Patriamos 1×06 Znamení odchodu

--- Přestala jsem šlapat vodu a začala plavat. A když jsem se naučila pořádně plavat, zničehonic jsem se začala topit. Snažila jsem se vystrčit hlavu nad hladinu a svobodně se nadechnout, ale bylo pozdě. Zalykala jsem se vodou.
Chutnala po jahodách.
Chutnala jako láska.
Z téhle řeky není cesty zpět. ---

Ráno jsem se přes Patrika natáhla k lístkům květiny a trochu ji pootevřela. Světlo mě vylákalo ven. Protáhla jsem se otvorem, zavřela za sebou a bez přemýšlení se vydala po vyšlapané pěšince na úpatí pohoří Islanzar, kde se jedna z lesních říček lámala o skálu a padala v úzkém vodopádu do jezera.
Cestou jsem narazila na Sirise. Usmál se na mě a zastavil, čímž mi naznačil, že se mnou chce mluvit.
„Už jsi našla, co jsi hledala?“ zeptal se.
„Já nevím,“ přiznala jsem. „Hledala jsem cestu domů, ale tam už nechci.“
„Co chceš?“
Spíš koho… „Já nevím.“
Siris naklonil hlavu ke straně. Strašně mi v tu chvíli připomněl Patrika.
Povzdychla jsem si. Nač zapírat? Stejně do mě vidí. „Dobře, tuším to. Ale je to správné?“
„Tím se Takenové nezabývají. Dělej jak myslíš, že je to správné a bude to správně. A pokud ne, je jen na tobě, aby ses s tím vyrovnala.“
„Patrik něco provedl, viď?“ vyslovila jsem nahlas svou dlouho dušenou předtuchu.
Siris se zadíval kamsi za mě a přikývl. „Patriamos začal ‚chodit sám‘, s nikým nekomunikoval, o nic se nezajímal. Až o tebe. Tebe nám nadělilo nebe.“
Možná doslova. Siris šel dál a já pokračovala k Islanzaru. Sedla jsem si mezi růžové Pumpalky a obdivovala krásu, která se pode mnou rozprostírala. Po břehu jezírka se honily děti, mezi nimi létali motýlci, voda se načervenale třpytila.
„Tohle je lepší než televize,“ řekla jsem Patrikovi. Poznala jsem ho podle zvuku chůze.
„Televize? To neznám,“ řekl a postavil se za mě.
„Hm. Jak jsi mě našel?“ vzhlédla jsem.
„Šel jsem za tvou vůní.“
„Voním?“ ušklíbla jsem se.
„Po tvém včerejším běhu moc ne,“ přiznal neomaleně. „Asi tě vykoupu.“
„Ty mě?“
„No jasně.“ Sklonil se ke mně a vzal mě za rameny, takže mě donutil vstát.
„Co budeme dělat?“ V očích mu planuly plamínky očekávání. Nakazil mě.
„Poletíme,“ zašeptal.
Cože? Snad nechce… Ale než jsem se zmohla na jakýkoliv protest, přitiskl si mě k sobě a skočil do propasti pod námi. Vykřikla jsem a bezmocně rozhodila rukama, ale držel mě. Vítr mi svištěl kolem uší a vlasy mi vlály kolem hlavy. Na pár vteřin neexistovalo vůbec nic kromě nás dvou.
Skok z velké výšky vás může přivést k šílenství, ale neuvěřitelně vám pročistí hlavu. A potom vás obklopí voda. A vy si uvědomíte, že jste na světě a ten je všelijaký. Můžete být rychlejší než vítr, ale jednou se musíte zastavit.
Odrazila jsem se ode dna a vyplavala na jablečně zelenou hladinu. Obklopovalo mě pár plovoucích rostlin, ale po Patrikovi nebylo ani památky. Když jsem chtěla začít panikařit, objevil se těsně vedle mě. „Pitomče?“ vydechla jsem s úlevou.
„Tak jaký to bylo?“ smál se. Z vlasů mu odkapávaly kapičky vody.
„Úžasný. Půjdeme ještě jednou?“
„Nebudeme to přehánět.“
„Škoda,“ prohlásila jsem, postříkala ho a snažila se odplavat. Ale chytil mě za pas a přitáhl si mě k sobě. Podíval se na mě a v tom pohledu bylo něco, co mě naplnilo a brnělo to ve mně tak intenzivně, že jsem to cítila až v konečcích prstů. Zapomněla jsem na vodu. Už jsem neobdivovala květenu podobnou leknínům. Šplouchání vodopádu neexistovalo. Tonula jsem v hnědých Patrikových duhovkách, hleděla do jeho upřímné tváře a poslouchala jeho srdce. A poprvé za celý svůj život jsem pořádně poslouchala i to své.
„Abé selim,“ zašeptal.
„Cože?“ nerozuměla jsem.
