Patriamos 1×05 Utíkej!

--- Jednou mi moje bývalá kamarádka řekla, že jsem velice nesnesitelný člověk. Že mi dala hodně šancí, ale nedá se se mnou vydržet. A jestli se nezměním, nikoho si nenajdu a nebo on nebude chtít mě.
Poslala jsem ji do háje. Vím, jaká jsem. Vím, že jsem náladová ledová královna a vím, jak špatně jsem se k ní chovala, ale také vím, že to byla odpověď na její chování. Snažila se ze mě udělat někoho jiného a já se snažila změnit ji. A to nedělá dobrotu.
Ta holka za mnou mnohokrát přišla a já se k ní chovala stejně. Nezměnila jsem se. Nechtěla jsem se změnit. Neviděla jsem nic špatného na tom, jaká jsem. Neviděla jsem nic na svém životě. A pokaždé jsem ji poslala na to samé místo.
Asi jsem podvědomě věděla, že se ocitnu v pohádce a osud všechno zařídí za mě.
Nebo jsem si to aspoň myslela. ---

Čas plynul a si Gondwanu a Takený zamilovala. Všechno se tu tak třpytilo, všechno bylo tak neskutečné, až jsem tomu musela věřit. Tohle by si nikdo nevymyslel. Já bych si to nevymyslela.
Člověk se celý život za něčím žene. A když o to přijde, zjistí, jak byl malicherný. Místo abych říkala svým blízkým, jak je mám ráda, odháněla jsem je od sebe, abych měla čas na učení. Místo abych se šla bavit, zírala jsem do počítače. Moje znalosti nic neznamenají a počítače tu neexistují. Vzpomínám na svou rodinu a myslím na své kamarády. A ztrácím se.
Patrik mě zrovna učil rozeznávat stopy a ukazoval mi nějaké místní živočichy, když jsme narazili na stádo Vyrválů. Byla to veliká chlupatá zvířata podobná buvolům. Kolébala se mezi stromy, drhla boky o jejich kůru a líně žvýkala šťavnatou trávu.
„Wow,“ vydechla jsem s úctou.
„Neboj se, nejsou nebezpeční. Naopak, jsou to nejpřátelštější tvorové na Gondwaně,“ usmíval se Patrik a postrčil mě blíž.
Moc jsem mu nevěřila, ale k jednomu zvířeti jsem přistoupila a pohladila ho po boku. Prsty mi zajely do hrubé kožešiny. Můj vyvinutý hmat dokázal rozeznat i to, že každý chlup je chlupatý. Vrhla jsem na Patrika nevěřícný pohled a chtěla se divit nahlas, ale má intuice začala bít na poplach. Slyšela jsem něco, co jsem slyšet neměla: dusot kopyt nějakého tvora.
„Utíkej, Liliano, utíkej!“ zavolal Patrik. Novou situaci pochopil mnohem dřív než já.
Utíkat? Když jsem to udělala naposledy, málem jsem se zřítila do díry plné žhnoucí lávy! Ale je lepší to risknout než se nechat rozsápat obřím buvolem. Vyrazila jsem jako střela. Vyhýbala jsem se vzrostlým cedrům, kloboučníkům a bažinatkám. Snažila jsem se zaměřit na Vyrválovo dusání. Moc se mi to nedařilo, ale krev mi zalil adrenalin, který zabil veškerou paniku, která by mě normálně zachvátila.
Narazila jsem na řeku. Mám-nemám? Zaposlouchala jsem se do šplouchání vody. Ale nešplouchala. Tekla prudkým proudem. Zrychlila jsem, odrazila se, a skočila. Buď je tohle tělo stejně úžasné, jak si myslím, nebo umřu.
Jak hrozně jsem se mýlila! Bylo mnohem úžasnější. Dopadla jsem do mechu. Vyrvál stál na druhém břehu a hrozivě řval.
„To bylo dobré. Vyrválovi uteče málokdo,“ ozvalo se z lesa. O jeden ze stromů se opírala Nathaniel. Byla hrozivě krásná. Od jejího pružného tmavého těla odskakovaly červené jiskry a ozařovaly havraní vlasy spletené do malých copánků. Naoko zaujatě si namotávala jeden z volných pramenů vlasů na prst.
Podezřívavě jsem přivřela oči. „Poštvala jsi ho na mě ty!“ Jako v souhlasu Vyrvál ještě několikrát zařval a odklusal.
„Možná,“ našpulila rty. „Říkám si, co máš a já ne. Nikdy bych nevěřila, že bude Patriamos ochotný věnovat čas někomu jinému než sobě.“
„Nebo tobě,“ dodala jsem. Ti dva měli něco společného. Možná nějaké tajemství. Bylo to poznat z toho, jak se na ni Patrik díval. Na nikoho jiného se tak nedíval. I když… on se vlastně celkově na nikoho nedíval. Za něco se styděl a já pořád netušila, za co.
