Ohnivá krev (II)

Nic takového se však nestalo. Naprosto mě šokovalo to co se dělo dál. Nikdy by mě to nenapadlo ani v nejdivočejších snech a to, že já mám skutečně bujnou fantazii. Ten upír Vladimír mě zvedl ze země a vedl nahoru. Nemusím ani říkat jak strašně se mu udělalo zle. Málem jsem zakopla o něčí hlavu. Nedokázala jsem poznat čí, protože už neměla obličej. Chytila jsem se za břicho a začala se dávit. Vladimír se pobaveně zasmál, zastoupil mi cestu abych zbytek neviděla a vyšli jsme ven. Nemusela jsem to vidět vážně ne. Stačil ten vlezlý hnusný pach. Venku jsem se odtáhla od chladného těla po svém boku, překlonila se a vděčně lapala po dechu. Krásně čerstvý vzduch mi plnil plíce. Bylo mi už trochu lépe. V mých vzpomínkách mě však stále děsila ta hlava ostatní věci co jsem ještě stačila shlédnout. Bledý společník mě vůbec nevnímal. Rozhlížel se kolem. Jako kdyby nikdy nebyl venku z té kobky. Cvrknutím do přední části pevného klobouku z tmavé rudé látky, získal lepší rozhled pro své stejně zbarvené oči. Jasně zářící v všeobjímající tmě kolem.
„Vypadá to tu pořád stejně.“ Zasmál se pobaveně temným hlasem. „Jen pár nepatrných dost příšerných změn v oblékání.“ Prohlédl si mě. No jo, já nenosím šaty ani sukně, takže se né každému líbím. „To přišlo do mody chodit jako dřevorubec?“
„Hele dej si na dalších pár let dvacet a mě nech být!“ zamračila jsem se a založila paže na bujné hrudi. „To mi tak scházelo, upír milující módu.“ Zlomyslně se ušklíbl.
„Ty jsi skutečně velmi zvláštní.“
„Díky…zvláštní je jen jiný výraz pro slovo divná.“ Vážně mě začínal dopalovat. Podle míry mého rostoucího vzteku jsem si uvědomila, že je mi vlastně už hodně dobře a cítím se silněji. Najednou jsem si něco uvědomila. „Jak jsi to myslel?“
„Co?“
„No..to, že se tě nezbavím?“ vysvětlila jsem svou myšlenku a přistoupila k němu. Byl vyšší jen o tak deset cm, takže nic moc na muže. „Jsi volný, tak si běž kam chceš.“
„Ooo..to by bylo věru úžasné..“ ušklíbl se. „Jenom kdyby tu nebyla nepříjemná část mé osobnosti a to přehnaný smysl pro čest.“ Znechuceně se zašklebil. „Nebít tvojí ohnivé krve, asi bych se dnes nevzpamatoval.“
„Je prima vědět, že mám na svědomí úmrtí několika stovek lidí, co budeš v budoucnu chtít posvačit.“ Hlasitě se zasmál a dal dlouhé paže v bok.
„Posvačit..“ opakoval.
„Hele vážně, mě nemusíš nic oplácet, raději mě nech.“
„V žádném případě.“ Zamítl, mající najednou velmi vážnou tvář. Přišel ke mně a velmi zblízka se mi zahleděl do očí. Byl tak blízko, že jsem cítila, jak se mi do tváře opírá chlad, vycházející z jeho kůže. „Ty nemáš představu co jsi svojí krví způsobila.“ Ta věta mě dosti vyděsila. „Za to ti jsem vděčný človíčku. Není nic čím by jsi to mohla splatit.“ Nelíbilo se mi jak jasně se odráží můj obličej v jeho rudých očích i brýlích zároveň. Uhnula jsem pohledem a odešla od něj pár kroků. Přejela jsem si vyděšeně dlaní po tváři, která značila mnohem více zoufalství. To jako, že se mou bude na každém kroku? Nikdy mi nedá pokoj? Bude se mi do všeho plést? Kdo je vlastně tenhle Vladimír? Kolik mu je? A jak moc je mocný? Měla jsem nepříjemný pocit, že právě on bude velmi silným upírem. Možná to nebude úplně špatné ho mít na své straně. Ale rozhodně to znamená převrat v mém dosavadním životě.
Kupodivu, cesta domů byla docela příjemná. Sice mi na velkou většinu otázek neodpověděl ale pokaždé chytil něco k jídlu a co mě víc udivilo, uměl to i opéct. Lidé co se nás pokoušeli přepadnout skonali rychlou smrtí. Vladimír se vůbec nestyděl zabít člověk přímo na místě. Jednomu zlomil vaz, druhému podřízl krk a toho třetího celého vysál. Ani kapku krve na sobě neměl. Ani jedinou. Dokonce i na mě káplo pár kapek od stříkance od druhého nájezdníka a to jsem byla docela daleko. Držela jsem se za hlavu, zavřela oči a hlasitě zpívala nesmyslnou písničku. Nějak jsem si ještě nezvykla na to s jakým klidem, chladem v očích a elegancí v pohybech, tančí a zasazuje přesné smrtící údery. Po dvou dlouhých dnech, kdy jsme povětšinou mlčeli, jsme konečně dorazili do vesnice. Všichni se po nás ohlédli. Nedívali se ale na mě ale na něj. Ten který měl tu smůlu a střetl se s jeho krvelačnýma očima a chladným úšklebkem, zbledl, sklopil zrak a rychle zalezl do chalupy. Ztěžka jsem polkla a šla trochu napřed. Nyní se pohled střetl i na mne. Překvapený a zároveň nenávistný pohled rodin, kterým odvedly dcery, společně se mnou. Jedna korpulentní žena, o dost silnější než já, mi stoupila do cesty a nebezpečně přede mnou mávala sekáčkem od vepřové krve.
„Kde je moje dcera!? Jak to, že se nevrátila taky?!“ z druhé strany přišla jiná a odjinud další. Postupně se kolem mě nahrnulo asi dvanáct lidí. Zamračeně se na mě dívaly a urážlivými slovy mi plnily uši.
„Copak to není jasné?“ vyhublá plavovláska strčila do mého tlustého břicha, jako vidlemi do sena. Musím uznat, že to tím jejím kostnatým prstem i bolelo. „Koukni jak je ohyzdná, nedostali by za nic! Raději jí pustili! Ach proč moje Apolenka není tak ošklivá?“
„Mě tyhle řeči teda neuklidní!“ vložil se do toho veliký sedlák a chytil mě za loket. „Už od malinka jsou s tebou jen samé potíže!“
„Pusťte mě!“ žádala jsem ho a chtěla se vyškubnout ale jeho silné ruce byli zvyklé udržet vzpínajícího se oře, tak nějakou holku od kovadliny udrží lehce. Nemohu ale říct, že bych byla slabá. Z toho věčného mlácení kladivem mám dost páru. „Co to?!“ vykřikl a uskočil ode mě. Myslela jsem, že kvůli mé horké kůži ale bylo to v něčem jiném.