Dračí mág, díl třetí: Touha po klidu

„Tak se do toho dejte. Ale nejdřív si sundejte z hlav ty kápě,“ řekl. Při tom řevu nevěděl, jestli mu rozumí, ale bylo mu to jedno, protože se stejně chystal znovu použít oheň.
Bytosti své kápě opravdu sundaly. „Jsme elfové. Přicházíme z města nazývaného Ellësmeere. Máme tě přivést.“
„Jasně. A hledáte prsteny. Na to vám nenaletím.“
„Kdybys teď nebyl drak, věřil bys v jejich existenci?“
Pochybnosti v jeho hlavě zesílily. „Pokračujte.“
„Tvá proměna v draka, stejně jako vše čeho jsi coby drak schopen, jsou v tobě zakódovány. My to neudělali, to ty sám.“
„Tak a proč jste mě pronásledovali?“
„Abychom zjistili, jestli jsi tím, koho jsme hledali.“
„Hloupé metody. Běžte pryč,“ zavrčel. Elfové se nehnuli z místa. „Neslyšeli jste?“ zeptal se jich.
„Slyšeli. Půjdeme, ale s tebou.“
„Nikam s vámi nepůjdu,“ řekl a přemýšlel, co musí udělat, aby jej elfové poslechli. Nic proti nim neměl, ale po prvním setkání s nimi předcházejícího dne se mu nechtělo řídit jejich pokyny. Navíc o nich věděl příliš málo, než aby jim věřil. Napadlo ho, že když mohl myšlenkou odrazit policii, na elfy by to mohlo také působit. Přece jen vypadali při své výšce a štíhlosti docela křehce. Docela, no rozhodně křehčeji než auta.
„Když zabiješ nás, přijdou jiní,“ uslyšel. A teď zjistil o elfech další věc. Přišli mu velmi dotěrní.
„Tak zabiju i je. A kohokoliv dalšího. Po tom včerejšku s vámi rozhodně nikam nepůjdu,“ otočil se a výhružně jim těsně nad hlavami švihl ocasem.
Elfové to stále nevzdali a znovu použili vlnu, které jej srazila k zemi. „Půjdeš s námi. Donutíme tě k tomu.“
Pochopil, že jde do tuhého. Nevěděl, co všechno elfové dokážou, ale zrovna přátelští mu nepřipadali, takže použil vlnu, která elfy odmrštila na stěnu propasti. Něco mu řeklo, že to na ně nemuselo stačit, takže raději dalším přáním uvedl propast do původního stavu. V tom si všiml, že se jeden z elfů pohnul.
Vylétl a chtěl se dostat co nejdál od propasti. Vystoupal do mraků a snažil se co nejvíce zrychlit. Za ním se objevila stíhačka. A přímo proti němu nějaké velké dopravní letadlo. Zastavil ve vzduchu a zarazil do velkého letadla pařáty. Střela odpálená stíhačem zasáhla levé křídlo stroje. Použil svůj oheň, aby se zbavil stíhače. Pak se s hořícím letadlem v pařátech snesl k zemi, aby jej celkem jemně položil na povrch letištní dráhy. V duchu se smál lidem na zemi, kteří na něj zírali s otevřenými ústy. Nechtěl ztrácet čas představováním se, ostatně co by jim mohl říct?
Letěl co nejdál od letiště. Snažil se najít nějaké klidné místo ke spánku, kde by jej nenašli lidé, a hlavně ne elfové. Namířil si to do hor, kde si v mezeře mezi mraky všiml jeskyně skryté v lese, ke které se bez dlouhého váhání snesl, a když během krátkého kroužení nad ní zjistil, že je ze země velmi špatně přístupná, byl v mžiku uvnitř.
Nechtěl použít žádné kouzlo, nebo jak předtím zútulnil propast, aby na sebe zbytečně neupozornil elfy. Tedy, aspoň si myslel, že jej předtím našli právě proto. Přitáhl křídla pevně k tělu, stočil se do klubíčka a položil hlavu na zem. Elfy necítil, takže zakrátko spokojeně usnul spánkem spravedlivých.
Když se probudil, byla o něj opřená spící dívka. Podle jejího slabého oblečení a venkovního chladného a deštivého počasí usoudil, že sem nepřišla na procházku, a tak ji opatrně vzbudil. „Ahoj,“ řekla. V jejím hlase poznal, že se jej bojí, přesto hodlal zůstat ostražitý.
„Kdo jsi?“ zeptal se, třebaže to dívce připadalo jako vrčení.
„Nechci ti ublížit.“
„A proč jsi sem přišla?“
„Bydlím tady.“ Tímhle ho trochu udivila, ale když mu rozuměli elfové, tak proč ne také ona.
„To nemáš rodinu?“
„To je dlouhá historie. Nevím, jestli mi uvěříš.“
„Budeš to se mnou muset zkusit, maličká,“ řekl. Znělo mu to až příliš mile, ale co by mu koneckonců mohla udělat ta hromádka neštěstí na zemi? Věděl, že by ji klidně mohl zašlápnout nebo zalehnout a ani by si toho nemusel všimnout. Zabít ji ale rozhodně nechtěl, přece jenom byl před nedávnem také člověk a už předtím se řídil heslem „Žij a nech žít,“ kvůli kterému nechával naživu i mouchy nebo pavouky. Když si vzpomněl na hádky s vlastními rodiči, byl velmi rád, že je teď drakem. Kromě problémů s hledáním místa k odpočinku a elfů v patách ho nic netrápilo. Jako dítě poslouchával od svých rodičů pohádky, ve kterých vystupovali moudří draci. A už s tím dopravním letadlem se projevil snad dost jasně jako mírumilovný tvor, který prostě jen nechce být rušen.
„Je to asi půl roku. Šla jsem domů z kurzu šití. Bylo pozdě, tak jsem si to zkrátila přes park, kde mě zastavil nějaký chlápek“ dál to nedořekla. Z očí jí vytryskly proudy slz. Pochopil to, stejnou příhodu zažila i jeho sestra. Ale to té dívce říct nemohl.
„Jak na to reagovali tví rodiče?“ zeptal se jemně.
„Dali mi docela jasně na výběr: buď dítě, nebo rodina,“ pokračovala v breku.
„A co jsi zvolila?“ Přitom si přál, aby se uklidnila. Posledně to zabralo, tak proč ne teď.
„To první.“
„Chápu,“ přerušil ji, „vím, co následovalo.“
Dívka se zvedla ze země, přišla k jeho hlavě a políbila ho na čenich. „Jestli tu chceš zůstat, klidně tu zůstaň. Něco ti přinesu.“
„Nic mi nenos. Hlavně o mě nikomu neříkej. Chci si trochu užít odpočinku.“
„Jak chceš,“ špitla dívka a odběhla někam do lesů. Ještě chvíli se za ní díval a pak znovu položil hlavu na zem. Nechtěl o ní přemýšlet, chtěl si prostě odpočinout. Ani tentokrát mu to nevydrželo dlouho. Něco mu řeklo, že jsou poblíž elfové. Mohl odletět, ale co kdyby jej sestřelili tou vlnou? Raději se připravoval na to, že bude muset použít všechno, co dokáže, aby si vybojoval další svobodu.