Kapitán

Jsou tu znovu a silnější. Pohlcují mě. Všechno v mojí hlavě, snad. Každý odpor se trestá nesnesitelnou bolestí a já se poddávám, znovu.
Pouze vteřiny, kdy jsem při vědomí, však znovu padám do deliria. Říkejte si, že vaše děsy v hlavě nejsou skutečné a budete tomu věřit do té doby, dokud proti nim vaše mysl nestojí. Opět upadám do malátnosti a já se podvoluji. Podvoluji se svému nejniternějšímu strachu, podvoluji se smrti, jen ať už to mám za sebou.
„NE!“ řeknu si. Jsou to jen prachsprosté halucinace a já se jimi nenechám pokořit. Ale jak poznat rozdíl mezi halucinací a realitou, kterou si ani nepamatuji?
Pak v periferii mého zraku ulpí slabé světlo. Možná naděje, nebo konec tunelu. Možná mě moje sny chtějí znova mučit. Možná bych se měl konečně začít snažit vysvobodit.
Myslím, že jsem se dokázal probudit, přesto mě to svádí znova ke spánku. Pokouším se volat, ale vydávám jen slabý chrapot. O mém nemohoucím těle ani nemluvě. Ale nejsem v tom sám. Skrze zastřené vidění vidím stříbrnou postavu držící v ruce světlo. Ach já magor. Toto musí být halucinace, na víru v anděly jsem už trochu starej.
Jenže ten anděl mě chytá za ruku a svým stiskem mi vrací sílu. A následné zvracení mi sílu dodává dvakrát více. Musel jsem sníst nějaké svinstvo. Naštěstí jsem si i doma na Zemi dokázal udržet bystrou mysl i pod vlivem drog nebo kdejakých medicínských „oblbováků“(nebo jsem si to aspoň vždycky myslel). Toto ale bylo něco tvrdšího, něco, co člověka nutí k sebevraždě. A v mžiku si uvědomuji, kde právě jsem. Zatracené podzemí této planety. Měli jsme v něm nasbírat vzorky její fauny. A už vím, kdo je tím andělem - místní „primitivní“ domorodá rasa Kjuulů. Úsměvné je, že s andělem jsem si ho spletl jen kvůli jeho stříbrné srsti. Kjuul vypadal jako vyšší opice se stříbrnou srstí, balancující mezi chůzí po dvou a po čtyřech. Kde jen byla moje bystrá mysl?
V mojí skupině byli však další tři lidé! Vytrhávám mu z ruky světlo a dívám se kolem. Všude kolem je jen fialová, nabobtnalá hmota. Bohužel, když se mi dokázal zaostřit zrak, uzřel jsem tři lidské postavy ležící ve fialové peřině. A když jsem je chtěl odtamtud dostat, stříbrný Kjuul mě chytil a nepustil mě. Položil mě na lopatky a na uši mi připevnil zařízení, překladač, Kjuulské výroby, který jsem musel ztratit, když jsem spadl sem. Normálně jejich jazyk zní jako ťukání, cvakání a vrčení.
Ale teď jsem mu rozuměl. „Kapitán za Kul Kil Pokem jít nahoru. Kapitán přátelové ne pomoci.“ Nutno dodat, že tyto překladače jsou to nejlepší, co v komunikaci máme, i přes lehká, počáteční nedorozumění.
Pochopil jsem, že ostatní ze skupiny jsou už mrtví a že zemřeli nejkrutější smrtí. Ta fialová hmota se na nich teď „nějak“ nakrmí, nejspíše je rozloží. Musí to produkovat nějakou chemii, která místní tvory zabije a lidem způsobí halucinace. Naberu vzorek a nechám se vést Kjuulem pryč. Když jsem mu předal to jediné světlo, které v této jeskyni máme, poznal jsem, že to ani není baterka. Byl to jakýsi šlahoun s malou svítící baňkou na konci. Byla to rostlina, nejspíše. Těžko říci na této planetě. Na povrchu je rozhodně podobná té naší, avšak tady v podzemí si žije vlastním životem.
