Kamarád z podzemí 3

Cesta na povrch

1.
Do místnosti vtrhli lidé. Nekecám. Dva, tři, pět, osm. Osm dobrodruhů. Výbuchy znovu nastaly, už ne ale tak silně. Nevím proč, ale umírajících impů mě bylo líto. Ale pak….pak jeden z chlapů popadl Fňuka za obrovské ucho…

2.
Rozvařená brambora si počínala velice dobře…. Jeden z dobrodruhů se složil pod její pěstí a upustil meč, kterého se skřet zmocnil…a začala jatka…
Tedy do té doby, než skřet přišel o svou neforemní hlavu.
Nevěděl jsem co dělám. Šíp z mé kuše zasáhl vojáka do hrudi – ten pustil zmítajícího se impa a se zachroptěním padl k zemi.
Polkl jsem. Zabil jsem člověka! Já! Jen tak - tak jsem se nepozvracel.
Fňuk něco zahulákal na přeživší impy a všichni vyrazili jednou z chodeb pryč. Já s nimi. Včas. Síň se za námi s rachocením zbortila. Viděl jsem, jak do očí impům i Fňukovi vyhrkly slzy.

3.
Zatímco se impové přehrabovali v sutinách, goblin se se mnou rozloučil.
„Doprovodil bych tě,“řekl. „Ale musím dostat tady ty impy domů.Svědci jsou mrtví, stejně tak jako lidští vetřelci. Přijdou další. Lidé o nás vědí. Je jen otázkou času, než nás zničí…“
Smutně jsem se usmál. „Nebuď pesimista…nikomu o vás neřeknu. Nikomu. Byls ten největší kámoš. I když seš goblin. Rasa co lidé nenávidí. Nezapomenu. Sbohem.“

4.
Mapa rozvařené brambory byla skvělá. Cestou jsem narazil na tři trolly. Stačila ale jen složitější fráze, a jejich mozky zkolabovaly. Vybral jsem si nejméně chráněný východ. Osmnáct trollů a třicet gobliních žoldáků. Několik skřetů. A spousta pastí.
Přežil jsem a nasál – po dlouhé době – do nosních dírek čerstvý vzduch. V dáli bylo město s praporem, co jsem poznával.
Konečně doma!!!

5.
Nemohl jsem to vydržet a vše popsal do deníku. Spálil jsem ho. Nepomohlo. Strach mě stále sžíral zevnitř. Mé obavy se po několika letech naplnily. Ze sousedního města vyrazila SVATÁ ARMÁDA vedená paladinem. Stál jsem v jásajícím davu a se slzami v očích armádu pozoroval. Snažil jsem se na to nemyslet, ale moc dobře jsem věděl, kam jedou…….

KONEC