procitly oči. Viděly dva muže vystupující z lodi v ochranných oblecích. Třetí muž stál ve dveřích a díval se za nimi.
Muži sešli z krátkých schodů a vstoupili do prachu pokrývajícího celou planetu.
„Ta planeta je úplně mrtvá,“ řekl jeden. „Co tady chcete, profesore, najít?“
„Něco... cokoli,“ odpověděl druhý muž. „Cítím, že tady něco je. Něco...“
„Ale ta radiace. Nic tady nemohlo přežít. Celou planetu pokrývá prach, nikde není ani kapka vody. Není tu nic.“
„Samozřejmě nečekám, že tu objevím něco živého, kapitáne,“ řekl profesor. „Stačil by mi nějaký artefakt. Jsem si jistý, že zde žily inteligentní bytosti. Kde by se tu jinak vzala ta radiace?“
„Možná máte pravdu,“ zabručel kapitán. „Použijeme bodce.“
„Díky, kapitáne.“
Muži odepnuli od pasu krátké tyče, které během chvilky ztrojnásobily svou délku, a začali jimi prohledávat prach před sebou. Už po několika krocích narazili na něco tvrdého. Chvíli hrabali v zemi a pak objevily podlouhlý předmět pokrytý vrstvou popílku.
„Trochu to očistíme,“ řekl profesor a vyjmul z pouzdra na stehně malé dlátko. „Ten popílek je spečený, budeme ho muset odštípat. Podržte to.“
Odstranit tvrdou skořápku dalo hodně práce, ale nakonec byl předmět docela dobře očištěn. Kapitán si ho podržel proti slunci a ostré paprsky ho udeřily do očí. „Je to průsvitné,“ řekl udiveně. Profesor na předmět fascinovaně hleděl. „Až odstraníme zbytky prachu bude jistě i průhledný.“
„Jsou tu nějaké znaky,“ řekl kapitán.
„Ukažte!“ zvolal profesor a vytrhl kapitánovi předmět z rukou. „To je úžasné. Musíme je rozluštit a pak...“ Profesora přerušil nedočkavý hlas z vysílačky. „Je čas k návratu. Radiace je opravdu velmi vysoká.“
„Dobrá,“ odpověděl kapitán, „už jdeme. Profesore, vracíme se. Ty znaky rozluštíte v lodi.“
Muži vstali a vydali se k raketě.

3
Planeta také pozorovala předmět, který si vetřelci odnášeli do lodi. Ale planeta ho na rozdíl od nich znala a vůbec jí nepřipadal záhadný. Pak vyšlehly plameny , raketa se vznesla a brzy zmizela i s předmětem. Celé týmy odborníků se jím budou léta zabývat a možná ani nikdy nepřijdou na podstatu znaků. Ale planeta věděla, co znamená ten nápis na plastikové láhvi. Planeta věděla, co je to Coca-cola.