Malý kousek života - 3. část

Zoe vyhlížela do písečné bouře. Uběhlo mnoho hodin a i přes to, že se venku setmělo a že jediným zdrojem světla byly jejich dvě skromné baterky, nevypadalo to, že by se vítr rozhodl uklidnit. Jejich uvěznění nekončilo. Jedinou útěchou byla skutečnost, že pokud se museli ukrýt oni, nepochybně se museli skrýt i jejich pronásledovatelé. Navíc Lars říkal něco o tom, že až bouře ustane, nebudou mít lovci možnost sledovat jejich stopu. Bouřka z jeho pohledu byla jako dar z nebes, který jim zachránil život.

Stála opřená ramenem o stěnu jeskyně, protože se znovu ozvalo zranění v boku. Vlasy uvolněné z pout culíku jí padaly kolem ramen. Naprosto nehybně hleděla před sebe v hlubokém přemýšlení.

„Na co myslíš, doktorko?“ pronesl rušivě Lars, když k ní přišel.

„Ještě jsi pořád na mě nakrklá?“ zamumlal pobaveně, když mu odpovědí bylo Zoino mlčení. Jeho přítomnost jí vadila, ale když už byl tady, nedalo jí to.

„Věříte v Archu, Alvine?“ zeptala se, aniž by se pohnula.

To, že ho oslovila jeho křestním jménem, ho překvapilo. Řekla to tak přirozeně, jako by s ním tak mluvila od chvíle, kdy se potkali. Nečekala na jeho odpověď.

„Dělám svou práci takřka od svých osmnácti let,“ pravila zamyšleně, „vždycky jsem se snažila, abych byla pro lid Archy prospěšná. Aby měla nějaký hlubší význam. Když jsem poznala svého muže, byl stejný jako já. Mladý, lehkomyslný. Chtěl všem ukázat, co v něm je. Chtěl změnit celý svět,“ Zoe se lehce pousmála, ale popraskané rty ji v té chvíli zabolely. Lars ji mlčky poslouchal.

„Pravdou je, že jsme svou práci dělali dobře, a proto si nás všimnul doktor Grahem,“ pokračovala, „V té době byly už kliniky v Arše přeplněné nemocnými. Začali jsme pracovat pro vědecký sektor, který měl za cíl nalézt vakcínu, a to skrze testování a výzkum nakažených. Účastnit se něčeho takového byla pro nás čest. Mohli jsme zvrátit utrpení našich lidí,“ povzdechla si.

„Tehdy jsme, ale netušili, že s těmi, které jsme s Rayem pečlivě vybírali na experimenty, se zachází jako s pokusnými králíky. Před svou smrtí prožívali děsivá muka. Účel světí prostředky, říkali nám,“ povzdechla si.

„Možná ze strachu, dnes už nevím… dokázala jsem s tím smířit, ale Ray… Ray ne. On byl zkrátka jiný,“ pousmála se s hořké vzpomínce.

„Vyhodili ho z projektu, ale když ani to neumlčelo jeho snahu naši práci zmařit, aristokracie s ním udělala krátký proces. Byl vyvržen ze společnosti, vyvržen z Archy. To, co udělali s jeho jménem, se nedá ani popsat. Zavrhli ho. Kolegové, přátelé, dokonce i rodina,“ brada jí klesla, „Já nebyla jiná,“ dodala provinile a odmlčela se.

Nastalo ticho rušené jen hvízdáním meluzíny. Lars ji chvíli pozoroval. Z její tváře nešlo vyčíst vůbec nic.

„Člověk musí dělat to, co se mu řekne,“ prolomil mlčení po krátké pauze, „Jedině tak se dá zachovat pořádek. V předměstí to vlastně není zas až tak jiný. Musel jsem krást i zabíjet. Kdo se tak nedokázal chovat, ať už z jakéhokoliv důvodu, nepřežil,“ pokrčil nad tím rameny,

„Ale tenhle způsob života vede jen k jednomu... Když mi bylo třináct, chytila mě armáda. Chytili i pár dalších kluků z mý bandy. Dali nám tehdy na výběr,“ řekl takřka pobaveně.

„Řekli nám, že buď dobrovolně vstoupíme do armády bez možnosti propuštění, nebo nás prostě předhodí Morkovi, šéfovi, který měl pod palcem rajón, v němž jsme kradli. Mork byl velký zvíře. Obchodoval se vším, co bylo v předměstí po ruce… i s lidmi. Věděli jsme, že mladý kluci jako my, se mu budou náramně hodit do jeho kšeftů,“ voják se na okamžik odmlčel.

