Zkratkou přes les

Zkratkou přes les

,,Dva týdny, co asi budu dělat, dva týdny!“ láteřil otráveně Corrin.
,,Prosím tě nech toho už, nebaví mě tohle od rána do večera poslouchat a hraj už!“ okřikl ho Hordo.
Spolu se dvěma dalšími příslušníky městské stráže hráli kostky a Corrin se vůbec nemohl soustředit na hru. Dostali totiž dvoutýdenní volno a on z něj zrovna dvakrát nadšený nebyl. Vůbec nevěděl, čím zabije nudu. Saraheinu už měl plné zuby…
,,Budu se nudit, tohle město už mi leze krkem!“
Hordo se na něho vyčítavě podíval: ,,Je vidět, že jsi ještě kuře. Až zažiješ pár pořádných bitev, teprve si začneš cenit každé volné chvilky.“
,,Samozřejmě veteráne,“ posměšně se poklonil Corrin. Pak otráveně mrštil kostkami na stůl, zvedl se a oznámil: ,,Jdu se projít, už mě to nebaví. Stejně všichni švindlujete.“
Jeden z dalších hráčů mávl rukou a poznamenal: ,,My to nemáme zapotřebí. A zmiz už, s takovouhle náladou tady chybět nebudeš.“
Corrin se vztekle otočil, připnul si opasek s mečem, nasadil přilbu a zamířil ke dveřím. Otevřel je, vyšel ven a v tu chvíli měl pokušení se otočit a vrátit se zpět. Jeho hrdost a paličatost mu to ovšem nedovolila, navíc neměl chuť poslouchat rýpání a narážky z jeho rychlého návratu.
Proto tedy za sebou zavřel a vykračoval k bráně z kasáren. Jeho prvotní úmysl jít zpět dovnitř, způsobilo počasí. Spustil se velikánský liják, doprovázený ledovým větrem a zima. Alespoň mu to zchladí jeho horkou hlavu. Zamířil do centra města, s úmyslem navštívit nějakou hospodu a v klidu o samotě si dát pivo. Při tom přemýšlet, co podnikne o volnu.
Služba v městské stráži, byla sama o sobě někdy dost nudná, proto necítil potřebu, nudit se i mimo službu. Nebylo zrovna záživné, půl dne stát v pozoru u brány a čučet před sebe. V horku i v chladu. To přímo nenáviděl. Mnohem raději po něčem pátral, nebo musel s kolegy udržovat pořádek a často usměrnit nějakého pobudu. Ale stát na jednom místě jako patník a být všem pro smích, to opravdu neměl rád.
Šel okolo hospody U zlomeného meče, po krátkém rozmýšlení vešel dovnitř. Tato krčma byla jedna z takzvaných lepších podniků. Nescházeli se zde všelijací pobudové, rváči a vůbec kdejaká sebranka. Navštěvovala ji převážně střední třída.
Zrovna plno tu nebylo, většina stolů volná. Je ještě brzy, nápor návštěvníků dorazí až večer. Ta prázdnota mladému příslušníkovi městské stráže vyhovovala. Neměl náladu na uřvanou špeluňku, kde si opilci z metru křičí do obličeje, místo aby se bavili s normální hlasitostí. A potřeboval přemýšlet. V kasárnách člověk moc času jen tak pro sebe neměl a soukromí už vůbec ne. Proto teď vyhledával samotu.
Sednul si ke stolu nejblíže ke dveřím a v mžiku u něho stál pikolík s dotazem , co si dá k pití.
,,Pivo, samozřejmě,“ poručil si Corrin.
Chvilku na to stál před ním cínový půllitr s napěněným mokem. Zhluboka se napil a pak zíral do piva, jako kdyby tam ležela odpověď na jeho potíže.
Zůstat zde ve městě nemělo smysl, zároveň se mu nechtělo odcházet nikam daleko, neměl vlastního koně. A pak dostal nápad.
,,Mohl bych se podívat do Hinsamu! Jakpak se asi Martus má!“ řekl si pro sebe.
