Vampires' Cage

Na světě jezdí spousta nejrůznějších taxíků. Od těch zastaralých až po ty s nemodernější technikou. Avšak slyšeli jste někdy o černém vozidle s malou třináctkou vpravo pod zrcátkem? Říká se jí Vampires' Cage, což v doslovném překladu znamená Upíří klec.
Tento nevinně na pohled vypadající černý taxík byl naposledy spatřen v New Yorku roku 1935 jedním ze zdejších metačů chodníku. Ovšem mezi lidmi se dlouho povídalo, že pan Smith, jmenovaný metač, je blázen, a tak se jeho tvrzení stalo pouze báchorkou, kterou se Američani občas po večerech strašili.
Prý, že se v takovém taxíku za volantem vozí postarší muž s pletí bílou jako stěna a moc toho nenamluví. Nechce po vás platit, což většinu občanů naláká. Ti se potom už ovšem nikdy nevrátí…


Starý detektiv Paul měl naspěch. Čekal ho důležitý rozhovor pro pořad o nadpřirozených jevech a jejich důkazech. Jednalo se o padesátiminutové promítání nejrůznějších nevysvětlitelných videí od diváků, kde vystupovali většinou údajně bytosti jako vlkodlaci a duchové, přičemž následně vyšlo najevo, že jde jen o stín psa ve světle pouličních lamp.
Dnešní díl měl být věnován právě rozhovoru s detektivem, pro něhož se dané věci jevily jako naprosto normální součást života.
Detektiv Paul zkoumal mimozemšťany. Zajímala ho také stvoření jako bludičky, duchové, vodníci, víly, vlkodlaci či krvežízniví upíři. Doma si zakládal spoustu alb plných fotografií věnovaným právě těmto zjevením. Pátral po každé stopě a pevně věřil, že jednoho dne nějakou tu bytost skutečně objeví.
Čas neúprosně běžel a objednaný taxík nikde. Schylovalo se k pořádné bouřce, která se většinou neobešla bez prudkého lijáku, a tak Paul raději zamířil k dřevěným lavičkám na autobusové zastávce, jež kryla malá stříška.
Kousek odsud zaparkovalo čísi starší černé Volvo a nehybně postávalo na místě. Paul s sebou vyděšeně trhl. Poslední dobou s sebou takhle trhal dost často, jakmile zahlédl černé vozidlo. Ať už projelo kolem jeho domu či jen tak na ulici, vždycky se trochu rozechvěl. Povídačka o Vampires's Cage ho nesmírně zajímala.
Nesoustředěným dotykem zkontroloval pouzdro v levé kapse, zdali má foťák a zhluboka se nadechl. Volvo jako by ho samo vyzývalo popojít o trochu blíž. S předstíraným klidem přešel pomalu k vozidlu. Na oko hrál, že ho zaujal předek auta a jen tak si ho trochu prohlíží. Koutkem oka však zapátral pod levým zrcátkem. Bylo to číslo pod pravým nebo pod levým? Usilovně přemítal.
Nic. Žádná stopa.
Obešel nervózně Volvo a zastavil se u druhého okýnka. Trochu se sklonil, aby lépe viděl.
Do hrudi ho najednou udeřila silná rána. Sípavě se nadechoval, tělo mu ovládl silný třes.
Třináctka. Malá, nenápadná, ale byla tam.
V tu chvíli se stáhlo pravé okýnko, z něhož kdosi vystrčil ruku. Byla zahalená dlouhým rukávem, takže Paul nepoznal, zdali je bledá.
"Potřebujete někam svést?" zeptal se. Hlas měl hrubý a skrývala se v něm velká hrdost.
Paul nedokázal odmítnout. Potřeboval poskytnout důkazy o existenci upířích jedinců.
"Ano," odpověděl tedy váhavě, "byl byste hodný."
Opět si zkontroloval foťák. Litoval, že si pro dnešek nepřibalil i kameru.
Posadil se na zadní sedadlo a vyčkával, až ho muž vyzve k zaplacení.
Třeba vůbec nejde o upíra. Možná si někdo rád utahuje z ostatních…
Při tom pomyšlení zaplavil Paula osvobozující pocit úlevy, ovšem na druhou stranu také toužil poskytnout lidu důkazy.
Možná by bylo dobré zaplatit. Co když se jedná o nějakou hru na dobré duše? Nenecháš se umluvit a poctivě zaplatíš - dojedeš do cíle, nezaplatíš - už tě nikdy lidé nespatří?
Paulovi se dělalo nevolno. Vytáhl z kapes drobné a jako by mimochodem si odkašlal.
Řidič se mírně pootočil. Oči mu kryly sluneční brýle, i přesto že se venku opravdu silně zatáhlo.
"Rád bych vám zaplatil za jízdu," prohodil a natáhl k němu ruku s penězi.
"To si nechte," zamumlal řidič a otočil se zpátky, "vo nic nejde."
Paul se pokusil zasmát, vydal však jen chabý skřek. Věděl, že je v pasti.
"Ne," zavrtěl nesouhlasně hlavou, "vezměte si je."
Řidič znovu cosi zamumlal a vyjel na hlavní silnici.
"Nemůžu jet jenom tak zadarmo," domlouval mu Paul, "platit se přece musí."
"Však vy mi také zaplatíte," poučil ho nečekaně řidič.
"Chcete rovnou?" nabízel se znovu Paul.
"Až dojedeme," odmítl řidič, "to by vůči vám nebylo fér."
Paul byl zmaten. Sledoval, jak se první dešťové kapky kutálí po sklech okna a na nebi se rýsují obrovská temná mračna.
Ke studiu, kde měl Paul natáčet, dojeli překvapivě brzo.
"Jak to děláte?" zajímal se rozpačitě Paul, "jedete tolik pomalu a na místě jsme tak brzy?"
Doufal, že si brzy oddychne. Už nikdy víc, sliboval si.
"Ale… léta praxe," zabrblal si skoro pro sebe řidič.
"Můžu vám tedy zaplatit?"
"Jistě."
Když se Paul chystal vytáhnout peněženku, řidič mu položil ruku na rameno.
"Tohle nepotřebuju," zasmál se a své prsty mu začal ovíjet kolem krku. Lehce ho k sobě přitáhl a tak, jak Paul předpokládal, zakousl se mu do krku. Z očí mu vytryskly slzy bolesti.
Zabušil na okýnko.
Lidé venku bez povšimnutí procházeli. Malá holčička nerušeně lízala zmrzlinu. Manželská dvojice si klidně nesla zrcadlo.
Paul se do něj vyčerpaně zahleděl. Dál už nemohl. Cítil, jak jeho krev proudí z těla ven, jak na něj jdou mdloby a jak se ho zmocňuje nepřemožitelná bolest.
Stane se pak sám dalším upírem a bude jezdit ve Vampires's Cage?
Došlo mu, že odraz v zrcadle je dosti podivný. Kam se podělo to černé Volvo? Zahlédl jen menší bílé auto, značku se svým starým zrakem v odrazu nerozeznal.
Za volantem seděl mile vyhlížející chlápek a pil červeně zbarvený nápoj.
Náhle mu to došlo.
To on byl tím nápojem.