TAOSAČ

Taosač
Trpaslík.Ork.Skřet.Člověk.

Kapitola 1 (zkráceno)
Tesák


Srp Fahrix spěchal po zablácené cestě přes vesnici.Pohyboval se tiše a obezřetně,jak se na těžké časy sluší a patří.
Měl ale ještě jeden důvod proč se pohybovat v naprosté nenápadnosti.
Považoval se a byl považován za nejúspěšnějšího lovce orků.
Jeho drobný batoh na zádech vypadal sice nevinně,ale uvnitř cinkaly odznaky zlikvidovaných nepřátel – letos jich nashromáždil asi čtyřicet.
Těšil se,že až je jako každý rok propašuje do jižního lilixu,dosud bránícího se proti nátlaku, dostane od krále alespoň osmdesát garodů (korun).Stráví tam zimu a pořádně si ji užije.A na jaře..zase do práce.
Konečně dorazil k hostinci.Přede vraty ležel prasklý štít s nápisem „U zubatého kance“ a několik zničených lahví.
Atmosféra uvnitř hostince plně odpovídala nepořádku před dveřmi.
Bylo zde šest zaprášených stolů.Ve vzduchu byl cítit kouř z krbu,zápach alkoholu a levného piva a mnoho dalších plynů o jejichž původu Srp Fahrix raději nepřemýšlel.
Jakmile se Fahrix posadil, klesla jeho obezřetnost na minimum.Tuto chybu si uvědomil,až ucítil na zádech rezatou dýku a na krku smradlavý dech opilého lupiče.
Srp se nelekl a podrážděně opilce odstrčil.Postavil se a vyšel směrem k pultu.
Ozvalo se nenávistivé zasyknutí a zařvání.Celá hospoda ztichla.Na zemi ležela rezavá dýka,kterou se opilec chystal zezadu do Fahrixe zabodnou – ten se teď ležel na podlaze vedle své zbraně.A nad nim stál Fahrixův zachránce.Kápě se mu svezla z obličeje a všichni se dívali do tváře skřetovi.Holá,potetovaná hlava,dlouhé spodní špičáky a světle modrá pokožka to dokazovali.
„Nemám rád útoky ze zadu,“zasyčel a otočil se k Fahrixovi. „Jdeme pane.Rychle.A nebojte se …“
Fahrix cítil srdce až v krku.Přišli si pro něj!Skřeti opak čestných a silných orků pro ně pracovali jako síť špehů a vrahů.Poslali ho na něj!!Jenže…jestli vědí o obsahu jeho batohu měli by ho popravit na místě….Možná má ještě naději..
Věděl, že odporovat nemá smysl.Vyšel se skřetem ven do deště a následoval ho.Skřet ho vedl do lesa,ale ani jednou se neotočil.
Buď si byl jist svými schopnostmi,nebo mu prostě věřil.
Fahrix totiž mohl jednou dobře mířenou ranou zezadu skřeta skolit.
Nebylo mu proti srsti povraždit spící orky.Nebylo mu proti srsti zlikvidovat nepozornou hlídku.Ale skřeta co ho zachránil,skřeta s tak tajemným posláním…to prostě nemohl udělat.
„Jak se jmenujete?A kam vlastně jdeme?“zeptal se Srp po chvíli.Rozhodl se před útěkem zjistit co nejvíce.
„Jmenuji se Tesák,“odvětil s úsměvem skřet. „A jdeme navštívit mého starého,chci říct mladého známého.Jmenuje se Siollo.Stal jste se členem vzpoury pane Fahrixi.Jsme na vaší straně.“
Zastavil se na mýtině a rozhlédl se.
„Snad se Siollo neopozdí.“
Pokračování příště…



















