NKK: Ve správnou chvíli na správném místě (I.)

Fajn, ona je nepotřebuje! Vlastně je nikdy nepotřebovala. Celý svůj život bojovala. Nikdy ji nepřijali. V osmnácti letech žila jako outsider bez práva na přátele, práva na lásku. Možná později, říkala si vždycky, ale vlastně to věděla celou dobu. Později? A kdy? Po střední? Po výšce? Po životě? Hloupost! Po životě je už jenom smrt. Jo, pomyslela si ironicky, ta jediná ji s radostí přijme s otevřenou náručí.
Brodila se hustým porostem kapradí a snažila se vyhnout všem nízkým větvím. Utekla. Asi to neměla dělat, ale tentokrát to opravdu přehnali. Za ty roky už si zvykla být terčem posměchu a hloupých poznámek. Chápala, že někteří lidé prostě nikdy nedospějí, ale lidé umějí být velmi krutí. Ne, neplakala, přestože ji pálily oči. Neukazovala slabost, přestože si byla vědoma skutečnosti, že jich má požehnaně. Naučila se nechávat si své emoce pro sebe. Stejně neměla nikoho, komu by se svěřovala.
Přemýšlení běhu zrovna dvakrát nesvědčí. Když spadla, chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že zakopla o trčící kořen jednoho ze stromů a ještě několik okamžiků jí pak zabralo, než si všimla štípání na dlaních a v pravém koleni. Neelegantně zaklela a hřbetem ruky si otřela krev, která jí stékala z kolene dolů po holeni a lýtku už téměř až ke kotníku. Opatrně se postavila a jala se zjišťovat, kde se to vlastně ocitla. Les byl velký, ale většinu času běžela rovně, takže by pro ni jistě nebyl problém najít cestu zpátky. Jen ji trochu překvapilo, že tuhle jeho část nezná. Jako malá si tu často hrávala a myslela si, že už ho prošla skrz naskrz. Očividně se mýlila.
Její pozornost zaujal strom, o jehož kořen se před chvílí tak efektně “přerazila“. Něco takového by si určitě pamatovala. Vlastně to nebyl jeden strom, ale hned tři postavené tak blízko k sobě, že jejich kmeny srostly a vytvořily jakýsi půlkruhový útvar. A přesně tam, jako kouzlem chráněné mezi stromy, uviděla studánku s křišťálově průzračnou vodou.

Už ho to přestávalo bavit. Pravda, byl ještě mladý, ale to nebyl důvod, aby ho přidělovali na ty nejnudnější práce. Hlídání Studny patřilo k úkolům, které se dávaly za trest při nějakém přestupku nebo teenagerům, když byli moc otravní. On nepatřil ani k jedné skupině, jenom se ocitl ve špatný čas na špatném místě.
Seděl na Posvátném stromě přímo nad Studnou a naprosto bez zájmu vyřezával sotva patnáct centimetrů vysokou figurku vojáka, s párem velkých křídel. Ostatně podobné měl i on sám. Tedy ne právě teď, ale stačilo jen pomyslet. Puntičkářsky dokončil posledních pár detailů a zasunul dýku, kterou k vyřezávání použil, zpátky do pouzdra připevněného k vysoké kožené botě. Nesouhlasně mlaskl a zadíval se někam pod sebe.
Přitom byla tahle práce tak nesmyslná. Všichni se mohli nesčetněkrát přesvědčit, že obyčejný člověk by si jí nikdy nevšimnul. Snad jen, kdyby o ni doslova zakopl, ale to bylo nepravděpodobné, dokonce velmi nepravděpodobné. A právě to se odehrálo přímo před jeho očima…

Překvapovalo ji, že i ji může ještě potkat něco jako je štěstí. Opatrně si klekla na zdravé koleno a omyla si drobné odřeniny na rukou. Pak z kapsy kalhot vytáhla kapesník, který vždycky nosila někde po ruce, protože občas trpívala krvácením z nosu. Namočila jeho cíp do studené vody a pečlivě si vyčistila rozbité koleno. Chvíli bude zase mít ošklivě vypadající tmavý strup, ale koho to vlastně zajímá, když ji ne? Kluci se za ní stejně nikdy neotáčeli.
Naposledy si přejela kapesníkem po koleni, které už přestalo krvácet, zabalila mokrou část dovnitř, aby si nenamočila oblečení a schovala ho zpátky do kapsy. Nejistě se postavila a dokonale uklidněná se chystala vydat na zpáteční cestu, když zahlédla pohyb úplně na kraji zorného pole. Trhla hlavou a chvíli nevěřila vlastním očím. Na rameno se jí lehounce sneslo jediné bílé pírko. Přestala cítit pevnou půdu pod nohama. Vypískla. Nechápala, jak se dostala nad koruny stromů, ale najednou tam visela ve vzduchu a centimetr po centimetru se dostávala pořád výš a výš. V první chvíli byla v šoku, ale ten pocit ji uklidňoval. Všechno najednou ztrácelo na důležitosti. Byla tu jen ona a nekonečné nebe. Nezpozorovala okamžik, kdy ji to začala ovládat. Najednou prostě letěla vpřed. Přímo domů…