Vysílačka, rozbitá svítilna a Kjuulský překladač byla moje jediná výbava. Bohužel pro mě se v této hloubce nedala vysílačka použít. Navíc se zdá, že ani můj Kjuulský společník neví kudy odtud. Podlaha těchto jeskyní byla jemná a drolivá, což se nedalo říct o stěnách, které byly opravdu mokré, tvrdé a při dotyku dokázaly snadno pořezat. Naštěstí už tu ale nebyla žádná fialová peřina.
Moje mysl jakoby už vytlačila vzpomínky na moje můry. Stále vím, že jsem prožil něco hrozného, ale už si nevzpomínám, co v těch halucinacích bylo. Asi jsem za to rád. Chvíli jdeme dál černou chodbou s tím malým světlem, které nám tato rostlina poskytuje. Jsme rádi, když vidíme dva kroky napřed. To se nám ale najednou pod nohama objevuje propast a Kjuul zastavuje těsně na jejím okraji.
Byla to opravdu propast temná tak, jako všechny jiné chodby, kterými jsme doteď prošli. Přesto je v ní něco děsivého. V hlavě mi probleskne vzpomínka na jednu z halucinací. Z takovéto hloubky mám strach, z neznáma. S tímto osvětlením nemám ponětí, jak může být hluboká, ale přesto. Strach už ale není tak mocný, jak ho znám.
Chudák Kjuul zíral svýma velkýma očima do propasti stejně bezradně, jako já. Opatrně jsem se ho zeptal, „Je tu jiná cesta pryč?“. Kjuul měl na uších stejné zařízení jako já, takže mi porozuměl a po chvilce přemýšlení mi odpověděl, „Kul Kil Pok neznat být my kde. Kul Kil Pok myslet lidi spadnout dole tady.“
Chvíli jsme pokračovali v přemýšlení nad touto propastí, dokud se z propasti nezačaly ozývat zvuky. Zvuky podobné pískání a hřmění. Pouze malinko jsme se naklonili nad propast, pouze tak daleko, jak mi strach dovolil, a velice hluboko v propasti jsme uviděli oheň. Nejdřív to dole vypadalo jako ucelený proud ohně dole v chodbách, ale pak se začal rozšiřovat směrem nahoru. Tyto jeskyně jsou plné metanu, uvědomil jsem si. Oheň vyšlehl až k nám a mě srazil k podlaze.
Ihned jsem vstal a rozhlédl se kolem sebe. Jenže tomu, co jsem viděl, jsem chvilku nemohl uvěřit. Na druhé straně propasti se Kjuul válel po podlaze, čímž si hasil srst. Propast napříč musela měřit téměř 6 metrů. Bohužel pro mě měl světlo Kjuul a já byl po tmě. Nevěděl jsem, jak daleko přede mnou je propast. Klekl jsem si a pokračoval jsem ke Kjuulovi po čtyřech lehce nahmatávaje zemi ležící předemnou.
Jenže kupodivu zem tu byla stále, i když jsem se ke Kjuulovi přiblížil na dotek. Propast byla zasypána. Pomohl jsem Kjuulovi se uhasit a vstát na nohy. Jeho srst vypadala ožehlejší, ale stále stříbrná a hustá. Jeho velké, zelené oči na mě mrkly a Kjuul se vydal dál do chodeb. Ihned jsem ho následoval.
Když jsme poprvé přistáli na Hathor, jak tuto planetu pojmenovali astronomové, skutečně nás překvapila nízká inteligence Kjuulů. Je až zarážející, že k nám na Zemi dokázali vyslat robota, jenž byl ovládán mozkem Kjuula- kyborg, a přesto neuměli zodpovědět otázky týkající se jich, jejich planety, Sluneční soustavy nebo vyšší matematiky. Požádali nás o pomoc, ale my sami máme horší technologii než oni. No, i když možná přeceňuji i lidi, když nedokázali najít planetu se životem ve své vlastní Sluneční soustavě. Dokonce devátou planetu, která byla na stejné dráze, jako Země, jen v přesném zákrytu za Sluncem. Všechny sondy, satelity či teleskopy byly tak bystré, až byly slepé, tak se Kjuulové museli ozvat nám.
