Ohnivé sdrce (I)

„No to je bezva.“ Hlesla jsem, ležíc vyčerpaně na zemi. Všude byla jen černočerná tma. Temnota ve mně vždy vzbuzovala nevýslovný strach. Právě ten se ke mně tiše plížil a chystal se zaútočit jako dravá šelma, číhající ve stínech. Zhluboka jsem se nadechla, vytáhla z pod svého těžkého těla rozbolavělou ruku a luskla prsty. V tu chvíli se mi kolem nich proplazil z kůže plamínek. Ve vzduchu mění formu na kouli a klidně se vznáší metr od mé hlavy. Ulevilo se mi. Nesnáším naprostou tmu. To, když máte otevřené oči ale připadáte si, jako že je ani nemáte. Nad mou hlavou jsem slyšela tenký ženský křik. Našli si novou hračku. Znechuceně jsem si odplivla. Vratce jsem se posadila a objímala si bolavý hrudník, který se nemohl zbavit pocitu placky. Krvácelo mi z čela. Poznala jsem to podlé tenké rudé říčky kapající z mého obočí. Pravou ruku jsem měla pěkně obroušenou, jak jsem brzdila o ty pitomé kamenné schody. Připadala jsem si, jako když mě převálcuje pořádně vzrostlá sosna. Nechtělo se mi vstát a tak jsem se přesunula ke zdi abych si opřela záda.
Už jsem tu docela dlouho. Nebo možná, že mi to jen příjde, protože se nudím, všechno mě bolí a neustále naslouchám zoufalému prosíku ostatních žen. Tam nahoře. Navíc ten hnusný pach zatuchliny. Možná, že tu zavřeli někoho přede mnou a mají tendenci na ně zapomínat. Super, aspoň si pokecám. „Mam štěstí.“ Hlesla jsem a svěsila hlavou. Ozval se chrapot. Jakoby hluboký nádech. Trhla jsem sebou a vyděšeně se rozhlížela. „Nebo ne?“ špitla jsem tiše. Plamínek kles k zemi. Byla jsem už unavená. Najednou osvítil lesklé rudé cestičky, vedoucí k nějaké haldě harampádí. Vytřeštila jsem oči. To je krev! Moje krev! Táhla se od místa, kde jsem ležela. Jako kdyby podlaha byla z kopce…jenže nebyla. Pod nějakým plesnivým kusem hadru ležela vysušená paže nějaké mrtvoly. Zvedl se mi žaludek. Strnule jsem sledovala jak krvavé říčky pomalu dotekly až k scvrklé kůži. Ozval se další nádech. Přejel mi z toho mráz po zádech. Cítila jsem jak s rostoucím strachem, mi vzrůstá teplota. Jedna z obran mého těla. V případě ohrožení se zahřívá na nehoráznou výši aby případné útočníky, pouhý dotek přiškvařil. Má to ale jednu nevýhodu. Když mi potom klesne příliš rychle, mívám tendenci omdlévat. Ještě v tom neumím moc dobře chodit. Ovšem nějaká hodina by se mi rozhodně hodila. Ta ruka se pohnula! Ta hnusná hnijící rozkládající se hnáta se pohnula! A zase! Namáčkla jsem se na zeď a přála si vyměnit ohnivou moc, za moc vzduchu a prostě se vypařit. „Sakra! To mám ale štěstí!“ vydechla jsem znechuceně a vyděšeně zároveň. Sípavé dýchaní neustávalo. Hromada bordele se začala třást. Mrtvola se zvedala. Dlouhá ruka se opřela o kamennou zeď. Prsty se zabořili do kamene tak tvrdě až to zaskřípalo. Husí kůže mi už pokrývala víc jak padesát procent těla. Nedokázala jsem se ani pohnout. Plamená koule se chvěla. Měla jsem co dělat abych světlo udržela. Možná…možná to ale nechci vidět. Vzhlédla jsem ke stropu a přála si být s těmi otrokáři. Neměli by ještě místo? Já už budu hodná! Vážně! Vážně? Seber se! Přikázala jsem si a snažila se zachovat vážnou tvář. Jen se to pohnulo směrem ke mně, jakákoliv odvaha mě opustila. Měla jsem chuť křičet. Nejvíc, když se přímo přede mnou zvedla…jeho hlava. Něco tak…strašného jsem nikdy neviděla. Mužská tvář vysušená jako sušený meloun. Díval se na mě a ušklíbl se.
„Ohnivá krev.“ Otevřel pusu, div mu nevypadla z pantů. Něco zeleného, dlouho a scvrklého vylezlo z jeho úst a olízlo mi čelo. „Hmmm…“ blaženě zavřel ústa a i oči. Teda jedno, protože druhé víčko, bylo prožrané od červů. Najednou se ale…hojil…mládl..kůže se spojila a nebyla zelená ale bledá. Víčka už měl dvě stejně jako tváře, uši…dlouhý nos a…vlasy. Měl je takové popelavé. Zvedl se a oklepal ze svých děravých prastarých šatů prach a špínu. Začenichal ve vzduchu a znovu se tak blaženě usmál. Vyděšeně jsem na něj valila oči. Srdce mi divoce bušilo. Tohle je upír. A pěkně starý. Pořád vypadal víc jako mrtvola než jako…člověk. Cítím, jak v něm narůstá síla. To se mi teda nelíbí. Najednou strnul a naslouchal. Nad námi kdosi vykřikl. Muž se ušklíbl a pomalu elegantně kráčel ke schodům.
