Nováček 10

10. kapitola: Zase trčím v Nebi a mám příšernou kocovinu...

,,Lá la lá lá lalala...." pobrukovala jsem si a snažila se tím alespoň trochu přeřvat bolest hlavy. Kdybych nebyla mrtvá, vsadila bych boty na to, že mám kocovinu.

,,Pomaleji, takže jsi mě našel ležet na chodbě, ano?" ozvala jsem se.

,,Přesně. Mumlala jsi něco v tom smyslu, že Gaba nenávidíš a že chceš někoho líbat...." říkal mi ten hezký tmavovlásek, kterého jsem poznala ve Zvláštní třídě.

,,Jak se vůbec jmenuješ?" zeptala jsem se.

,,....." ticho na pěšinou.

,,Já jsem Moira... teda Paolin... kruci, mám v tom zmatek! Je normální, že si pamatuju svůj předchozí život?" zeptala jsem se. Tmavovlásek pokrčil rameny na znamení, jak to má vědět.

,,Ten, kdo asi zemře dvakrát brzy po sobě, to tak má... asi, nevím v tomto se nevyznám...." odvětil tmavovlásek. Chtěla jsem něco říct, ale prudce jsem pohla hlavou a do mozku se mi zaryly jehličky bolesti. Celkem smutně jsem si povzdechla.

,,Víš, že jsem neskutečná kráva? Já... bych se chtěla omluvit." zašeptala jsem.

,,Cože?" zamumlal tmavovlasý a koukl se na mě spíše podezřívavě než překvapeně.

,,Já... jsem strašně sobecká a ... jsem jaká jsem a nelíbí se mi to." řekla jsem a zimořivě se zachvěla. Byla jsem ve Zvláštní třídě a seděla jsem tak zahrabaná do polštářů, že mi z té kupy trčela jen hlava. Znovu jsem se zachvěla a neměla jsem daleko ke slzám. Co to se mnou sakra je?!!!

,,To je normální.. každý to tak prožívá, oheň očistce se na tobě asi podepsal silněji než měl... přejde to." odvětil nejistě tmavovlásek. Zřejmě vůbec nevěděl, o čem mluvím. Já vlastně taky nechápala, co to plácám.

,,Já... já si nic nepamatuju..." hlesla jsem překvapeně. ,,Jak jsem se do Nebe vůbec dostala? Nepamatuji si na místnost, ve které jsem byla minule..." dodala jsem.

,,Jmenuji se Gabriel." řekl tmavovlasý a začal povídat o tom, že už je na osmdesáté kategorii. Měla jsem neodbytný pocit, že chce odvést téma od mé smrti a Očistce pryč. Pokrčila jsem rameny a přistoupila na jeho hru. Když o tom mluvit nechce, tak ho nebudu nutit... možná není takový svatoušek, za jakého se zdá a taky má s Očistcem své bohaté zkušenosti....

......

,,Moira se mi líbí více... je to v překladu Osud a mě se líbí takové mocné jméno..." řekla jsem po chvilce. Už asi hodinu jsme v kuse s Gabrielem kecali o ničem a ochraňování lidí ve svém "sektoru" vůbec nevěnovali pozornost. To je zodpovědné, co?

,,Paolin znamená přítelkyně Boha..." hlesl Gabriel a já se k němu zvědavě otočila.

,,Osud nebo přítelkyně Boha? Osud... i Boha svazují pravidla... a těmi pravidly míním osud. Osud je něco nenapsaného, ale přece jen pevně daného... ano, osud, Moira znamená být mocná. A já chci být mocná, protože..." protože pak už nikdy nebudu přehlížená, slabá, bezcenná.. a hlavně nebudu sama... sama....

,,Potom budu mocná a lidé ke mně budou vzhlížet." zvolila jsem to, co si moje povaha nadiktovala. Ano, toto se ke mě hodí. A to, že to není tak úplně pravda, je detail. Pravdu jsem se odnaučila říkat už dávno. Tehdy, když jsem se přiznala, že miluju a on se mi vysmál do obličeje a pak mě takřka znásilnil... ano od té doby je pro mě pravda jen slovo, které u mě nemá váhu, slovo, které se často používá, ale u mě na žebříčku priorit je někde velmi hluboko...

,,Jenom kvůli moci? Ale to by jsi pak měla být v Pekle, tam se zabíjí pro moc." hlesl Gabriel a pak zaraženě zmlkl.