Šli jsme již něco přes čtvrt hodiny, při které jsme minuli nespočet chodeb, jak postraních, tak vedoucích kolmě vzhůru, nebo dolů. A když nám už svítící rostlina dohasínala, já a Kjuul jsme vkročili do vskutku obrovské jeskyně. Dole bylo třpytící se jezírko v rudé záři mnoha a mnoha svítících rostlin, podobných naší, která nám svítila na cestu celou tu dobu. Jejich velikost byla skutečně rozmanitá, od velikosti člověka, s velkou svítící baňkou na vršku, až po malé šlahounky rašící ze země po desítkách. A když jsme se přiblížili, kolem svítících rostlin se jakýsi zelený mech před našimi kroky rozestupoval. Musí zde probíhat fotosyntéza, tohle až uvidí doktorka. Z pozadí některých šlahounů se navíc leskly barevné krystaly. Možná bych si i dokázal představit, že bych si tady postavil chajdu a strávil zde stáří.
Chvíli jsem procházel tento sad života, hluboko uvnitř chřtánu samotné planety a viděl mnoho malých živočichů velikosti brouka, živících se na onom „mechu“. Přesto jsem se měl na pozoru. Někteří mohli být jedovatí, nebo kdo ví co. Je to zajímavá planeta, jen škoda, že tady dole nejsou žádní vyšší živočichové. Mysleli jsme si, že zde v jeskyních musí být tak silná koncentrace metanu, která nedovolí žít ničemu. Kupodivu jsou zde vlastní ekosystémy, tvořící si vlastní kyslík. Záhadou jsou nejnižší články tohoto ekosystému, na kterých to tu vše stojí. Ony podivné holé šlahouny s jedinou svítící baňkou na konci. To je otázka pro naši doktorku, která u nás nahoře velí výzkumu života tady. Pro mě je teď nejdůležitější, že se mi dýchá nádherně bez nočních můr.
Ironií je, že zde, hluboko v podzemí se životu tak daří, přestože je povrch planety z více než tří čtvrtin suchý a naprosto bez života. Tak to aspoň vypadalo z našeho přeletu na oběžné dráze. Zem zjizvená a pustá, proto nás Kjuulové také žádali o pomoc. Však po příletu ke Kjuulům jsme vkročili do džungle se stromy vyššími než mnohé věže postavené lidmi. Faunou rozmanitější, než jsem si při pohledu na vyprahlou půdu planety dokázal představit. A Kjuuly záhadnějšími, než by si mnozí z nás přáli, většina z nás si myslí, že zapírají svůj intelekt, abychom je podcenili a ukázali svoji pravou povahu. Hathor je planeta mnoha tváří, stejně jako Země. Džungle vzdorující poušti a hluboko pod jimi oběmi je svět pod zemí smějící se poušti i džungli.
Dal jsem se do nabírání vzorků. Žádné stvoření si předemnou nemohlo být jisto. Zkumavky se rychle plnily rozmanitostí tohoto života. Pak z chodby, kterou jsme přišli, vyšlehl plamen. Opět metan, který ožehl celou jeskyni. Mě i Kjuula to srazilo na kolena. Jen místní fauně se naprosto nic nestalo. Určitě tu na to musejí být zvyklí a něco podobného je už vůbec nevzrušuje. Bohužel pro Kjuula mu opět začal hořet kožich. Vyřešil to však chytře, skokem do jezírka.
Vteřiny po vyšlehnutí plamene z chodby, z ní vyběhla pětice tvorů. Nemohl jsem poznat co to je, neboť byli neobyčejně rychlí. Byl jsem zmaten, ale přikrčil jsem se. V tom z chodby vykouklo ještě něco mnohem, ale mnohem jinačího. Vykoukla hlava na delším krku. Bylo to tak černé, že jsem to mohl spatřit pouze díky osvětleným zdem chodby. Pak se objevil i zbytek těla. Na první pohled vypadal jako had. Jenže tlama onoho zvířete začala v jeden moment chrlit oheň na vše kolem. „DRAK“ zakřičel jsem z plných plic a panicky se snažil utéct další chodbou. Kašlu na vzorky, kašlu na fantastické stárnutí a chajdu v tomto sadě, chci žít!