Kapitola 2
Míšenec


Tesák se posadil a protáhl.Vestu z králičí kůže sundal a odhalil tak plno nožů zašitých ve vnitřní straně vesty.
„Kdo to ten Siollo je?“zeptal se pln obav Srp Fahrix. „Rozhodně to bude někdo zvláštní.“dodal ironicky.
„Hm…Asi máš pravdu.Ani já nejsem normální, co?“řekl Tesák.
„Potřeboval bych něco vysvětlit.Ne jen něco, ale něco.Skřetí trollové běžně nezachraňují podmaněné národy,nemám pravdu?“
„Zase pravda.Zjistíš víc za chvíli.Nejprve Siollo,pak další a nakonec ten nejdůležitější.“
Srp chtěl něco namítnout, ale raději zmlkl, položil ruce na jílce srpů a nenápadně se přesunul za skřeta – pro jistotu. Jeho podezření se potvrdilo vzápětí – z blízkého křoví vyrazil ork. Ale ne jen tak obyčejný – byl to ještě mladík.Svaly neměl ještě abnormálně vypracované jako dospělí jeho rasy.Dolní spodní špičáky mu dokonce slušely.V tváři a očích se ještě neustálil nelítostný výraz. Dalo by se říci, že měl jakýsi šarm.Hlavu měl holou, až na dlouhý černý cop.Ani oblečení nebylo orčí – zvoncovité kožené kalhoty a kus dlouhé látky s otvorem pro hlavu.Zkrátka, bez zelené kůže a dlouhých špičáků by vypadal docela lidsky.
Nebyl ale beze zbraně. Na zádech se houpala široká a zubatá šavle a u boku naopak úhledná a úzká.
Když je uviděl, zvolnil krok. Za ním vyrazil malý trpaslík s rohatou přilbou, tmavozlatým vousem, zastrčeným za opaskem a s klasickými trpasličími zbraněmi – dvouruční sekerou a válečným kladivem na zádech. Srp Fahrix už toho měl dost. Jestli zajali i trpaslíka,musí to být opravdu mocní podvodníci. Rozhodl se.
Levým srpem zaútočil na nohu a pravým na krk skřeta. Ačkoliv stál Tesák k Fahrixovi zády,zareagoval – buď měl velmi rychlé reflexy,nebo podobnou reakci čekal - uhnul se a elegantně složil útočníka k zemi. Než se Fahrix propadl do bezvědomí, uslyšel trpaslíkův smích: „To sis vopravdu myslel, že budeš rychlejší než skřet?!“

***

Když se Fahrix probral, stál nad ním onen trpaslík a podával mu svou malou ruku.Povadlý Srp mu automaticky podal svou.Trpaslík mu přátelsky stiskl ukazováček, poté s ním potřásl.
„Menuju se Goratok Ferede – říkej mi Ferede,“řekl trpaslík a ukázal na bouli na Srpově hlavě, která se zvětšovala. „Tesák tě pěkně sejmul, co? Siollo mi o něm vyprávěl.Je to drsňák, tenhle Siollo.A Tesák jakbysmet. Siollo mi řek, že Tesákovi se vyrovná jen jeho nevlastní brácha – říkají mu Toshjůk. Prej, že až ho uvidíme, řekne nám vo týhle vzpouře víc.Von je Siollo hrozně tajnůstkářský.Řek mi jen to, že se připravuje vzpoura proti tomu zatracenýmu orčímu prorokovi.Oba, Tesák i Siollo k tomu maj svý důvody, proč Garotha,nebo jak se jmenuje, zabít.Tesák nemá rád tu jeho tyranii.
A Siollo je nábožensky založený. Pan Prorok prý porušuje a překrucuje věštby – uráží tím to jejich božstvo – žádná zaslíbená země pro orky v královstvím Lilix není…..Víc mi neřekl…“
Jestli Siollo něco tají, tak Tesák raději nic neříká,pomyslel si Fahrix. Přemýšlel a dával dohromady – ani se nenamáhal vstát a Feredovo tlachání ignoroval - zachrání ho skřet, trpaslík o něm a ještě o orkovi mluví s úctou, všichni mluví o jakési vzbouře a teď se k nim asi přidá další blázen…Ze zamyšlení ho vytrhl Tesák.
„Omlouvám se,“řekl a pomohl Fahrixovi vstát. „Nechtěl jsem vám ublížit, jen jsem nezasáhl správné místo – jsem prostě nešika.(Srp si pomyslel, že jestli je Tesák nešika, tak on je malomocný, ale neříkal nic). „Čeká vás poslední šok.Lituji, ale musíte se setkat s hybatelem tohohle všeho.Snad jste si na podivná přátelství a setkání zvykli – potkali jste skřeta, orka, sebe navzájem…“
„To je fakt dobrý!“zasmál se ironicky Fahrix. „Trpaslík se spřáhne s orkem, člověk se skřetem…kdo bude následovat? Elf? Monstro? Drak? Nedivil bych se ničemu!“
„Otoč se a najdeš odpověď na svou otázku…a na lecos dalšího..“
Poslechli.Stál před nimi zvláštní muž.Delší vlasy – hnědé i zlaté, uši špičaté ale ne dlouhé a zuby…..
„Dovolte, abych se představil,“řekl a uklonil se. „Jsem Míšenec. Trochu elf(ukázal na uši),trochu skřet a ork(ukázal na zuby),trochu toho ostatního(uhladil dvojbarevné vlasy),vše spojeno člověkem(přejel dlaní po tváři).“Položil ruku na srdce a usmál se: „Dohromady Toshjůk.“

