Hvězdář

Hvězdář

Vine se a klikatí dlouhá cesta, nikdo neví, kde začíná a nikdo neví, kde končí. Ale asi v půli této cesty, je kopec. Není moc vysoký, ale je tajemný. Na vrcholku toho kopce, je holé místo s malým domkem a s plno podivuhodnými dalekohledy a na tomto místě bydlí Hvězdář. Už stovky či tisíce let mapuje noční oblohu. Už od pradávna zapisuje polohy hvězd.

Na stole i na podlaze všude má hory papírů, které popisují nebeské útvary.

Nastala noc. Z malého dřevěného domku se začalo ozyvat šustění papírů a vrzání podlahy. V tom klika cvakla, dveře se otevřely a z domku vyšel starý muž v červeném hávu, s dlouhým bílým plnovousem sahajícím až na zem. U jeho nohou se objevil zrzavý kocourek, který se potřeboval po dlouhém denním spánku trochu protáhnout. Hvězdář si sedl na velký pařez, vzal papír, husí brk a dalekohled. Dalekohledem zaostřoval na vzdálenou hvězdu, kterou pak brkem zakresloval na papír. Až byla hvězda pečlivě popsána, odložil vše na zem a zadíval se na Měsíc.

„ Měsíci, ty jedíný víš, kolik let tu na pařezu sedávám, ty víš kolik, let zapisuji polohy hvězd. Už tisíce let pozoruji, jak jas hvězd končí, jak umírají. Už tisíce let vidím, jak všem lidem jsou jejich příběhy cizí. Už tisíce let i má hvězda skomírá. Nebude to trvat dlouho a zhasne. Svět zapomene, nevzpomene na Hvězdáře, co s oblohou čaruje. Až svět dočista zapomene, tak má Hvězda zhasne. Ale snad se objeví někdo, kdo noční oblohu zase namaluje. Snad se objeví.“

Na obzoru se objevio Slunce. Hvězdář i s kocourkem odešli do domku, šli zase spát. Slunce ozářio celou krajinu i tu nekonečnou cestu fantazie, která nikde nekončí, která také nikde nezačíná.