Jsem vojákem, jsem ochráncem mojí vlasti, ale nikdy jsem nestál proti draku! Říkejte si, co chcete, ale zbabělcem nejsem. To, co bylo v té jeskyni, bylo monstrum a já neměl nic, čím se bránit.
Vběhl jsem do chodby neuvěřitelným sprintem, nezastavoval jsem se. Běžel jsem stále rovně a rovně, i když v naprosté tmě. Žádná zeď mě nezastavila, tak jsem pokračoval, dokud moje plíce neměli dost. To bylo dost brzo, díky špatnému vzduchu tady dole. V tom kolem mě rychle proběhlo světlo z jednoho ze šlahounů. Bylo však už tak slabé, že byla vidět pouze samotná baňka. To musí být náš původní šlahoun, určitě to je můj Kjuul.
Jenže v tom mi něco šáhlo na rameno a řeklo, „Pojď za mnou, člověče.“ Měl jsem na uších překladač, ale odkud by se tady vzali další Kjuulové? Pak mi to chytlo rukáv a táhlo dál do chodeb. Slabé světlo ze šlahounu jsem viděl stále před sebou. Někde hluboko mě napadá, že to může být i ten samotný drak a můj překladač zná jeho jazyk. Jsem paranoidní. Pak si vzpomenu na skupinku stvoření, která do jeskyně vběhla těsně před drakem. Jenže ty postavy nebyly v žádném případě stříbrné.
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se, zatímco jsem běžel tam, kam mě „on“ táhl.
„Mé jméno, ani jméno mého druhu bys nevyslovil, člověče. Jsem ze západního kmene mého lidu. Pokračuj v cestě, musíme rychle, Skrytý zabiják může být za námi.“ Ruka mě stále držela za rukáv mojí kombinézy. Vždyť já ani nevěděl, jestli mě drží ruka. Běželi jsme stále dál a zdálo se mi, že putujeme vzhůru.
Po delší době jsem zjistil, že jsem se nemýlil, skutečně jsme byly nahoře. Vyšli jsme na povrch. Jenže jsme byli v poušti. V ústech mi ihned vyschlo a v kombinéze mi začalo být horko. Zavolal jsem vysílačkou pomoc s nadějí, že mě někdo uslyší. Zvlášť náš jediný satelit, který obíhá tuto planetu.
Stejně tak jsem však i spatřil bytosti, které nás vyvedly na povrch. Byla to černě šupinatá, malá, ale robustní stvoření. Dvě ruce a dvě nohy. Však žádné oči, ani uši. Měla však i hlavu, ale na obličeji byla jenom tlama. Něco takového bych rozhodně nechtěl potkat v noci v temné uličce, ne že bych teď byl v lepší situaci. Bylo jich celkem pět, a kromě jednoho, co měl Kjuula na zádech, některá měla v rukou zařízení podobné té Kjuulské, možná zbraně. Kjuulské výrobky měly měděnou barvu. K tomu každé z těch stvoření mělo stejné překladače, jako já.
Ta stvoření se vydala po povrchu někam do pouště, přičemž mě vybízela, abych šel s nimi. Já je následoval, ale neodpustil jsem si otázky, „Kdo je Skrytý zabiják?“ v domnění, že se jedná o onoho draka.
„Je to lovec. Je zabiják. Je to dokonalý soupeř, pro kterého my nejsme soupeři. Je „neviditelný“, proto je skrytý. Je hladový, proto je zabiják. Snad jsi pochopil, člověku.“ Nebylo jasné, který z těch pěti cizích stvoření to řeklo, protože přes překladač to šlo stěží poznat.
„Neviditelný? Nemáte oči!“ Rychle jsem odpověděl.
„Zrak není jediný smysl, člověku. Řekl jsem neviditelný, protože bys nepochopil necitlivost našich smyslů.“
Poté jsme chvíli v tichosti pokračovali v cestě po poušti a já si při bližším pohledu na tyto stvoření všiml, že jejich šupiny jsou z kovů a hornin. Museli žít celou dobu v podzemí, takže se na jejich kůži přilepil prach a kamínky, ze kterých vznikly, postupem jejich života, šupinky. Jediné, co mi na nich nesedělo, byla jejich Kjuulská výbava, na kterou jsem se jich také zeptal.