Hinsam byl malou vesnicí, sídlící vedle Prokleté jeskyně, kde zažil zatím asi největší dobrodružství svého života. Společně s knězem uctívajícího Fénixův řád, který se jmenoval Martus a ovládal magii, zabili zlého čaroděje Alkuta, který si právě Prokletou jeskyni přivlastnil i se všemi jejími poklady. Na svou ochranu si pořídil všelijakou sebranku. Od skřetů, přes orky až k trolům. Nacházely se tam i další mnohem horší a ohavnější bytosti, ty zřejmě patřily k původním obyvatelům oněch strašidelných podzemních prostor.
Kromě nějakých těch zlaťáků, které jen mohl unést a které už všechny utratil, si Corrin přinesl jednu velice vzácnou věc. Jednalo se o lehkou zbroj, nazvanou Šupinový pancíř Měsíce. Měla jednu neocenitelnou vlastnost: při úplňku svému nositeli vyléčila jakékoli zranění. I smrtelné. Bohužel pouze při úplňku. Během ostatních fází měsíce, se chovala jako obyčejná šupinová zbroj.
Martus nakonec ve vesnici zůstal a Corrin odešel do Saraheinu. Nějaká doba už uplynula, rád zase svého spolubojovníka uvidí. A nebude nic odkládat, vyrazí hned.
Zaplatil a opustil hospodu. Venku mezitím přestalo pršet, což mu zvedlo náladu. Aspoň nepůjde v té mizérii, jaká vládla před chvílí. Dokonce i ledový vítr se utišil.
Když se vrátil do kasáren a zamířil do jejich ubikace, jeho kamarádi stále hráli kostky. Byli tak zabráni do hry, že si ani nevšimli, kterak otevírá svou truhlu s osobními věcmi, sundává zbroj městské stráže, zapíná si vlastní šupinovou, do rance balí několik nejnutnějších věcí jako je jídlo a polní láhev a po pár minutách odchází. Jen se ohlédnul jejich směrem a viděl, jak se handrkují kdo jak podvádí.
Když vyšel městskou bránou před hradby města a uviděl zelené pláně a políčka, měl pocit že z něj spadla ohromná tíha. Tak velkou úlevu necítil už dlouho. Nepatřil k těm, co by měli toulavé boty, ale už skutečně potřeboval malou změnu, aby si odpočinul od ruchu města a neustálého sekýrování od nadřízených. Tady se mohl zhluboka nadechnout vzduchu, neprosyceného zápachem města.
Do Hinsamu to byl kus cesty, ale rozhodl se, že to vezme zkratkou přes lesy. Není to zrovna bezpečná cesta, to věděl. Ale jít po cestách nebylo o moc bezpečnější, podél nich číhaly tlupy banditů a podobné pakáže, přepadávající osamělé pocestné. A člověk je daleko nebezpečnější tvor, než třeba medvěd, nebo divočák…i když krom zvířat může narazit ještě na skřety…
Všechna tato rizika se rozhodl podstoupit a vešel mezi vysoké jehličnaté stromy. Nebál se že by se ztratil, musí jít přímo na sever a neuhnout pokud možno ani o píď. Bylo to, jako by ho les spolknul, natolik byl hustý a díky tomu šerý. Za pár hodin se setmí, přemýšlel jak přespí... Mnohokrát už sice spal pod širákem v lese, ale to bylo v létě a ne na podzim. Pokud najde nějakou mýtinu, může si rozdělat malý ohníček…tohle všechno nedomyslel, než se vydal na cestu. Natolik se nadchnul myšlenkou, že zmizí na chvilku ze Saraheinu, až vše lehkomyslně uspěchal…
Přemýšlel, zda se nemá vrátit, ale když si představil posměšky a rýpání ze stran ostatních, rychle si to rozmyslel. Hlavně nesmí zabloudit.
Po necelých dvou hodinách, kdy měl napnuté všechny smysly, se začalo pomalu stmívat. Za chvíli nebude možné jít dál… Tak do hodiny bude tma… A okolo žádné vhodné místo, jen samé houští, do kterého opravdu zalézt nemohl.
