Kejklíř

Počasí bylo takové, že snad ani nestálo za řeč. Léto bylo pryč a podzim ještě nedorazil. Na obloze se netřpytily hvězdy a nezářil měsíc. Den se chýlil ke konci a podmáčenou cestou si svou cestu razil povoz až se přiblížil k městské bráně. No brána, to by bylo silné slovo. Skutečnost lépe vystihne výraz „průchod v dřevěné palisádě“. Z přístřešku líně vyšel strážník, vybral mýto od řidiče vozu a jen letmo nahlédl dovnitř na několik více či méně ztracených existencí. Předpokládal, že jsou to ztracené existence. Jiný typ lidí do Brodova obyčejně nepřijížděl.
Když povoz zastavil, vypustil svůj obsah. Začala se z něj trousit skupinka postav. Nejméně zajímavou z nich byl chlap v pytlovitém oblečení, které vypadalo, že je minimálně o velikost větší než jeho vlastní tělesná schránka. Už dávno nebyl mladý, ale stáří ho také ještě nedostihlo. Na první pohled. Říká se, že člověku je tolik na kolik se cítí. Na kolik se tento pán cítil, se dalo jen hádat, ale člověk to nebyl. Vydal se kulhavým krokem k nejbližší hospodě a záda se mu prohýbala pod objemnou krosnou.
Průčelí hospody U Lidožrouta zdobila ohromná lebka při jejímž spatření byl člověk rád, že se jedná již pouze o lebku. Až na hrdiny samozřejmě, ti litovali, že je někdo předběhnul. Uvnitř již žádné děsivé fosilie nebyli, jen pár fosilií které se ještě nepřestaly hýbat a které do sebe lily pivo a hrály karty. Hostinský zamžoural skrze všudypřítomný kouř a v hlavě se mu vylíhla myšlenka, že by mohl zavést nekuřáckou sekci, myšlenka nasála zdejší atmosféru, zakuckala se a zašla. U stolu spatřil obrysy několika nových postav. Vydal se k nim, z hlubin kapsy vytáhl zápisník a z nad ucha špaček tužky. Ne, že by uměl psát, ale zakládal si na svém image. „Co to bude, pánové?“ „Čtyrykrát pivo a něco k zakousnutí.“ Ozvalo se. Hostinský předstíral, že si to píše. Už se vydával k baru, když v tu uslyšel zakuckání od vedlejšího stolu. Seděl tam osamocený chlápek pytlovitého vzhledu. Hostinský jen tak někoho nepřehlédl, ale tohle individuum bylo opravdu nezajímavé. „Co si pán ráčí dát?“ „Pivo a noc ve stáji.“
Noc se pomalu rozptýlila v den, kohouti začali kokrhat. Kraj se pomalu probíral k životu.. Nebo k něčemu takovému. Sluneční paprsky dopadly na tvář mladému děvčeti. Bylo to úplně obyčejné mladé děvče, nekolovala ji v žilách královská krev ani neměla tajuplné magické schopnosti a když se naštvala, tak se nikomu nespustila krev z nosu. Nebylo to děvče toho typu, co ráno nadšeně vyskočí z postele a vyřítí se za dobrodružstvím. Ne, Anča akorát nadšeně spala. Spaní bylo jedním z jejich největších koníčků. Její slast neměla mít dlouhého trvání, o to se postarali výše zmínění kohouti a denní povinnosti ve formě několika vřískajících mladších sourozenců a drobných práciček v domácnosti. Ale dnešek měl příslib zajímavosti, rodina se chystala na trh do města.
O několik mil dále se na seně probudila pytlovitá postava. Přesněji řečeno, normální postava by se probudila, ale on nespal. Už dlouho toho nebyl schopen, ale aspoň relaxoval. Přemýšlel, vzpomínal a naslouchal co se děje kolem. Být to někde v zajímavém kraji, kde to žije, je možné že by náhodou vyslechl rozhovor různých spiklenců či byl svědkem nějakého zločinu.. Ale tady ne, tady akorát opakovaně zjišťoval, že místní dobytek má výrazné zažívací obtíže. Vstal a se zapraskáním v kostech se protáhnul. Na denním světle jste si mohli všimnout, že má bytelné boty a dlouhé tlusté kožené rukavice jdoucí až k loktům. Vcelku působil neohrabaným dojmem a při chůzi mírně kulhal. Došoural se do hostince a pokynul na hostinského. Ten se zprvu mírně vyděsil, když zahlédl tu pobledlou tvář, ale nakonec si řekl, že vypadá spíše churavě než nelidsky.
„Pán si bude přát?“ zeptal se.
„Najde se tu práce.“ Jeho hlas byl chraplavý a měl zvláštní zabarvení, hned bylo jasné, že není zdejší. Otázku spíš unaveně konstatoval než zvědavě položil. Rozhodně byste ho nechtěli slyšet v noci v temné uličce. Asi přivandroval odněkud zdaleka, pomyslel si hostinský.
„No práce se určitě dycky nějaká najde.. A co vy ste zač?“
„Chch.. Chmm.. “ ozvalo se. Bylo to něco mezi zakašláním a pochechtnutím.“ Koho vidíte?“ A než hostinský stačil zareagovat: „Mizernej přivandrovalec..“ a vypotácel se ze dveří .
V městečku zatím začal běžný denní ruch, trhovci pokřikovali nabídky a ceny, strážníci křižovali ulice, psi očurávali patníky, zloději kradli.. Ozubená kolečka městského soukolí běhala, tak jak měla, pomyslel si pyšně zeman vyhlížeje z okna svého hradu. Tak své sídlo nazýval on, ve skutečnosti to byla taková větší vila, ale zase popravdě řečeno měla všechny zápory hradu – nešla vytopit, drolila se a zatékalo do ní. Spokojeně zamlaskal a přejel si mohutnou rukou po své nablýskané dokonale holé hlavě, kterou zdobilo několik solidních jizev. Vše má pevně v rukou, těm vikomtům ještě ukáže! Prý nekompetentní! Taková drzost! Člověk si dopřeje dvě tři válečné výpravy na ty zlotřilce v okolí a hned je nekompetentní! Prý smířlivá politika a budování přátelských vztahů se sousedy! Však jim ještě ukáže, kdo je nekompetentní! A to tak zblízka a důkladně, že se jim to líbit nebude! Až jim to přátelsky vysvětlí, nebudou kompetentní se sami najíst. Spokojeně se pří té představě usmál a vydal se něco zakousnout. Byl zvědavý, jak si povede nový kuchař. Ten minulý byl příliš kreativní. Opravdu to nebyl dobrý nápad zaměstnat kuchaře z Artary, evidentně to tam upadá, příliš mnoho té gibonizace nebo jak se to řekně.. Prostě, když vám někdo ráno, když potřebujete snídani pro šampióny, abyste celý den měli energii řvát a řídit celé to mraveniště, naservíruje kojeneckou stravu ve které plave obilí.. To prostě nejde řešit jinak než být kreativní s bičem.