***

Toshjůk pobaveně sledoval jakou reakci jeho představení vyvolalo.
Tesák a Siollo se tvářili pořád stejně…přesto v jejich očí byl záblesk pobavení a teď také sledovali člověka a trpaslíka, jak se tváří.
Trpaslík se tvářil zarputile, přesto s leskem obdivu. Ten chlápek se srpy zase nepříliš nadšeně. Po minutě ticha se konečně Toshjůk usmál a obřadně tasil smotanou mapu, kterou rozvinul na velkém pařezu.
„Takže, úkol jasný.Proplížit se do budovy, zabít toho zatraceného Garotha a hlavně zařídit abychom přežili, přesněji řečeno, aby nás zemřelo co nejmíň.Bod číslo jedna:proplížit se do budovy.Bod číslo dva:jestli se to Tesákovi nepovede zabít toho Proroka, upalovat pryč.
Jestli se mu to povede, zdrhat taky.Vše ostatní nechte na mně a Tesákovi.Nekoukejte překvapeně, prohlédněte si trasu a vyrážíme.
To jste ještě nikdy neslyšeli stručný projev??“dodal když si všiml pohledu v jejich tváři.
„Je tu jeden problém,“řekl Fahrix. „Jak může vás pět zavraždit nemocnějšího orka v zemi?“
„Ne my ale my,“opravil ho Toshjůk. „Tedy i ty.“
„Nevidím žádný důvod, abych se zrovna já na tomdle sebevražedném podniku podílel.“
„Ale máš důvod, chlapče, máš…“
„Nemám.Běžte si sami, já svoji kůži mám rád.Nebudu ji riskovat kvůli bláznivému nápadu podivného skřeta, mladého orka a šíleného míšence!“
„A co já?“zeptal se ho trpaslík. „Já jdu s nimi.“
„Jdi si,“odsekl Fahrix. „Znovu opakuji, že já důvod nemám.“
Toshjůk vzdychl – došla mu trpělivost.
„Jestli svoji kůži máš skutečně rád, půjdeš s námi.Odejdeš od nás – půjdou po tobě a jedno ráno se probudíš mrtvý. Zůstaneš – bude po tobě taky, ale…
Máš rád svoji vlast, ne? Svůj zatracenej lidskej Lilix! Asi jo. Šest let...
Šest let jsi vraždil pro Lilix, pro něj, pro krále, nikoli pro peníze.Nakonec jsi své přetvářce uvěřil.Ale pořád jsi to ty.Osobní strážce krále.“
Srp se těžce posadil.Vložil tvář do dlaní.Ale Toshjůk nemilosrdně pokračoval: „Vykopli tě.Pro zradu, kterou jsi nikdy nespáchal…
A tak ses stal Srpem…..Dokaž králi, že za něco stojíš.Zbavíš ho jeho noční můry.A nebude jen nás šest.Čekám starou známou prérijní elfku Čanokoro a mexana Rysma. Takže…rozmysli si to.. a pak není cesty zpátky.“
Srp pomalu a smutně přikývl. „Beru to,“řekl posléze.
Tesák k Míšenci pomalu přistoupil a zašeptal: „Si machr Toshjůku.“
Ten se usmál. „Bez něj by to přece nemělo smysl. Je jen prostředník, ale velmi důležitý prostředník...“


