Z jejich odpovědi jsem byl v rozpacích, „Ano, tyto zbraně jsou Kjuulské, ale tyto překladače, jsou už od někoho jiného. Od těchto Stříbrných lezců.“ Přičemž jedno ze stvoření ukázalo na Kjuula, kterého nesla. „Můj druh soupeřil s mnoha druhy a nejsilnější z nich byly Kjuulové na povrchu a Skrytí zabijáci hluboko v zemi. Jednou jedni z nás nalákali Skrytého zabijáka do metan jeskyně. Jedna z mála osvědčených technik, jak ho zničit. Moji druzi donutili zapálit zabijáka jeskyni. Vybuchlo to a zažehlo ohně po celé zemi. My zničili jak Kjuuly, tak Skrytého zabijáka. My pak vzít všechnu Kjuulskou výbavu, kterou jsme našli.“
Nevěřil jsem mu. „Ti vaši Stříbrní lezci k nám dokázali vyslat sondu, takže jste se ve svých výmyslech trochu sekli.“
Odpovědi se mi dostalo, „Kjuulové své znalosti zapečetili. Věděli, že umírají a tak si vybrali Stříbrné lezce, kteří v tu dobu jen skákali po stromech. Stříbrní lezci nazývají člověka „Vznešeným“, protože člověk umí mluvit. Tento Stříbrný lezec,“ ukázal na neseného Kjuula „dělá mrtvého, protože je primitivní. Stříbrní lezci jsou lákáni do Kjuulských měst hudbou, kterou člověk neslyší. Stříbrní lezci dostali Kjuulskou technologii, i když si ji nezasloužili. Můj druh již znal tajemství ohně a kovů. Můj druh pokořil Kjuuly. Můj druh si zasloužil jejich znalosti.“
To mě napadla docela zásadní otázka, „Tak kam nás sakra vedeš!?“
Přičemž se mi dostalo příkré odpovědi, „Za hudbou.“

Trvalo to dlouho, ale nakonec jsme na sklonku dne došli na místo. Před námi stálo město z kovu. Mnoho obrovských kupolí a dlouhých antén obehnané zdí a celé to mělo stejnou měděnou barvu, kterou jsem viděl na všech Kjuulských výrobcích.
„Jsme zde“ řekla jedna z pětice bytostí. Na mé tváři se, i přes vysílenost a žízeň, ukázal úsměv. Myslím, že se jako první člověk dovídám zásadní věci o této planetě. To až se dozví doktorka. Přesto mám neustále divný pocit vojáka, že tato situace je až příliš vyhrocená, než aby mě ji nechaly ty bytosti přežít.
Kráčíme po hlavní cestě skrze město. Míříme přímo do vchodu obrovské budovy, ležící uprostřed města. Celé město je již zaprášené mnohými nánosy písku a vybělenými kostmi mnoha tvorů. Desítky uschlých stromů ještě stály podél hlavní cesty, avšak město již bylo mrtvé.
Dveře hlavní budovy byly vysoké tak akorát pro mě a při vstupu do ní jsem asi zaslechl onu hudbu. Skoro jakoby opička hrála na housle. Velký sál s mnoha úzkými sloupy a prachem po kotníky. V tom se podlaha před námi otevřela a z ní vystoupl čirý krystal, téměř jako ty v jeskyni, jenže větší než já. Ze spodu byl do krystalu vysílán paprsek světla a já v krystalu viděl postavu vyššího a statnějšího Kjuula, než na jaké jsem byl zvyklý.
„Vyhodnocuji. Kjaal ať se dostaví do učební komory. Vyhodnocuji ostatní formy života. Člověk a pět podzemních Rawlů. Konstatování: Mám dovoleno jednat pouze s člověkem.“ Přitom se obraz Kjuula neustále rušil a jeho barvy se měnily.
„Co jsi?“ zeptal jsem se.
