Kamarád z podzemí 1

Kamarád z podzemí

Setkání:

1.
Oprášil jsem se a zkontroloval svůj nepříliš funkční meč. Byla to jen napodobenina, ale když spadnete do podzemí ve kterém jste docela sami, uvítáte jakýkoliv ostrý kus železa.
Po tom, co jsem se poněkud odpojil ze své cestující skupiny jsem se propadl do podivné chodby, která rozhodně nemohla být dílem přírody. Možná nějaká bývalá důlní šachta, či co.
Mohl jsem jen čekat, než si mě někdo všimne a vytáhne mě , ale za prvé se mi nechtělo čekat, protože to by mohlo trvat hodně dlouho a zároveň jsem byl prosycen zvědavostí.
Vytáhl jsem z batohu pozlacený a docela viditelný kamínek – hřeb mé sbírky – a položil ho na zem. Abych, kdyby něco, našel cestu zpět. Zhluboka jsem se nadechl a vyrazil po chodbě plné zatáček a na každé křižovatce položil jeden ze svých velice dobře viditelných kamínků. Bylo mi jich líto….ale co jsem měl dělat?

* * *

Překvapení, co následovalo za jedním z nespočet rohů bylo opravdu nepříjemné. Jestli pád do podzemní chodby bylo silné bodnutí u srdce, tohle byl málem srdeční infarkt. Slizová hmota s očima nepravidelně rozsetýma po neforemním těle. A plazilo se to… Nejprve jsem na to jen tupě zíral, v druhé vteřině jsem otevřel ústa a od třetí začal nezadržitelně řvát. Můj „meč“ byl v téhle chvíli nanic, neboť jsem nebyl schopen pohybu. A když to bylo na dosah mé nohy ozvalo se: „Sipe, k noze!“Přestal jsem křičet a s úžasem sledoval, že ta potvora se pomalu vrací. Moje úleva trvala jen chvíli, jelikož v další vteřině se zpoza rohu vynořilo další individum….Vypadal jako nějaký skřítek;dosahoval mi sotva po hruď a velké špičaté uši mu trčely do stran, takže jeho hlava připomínala zkreslené T. Jeho nahatá kůže (až na bederní roušku)měla světle zelenou barvu. Moje hlasivky opět začaly pracovat, stejně tak jako jeho. Když nám vypověděly službu, byl skřítek první, kdo se osmělil. „Kdo jsi?“zeptal se.
„To bych se měl zeptat spíše já tebe,“opáčil jsem po minutě ticha roztřeseným hlasem. Má rozhodně větší odvahu, pomyslel jsem si když už celkem klidně odpověděl: „Jmenuji se Fňuk…“
„Já jsem Nebix,“zamumlal jsem. „Ty nejsi člověk viď?“
„A ty nejsi goblin, ne?“

2.
„Takže ty jsi goblin,“odvodil jsem jeho poznámku. „A co je tohle?“ukázal jsem na sliz, jehož sedmdesát očí mě nepřátelsky pozorovalo.
„To je Sip,“poplácal ho po hlavě (kdyby nějakou hlavu měl).
„A to je jako co?“
„Inteligentní sliz. Hlídá. Taky čistí chodby od zdechlin a špíny.“
„Aha. Ale Fňuku, vraťme se k mému problému,“zarazil jsem jeho přednášku a rozpačitě jsem se usmál. „Nevíš kudy se dostanu ven?“
„Mno, možná bychom to zvládli, ale já musím jít do práce. Jestli se odvážíš jít se mnou…“uchechtl se a podrbal se na špičatém nose.
„Ne díky,“zamumlal jsem. Potkat další slizové stvůry se mi fakt nechtělo. „Počkám tady na tebe.“
„Jasan. Jsem zpátky tak za hodinu,“přikývl a zmizel i s tou svou stvůrou.
Rozhlédl jsem se a jen tak mimoděk zkontroloval všecky ty zlaté kamínky co označovaly cestu zpátky. Nebyly tam. A ještě jsem tam slyšel takové nepatrné chrochtání….
Rozběhl jsem se za Fňukem a naštěstí ho dohnal. Dokonce i tu jeho příšeru jsem rád viděl.
„Tak jsem si řekl že půjdu s tebou,“zachrčel jsem udýchaně.
Před námi se objevily kamenné dveře. Před nimi stálo něco velké, chlupaté…
„Hlavně klid,“zašeptal Fňuk a zpomalil. „To je troll a jeho mozková kapacita je docela malá. Hloupější je snad jen ogr. Neboj, buď zticha a já to zařídím.
3.
Přistoupili jsme a troll nám zastoupil cestu. To se dalo čekat.
„Goblin Fňuk, IS Sip,“zahlásil Fňuk a postavil se do pozoru.
Troll pohlédl svým malým očkem nejprve na Fňuka, potom na Sipa až jeho pohled zastavil na mé tváři. Potom celý postup zopakoval.
„Vždyť jste tři,“zahřímal nepříliš jistě.
„Nikoliv, pane strážný. Jsme dva. Já a goblin Fňuk a IS Sip,“namítl Fňuk. Pochopil jsem. Snaží se tomu blbcovi zamotat hlavu. Zatím se mu to dařilo. Nejprve si protřel oči a potom začal nejistě počítat: „Jeden(ukázal na Fňuka),(ukázal na mě)potom je šest, ne tři, ksakru…“bručel.
„Pak jsou čtyři,“ radil jsem mu špatně a naschvál. Pohlédl na mě těma svýma tupýma očima a já jen těžce zadržoval smích.
„Čtyři,“opakoval naivně po mě.
„A dva,“usmál jsem se když jeho masivní prsty ukázaly na Sipa.
„Dva,“kývl.
„No vidíš, dva. Osm minus šest plus čtyři dělen tři je dva,“usmál jsem se ďábelsky. „Odešli dva, přišli dva. Jasné?“
Trollův mozek zkolaboval. Zřejmě se převařil. Pustil nás dovnitř a počítal si nechápavě na prstech. Když za námi zavřel, neubránil jsem se smíchu. Ten okamžitě zmlkl, když jsem uviděl to před sebou….

4.
To, co jsem viděl, bylo naprosto šílené. Pobíhaly tu červené postavičky(které Fňuk představil jako impy – představoval jsem si je jako krvelačné stvůry, ale tihle byli celkem roztomilí),kontrolujíc podivné stroje, ze kterých unikala pára a naplňovala vzduch smradem. Běhalo tudy (nebo se spíše vláčilo) spousta neforemních skřetů, tahajíc různé věci. K jednomu ze strojů byl přivázán troll, točící se dokola; tím onen přístroj rozpohybovával. Sál měl mnoho východů, hlídajících gobliny – žoldáky a trolly. Občas se tu mihl i inteligentní sliz.
„Panebože, tam nejdu,“vysoukal jsem ze sebe. Pot se ze mne jen lil.
„Ty chceš jít zpátky? Ten troll by ti rozmydlil hlavu na maděru,“usmál se vražedně Fňuk. „Pojď, půjdeme k Isomerovi. Ten nám pomůže – starý známý….“
Propluli jsme davem, až jsme se dostali k jakési budce s nápisem INFORMACE. Seděl zde scvrklý skřet. Vyděšeně na nás pohlédl. Tedy, spíše na mne.
„Sakra, to není Isomer,“zasyčel Fňuk. Pozdě. Scvrklenec zmáčkl čudlík na stole. Ozvala se poplašná siréna.