Atentát


Kapitola 3:


Po probrání důležitých věcí se skupina vydala na východ, do sídla Proroka.Během pěti měsíců útrap, potyček a ztrát se dostali na místo již v celkem dobrých vztazích.Přidal se k nim i mexanský lovec odměn Rysma a němá prérijní elfka Čanokoro.


Toshjůk seděl na nejvyšší větvi.Na drobný palác měl tedy perfektní výhled.Jenže…Rysam a Čanokoro už tu měli být. Srp Fahrix na dolní větvi netrpělivě zamručel.
Mihl se stín a na strom začal někdo šplhat.Zaleskl se kroužek, co Čanokoro nosila v nose.Nakonec se do zorného pole Toshjůka dostala celá, vyholená hlava (až na proužek vlasů uprostřed) s tmavou pokožkou.Bizarní vzhled jen dokazoval brutalitu jejího národa.
Vždy když vraždila, zatáhly se její oči rudou clonou – šílenství se pak jen těžko dalo zastavit.Toshjůk se snažil toto zlo vypudit a po dlouhých dnech tréninku jí chytalo rudé šílenství jen zřídka.
Čanokoro mu znakovou řečí sdělila, že Rysma utekl, ale že jinak se připevnění lana obešlo bez problémů.Toshjůk zaklel. „Co se stalo?“ ozval se zdola Srp.Toshjůk ani moc nepřemýšlel, zda tuto novinu prozradit. „Všechno v pohodě.Jdeme na to.“
Vzápětí společně začali šplhat po laně a spustili se na střechu paláce. Ferede a Siollo, na šplhání příliš těžcí a neohrabaní přeběhli ke dveřím tak potichu, že si jich stráže nevšimli. A Tesák? Ten se ke strážím vydal rovnou. Toshjůk zatajil dech. Tuhle podstatnou část plánu nikomu ze skupiny nesvěřil – malé, tedy velké tajemství mezi Toshjůkem a Tesákem. „Dokážeš to….“zamumlal.

***

Tesák se na oba stráže usmál. „Pusťte mě dovnitř,“zasyčel čistou orčtinou. Větší ork potěžkal obrovskou jednočepelovou sekeru a zamručel: „Jak se jmenuješ skřete?!“ Tesák se zamračil. „Copak na jméně záleží?“zeptal se s odzbrojujícím úsměvem.
„Máme přísné rozkazy,“zachrčel už ne tak jistě – skřeti měli i u orků celkem nebezpečnou pověst.
„Já také.Důležitá zpráva pro Proroka.“
Orkové se na sebe podívali a pokrčili rameny.Jestli ho pustí a půjde o vetřelce, koukají z toho problémy. A jestli to je opravdu Prorokův posel a zvěd a oni ho nepustí bez legitimace, vyjde to nastejno. Zvolili proto kompromis.
„Musíme vás doprovodit,“přikázali, ale znělo to spíš jako žádost, či jako návrh. „Samozřejmě,“ kývl Tesák. „Půjdu s ním já,“rozhodl větší ork. „Moghrů, zůstaň hlídat.“