Když už se téměř smiřoval s tím, že půjde i po tmě a bude se nějak držet podle hvězd, zatáhlo se a začalo znovu pršet.
,,Výborně,“ zabručel ironicky.
Náhle se před ním zelená stěna rozestoupila a Corrin vešel na velikou mýtinu. Uprostřed ní stála větší dřevěná chatrč a u ní jakýsi mohutný muž, sekerou štípal na špalku dříví. Na hlavě měl kapuci, aby se trochu chránil proti mrholení. Pokud neměřil dva metry, tak mu do nich příliš nechybělo. Na obličeji měl hustý černý plnovous.
Corrin přišel blíž a zamával na něho. Muž vzhlédl a příchozího si přeměřil. Ten mu ukázal obě ruce, na znamení míru. Chlap zasekl sekeru do špalku a otřel si ruce do nohavic.
,,Dobrý den, přeji,“ pozdravil Corrin s nesmělým úsměvem. Každou chvíli čekal že usedlík vytrhne sekeru ze špalku a zatne mu ji do hlavy.
,,Zdravím, kdo jste?“ zeptá se chlap bezvýrazně. Corrin si všiml, že má zvláštní oči. Takové divoké, téměř zvířecí.
,,Přicházím ze Saraheinu a tohle krásné počasí mi moc nepřeje. Chtěl jsem se zeptat, jestli bych nemohl přenocovat u vás, samozřejmě zaplatím.“
Neměl zrovna chuť spát v chatrči úplně cizího člověka a ještě takové vazby…V noci ale bude zima a pršet nepřestane. Buď nocleh tady, nebo zápal plic. Opět se proklel za to, že nešel po silnici, mohl by v klidu spát v některém hostinci podél cesty…
,,No pokud nejste nějaký loupežník, tak by to šlo,“ usmál se chlap. ,,Ale jídlo pro oba nemám, včera ani dnes jsem na lovu nebyl.“
,,V pořádku, mám svoje,“ řekl Corrin a zašátral v měšci. Vytáhl dva zlaťáky.
,,Tu máte, stačí to?“
,,Jeje, až moc!“ vykřikl chlap a jednu minci mu vrátil. ,,Tak půjdeme dovnitř, ať se trochu zahřejete.“
V chatrči byla jen jedna místnost, krb, postel, stůl a dvě židle. Vedle dveří ještě malá skříňka. Corrin nikde neviděl žádné zbraně. Usedlík měl asi jen sekeru na štípání dřeva, tady uprostřed rozlehlých lesů velice neopatrné. Možná je to čaroděj a magie mu stačí…i když čaroděje by si představoval jinak.
Uvnitř však bylo čisto, nikde ani smítko. Ani sebemenší nepořádek…
Corrin to už nevydržel a zeptal se: ,,To se nebojíte takhle sám, uprostřed těchto lesů? Nemáte strach že na vás zaútočí skřeti nebo kdovíjaká další havěť?“
Muž se usmál a v jeho obličeji na okamžik blýsklo něco dravého. Pak řekl: ,,Za celou dobu co tu žiji, mě nic a nikdo nenapadl. Abych byl upřímný, na této mýtině jsem nikdy nezahlédl žádnou obludu. Vyhýbají se jí. A vy jste po dlouhé době návštěvník, který sem zavítal. A kampak máte namířeno vy?“
,,Jdu do vesnice zvané Hinsam. Mám tam několik známých. Chtěl jsem si to zkrátit přes lesy a také jsem neměl chuť jít po cestách plných banditů. I když toho teď trochu lituji.“
Usedlík vstal a vyhlédl ven: ,,No, slunce nám už skoro zapadlo, měli bychom jít spát, jsem zvyklý ulehat brzy a vy vypadáte dost unaveně.“
Corrin přikývl: ,,To máte pravdu. Kam si můžu lehnout?“
Usedlík ukázal na několik kožešin v rohu chatrče: ,,Lehněte si tamhle.“
Jelikož hlad ani neměl, nezdržoval se Corrin vybalováním svých zásob. Ranec si dal pod hlavu, meč tak aby ho měl po ruce a zavřel oči. Brzy usnul.
