Dva světy (I)

Konečně jsme se zastavily. Robee vypnul motor a vylezl z auta. My ho napodobily a začali se rozhlížet po okolí. Byli jsme na poli, kde byl malí gotický kostelíček. Spíš jen taková kaplička. Daleko na obzoru byl i hodně rozsáhlí les, ke kterému Robee i Lich obracely zraky a nespokojeně cosi mumlaly.
Uvnitř to vypadalo docela jinak, než obyčejném kostele. Okna byla sice krásně barevná ale nebyli na nich žádní svatí. Vyobrazení představovalo nejspíš upíry a jiné bytosti spolu pohromadě a jinde zase v boji, při jídle, kde objetí padly lidé. Všude hořely rudé svíce a lidé v černém stojící uprostřed, kde měli být klekačky ale nejsou.
Robeeho jsem neviděla ale Lich nás vedl davem až do přední linie, kde jsme měli krásný výhled na oltář vytesaný z mramoru. I na něm byli tlusté rudé svíce, jejich vosk po lesklé ploše tekl jako krev. Mé tělo se napnulo jako struna. Martina se ke mně přitiskla. Stále mě držela za ruku a usmívala se stejně jako já s očima plnýma očekávání.
Lich předstoupil před nás všechny a rozhlédl se. Shromáždilo se nás tady skutečně hodně. Dvacet možná třicet lidí, těšící se na podívanou zasvěcení.
„Jsem potěšen, že jsme se zde sešli v takovém počtu.“ Usmál se směrem ke mně a Martině. Obě jsme si toužebně povzdechli. Byl tak úchvatný, ve světle svící se zdály jeho oči stejně rudé. „Již brzy se setkáte s jedním mým dlouholetým přítelem.“ Myslela jsem si, že toho upíra, zná chvíli ale to bylo nepodstatné. Už brzy uvidím opravdového upíra! „Budete svědky zrození nového...nesmrtelného života.“ Kouzelně zle se usmál. „Neboť můj přítel si chce mezi vámi vybrat služebníka a dvě nevěsty.“
Rozklepaly se mi kolena. Martina mě pevně stiskla za ruku. Podívaly jsme se na sebe. Věděli jsme, že to musíme být my. „Byl dlouho sám a touží po dámské společnosti.“ Podíval se na nás. „Takže přivítejte…“ řekl tiše a pak zvolal, „Amdara“ Zadní dveře mezi dvěma sochami z černého kamene se otevřely. Chvíli to trvalo ale pak se ze tmy vynořil on. Vysoký, bledý s přímím pohledem sytě červených očí se blížil přímo k nám. Měl dlouhé černé vlasy, které mu vlály kolem ramen. Na sobě měl dlouhý černo rudý plášť s kapucí krásně srovnanou na ramena. Přesto, že se mi u kluků nelíbí dlouhé vlasy, on s nimi byl naprosto neodolatelný. Ovanul mě chladivý vánek s nasládlou vůní. Jakmile se zastavil, všichni jsme poklekly na kolena. Odvážila jsem se na něj znovu podívat. Okamžitě si mě všiml. Jeho pohled mě nutil se na něj stále dívat. Usmál se. Žaludek se mi příjemně zachvěl. Lapala jsem po dechu a silou vůle sklopila zrak.
„Amdare…“ uklonil se mu Lich. Asi to nebyl tak docela přítel, jako spíš blízký poddaný. „Doufám, že jste potěšen, kolik se zde sešlo…lidí.“ Poslední slovo mi přišlo, že řekl co nejméně důstojně. Chvíli si nás ještě prohlížel, než se jeho bezchybné rty daly do pohybu. Měl melodický jemný hlas, protkaný silnými vlákny autority. Jen jedno slovo…dokonalý.
„Jsem spokojený…Lichu.“ To také znělo dost lhostejně. Lich se mu znovu uklonil. Uslyšela jsem zvláštní šustění. „Už přicházejí i ostatní.“ Odpověděl, na otázku, jenž nebyla vyslovena a očima vzhlédl. Napodobila jsem ho. To co jsem viděla mě vyděsilo.Nad námi na balkóncích stálo několik dalších krásně bledých upírů, opírající se o zábradlí a dívající se na nás. Dívali se, jako bychom byli kořist. Jídlo. Martina se dívala na Amdara, který i jí opětoval pohled.
„Někteří z vás, dostanou velmi výhodnou nabídku, připojit se k nám.“ Promluvil Lich. Takže...on už je upír. Proto je tak neodolatelně krásný. Zamračila jsem se, jak jsem přemýšlela. Takže oni si nás sem svolaly aby vybrali nové členy. Dohromady tři...co potom ale bude se zbytkem? Skutečně se budou jen dívat...nebo…?! Vytřeštila jsem oči. Večeře..jen hostina pro hladové krvežíznivé krky a nováčky.