Mohl zasáhnout, ale neudělal to. Prostě ji pozoroval, jak si čistí rány vodou, která se v podstatě dala označit za posvátnou. Ta holka se mu docela zamlouvala. Světlá pleť, něco přes metr šedesát, dlouhé skořicové vlasy se jí trochu vlnily hlavně u konečků, které sahaly až k pasu. Na sobě měla vzhledem k letnímu počasí jen riflové šortky a černý top na ramínka. Prostě taková normální holka jakých běhají všude stovky, ale něco na ní bylo špatně. Ve tváři měla kamenný výraz, koutky úst směřovaly dolů, jako by se téměř nikdy neusmívala, ale i na tu dálku rozpoznal, že nejzvláštnější byly oči. Nedokázal z takové dálky přesně určit, co ho na nich upoutalo, prostě se jen nechal vést instinktem.
Sledoval, jak se šokované dívce zhmotnily na zádech křídla. Vlastně nebyly nepodobné těm jeho, jen bílé, mnohem křehčí a užší. Jeho samotného vývoj událostí trochu překvapil, na křídla byl však zvyklý a nenechal se jen tak vyvést z míry tím, že ta dívka neměla ještě před okamžikem o jeho světě ani potuchy. Byl si vědom toho, že podle pravidel by měl poslední události okamžitě běžet nahlásit, ale rozhodl se, že sledovat tu dívku bude mnohem bezpečnější. Pomalu se stmívalo, ale stále existovala možnost, že by ji někdo mohl zahlédnout, a pak by byl on zodpovědný za napravení škod.
Stačilo jen pomyslet a na zádech se mu zhmotnil vlastní pár křídel. Zlehka se odrazil od větve, na níž ještě před chvíli seděl a vydal se za ní. Byla už docela daleko. Vznesl se ještě o několik desítek metrů výš, než letěla ona, a začal ji pronásledovat. I na tu dálku pozoroval, jak neohrabaně působí. Jako malé děti, když v pěti letech nastoupily ke své první lekci létání. Přistihl se, že se škodolibě usmívá.
Vůbec nezpozorovala, když ji zahalil kouzlem. Podle všech předpokladů by teď měla přímo odpuzovat nežádoucí pohledy. Pokud ovšem do někoho nevrazí, pomyslel si s povzdechem, a to u ní není nijak nepravděpodobné.

Letěla. Ne. Hloupost. Lidé přece nelétají. Asi se při tom pádu praštila do hlavy a teď má halucinace. Ano, tak to určitě bude. Za sebou slyšela šustění křídel, lehký vítr se jí opíral do tváře a vpředu kousek vpravo právě zacházel zářivý sluneční kotouč barvící nebe do růžova a oranžova. Tuhle halucinaci si hodlala náležitě vychutnat!
Krajina pod ní spokojeně ubíhala, dokud si nevšimla, že už se dostala až téměř k městu. Rozhodla se, že je asi pravá chvíle na přistání. Teď ten nejdůležitější problém. Jak dolů?

Pronásledoval ji nějakých pět minut až za kraj lesa, kde se na nezvykle velkých plochách rozkládaly louky. Teď v létě zde vyrůstalo plno pestrobarevného kvítí a okolní vzduch sladce voněl.
S těžce zadržovaným smíchem pozoroval, jak dívka spíše spadla, než přistála, ve vysoké trávě, opatrně se postavila na nohy a s bolestivým výrazem si dlaněmi třela hýždě, které jí posloužily jako přistávací plocha. Naštěstí nevypadala, že má něco zlomené. Zranění ji na chvíli zaměstnalo, přesto si však dával dobrý pozor, aby si ho nevšimla, když přistál a schoval se ve větvích nejbližších stromů.