„Co myslíš, že jsem udělal?“ Lars upustil cigaretu a zašlápl ji. Mlčela.

„Archa je pokrytecký a zkažený místo, kde je špíny stejně jako v pustině. Jen na pohled je čistší,“ udělal dramatickou pauzu, „Ale, i když je tvůj domov koryto sraček, na kterým hoduje pár lidí tam nahoře… pořád je to tvůj domov. Jedinej, kterej máš. Jedinej ve kterej můžeš věřit.“

Zoe stále mlčela.

„Chápu, že váháš. Bůh ví, že ti rozumím, doktorko. Staráš se o něj, protože v hloubi duše chceš věřit tomu, že má nějakou naději. Ale čím dříve pochopíš, že žádnou nemá, tím dřív se s tím dokážeš vyrovnat,“ řekl.

„Nedokážu ho zabít,“ prolomila konečně mlčení.

Lars zaváhal.

„Když to neuděláš ty, udělá to někdo jinej,“ pokrčil rameny, jako by nebyl důvod tuto otázku vůbec řešit, „Víš, že není jinej způsob. Kdyby byl, udělali bychom to.“

„Připadám si, jako bych ho zabíjela už teď,“ přiznala se, „co sejde na tom, kdo to udělá. Jsem to já, kdo jim ho přivede pod skalpel,“ řekla ztěžka.

Zamyšleně se jí podíval do očí. Jen stěží mohl postřehnout, co všechno se v nich odehrávalo.

„Moc přemýšlíš, doktorko,“ namítl, „Soustřeď se raději víc na naši misi. Na naše lidi. Takových kluků jako je on teď leží v nemocnicích desítky. A taky jim nikdo nedal na vybranou.“ Lars se k ní naklonil. Ucítila pach kouře z jeho úst.

„Poradím ti jednu věc. Nedívej se na něj, jako na dítě. On je náš lék. Nepleť si ho s něčím jiným,“ řekl a odešel.

Zoe těžce vydechla. Před Larsem se snažila ovládat, ale teď když zmizel, měla pocit, že byla znovu její bolest intenzivnější. Hruď svíral tlak, jako by se nějaká neviditelná ruka snažila rozdrtit její útroby. Larsovi se to snadno řekne, snažila se už hodnou chvíli dostat Gabriela ze své hlavy, ale nemohla. Nešlo jí to. Knedlík, který cítila v krku, ji obtěžoval už tak moc, že skoro nemohla polykat. Bylo jí hrozně. Jen těžko by dokázala svůj stav popsat. Snad to byl strach. Možná jen úzkost. A možná že obojí. Pocit, že je sama. Lars, doktor Grahem, pustina, lovci i Archa. To vše se jí najednou zdálo neuchopitelné. Okolní svět se vzdálil. Měla pocit, že je někde daleko a nemůže na něj dosáhnout. Připadala si ztracená.

Před očima jí vyvstala tvář. Tvář muže s tmavými vlasy. Jeho jasné žlutohnědé oči. Drobná piha pod levým okem. Pravý koutek lehce posazený výš než ten levý, když se usmál. Milovala tu tvář. Ráda se jí dotýkala. Ray…její manžel.

Vrátila se zpátky do jeskyně. Chlapec spal. Posadila se vedle něj a tiše ho pozorovala. Podřimoval stočený do klubíčka a jeho malý hrudníček se pomalu zvedal a zase klesal. Rty měl suché a popraskané. Téměř cítila na pokožce jeho teplý dech. Za co si zaslouží smrt? Za to, že má v sobě něco, co může pomoci druhým? To přece není spravedlivé! Kéž by byl způsob, jak z něj dostat esenci léku bez toho, aniž by musel zemřít, ale takový způsob není. Takový způsob vědci Archy neznají. A tak Gabriel zkrátka musí zemřít. Nemá možnost volby. Zoe si opatrně lehla na bok vedle chlapce, aby jí bolest na žebrech nebránila usnout. Měla pocit, že slyší tlukot jeho srdíčka. On není lék. Je to prostě kluk. Malý a vystrašený. Bez rodičů, ztracený ve světě dospělých, kterému nerozumí.

Je to prostě kluk.