,,V Pekle, ano v Pekle... Tam u Gaba, který by mě týral jak duševně, tak fyzycky, o jeho zvrhlých choutkách nemluvě... Tam v Pekle, kde není nic jako ochota pomáhat nebo starost o jiné, tam.." kruci, to přesně vystihuje mě! Já do toho Pekla v podstatě patřím!!

,,Dobře, zvolme raději jiné téma. Co takhle kdy nebo kde jsi zemřel?" zeptala jsem se.

,,Nepamatuji se. Pamatuji si jen na růži. Černou růži s jedovatými trny... byla na obrázku... v knížce... v obrázkové pohádkové knížce." řekl mírně zasněně Gabriel. Zpozorněla jsem a podívala se opačným směrem, než kde byl Gabriel. Znám jednu knížku, ve které byla pohádka, v níž byla černá růže. Odvar z jediného lístku té růže dával nesmrtelnost, zatímco trny s jedy buď okamžitě zabily nebo zbavily otráveného možnosti milovat.

Ale to není to, co mě rozrušilo. Rozrušilo mě to, že ta pohádková knížka byla, alespoň pro mě velmi důležitá. Četla mi z ní má první chůva, která mi zemřela v osmi letech. Mám na ní málo vzpomínek, ale má dětská mysl si vydedukovaůla, že to byla má víla kmotřička, která mě chránila a jako jediná na světě opradu milovala... Jako větší jsem pochopila, že je to blbost, ale v hloubi duše jsem tomu pořád věřila..

,,Promarněný život." řekla jsem.

,,Cože?" zeptal se nechápavě Gabriel.

,,Ta pohádka... jmenuje se Promarněný život..." hlesla jsem tiše. Nevěřila jsem svému hlasu. Přetékalo ve mě dost emocí, které mě dělaly roztržitou a slabou, téměř bezmocnou. V minulosti jsem tyto emoce zavírala někam hluboko do mě, do šuplíku, který jsem pořádně zamykala a pak jej zapomněla odemnknout. Ignorovala jsem ty pocity a nakonec, když jsem byla straší, jsem je postrádala. Nebo, když už toho bylo opravdu moc, tak jsem je nechala odplouvat na vlnách kapek krve z říznutí, která jsem si způsobovala.

Když jsem je začala postrádat, bylo už pozdě na to se znovu je naučit cítit. Dítě je v brzkém věku velmi vnímavé v okolí a v brzkém věku se určuje jeho budoucí povaha. Dalo by se říct, že od přírody jsem byla rebelka, po rodičích klidná. Asi bych se bývala stala klidnou vychovanou dívkou, kdybych neměla své rodiče. Otce, který se pořád kurvil a matku, která na mě neměla čas a já ani nevěděla, co dělá... asi něco ohledně své kariéry, ale to jsem jen předpokládala. V druhém životě to bylo leší, protože se mí rodiče aspoň milovali... ale byly pracovně vytížení a když byly spolu, věnovali se jen sobě....

Naučila jsem se žít sama, v ulících města za černých nocí... pila,,kouřila, fetovala, jeden velmi krátký čas byla na drogách... a také souložila. Ale to jsem musela být opravdu hodně mimo. Kdybych si tehdy sakra našla nějaký koníček, co já vím, čtení, plavání, běhání, koně nebo alespoň zatracený počítač a nějaké hry na něm... Já se prostě dala na tu takzvanou ,Špatnou cestu,.

Ale o čem to tu sakra přemýšlím... proboha, snad se nelituju a netopím se v sebelítosti!!!! Já nejsem ta slabá! Já přece nejsem ta slaba!! To já, i když jsem zpitá pod obraz, tahám tři zřízené a stejně namol opilé zvracející kamarádky domů! To já se starám o to, aby se dostaly ze záchytky! To já jim kupuju tuny prášku proti bolesti nebo kila drog, které opravdu potřebují!!! To já se kvůli bránění se česti, která neexistuje, vrhám do rvaček, které mám prohrané ještě dřív, než vůbec začnou!! Tak se seber, Moiro! Seber se a neukazuj se před tím Gabrielem jako slabé mládě!! Nejsi, už dávno nejsi malé štěně!!! A už vůbec né nevinné...

,,Nech mě Gabriely, máš na mě špatný vliv!" prskla jsem tak nečekaně, až sebou zamyšlený Gabriel trhl. Pak se pousmál a já v jeho očích zahlédla něco podivného. Ale dříve, než jsem to mohla rozeznat, zmizelo to. Možná se mi to jen zdálo. Vítej zpět, nebojácná Moiro! Už se laskavě nevracej, ty cíťo, která jsi nějakým záhadným způsobem utekla ze na dva západy zamčenýho šuplíku!!!