Dva světy

I když už byl konec letních prázdnin, a sluníčko krásně hřálo, takovým zvláštním pocitem jsem se začala těšit do školy. Sice mi bude chybět vstávání ve dvanáct hodin odpoledne ale alespoň nebudu trčet doma. Máma začala vařit oběd a já se teprve loučila s pohodlím ve své posteli. Celý dny jsem většinou trávila na blogu své kamarádky a nebo přímo s ní. Obě jsme byli příznivkyně temných a možná i satanistických organizací. Společně jsme chodily do Valkýry nakupovat pěkné černé šaty se stříbrnými řetězy, nebo obrácené kříže na krk. Minule jsem si tam koupila moc pěkný obojek na ruce s krátkými hroty.
Máma mě v tom moc nepodporovala a táta to přímo nesnášel. Byl to nervák, tak mi občas i jednu vrazil. Když chci svého otce naštvat, stačí se zmínit o čarodějnictví, upírech nebo ďáblovi a vyletí z kůže. Proto, jsem se snažila svou lásku k černé barvě trochu krotit alespoň před ním. Už jen pouhý pohled na moje černé stíny a bílí make-up mu zvedal mandle. Toho jsem se však vzdát nehodlala.
Oblékla jsem si hnědé tepláky a tmavě modré tričko. Dnes jsem se nikam nechystala, takže nebyl důvod chodit v kalhotách. Sešla jsem dolů do kuchyně. Máma už měla dovařeno a jedla sama v obývacím pokoji u televize. Nandala jsem si taky a šla si sednout k ní.
„Dobrou chuť.“ Popřála jsem jí a ona jen přikývla. V televizi dávali nějakou stupidní telenovelu o beznadějný lásce chuďase a holky s bohaté rodiny. Typické. Rychle jsem do sebe naházela špagety a odešla do svého pokoje. Jen co jsem položila jednu nohu na schod do patra, zazvonil zvonek.
„Terezko běž prosím otevřít.“ Ozvala se máma. Stejně jsem už stála u dveří a nedůvěřivě držela kliku.
„Ahoj Terez…“ ozvala se Martina. Moje nejlepší kamarádka. Měla na sobě dlouhou černou sukni s černými pásy a tmavě hnědý korzet s nadýchanými rukávy. Na krku se jí koupalo nesčetně křížů, korálů a různých přívěšků. Černé vlasy s bílou ofinou a i vše ostatní jako lak na nehty, oční stíny, rtěnka to všechno bylo sladěné do černých barev. Sjela si moje nemožné domácí oblečení a pousmála se. „Vypadáš...strašně.“
„Ahoj Martinko.“ Odejmuli jsme se a políbili na tvář. Musela jsem si s ní setřít černou pusu, která se mi tam obtiskla. „Jak se máš?“
„Naprosto skvěle!“ Vzdychla. „Můžu?“ ustoupila jsem jí z cesty a společně vycházeli po schodech. Nezapomněla slušně pozdravit mojí matku. „Fotřík s matinkou konečně vypadly na celý týden!“ Hlásila mi nadšeně, když jsem za námi zavřela dveře svého krásně tmavého pokoje.
„Bezvadný!“ smála jsem se. „Co podniknem?“
„Přemýšlela jsem, že bych uspořádala seanci.“
„To zní skvěle...“ trochu jsem se zamyslela. Žádná seance se nám ještě nikdy nepovedla.
„Jenže jsem pak mluvila s Lichem.“ Při vyslovení jeho jména, nám obou proběhla tělem příjemné chvění. Oklepaly jsme se a usmály. „Řekl, že se setkal s pravým upírem!“
„Ne?!“ nemusím ani říkat, jak úžasné by bylo, setkat se s upírem, jehož Společnost považuje za pouhý mýtus. „Určitě Kecá!“ z hlouby duše jsem si ale přála aby to byla pravda.
„Znají se už delší dobu a slíbil mu…že…“ Martina ztišila hlas a rozhlédla se kolem, jestli nás někdo neslyší. „…že ho přemění v upíra! A my máme být u toho!“
„Boží!“
„Jo! Já vím!“ rozplývaly jsme se a radostně křepčily. „Pořádám to a tak pozvu známé i z Moravy. To si nemůžou nechat ujít a...třeba se to poštěstí ještě někomu!“ Myšlenka, že bych se stala upírkou mi zcela zatemnila mysl. Celé dny jsem nemohla myslet na nic jiného. Pořád jsem se procházela sama, tmavými ulicemi a bohužel nepotkala nikoho jiného, než bezdomovce a opilce. Jak se jen Lichovi podařilo potkat skutečného, krev pijícího upíra?
Srdce mi tlouklo jako o závod. Už se stmívalo a konečně nadešla ta osudná noc. Měsíc končil a byl v novu, takže jeho záře nebude rušit průběh rituálu novorozeného. Vzrušení mnou proudilo, jako řeka, plná tužeb a přání stát se jednou z nich. Ve svých sedmnácti letech, jsem se každý den připravovala na chvíli, kdy se setkám s nesmrtelným a on mi vtiskne polibek, jenž mě vykoupí z tohoto života plného bolesti a smrti.