„Jsem Kjuulský hlavní počítač, který byl přeprogramován k přeučení Kjaalů, Kjuulských nejbližších druhových příbuzných, aby mohli nadále nést Kjuulskou technologii, filozofii a styl života. Kjaalové byly vybráni pro jejich příbuznost a vyspělost na kmenové úrovni, která byla slibným začátkem. Mám za úkol učit Kjaaly vědomostem a dávkovat radiaci pro nutné mutace Kjaalů.“
„Co jsou Rawlové?“ Zněla moje další otázka. Bál jsem se, že počítač se mnou bude mít krátkou trpělivost.
„Rawl je agresivní druh, žijící v podzemí této planety. Stejně jako podzemní ekosystém, i Rawl je zcela odlišný od ekosystému na provrchu. Ekosystém v podzemí je založen na spalování směsi kyslíku a metanu, zatímco nás ekosystém byl založen pouze na kyslíku. Rawlové jsou agresivní hlavně vůči jiným druhům, potyčky mezi jejich kmeny se nezaznamenaly.“ Jeden z Rawlů k tomu dodal, „Protože jsme všechny nepoddajné kmeny odstranili.“, počítač však nadále pokračoval. „Rawlové zasvětili téměř celý nový věk snaze pokořit Kjuuly, což se jim nepodařilo.“
V tom Rawl řekl, „Kjuulové vymřeli díky nám, Rawlům. Kjuulové byli námi poraženi a MY si teď přišli pro naši právoplatnou kořist!“
Počítač však na něj nijak neregoval a mě napadla další otázka, „Jak vymřeli Kjuulové?“
„Díky mnoha na sebe navazujícím katastrofám. Díky mohutnému zemětřesení se z nitra planety uvolnily masy plynu, nazývající se metan. Jezera zmizela v zemi a plyn zapálil vše, co bylo nadosah. Všechna pole kolem měst i veškerá džungle kolem shořely. Společně s hladomory vymřela většina Kjuulů, zbytek zabily nemoci. Ale můj program rozpoznal Kjaala, kterému dnes náleží jméno Kjuul, to si přáli původní Kjuulové.“
„Nepřichází v úvahu!“ Zakřičel Rawl, tedy asi zakřičel, přes překladač to nelze poznat.
V tom se ozvalo od jiného Rawla, „Skrytý zabiják letí sem!“
Rawlové hodili Kjaala na zem a říkali, „Nedělej mrtvého, lezče! Víme, že to jen předstíráš. Teď převedeš všechny svoje pravomoce k ovládání stanice na nás, nebo tě zabijeme!“ Přitom ho několikrát praštili.
„Nedělej to! Je tu toho v sázce mnohem víc!“ Zakřičel jsem. Ale Kjaal nebyl toho mínění. Po dalších několika ranách od Rawlů nařídil počítači poslouchat Rawlské rozkazy a zopakoval to, když se počítač ptal, zda-li to myslí vážně.
Rawlové nelenili, a ihned nařídili zapnout veškerou obranu, kterou toto město mělo. Zabít Skrytého zabíjáka byl jejich rozkaz. Poté mi jeden Rawl řekl, „Vidíš, tito lezci jsou primitivní. Neznají nic jako hrdost a čest.“
V tom se stěna budovy začala tavit, dokud se v ní neobjevila obrovská díra. Po celé podlaze kolem zdi se rozlilo roztavené železo. V tu hrozivou chvíli, kdy v pozadí řval drak a v popředí mi bušilo srdce, pronesl počítač povzbuzující větu, „Nedostatek energie, pro napájení obranných mechanismů.“
„UMŘEME!“ zvolal jsem, ale tentokrát jsem se nedal na útěk. Ani tehdy, kdy drak vletěl dovnitř budovy a zpozoroval nás. Byl černý jako temnota ve vesmíru, ba temnější i více než to. Bylo to fantastické, i přes blízkou smrt.