Na představu bylo to přistání pěkně bolestivé, a kdyby to někdo viděl, tak určitě i potupné. Dopadla přímo na své ctěné pozadí a stěží se postavila zpátky na nohy. Ohlédla se po křídlech. Samozřejmě. Byly pryč, přesně jak předpokládala. Halucinace skončila. Oprášila si oblečení a rozhodla se vydat domů. Bydlela jen pár set metrů daleko na kraji města v prostorném bytě. Zrovna se začala brodit trávou ke stezce vedoucí z kopce směrem k městu, když si ho všimla. Běžel od nejbližších domů směrem k ní. Znala ho. Jmenoval se Michal a už téměř dvanáct let chodili do stejné třídy. Prvně na základce, pak na střední. Měla pocit, že ho zná už celou věčnost a roky do něho byla dokonce zamilovaná. Při vzpomínce na tuhle epizodu se dneska dokázala už jenom smutně pousmát. Ovšem. Vysoký inteligentní blonďák s modrýma očima, prostě sen každé holky. Byla tehdy tak naivní. A pak si našel přítelkyni a jí se konečně podařilo z té hloupé lásky dostat. Od té doby jí přišlo docela vtipné, že dokázala být tak šíleně zamilovaná. Pravá láska prostě neexistuje. Alespoň pro ni ne.
Přiběhl až k ní, zadýchaně se předklonil a gestem ruky naznačil, že žádá o pár minut na uklidnění. Založila si nepřístupně ruce na prsou a čekala, co jí hodlá říct. Jako jeden z mála lidí jí vědomě nikdy nic špatného neudělal, takže neměla důvod ho podezřívat. Počkala, až se uklidní.
„Kit,“ vyrazil ze sebe hned, jak dokázal mluvit, „hledal jsem tě snad všude. Hele, je mi líto, co zas provedli a i když vím, že teď už toho moc nenapravím, moc se za ně omlouvám.“
„V pohodě Michale,“ odvětila Kit, „zrovna ty, za to vůbec nemůžeš. Jsem na tyhle jejich blbosti zvyklá. Trochu mě to vyvedlo z míry, ale vlastně to byla prkotina.“ Položila mu ruku na rameno, aby dodala svým slovům váhu. „Díky, že ses o mě tak staral,“ usmála se na něho, „ ale teď už bych měla jít domů. Zatím se měj.“
Nechala ho tam stát a rozběhla se z kopce. Běžela až téměř k domovním dveřím. Alespoň někdo na ni byl milý. No, při dnešku mohla být možná i tohle halucinace. Kdo ví?
Vyběhla schody, odemkla si objemným svazkem klíčů, vklouzla dovnitř a zase za sebou zamkla. Žila v prostorném podkrovním bytě jednopatrového domu. Celkem tvořily dům tři patra a v každém byl jen jeden byt. Dole v přízemí bydlel sympatický postarší pán a první patro bylo zatím prázdné. Mohla bydlet tam, ale vybrala si radši podkroví. Mělo hned několik výhod, které patro pod ním rozhodně neposkytovalo. Dům byl sice nádherně rekonstruovaný, ale původní stavba byla starší. Při pohledu zvenčí se dalo rozpoznat jenom část kouzla, které nabízela.
Na střeše byly umístěny tři malé věžičky, jedna o trochu vyšší než ty ostatní. V bytě byly celkem tři místnosti a koupelna. Vstupními dveřmi se vcházelo do krátké a široké vstupní haly, kterou Kit ráda nazývala předsíň. Vyřezávané dřevěné dveře vpravo vedly do její ložnice a druhé přímo před ní patřily prostorné koupelně. Vlevo se nacházel jen průchod vedoucí do obývacího pokoje spojeného s kuchyní. Dveře vysadila hned, jak se sem nastěhovala, protože jí pořád někde zavázely. Teď ležely někde ve sklepě. Právě v tomto pokoji objevila něco, co ji nakonec donutilo k volbě podkrovního bytu. Přímo vprostřed místnosti se místo stropu klenula kopule z tvrzeného skla, kterým se dala nádherně pozorovat obloha. A přestože věděla, že po každém větším dešti bude muset sklo čistit a v zimě z něj odstraňovat sníh, aby nepopraskalo, okamžitě se do něj zamilovala. Přímo pod něj umístila pohodlné křeslo a za jasných nocí odsud pozorovala oblohu.
Kromě kopule měla ještě přístup na úzkou terasu na střeše přes nejvyšší z věžiček, kam vedly točité schody přímo z její ložnice. Tenhle byt pro ni byl prostě jako splněný sen, jediné místo, kde se od smrti rodičů skutečně cítila doma.
Rychle skopla boty a běžela se podívat, jestli je kopule dost čistá na pozorování. Obloha dnes vypadala slibně, slunečné počasí a naprosto bez mráčku. Hvězdy budou nádherné. Vběhla do pokoje rozhodnutá rozvalit se do svého milovaného křesla. Ovšem, pokud vám to není známo, ono je docela složité, posadit se do křesla, které už je obsazené…