Prohlížela jsem se v zrcadle snad tři hodiny. Musela jsem se obléct přeci jen slavnostněji, než obvykle. Černá dlouhá krajková sukně mi přišla jako vhodně sladěná s černým korzetem s hedvábnými závoji. Jak jsem se tak prohlížela, nemohla jsem se neusmát. Byla jsem vážně nádherná. Na krk jsem se rozhodla pověsit něco neutrálního. Keltský kříž se mi moc líbil ale nebyla jsem si jistá, jestli bych si ho měla vzít. Shlédla jsem svojí sbírku a rozhodla se jít bez doplňků. Krásné lesklé kožené kozačky na vysokém podpatku, mě stály veškeré našetřené kapesné plus jednu mojí týdenní výplatu v práci ale stály za to. Mělo být dneska večer teplo, takže jsem se neobtěžovala vybíráním svršku. Upnuté černé tričko s hlubokým výstřihem. Make-up jsem volila klasický sladění s černou barvou. Rty jsem však měla sytě rudé. Natáhla jsem si průhledné krajkové kukavičky zrovna, když mi zazvonil telefon.
„Ano?“
„Tak jak se cítíš Terez?“
„Jsem hrozně nervózní.“
„Buď v naprostém klidu Terezko.“ Ozval se mužský hlas a já v něm poznala sladký tón Licha. Svalila jsem se na postel odtáhla telefon dál od ucha a povzdychla si. „Jsem moc rád, že obě přijdete. Martinka mě moc mile překvapila svojí organizační schopností.“ Krásný bledý a...prostě úžasný. Lich byl ten nejkrásnější mladý muž na naší škole. Jeho světlé vlasy a kaštanové tmavé oči...byl prostě dokonalí. „Máme pro tebe přijet?“
„J-jo určitě!“ vykoktala jsem ze sebe a prudce se posadila. „V kolik?“
„Za hodinu.“
„Budu připravená.“ Ujistila jsem ho. Nerozloučil se jen se tak pobaveně zasmál a zavěsil. Znovu jsem se rozplácla na posteli a usmívala se jako idiot. Tohle byl nejdelší rozhovor, co jsme kdy vedli. Srdce mi bušilo a svíralo se, jak jsem zatoužila ho slyšet znovu, jenže máma zavolala k večeři.
Mamu jsem připravila na to, že budu spát u Martiny. Otec si mě nedůvěřivě prohlížel. Viděla jsem jak mu na čele naskakuje žíla. Opět ho můj „skvělý“ tyl, spolehlivě naštval. Divila jsem se, že hned nezačal řvát ale nic mi nemohlo zkazit náladu. Neustále jsem se usmívala a ačkoliv, jsem vypadla tak „skvěle“ tak se začali usmívat i mí rodiče.
Jen co jsem se zvedla od stolu ozval se zvuk, který mi rozechvěl celé tělo. Zvonek telefonu. Podívala jsem se na display, byla to Martina. Rychle jsem se rozloučila s rodiči a běžela si nahoru pro kabelku. Potom jsem se zastavila u dveří. Rozpustila si černohnědé vlasy a načančala je dopředu. Pečlivě jsem se očichala a přesvědčila, že mám voňavku v kabele i s mobilem, klíči, peněženkou a nějakými nutnými zbytečnostmi. Vyšla jsem.
Přišla jsem si jako ve snách. Kráčela jsem po naší zahradě k černému autu stojícího u příjezdové cesty. Tmavá skla nedovolila dívat se dovnitř. Přední sjelo dolů a objevila se tam Lichova usměvavá tvář. Zlomyslně, krásně usměvavá tvář. Nastoupila jsem dozadu, neboť vedle něj byl jeho kamarád Robee. Byl stejně bledý a pěkný ale na mě byl možná trochu starý. Myslím ale, že byli příbuzní, neboť měli stejné oči. Martina seděla vedle mě. Chytila mě za ruku a usmívajíc se mi jí stiskla. V jejích očích se zatesklilo cosi jako strach i vzrušení dohromady. Cítila možná to samé jako já. Já byla přesvědčená, že dnes se změní můj osud. Dnes bude ten den, kdy se konečně znovu narodím.
Jeli jsme docela dlouho a opravdu velmi rychle. Krajina kolem nás mizela jako šmouhy z talíře. Nikdo z nich nepromluvil jediné slovo, i když mi přišlo, že Robee nepatrně hýbal rty. Nebylo však nic slyšet. Jen zvuk motoru. Na tmavá okna začali dopadat kapky deště. Dívala jsem se na ně a můj úsměv pomalu dohasínal. Možná, že mi konečně začal opět fungovat mozek a já si mohla všechno promyslet. Co když to není skutečný upír? Co když jsou to jen ti blázni co si na ně hrají? Řežou se do rukou a potom to pijí. To není vampyrizmus ale kretenizmus. Nemůžu uvěřit tomu, že mají tu drzost říkat si upíři. Jen jsem doufala, že tohle nebude něco podobného. To by byl úplně zbytečně promarněný týden.