Rawlové se však osvědčili jako chladnokrevní bojovníci. Rozutekli se po místnosti za střelby „svých“ ručních zbraní. Paprsky a kulky létaly ke stropu, pod kterým se vznášel drak, Skrytý zabiják. Kjaal, Kul Kil Pok se skryl za krystal a já s prázdnýma rukama takměř neměl co dělat, dokud…
„… Rudá letka Hathor 1 volá Kapitána Millera. Ozvěte se. Rudá letka volá Kapitána Millera…“ Ozvalo se šumivě z vysílačky. Ihned, jak jsem to slyšel, vytáhl jsem vysílačku tak horlivě, že mi málem vypadla. Skryl jsem se s Kjaalem za krystal a volal jsem.
„Tady Kapitán Miller. Rudá letko, pokud máte jakékoliv zbraně potřebuju pomoc na těchto souřadnicích. Je to fakt obrovský, má to křídla a chrlí to oheň!“. Ihned na to se ozvalo, „...Rozumím, Kapitáne, jsme na cestě.“
Když jsem vykoukl, viděl jsem, jak se drak zrovna krmí jedním z Rawlů. Neváhal jsem a vyběhl jsem směrem ven z budovy, do východu. Zakřičel jsem, Rawlové, musíme Skrytého zabijáka vylákat ven! Pohyb!“ Musím přiznat, že jsem se do toho dost ponořil a Rawly jsem v tu chvíly bral jako svoji jednotku. A Rawlové kupodivu poslechli a vydali se za mnou, obíhaje draka.
Proskákal jsem kolem kaluží již ztuhlého, však pořád horkého kovu a vskočil jsem do východu. Drak mě zpozoroval až pozdě. Po mě vyskočili z východu další čtyři Rawlové se zbraněmi. Drak v tu chvíli vyletěl z díry v budově a udělal piruetu. Nezaváhal jsem a rozběhl jsem se k nejbližším budovám do úzkých uliček. Nejlépe by bylo draka vylákat před město. Tam ho letka dokáže rozstřílet těžkými zbraněmi, pokud nějaké má. Do vysílačky jsem vykřikl, „Je to černý drak, velký jako střední letadlo. Velice nebezpečný, dávejte si bacha.“
„… Již jsme vysadili vojáky před zdmi toho.. města, kontakt s cílem ještě nebyl. Počkat, už ho vidíme, právě letí nad jednou z kupolí, zaměřuji .. .. .. střílím!“ Přitom se ozvalo ohlušující hřmění letících raket. Odvážil jsem se vykouknout zpoza rohu a uviděl draka. Zrovna do něj v rychlosti narazily rakety a explodovaly. Drak padal k zemi. Rawlové přihlíželi také, jenže jsem z nich nemohl vycítit jakékoliv emoce.
Drak tam ležel na dvoře tohoto města, aniž by se hnul. Když se však přiblížily helikoptéry z Rudé letky, drak najednou ožil. Postavil se na všechny čtyři a začal chrlit oheň. Helikoptéry se ihned stočili a snažily se odletět. Jedné ze tří se to však nepovedlo. Proud ohně jí naprosto spálil. Drak však nezastavil. Chrlil dál a zasáhl další helikoptéru, jejíž vrak se zřítil na jednu z kopulí a pak z velké výšky spadl dolů. Jenže šlo poznat, že drak už je zraněn. Nemůže letět.
„…Tady Rudá letka, tady Rudá letka, žádáme základnu o naléhavé posily, hned! Tady Major Steem z Rudé letky, „drak“ je zraněn, velím okamžitý útok! Drak je však stále nebezpečný, dbejte opatrnosti.“
Najednou se ze všech stran ozvala palba z automatických pušek. Kakofonie smrti se ozývala nepřetržitě, přičemž do palby se dali i Rawlové, tohle si nemohli nechat ujít. Drak byl pod palbou ze všech stran a to, že se stále držel na nohou, svědčilo o jeho neobyčejné houževnatosti. Vychrlil oheň do jednoho směru, odkud šlo vidět spoustu proudů kulek. V tom drakův plamen ustal. Zřejmě mu došel benzín, pomyslel jsem si. Jenže drak se nevzdal, vrhnul se mezi vojáky a svými drápy je začal sápat.