„Jsi vnímavá,“ uznala.
„A taky mám jisté zkušenosti s mrchama jako ty,“ sykla jsem. „Takže si dávej pozor!“
Nic neřekla. Pohodila hlavou a odešla. Zaposlouchala jsem se a zjistila proč. Někdo se blížil. Nadechla jsem se a poznala Patrika. Zastavil se těsně přede mnou a nečekaně mě stiskl v náručí. „Liliano! Já se tolik bál. Chci říct, hrozně mě štveš, přijde mi, že mě vůbec neposloucháš, ale když…“
Zírala jsem na jeho rty a nebyla si jistá, jestli slyším správně.
„Jsi v pořádku?“ vydechl.
„Ne! Nenapadlo mě, že se můžu dostat do smrtelného nebezpečí i jinak než svou vlastní vinou.“
Naklonil hlavu ke straně. „Už ti došlo, jak umí být příroda zrádná?“
Došlo mi, jak jsi naivní, zlato. Nejspíš by tě ani ve snu nenapadlo, že by byl někdo z tvé rasy schopný intrik. Naplnilo mě zjištění, že mám v něčem navrch. Přikývla jsem.
A potom mě přepadla slabost. Podlomila se mi kolena. Zavrávorala jsem. Kdyby mě nechytil, zřítila bych se do mokré trávy na břehu. „Ups!“
„Vydala jsi příliš energie. Měla by ses najíst.“
„Naučíš mě lovit?“
„Až přijde správný čas.“
Nesl mě na rukou a já se ho držela jako klíště. „Ale obloha už je fialová!“ brblala jsem.
Neodpověděl. Když mě uložil do květiny a odběhl, snažila jsem se posbírat rozlétané myšlenky. Do chvíle, kdy jsem uviděla tu čůzu Nathaniel ležérně se opírat o strom, byl pro mě pobyt u Takenů spíš otravný. Jenže ona se snažila lapit Patrika a to mi připadalo jako hrozná… drzost. Tak upřímný kluk by neměl podlehnout takové lhářce. Tváří se jako kamarádka, a pak na vás pošle ‚mírumilovného‘ Vyrvála.
Citelně se ochladilo. Posadila jsem se a zimomřivě si třela paže. Ke květinám přicházeli poslední opozdilci. Mezi nimi se objevil i Patrik. Na listě nesl kusy masa a přes rameno měl přehozený vak. Vytáhl z něj bílé kamínky a vysypal je na hromadu uprostřed květiny. Pak si vlezl dovnitř a zavřel za sebou. Místo očekávané tmy zalilo vnitřek spící rostliny mléčné světlo.
„Svítící oblázky. Vydrží jen chvíli.“
Usmála jsem se a zakousla se do masa. Bylo výborné. „Děkuji.“
„Bude ti líp. Čerstvé maso je nejvýživnější. Pořád v něm tepe život.“
Nechtěla jsem na to myslet. Připadala bych si jako neandrtálec. Ve škole jsme se učili, že pravěcí lidé měli silnější zuby. Přejela jsem si po těch svých jazykem. Lehla jsem si, žvýkala a požitkářsky přivírala oči.
„Tohle chutná zase jinak,“ pochvalovala jsem si.
„Jiné zvíře,“ řekl Patriamos a přisunul se ke mně blíž. Vzal mezi prsty jeden pramen mých vlasů. „Můžu?“ zeptal se.
Přikývla jsem. Rozdělil pramen na několik menších a začal plést a šmodrchat. Někdy přidal blyštivý provrtaný kamínek.
„Tohle jsme dělali, když jsme byli malí,“ řekla jsem. Zaplétali jsem si do vlasů květiny.“
„Vzpomínáš ráda na dětství?“
„Jo. Neměla jsem problémy. Žádné děti by neměly mít.“
„A ty máš děti ráda.“
„Všiml sis?“ dožvýkala jsem poslední sousto, otřela si ruce do ‚sukně‘ a trpělivě čekala, až Patrik dokončí své malé dílko s mými vlasy.
„Budeš skvělá máma.“
Něco v jeho hlase volalo na poplach. „Jaká byla ‚tvoje‘ máma?“
Udělal poslední uzlík a zadíval se mi do očí. Neviděla jsem optimistického kluka, kterého nic nerozhází. Viděla jsem malého ublíženého chlapce, kterému nevěnovali tolik pozornosti, kolik by měli.
Otevřel pusu a ještě chvíli přemýšlel, než řekl: „moje matka by se mnou nikdy netancovala u jezera, ani by tam se mnou neskočila.“
„To mě mrzí.“
„Mě taky.“
Světlo z oblázků bledlo, až úplně zhaslo.