Spal těžkým spánkem, plným podivných snů. Zdálo se mu, že ho něco pronásleduje, on nevěděl co a nemohl utéci. Když už to bylo nadosah, s trhnutím se celý propocený vzbudil. Chvilku se nechápavě rozhlížel, než si s úlevou uvědomil kde je. Znovu si lehl a když se chystal zavřít oči, všiml si ve tmě dvou matných rudých bodů. Ještě otupělý spánkem přemýšlel co to je, když se ony body nepatrně pohnuly. A pak mu to došlo. Jsou to oči! Něco se dostalo dovnitř!
,,Vzbuďte se, máme návštěvu!“ vykřikl a sáhl po meči.
Žádná odpověď. Je už snad usedlík mrtvý? Corrin skočil k jeho posteli a zjistil, že je prázdná. A v tu chvíli se dal majitel těch očí do pohybu.
Jakási čtyřnohá chlupatá hmota srazila Corrina k zemi a sápala se mu po krku. Měl pocit, že ten tvor váží snad tunu. Zápasili spolu a postupně se dostrkali až ke krbu, kde ještě svítilo několik pohasínajících uhlíků. A v jejich slabém světle Corrin poznal, co se stalo.
Usedlík nebyl mrtvý, proměnil se ve vlka! Mladý dobrodruh s hrůzou poznal, že se jedná o vlkodlaka! Proto to všechno… tohle byl důvod, proč tu ten muž mohl nerušeně žít sám a byl tak skromně vybaven! Není divu, že se k jeho chatrči nikdy skřeti nepřiblížili. Už ho velice dobře znali. Že ho něco podobného nenapadlo!
Corrinovi se nějak podařilo vysmeknout se zpod něho a skočil ke kožešinám na kterých ležel, popadl meč a rychle si přes rameno přehodil svůj ranec. Mezitím na něho vlk znova skočil. Mladík mu jen nastavil meč, ale příliš to nepomohlo. Vlkodlak se od jeho hrotu odrazil, místo aby se na něj nabodl.
,,Zatraceně, potřebuji stříbro…“ zašeptal Corrin a na nic víc už nečekal. Než se vlkodlak zase postavil na nohy, rozkopl dveře chatrče a vyletěl ven do noci, jako vystřelený z praku.
Venku už přestalo pršet a vyjasnilo se. Měsíc na obloze zářil jako snad nikdy a bylo tedy alespoň dobře vidět.
Když doběhl ke konci mýtiny, ohlédl se. Tak obrovského vlka ještě neviděl. Do dvou metrů mu moc nechybělo. V očích mu zářil pekelný oheň, tlama otevřená, plná ostrých špičatých zubů ze kterých kanuly sliny. Vlkodlak vztekle vrčel a hnal se k mladíkovi.
Ten nechal okukování této pro něho dosud jen bájné příšery a upaloval do hlouby černého lesa. Vůbec teď neřešil, jestli se ztratí nebo ne. Proti té hrůze co se za ním hnala, mu nějaké bloudění v lese nepřipadalo vůbec jako důležité. Za zády slyšel hlasitý dupot a vrčení. Spíše šestým smyslem, než zrakem, se vyhýbal stromům. Zakopával o kořeny, několikrát si málem vyvrtnul kotník, ale hrůza z vlkodlaka ho hnala dál.
A pak zahlédl před sebou světélko.Že by tam někdo tábořil? Okamžitě k ohni zamířil a jak se blížil, začal rozeznávat postavy okolo něj. Chvála všem bohům, jsou tam nějací lidé! Společně možná vlkodlaka nějak přemohou…
Zatím se vzdálenost mezi ním a lykantropem zkracovala. Jako střela vlétl na malou mýtinu kde hořel oheň a zamířil k němu. Ale ouha! Na dálku sice vypadali jako lidé, ale když k nim doběhl, zjistil, že se dostal z louže pod pořádně děravý okap.