***

Moghrů se posadil na schody a položil svoji těžkou sekeru do klína. Nebyl jako jeho kamarád. Byl menší a chytřejší. A ten skřet se mu zdál nějak povědomý. Neviděl ho náhodou na trestním plakátu? Přísahal by, že ano. Podrbal se na plešaté zelené hlavě. Z přemýšlení ho vytrhl nějaký pohyb. Vzhlédl. Sebejistým krokem k němu kráčel cizí ork. Třicet let, věk kdy orkové opouštěli brutální výcvikové tábory, ještě rozhodně neměl. Ani hlavu neměl plešatou, ale z týla mu vyrůstal dlouhý černý cop - odznak žoldáků a hraničářů. Na zádech mu visela široká zubatá šavle, v rukou držel šavli štíhlou. Moghrů se rychle postavil a napřáhl svou sekyru. „Kdo jsi?“zeptal se. Cizinec se jen usmál. „Siollo,“řekl a pokračoval v chůzi. „Stůj,“řekl Moghrů. Neuposlechl. Jen zrychlil. „Stůj!“zopakoval. Siollo sevřel šavli pevněji. Moghrů nebyl nováček – všiml si naběhlých žil na jeho ruce. Dostal strach. Pouštět toho skřeta neměli. „Neboj,“řekl cizinec, uskočil a švihnul zbraní. Moghrů se nechápavě podíval na hlubokou sečnou ránu v břichu. „Co?“zachrčel a padl na schody. Siollo ho přeskočil a kývl.
Za ním přeskočilo mrtvého strážce další čtyři stíny…..

***
Prorok se podrbal na bradě a pozorně si ho prohlédl. Kdo je ten odvážlivec, co sem přišel a řekl mu ať uteče a kapituluje jinak se nedožije rána? Skřety považoval za neblíže spojenecký národ a rasu a chystal se jí vyhladit až jako poslední. Skřet byl zatím omráčený a tak se vrátil se svými osmnácti důstojníky zpátky k poradě. Jeho důstojnický štáb čítal deset generálů orčího původu, pět skřetího a tři gobliního. Každý měl zde se sebou alespoň dva osobní strážce.
Zavrtěl hlavou a sklonil se nad mapu. Už dlouho ho vysilovalo dívat se na nedobytý Lilix na mapě. Jediné království, jediný stát který ho opravdu zajímal. Bojoval o něj s domorodými lidmi celých šestnáct let – šestnáct let potu, krve, strategie, úhybných manévrů…. Stálo ho to tři miliony mrtvých orků a nespočet raněných. Samozřejmě, i lilixsští měli své stráty – severní část království byla, když ji obsadil, téměř bez dospělých mužů, nedobytá jižní část na tom nebyla o nic lépe. Jenže…on získal jen severní část, neúrodnou, vypálenou a poznamenanou vleklou válkou. Slíbil orkům Zaslíbenou zemi, náhražku za jejich zničenou říši Dagorkagh a co získal? Navíc, jeho poddaní přestávají věřit v to, že Zaslíbená země leží v Lilixu, ba že vůbec existuje. A asi mají pravdu, usmál se pro sebe. On sám Lilix potřeboval k dalším výbojům, ale něco lidu slíbit musel, ne? Teď, pět let od okupace severu si orkové vyléčili rány a chystají se o konečný útok. Tentokrát to vyjde, zasyčel a sevřel ruku v pěst. Chystal se vrátit k debatě, když vtom se zajatec probral.
Prorok se otočil. Toho skřeta zmlátili opravdu důkladně, pomyslel si s úsměvem. Levý špičák měl vylomený, oko vyražené, potetovanou hlavu otlučenou. Klečel tam na bodácích a jeden ork mu svítil loučí přímo do tváře….nezdálo se, že by mu to vadilo.
„Být vámi tak bych uprchl,“zasyčel.“A před tím něž zemřete… jmenuji se Tesák.“ Prorok nevěděl proč, ale dostal strach. Tohle není náhoda…ten skřet se nebojí a mluví pravdu, to Prorok vždycky poznal. „Připravte se k odchodu,“přikázal. „A jeho chci mít u sebe.“
Chybu pochopil po pěti minutách. Vrátil se vyděšený bojovník, že prý strážce Moghrů leží mrtvý na schodech před branou. Prorokova tvář se pudově a automaticky otočila k Tesákovi.
„Je to lest?“zeptal se. Tesák se jen pozvolna ušklíbl. Prorok pochopil.
Ozvalo se zařvání – odněkud začali létat šípy – několik orků se už válelo na zemi. „Gotránoth! Pozor! Je to lest! Saborkath!“řval Prorok – ale nikdo ho neposlouchal…
***