„Jsi chytrá dívka.“ Amdar byl přímo přede mnou. Se zájmem si mě prohlížel a pohladil mě po tváři. Cukla jsem pod jeho ledovou dlaní. Zasmál se. „Tak mladá a už tak...chytrá. Pojď.“ Nabídl mi ruku a já přijala. Už jsem zase nedokázala myslet na nic jiného než na to, že si mě vybral. Budu upírkou! Konečně! U oltáře stál ještě nějaký nevýrazný mladík, tak patnáct mu mohlo být. Upír ho však odmítl se zamračenou tváří.
„Příliš mladý Lichu..“ Sledoval jak jeho služebník surově mladíka shodil a začal procházet davem. Martina, která stála u oltáře nejblíže, se již netvářila příliš spokojeně. Hrdost a hlavně strach jí koukaly z očí.
Z dálky se ozvalo vytí, po kterém všichni upíři nastražili uši a dívaly se z oken do krajiny. Amdar zasyčel a prudce se otočil k otevřeným dvoukřídlovým dveřím kostela. Ukázal na ně.
„Zavřete dveře!“ poručil. V mžiku u nich stály dva upíři a jakoby to bylo pírko, je zavřely. Zaklaply závoru a stouply si k nim, jako stráž. Usmívaly se na lidi před sebou, natěšení na to co přijde. „Na svá místa!“ rozkázal znovu. Zbytek upírů, seskočil z balkónů a měkce přistály na krajích davu. Pomalými kroky je nutily se shluknout blíž k sobě. V lidech rostl strach a panika, která se jim odrážela jak v očích tak ve tváři. Amdar kývl na Licha, který si vzal Martinu k oltáři a položil jí na ní. Něco jí přitom říkal ale já měla uši i oči pro Amrada, jehož hlas mě naprosto uchvátil. Pohladil mě znovu po tváři a já znovu ucukla ledově příjemnému dotyku jeho bělostné dlaně.
„Chceš se stát mou nesmrtelnou nevěstou?“ po tváři se mi smrskával a zase rozšiřoval blažený úsměv. Tohle se mi jenom zdá! Musí! Nic nádhernějšího ani lepšího mě nemohlo potkat! Jistě! Samozřejmě, že ano! Než jsem však stačila něco říct, znovu se ozval ten zvuk. Upíři zasyčeli a hrbily se v obrané pozici. Lidé začali být ještě více vyděšení, patří to k rituálu? Někteří dokonce vystrašeně vykřikovaly. Amdar se tvářil, že ví na co myslím ale jeho hlas, zastřel zvuk tříštícího se skla. Ochranářsky mě zabalil do svého pláště, aby střepy nezničily mé zatím křehké tělo. Z okna, přímo vedle nás, vyskočila tlustá dívka s rudými vlasy. Přímo na oltář. Lich bezvládnou Martinu rychle stáhl zpět, jinak by její zavalitá postava mohla Martinu rozšlapat. Dívka se narovnala a rozhlédla se po všech překvapených syčících upírech.
„Víte co příjde upíři?“ zeptala se s potěšeným úsměvem. Další slovo hláskovala s neskrývanou radostí. „PŘE-KVÁ-PKO!!“ v tu chvíli ze všech oken začali vyskakovat muži do půl svalnatého těla nazí. Sledovala jsem zpod černého pláště, jak se pustily do upírů a trhaly je na kusy. Lidé prchaly ke dveřím, kde stály další nesmrtelní. Místo toho aby je pustily se na ně vrhly. Vlkodlaci se drali davy vyděšených křičících lidí, které né příliž jemně odhazovali z cesty. Jejich jediným cílem byli chladní tvorové syčící všude kolem. Upíři byli ve značné přesile. Hrstka vlkodlaků, však nebojácně pokračoval v tažení. Mnohokrát jsem musela odvrátit tvář, když se jeden veliký vlkodlak proměnil při výskoku ve velikánského psa, popadl bezbranného krásného upíra do tlamy a mlátil s ním o kamenné zdi kaple. Tlumené nepřátelské syčení vycházející z Amdarovo hrudě, mě donutilo se na něj podívat. Hledala jsem v jeho krásné bledé tváři útěchu a v náruči pocit bezpečí. Jenže jeho oči zrcadlili pouze strašnou nenávist a zlost. Zachvěla jsem se. Skutečně jsem začala cítit strach...