Bytosti byly menší než lidé, s nazelenalou nebo hnědou vrásčitou kůží a ohavnými obličeji. Corrin je poznal okamžitě. Skřeti.
Vylekali se jeho náhlého příchodu a poplašeně vyskočili na nohy. Už nestačil v té rychlosti změnit směr nebo zpomalit a vrazil do nejbližšího skřeta, ten doslova odlétl a přistál v ohni. S hlasitým vřeštěním se začal zmítat a snažil se postavit na nohy. Ostatní mezitím vytáhli černé nebo rezaté šavle a vtom se na mýtinku přihnal vlkodlak.
Skřeti se z šoku rychle vzpamatovali a zaútočili na něj. Corrina který prchal dál, nechali být. Správně usoudili, že je pro ně mnohem méně nebezpečný. Jenže buďto zapomněli, nebo to spíše nevěděli, že by měli mít stříbrné zbraně a ne nekvalitní skřetí ocel. Rozpoutala se strašlivá jatka…
Corrin se ohlédl. Viděl vlkodlaka, jak tam trhá jednoho skřeta za druhým a oni do něho marně sekali šavlemi, sekerkami a tloukli klacky. Až potom jednoho napadlo, z ohně vytáhnout hořící větev a zaútočit s ní na nestvůru. Lykantrop bolestivě zavyl, když mu zadoutnaly chlupy na zádech. Jsou dvě věci, které na takovéto obludy účinkují. Stříbro a oheň.
Na víc už Corrin nečekal, využil toho že vlkodlak ,,měl práci“ a on může uniknout. Možná už i pronásledování vzdá, protože to vypadá, že jeho ,,hostitel“ bude mít na dnešní noc jídla dost…
Zpomalil jen do klusu a po dalším uběhnutém kilometru padl na zem. Namáhavě dýchal a netoužil po ničem jiném, než zůstat ležet.
Přinutil se vstát a uvažoval co dál. Kdyby ti skřeti vlkodlakovi nechutnali, mohl by se po jeho stopě zase vydat a nemile jej překvapit ve spánku. A ráno je ještě daleko, aspoň podle měsíce. Zbývá jediné, vylézt na nějaký strom a přečkat tam do svítání…
Až teď si uvědomil, že stále drží v ruce meč a měl obrovské štěstí, že se na něj při tom šíleném běhu plném klopýtání, nenabodl. Dnes si určitě vyčerpal veškerou dávku štěstí nejméně na deset let. Rozhlížel se jestli v jeho okolí neroste nějaký strom na který by mohl vylézt, ale kam jen v té tmě dohlédl, všude kolem jen holé kmeny jehličnatých stromů, s korunami příliš vysoko…
Nezbude mu asi nic jiného, než pokračovat dál. Navíc netušil, jakým vlastně vyrazil směrem, přes hustý příkrov stromů není pořádně vidět na hvězdy. Opět si vyčetl, že se vydal přes lesy…
A tak pokračoval nocí, napínal sluch i zrak. Ale z okolí se ozývaly jen občasné běžné zvuky nočního lesa. Zahoukání sovy nad jeho hlavou, mu málem přivodilo smrt.
,,Že já radši nezůstal v kasárnách,“ zamumlal si pro sebe. ,,Raději bych poslouchal Hordovo bručení a handrkování u kostek, než noční pobíhání po lese s vlkodlakem…Jak jsem mohl být takový tupec a jít spát do chatrče neznámého a na pohled divného člověka. To může napadnout jenom mně… To ani nemůžu Hordovi říct, byl by schopný mě vzít rákoskou…“
Celý vystrašený a rozklepaný, klopýtal přes kořeny a pařezy, když náhle zničehonic, les skončil. Corrin si připadal, jako kdyby ho stromy vyplivly. Tak obrovskou úlevu ještě nikdy nepocítil. A také únavu. Bolelo ho celé tělo. Vlkodlak jej přeci jen trochu pohmoždil, ale navíc i poškrábal. Měl dva ošklivé drápance na obličeji, pálily jako oheň. Corrin měl strach, že se z něho také stane vlkodlak. Zajímalo by ho, zda lykantrop o svém prokletí věděl. Prý se často stávalo, že takto postižení lidé neměli ani tušení, co se s nimi v noci děje. Měl by s těmi poraněními co nejdřív navštívit nějakého léčitele… Litoval, že není úplněk, jeho magická zbroj by mu poranění měla sama vyléčit. Takže to, že se lykantropové proměňují jen o úplňku, jak se povídá, je nesmysl...