Tesák sebou smýká – náhle má volné ruce, v nich krátký nůž. Švih! Z nejbližší tepny cáká krev. Sek! Jeho strážce se drží za pahýl ruky.
Skříp! Koleno právě přestalo být kolenem. Prorok je náhle nechráněn. Tesák ukračuje a bodá. Zasahuje však jen důstojníka, co Proroka zaštítil vlastním tělem. Nožík se zabodává v tvrdém brnění – nelze ho vypáčit. Mezi lopatky se Tesákovi zasekává sekera – svět před jeho očima bledne – tentokrát nebyl dost rychlý….

***

Toshjůk si je před tím, než vyrazili, změřil pohledem a řekl: „Ferede – ty v téhle šílené misi máš docela jiný úkol. Jsi právoplatný král trpaslíků – proto tě vyhnali. To je ale jen detail,“usmál se na trpaslíka s pootevřenými ústy. „Můžeš se zapojit, ale pokud se to zvrtne – a ono se to zvrtne – zdrhneš se Siollem na západ…je to důležité, pro celou tuto akci. Dostaneš se na trůn (o to sem se už dávno postaral) a první co uděláš bude, že podpoříš Lilix v boji proti orkům.
Siollo – ty ho samozřejmě doprovodíš, a až to uděláš, vrať se k Zubatému kanci. Oba ale můžete (předtím) hlídat vrata a nepustit nikoho ven ani dovnitř. Čanokoro,“ (obrátil se k ní a sledoval ji jak střílí šípy mezi pobíhající orky) „zdrž jeho strážce. A nakonec, Fahrixi, i ty máš zatajenou roli. Dej mi odznak generála, co si ho před šesti měsíci odstranil. Je to důležité.“
Fahrix, nechápajíc co se děje, téměř omámen sáhl do kapsy ve vestě a vytáhl zlatem ozdobený trojúhelník. „Nechápu,“zašeptal. Toshjůk mu ho vzal. „Díky,“zamručel. „Jestli to přežijeme,můžeš se přidat do mé skupiny – potřebuji náhradníka za Tesáka. Siollo ti podvrdí, že platím dobře.“ Obrátil se na vřavu dole. „Je čas změnit dějiny,“zvolal a skočil dolů.

***
Jakmile se celá skupina dostala dolů, přestal se soustředit Toshjůk na okolí. Dívá se jen na Proroka. Čanokoro ho předbíhá – zatíná zuby, přemáhá šílenství. Prorok natahuje světélkující ruku, mává. Blýská se. Modrá koule se nafukuje. Hoří. Tam kde stála šílená elfka se vznáší jen modrý prach. Toshjůk je už u Proroka. Jde to rychle –přikládá odznak na jeho krk a mohutným TICHO! si zjednává klid. Kývá, Fahrix, který mu kryl záda a Siollo s Feredem prchají. Siollo ještě zapaluje sochu ze slámy, hlídající dveře. „Pohnete se a váš svatoušek je mrtvej. Stačí zatlačit. Ten odznak obsahuje prvotřídní jed, co vymyslel on sám,“usměje se Míšenec. Zkontroluje pevnost lana, visící ze stropu a hlavou mu proběhne dosavadní život. Hlava orčího vládce, hm…tu ještě nemá…. Ukloní se a prořízne Prorokovu tepnu. Atentát se zdařil.

„Epilog“

Toshjůk seděl na lavici společně se Siollem a Fahrixem. Poté, co se rozneslo, že je Prorok mrtvý, nabral děj na obrátkách a během dvou měsíců Lilix a zástupcové orků podepsali mírovou smlouvu.
„Co uděláme teď?“zeptal se Toshjůk. „Co takhle jít do Mexanu? Pomoci urychlit válku se Zagarondou?“nabídl Fahrix. Siollo přikývl.
„Tak dobrá, Mexan. Zítra vyrážíme,“usmál se Toshjůk a spiklenecky mrkl.


Konec