Pustila se do toho i zbylá helikoptéra se svým kulometem. Avšak drak vzdoroval i kulkám velikosti lidského palce. Jeden z Rawlů ustal s palbou ze svého kanónu, který mi vložil do rukou. Pak přišel k terminálu, který byl vbudovaný ve zdi jedné z budov. Řekl, „Přesměruj veškerou energii do střeleckých věží a „nejde to“ neberu jako odpověď! Veškerou palbu na Skrytého zabijáka!“
Jedna z věží pak mocně zavrzala a namířila na draka. Z kanónu oné věže pak vyšel paprsek, po kterém následovala žlutá energetická koule. V drakovi zanechala velkou díru. Samotného draka to pak odhodilo na stěnu jedné z budov. Tehdy každý tvor, co měl u sebe zbraň a měl pud sebezáchovy, začal střílet do drakovy odhalené slabiny. Skrytý zabiják byl zabit jeho kořistí.

Rawl mi řekl, „Viděl jsem tě, když jsi měl noční můry tehdy v jeskyni. Tehdy jsi mě zaujal. Málokdo z našeho druhu dokázal přežít teror sebe sama. Moje mínění o tobě se pak ale změnilo, když jsem tě viděl utíkat před Skrytým zabijákem, jako Kwala utíkající před vodou. Ale teď jsi prokázal, že nejen ty, ale lidé nám budou opravdovými soupeři.“
Musím říct, že jeho slova mě velice potěšila, ale přesto, „Díky, ale přesto bych chtěl toho Stříbrného lezce, Kul Kil Poka.“
V Rawlově neměnném obličeji se nedaly vyčíst jakékoliv emoce, „Kapitáne, Stříbrní lezci jsou primitivové. My můžeme být opravdoví spojenci, bratři, jako jeden kmen. Již máme technologii Kjuulů a nebojíme se ji využít, jako samotní Kjuulové a jejich Stříbrní lezci. Buď bez lezců, nebo bez nás, kapitáne.“
Byla to opravdová nabídka, o tom jsem nepochyboval, ale přesto… Teď asi udělám opravdovou chybu, kterou mi velení bude vyčítat, pokud se to dozví. „Ne Rawle, Kul Kil Pok je můj přítel a Stříbrní lezci jsou přátelé lidí, jsme tu kvůli nim a je neopustíme.“
Rawlova odpověď zněla docela překvapivě, „Lidé nejsou primitivové, lidé mají čest, Kapitáne, a ty budeš jejich náčelníkem. Od té doby, co tě objala fialová peřina a ty jsi měl děsivé noční můry, jsi změnil pohled na svět, viď? Jsi silný a chytrý a já se těším na boj s lidmi. My dva se snad ještě setkáme, a pokud lidé umírají, tak doufám, že se oba setkáme ještě za živa!“ Po těchto slovech nám k helikoptérám přivedli Kjaala Kul Kil Poka.

Přistoupil jsem ke skupině helikoptér, které stály před bývalým Kjuulským městem. Uvítal mě Major Steem a řekl, „Kapitáne, jsem rád, že jsme vás mohli zachránit a přitom objevit toto. Už když jsme vás našli díky družici s těmi… Rawly, pochopili jsme, že budete potřebovat dost chlapů k záchraně a měli jsme pravdu.“ Přitom se major zazubil a položil mi ruku na rameno. „Kapitáne, váš odhad, co myslíte, mohli bychom teď dostat tohle město?“
Vzpomněl jsem si, co říkal Rawl o lidské cti a odpověděl jsem majorovi, „Bohužel pane, Rawlové zprovoznili obranu tohoto města. Neměli bychom šanci.“ Major na to jen pokýval hlavou a zvolal do vysílačky povel k nástupu do helikoptér a odletu na základnu. Pokud jde o mě, momentálně mě štve nejvíce, že jsem neměl čas se zeptat Kjuulského počítače ve městě na draky. Ale to jsem celý já, přežiju svoji smrt a nakonec si ještě stěžuju.
„… Tady Rudá letka, odlétáme na základnu. Stav je… dva mrtví a tři zranění. Do rána jsme doma, základno. Tady kapitán Miller, doktorko, myslím, že tohle vás bude opravdu zajímat…“