S radostí zjistil, že začíná svítat. Ta hrozná noc končí. Před ním se nacházela rozlehlá travnatá planina, mírně klesající. Nedaleko zahlédl klikatou širokou cestu a na ní pocestného. Zvláštní, proč cestu postavili tak blízko těchto lesů? Možná v oněch dávných dobách, nebylo tolik nebezpečno.
Corrin zrychlil krok, chtěl se poutníka zeptat, kde se vlastně nachází. Jak se k němu blížil, pocestný si ho všiml a zastavil. Oblečený byl v šedivé kutně, se znakem červené orlí hlavy ověnčené plameny, na hrudi. Ten znak velice dobře znal. Byl to symbol Fénixova řádu, malého kultu, který neměl příliš mnoho uctívačů, ale Corrin mu byl od jisté doby velice přátelsky nakloněn.
Jak přicházel blíž a blíž, poznával v něm známou postavu. Pak už se neubránil širokému úsměvu. Radostně zvolal: ,,No ne, sám veliký Martus! Co ty tu děláš?“
Druhý se usmál: ,,Co já, ale ty! Kam máš namířeno? Já se zrovna vydal za tebou do Saraheinu!“
,,Tak to je šťastná náhoda! Nebo není? Je to skoro jak kdybys tu na mně čekal. Že jsi zase čaroval, abys mě snadněji našel? Měl jsem namířeno za tebou do Hinsamu. Dostal jsem volno a městský život mě už začínal nudit. I když po dnešní noci mi docela chybí.“
Martus se zatvářil zkroušeně: ,,Do Hinsamu už radši nechoď. Skoro nic z něho nezbylo. Ani z jeho obyvatel.“
Corrin vykulil oči: ,,Jak to? Co se stalo?“
,,Přihodilo se to, když jsem zrovna vyrazil do lesů hledat mandragoru a různé bylinky pro své lektvary. K večeru jsem se vrátil a našel obraz zkázy. Domy už dohořívaly, všude mrtvá těla. Hledal jsem někoho kdo přežil, ale až na stařešinu, který byl těžce zraněný, nezůstal nikdo naživu. Starý pán mi pověděl, že se z lesů náhle přihnaly stovky skřetů. Ti chudáci proti nim neměli nejmenší šanci. Myslím, že i kdybych tam byl, ani má magie by nebyla moc platná. Něco ty zmetky muselo strašlivě rozběsnit.“
Corrin nevěděl co říct. Skoro všechny vesničany tam znal. A obzvláště líto mu bylo stařešiny…
,,Na to staříkovo zranění byla i má magie krátká. Snad jedině kdybych přišel dřív…“
,,To mi to volno opravdu skvěle začalo. Kdybys jen věděl, jakou já zažil noc! To bys snad ani nevěřil!“
,,No když se kouknu na tvůj ozdobený obličej, je mi jasné, že jsi zase něco vyváděl,“ řekl Martus.
Chvíli stáli a mlčeli. Pak Corrin pronesl: ,,Nebudeme tu stát, radši vyrazíme. Sarahein je daleko.“
Martus zažertoval: ,,Můžeme si to zkrátit přes lesy, jestli se ti nechce chodit!“
Corrin vykřikl: ,,Jsi blázen? Do lesa mě nedostaneš ani párem volů! Nuže jdeme, budu ti to všecko vyprávět…“

KONEC