Vztáhnul ruku k mému obličeji a dotknul se mého levého spánku. Ten obyčejný ledabylý dotyk mě naplnil dosud nepoznanými pocity. Nemohla jsem popadnout dech.
„Abé selim, znamení odchodu,“ zopakoval trpělivě.
„Ty taky?“ řekla jsem a konečně jsem pochopila: I na Patrikově spánku se červenalo znamení, které zdobilo obličej dospělých Takenů. Před očima mi prolétl nachový motýl. Několikrát se zatřepetal a sedl si Patrikovi na rameno. Nevšímal si ho. Pořád se díval na mě a v očích měl zděšení. „Co je?“
„To není dobré. Nejsi… nejsi připravená,“ kroutil hlavou a v hlase měl hroznou bolest.
„Připravená? Ale na co?“
„Na odchod,“ zamumlal takřka neslyšně a jeho ruka sklouzla k mému rameni a podél mé paže dolů. Pod vodou našel moji ruku. Vzal mě za ni a táhl mě ke břehu. Tam mě postavil přímo do sluníčka. Červené paprsky se odrážely od kapiček vody, které mu ulpěly na těle. Nedokázala jsem myslet.
„Odchod,“ zopakovala jsem.
Přikývl. „Abé selim,“ poklepal na svůj pravý spánek, „se objevuje před dovršením dospělosti. Označený Taken odejde složit zkoušku a když jí projde, může se vrátit.“
„Ale znamení ostatních jsou černá.“
„Ano. Máme teď jen dvě stě západů slunce, abych tě naučil přežít. Pak musíme jít.“
Polkla jsem. „O tom ses tak nějak zapomněl zmínit.“
„Nechtěl jsem…“
„Nech to být.“ V tu chvíli jsem věděla, že jsem v pytli. Co se Takenové učí dvacet let, mám zvládnout za pár měsíců. Nemožné. Někdo by to možná dokázal. Třeba někdo, kdo rád sportuje a zálesničí. Ale já strávila pubertu u LCD obrazovky. Neulovím ani myš, nikoho nepředběhnu, nerozdělám oheň. Co to melu, Takenové oheň vlastně neznají. „Jsem v tahu.“
„Kde?“
„Nezvládnu to! Patriame, přiznej, že to nejde!“
Usmál se. Pak si mě bez varování přitáhl k sobě. „Všechno jde. Udělej to pro mě. Zůstaň se mnou.“
To bych moc chtěla! Ale copak tomu nerozumíš? Patriame…
Instinktivně jsem k němu natáhla ruce a spojila mu je za krkem. Objal mě kolem boků a přitáhl si mě na hruď. Přivřela jsem v očekávání oči a opřela se označeným spánkem o jeho znamení, jak jsem to viděla u dospělých Takenů v osadě u říčky. Abé selim trochu pálilo, ale nebylo to nepříjemné. Cítila jsem, že nejsem sama. Cítila jsem sounáležitost a porozumění. A ještě něco: upřímnou lásku. Cítila jsem to, co cítil Patriamos a byla jsem z toho trochu vyděšená, protože mi nebylo jasné, co vlastně cítím já, a tak jsem se bála, že ho třeba nějak urazím. Jako v odpověď mě konejšivě pohladil po vlasech. Zavřela jsem oči a nechala se unášet odzbrojujícím okamžikem společného myšlení. Proč tohle Takenové nedělají pořád?
Patriamos se trochu nervózně uchechtl a přerušil spojení. Ale nepouštěl mě. „Co dělali dospělí, když jsi je viděla naposledy?“
„Tohle,“ připustila jsem. Vlastně jsem viděla pobíhat po lese spíš děti a zapřísáhlé samotáře.
„Chtěl jsem být sám.“
Ztuhla jsem.
Pohladil mě o tváři. „Ale teď už nechci. Bál jsem se všednosti, ale ty jsi všechno jenom ne všední.“
Dokázala jsem jen nervózně přikývnout. Pořád je ještě ráno? Jak je to možné? Stalo se toho tolik! Změnilo se tak moc! Patriame…
Šli jsme lesem, míjeli vřeštící děti a drželi se za ruce. Každou chvíli jsem po očku kontrolovala, jestli je to pravda. Byla. Skutečně jsem se ve vteřině vzdala části své svobody a propletla svůj osud s klukem, o kterého bych v našem světě ani nezakopla. Ale bylo mi to fuk. Tady nic neznamenalo, že umím psát webové stránky. Že mluvím anglicky. Že znám podrobně dějiny Francie. Tady jsem byla neschopná cizinka, byla jsem na tom hůř než takenské děti. Ale Patriamos mi to nikdy nedal najevo. Neukázal mi, že má navrch. A snášel mé návaly vzteku lépe než kdokoliv jiný. No a přiznejme si, že jeho úsměv mě odzbrojoval od samého začátku. Byla jsem v tom až po uši. Kdyby mi teď dal někdo nabídku vrátit se domů, poslala bych ho bez skrupulí do háje.