„Hned se vrátím..“ vrhl po mě pobavený pohled. Ty jeho prázdné, skoro průhledné oči…toužili po další krvi. Plamínek s plachým třepotáním pohasl. Moje kůže byla tak napjatá, až jsem měla pocit, že mi popraská, jako rty v mrazu. Snažila jsem se uvolnit ale místo toho jsem splašeně dýchala a začala plakat. Nešlo přestat. Nějak to na mě vše spadlo. Cítila jsem se…strašně slabá a bezbranná. To nejlepší nakonec. Nechá si výbornou ohnivou krev na později jako dezert. Jaká pocta. S povzdechem jsem se snažila vytvořit další plameny. Moje síly byly pryč. Mám hlad, strach a jsem unavená…tak strašně…unavená…
Musela jsem usnout. Probudila mě až ledově chladná paže, držící mě za bradu. Otevřela jsem oči a šokovaně sebou trhla. Smradlavý vlhký sklep vyl konečně trochu osvětlený plápolající pochodní položenou na rozpadlé dřevěné krabici. V jeho světle stál on..upír. Přejel mi mráz po zádech. Ten muž byl, úplně jiný než to co vstalo z té páchnoucí hromady. Neměl již potrhanou kůži ani žádné jiné viditelné známky rozkladu. Což bylo moc fajn. Jeho oči konečně získaly barvu a to zářivě rudou. To se ovšem nedá říct o jeho barvě pokožky. Stále tak bledá. Jeho tmavě hnědé vlasy byli rozčepýřené do všech stran, jakoby právě vstal z postele…nebo z tlejícího bordela. Když viděl, že jsem vzhůru odstoupil ode mě a začal se přehrabovat v potrhaných kusých dek a špinavých prostěradlech, ve kterých ležel. S potěšeným tichým zasmáním si oklepal nějaký potrhaný klobouk. Jakmile si ho nasadil, jeho látka, barva i střih se okamžitě vrátily. Do tváře mě udeřil silný pach krve. Linula se od schodů. Bolestně jsem se zavrtěla a prohlédla si poraněnou pravou ruku. Nebylo to tak zle. Ale zápěstí mi dost oteklo a zmodralo. O té bolesti ani nemluvě. Teď už bych z ní nedostala ani jiskru. Naštěstí na ní nejsem, v tomto ohledu závislá.
„Někde to tu musí být…“ mračil se upír a házel za sebe vše, co se mu nelíbilo až se najednou vítězně zasmál. „…aaa tady do je! He he..“ Ani jsem neviděla o co jde. Pak až když se ke mě vrátil sklonil se a koukl na mě, viděla sem kulaté tmavé rudé brýle. Byli popraskané…vlastně už ne. Během chviličky se sami zpravili. „No ty teda vypadáš.“ Hlesl tak zvláštně pobaveným tónem hlasu a vzal mě za ruku. „Hmm…není to nic vážného.“ Pustil se jí a začal si oklepávat prach z rudého pláště. Vyděšeně jsem ho pozorovala. Jeho nepřirozeně široký úsměv plný zubů mě děsil ještě víc. „Jsem nucen ti poděkovat. Tvá ohnivá krev se mnou provedla hotové zázraky.“ Při svých vlastních slovech se pobaveně zasmál. Prudce zacvičil dlouhými pažemi a zívl. „Hmm…co bych měl udělat?...“
„Mě si ne-nevšímejte..“ doporučila jsem mu a uhnula pohledem. Zase tak divě koukal.
„Já jsem Vladimír…“ ušklíbl se a opět se ke mně sklonil. Svůj bledý obličej měl přímo u toho mého. Jeho rudé oči nebezpečně jiskřily. „…a ty se mě už nikdy nezbavíš.“ Ten ďábelský smích co po jeho slovech nastal se mi zabodával do uší. Jak tohle myslel? Chce snad ze mě udělat svou nemrtvou nevěstu? Nebo mě bude strašit dokud nezemřu vyčerpáním? Co má znamenat ten jeho zlomyslný pobavený úšklebek v jeho bledé tváři? Raději jsem ani nemyslela na to co se bude dít dál. Něco mi káplo na čelo. Studené. A znovu. Setřela jsem si znechuceně tekutinu z čela a zjistila, že je to krev. Krev prosakující hliněným stropem. V tuto chvíli by ze mě nevysál ani kapičku. Místo krve jsem měla kostky ledu, které odmítali kolovat a okysličovat mi končetiny, které mě brněly. Zoufale jsem se dívala do obličeje toho muže. Nejspíš to je poslední obličej, který za živa spatřím. Naposledy jsem se nadechla, pak výdech…sledoval mě. Rudým pohledem, ve kterým se mísila krev všech, které tam nahoře zabil. Vířily, jako rozvodněná řeka, připravená porazit každého, kdo by si dovolil odporovat.
Nemůžu…už nemůžu..nemám sílu…odevzdaně jsem uhnula hlavou na stranu a nastavila svůj krk. Očima sklouzl na tepající žílu a znovu se tak pobaveně ušklíbl.Má tohle být skutečně můj konec? Nebo do sklepa nečekaně vstoupí někdo, kdo toho krvelačného zabijáka, odežene od mého bezvládnéh buclatého těla?