***



Voda jim došla za svítání. Slunce vystoupilo nad obzor a zalilo krajinu jasně rudou září, která proměnila nebe v šarlatové zátiší nádherných odstínů a barev. Zoe si na okamžik dovolila zapomenout, kde je a oddat se té chvíli. Se zatajeným dechem pozorovala tu krásu a nebyla schopna slova. Dosud nic podobného nepoznala. Slabý vánek si jemně pohrával s jejími kadeřemi. Vlasy jí příjemně šimraly ve tváři a cítila, že jak slunce vycházelo každou další minutou z hornatého povrchu, do krajiny se postupně vracelo teplo. Cítila ho na kůži. Její pohled sklouzl od rudého úsvitu ke skalnaté stěně, tam kde se Lars snažil najít nejschůdnější možnou cestou do údolí.

„Kdo by si pomyslel, že tu něco poroste,“ řekla překvapeným hlasem Zoe, když si všimla v mrtvé krajině něčeho zvláštního. Na sklaní stěně tam vyrůstala mladá, pokroucená borovice. Z kmene se do všech stran rozpínaly úzké větve, jež pokrývala trocha zeleně. Sama nevěděla proč, ale pohled na ten malý kousek života v mrtvé krajině jí vykouzlil na tváři úsměv.

„Podobná rostla i v zeleni uprostřed Archy,“ řekla zasněně, „Měla jsme ráda, když jsem byla obklopena její vůní…“ Zoe se v rozpomínaní odmlčela.

„Vím, že ta vůně byla nádherná, ale… nemůžu si ji vybavit…“ vydechla.

Otočila se na Gabriela, který seděl opodál svázaný provazem.

Vzpomněla si na slova doktora Grahama: „Život si žádá oběti, Zoe. Pokud to dítě může zachránit tisíce, musíme to udělat.“ Člověk, s nímž pracovala od dob svých studií. Člověk, který jí byl vzorem. V jeho slovech byla část pravdy, ale on nepoznal, kdo Gabriel ve skutečnosti je. Je možné stavět svět na krvi nevinného? Má smysl zachránit Archu za cenu toho, že ztratíme poslední zbytky toho, co nás dělá lidmi? Pokládal si Grahem i tyto otázky?

Možná, že rada Larse není hloupá. Gabrielova smrt je hrozná věc, ale smrt všech nemocných v Arše je mnohonásobně větší. V té chvíli před sebou najednou uviděla obraz Raye. Hleděl na ni, pozoroval její myšlenky. Chtěl vědět, co bude dál. Bylo jí to nepříjemné. Rychle tu představu zahnala. Musí jít dál. Chlapec musí zachránit Archu. Není jiná možnost. Nikdo už nesmí zemřít. Nikdo!

„Něco jsem zahlédl,“ řekl Lars, když se svižnou chůzí došel zpátky k nim, v ruce ještě stále držel dalekohled. Zoe nepřítomně zvedla bradu.

„Pohybovalo se to několik mil daleko na sever od nás,“ pokračoval, „Jakýsi odlesk v dálce, jako kov, nebo sklo. Zmizelo to za kopci.“

„Mohli by to být naši?“ zeptala se.

„Ano,“ potvrdil, „Na takovou dálku mě nemohli vidět, ale ještě pořád máme tu dýmovnici. Možná se budou vracet, nebo se tam objeví další. Musí…“ řekl Lars, jako kdyby se snažil přesvědčit sám sebe.

„Vylezeme někam vysoko,“ konstatoval.

„Vysoko?“ řekla vyčerpaně Zoe a pohlédla na něj. Kůže ve tváři mu zrudla. Byla vysušená, stejně jako ta její. Rty bolavé a popraskané.

„Tam,“ ukázal na vysoký kopec v okolí, který vyčníval nad ostatními. Na jeho úpatí se vlnil horký vzduch. Cesta k němu nebyla chráněna žádnou skálou, ani čímkoliv jiným. Slunce na ně bude dorážet po celou cestu. Nebude před ním úniku.

„Dobře,“ přikývala odhodlaně, ale zničeně a pokusila se vstát. Ostře ji zabolelo v boku, jako by jí vnitřnosti prořízlo nějaké ostří. Bolestivě vydechla a chvilku zůstala stát v předklonu, ztěžka oddechujíc.

„Jak jsi na tom?“ optal se Lars, když ji sledoval.

„Budu v pořádku,“ řekla.

„Čím dřív tam budeme, tím lépe,“ odvětil voják. Přikývla.

„Vstávej kluku!“ zvýšil major hlas na Gabriela.