(BezJména) (II)

„Anno.Anno vstávej!“
„Jsem vzhůru co je.“ Otevřela jsem jedno oko a podívala se na ní. Byla upravená, namalovaná a tvářila se nechápavě, čemuž odpovídala její vráska nad spojeným obočím. „O co jde?“
„Vždyť jsem ti to včera říkala!“ kárala mě a našpulila rty. Úporně jsem se snažila vzpomenou na některou z blbostí co mi říkala ale moc toho nebylo. Martinin přítel si nechal narůst bradku, nový sousedi, hezcí kluci, Stone zavřely pro podezření drog…nevím.
„Nevím...nech mě spát.“
„Né! Jdeš s námi za nimi.“
„Co?!“ vydechla jsem a zamračeně se posadila. „Co? Kam?!“ Sestra znuděně protočila panenky. Pak že to gesto dělám jenom já.
„Vždyť jsem ti říkala, že opravují ten plot.“
„C-co?“ vykoktala jsem ale nemusela pokračovat. Myslela to, že tam jakoby náhodou přijdeme. „No to je trapný.“
„Nee.“ Ujistila mě.
„Trapný a zoufalý!“
„Ale jdi. Jak se chceš jinak se jinak máme seznámit?“
„Zabloudit v lese a spadnout z útesu přímo do ledové vody?“ pozvedla jsem obočí a usmála se.
„He he to je ale debilita.“ Zasmála se. „Neměla by jsi tak moc koukat na filmy.“
Sjela jsem jí pohledem. U mě to zabralo i když je fakt, že v normálním životě by nikdo nepřišel a já bych se utopila. Nesnáším vodu. Pokud ovšem není napuštěná pěkně teplá vana. To mi nevadí. „Tak se rychle oblékni.“ Odcházela ke dveřím.
„Já nikam nejdu!“ křikla jsem za ní, zachumlala se do deky a otočila se ke zdi.
„Proč?“
„Nebudu se s vámi ztrapňovat!“ vysvětlila jsem jí a zavřela oči. „Hodně štěstí. Už to vidím, široko daleko jen ti kluci a dvě ženský v postpubertálním věku.“
Tak jo. Né dvě ale tři. Sestry mě přesvědčily abych je alespoň doprovodila a pak šla domů. I to je dost trapné ale aspoň od nich budu mít pokoj a nebudou mi to vyčítat. Jen co jsme obešly dům rodiny Larsenu, kteří chovají krávy a ovce, uviděly jsme veliký tří patrový dům, natřený tmavě rudou až hnědou barvou. Černá došková střecha vypadala jako nová a dokonce se na ní hýbaly dva, né tři lidé.
„Vypadá to, že jsou rodina stavbařů.“ Ukázala jsem na střechu. „Umí asi postavit a zpravit všechno co se týká domu.
„Pokrývač by se nám hodil.“ Přikývla Martina, která nesla čerstvě upečenou dvoubarevnou bábovku.
„Tohle ale je blbí Martino.“ Zamračila se Linda a hodila pohled na bábovku v alobalu. „My jíme každé ráno vajíčka a chleba na několik způsobů a jim upečeš bábovku?“
„Tak si vařte sami.“ Urazila se Martina a odtrhla se od nás.
„Jo děvčata tady zapadnete.“ Povzdechla jsem si, když jsem si všimla čtyř vysokých svalnatých mladíků opravující plot a hloučku dívek a žen, shromážděných kolem nich. „No to je trapný, to je tak trapný.“ Plácla jsem se dlaní do čela a zakroutila hlavou.
„Lindo neotočíme to?“ zeptala se Martina smutně a sepnula si hnědé vlasy. Linda se však nehodlala vzdát.
„Ty se bojíš konkurence? Ale jdi!“ rázně si to šinuly k nim a rozhrnuly dav. Stála jsem. Rozhodně jsem neměla v úmyslu pokračovat dál. Jenže pak jsem si všimla pozorněji tváří těch kluků a nestačila jsem zírat. Oči jsem měla tak vykulené až jsem si je musela chvíli třít jak mě bolely. Jeden z vysokých kluků, měl kudrnaté delší medové vlasy a modré oči. Hubu plnou zubů a úsměvem který oslnil přední řady dívek.
„Je čau Anno!“ ostatní hlavy kluků se okamžitě zvedly a směřovaly ke mně. Stejně ovšem i hlavy dívek, ty ovšem už nebyli tak radostné. Přišla jsem si najednou tak maličká. Ten kluk se jmenovat Erik a patřil ke smečce stejné jako Eliot. Co je horší, došlo mi, že se teď o mě mé sestry budou mnohem víc zajímat a tím i postupně poznají Eliota. Budu jim muset říct, že už s někým jsem. A taky jim ho ukázat. Udělalo se mi najednou nějak zle.
„Ahoj Anno!“ zdravily mě ostatní a mávaly na mě. „Pojď k nám!“ tenhle kluk měl zelené krásné třpytivé oči a černé vlasy většinou sepnuté a to i teď. Byl o něco starší než ti ostatní, co zpravovaly plot ale přesto fešák. Jeho řídké strniště z něho dělalo už dospělého mužského, i když mu bylo( v lidském) tak 24 takže poměrně mladý. Nadechla jsem se a nasadila svůj obvyklí přátelský ale sebevědomý úsměv.
„Ahoj Konráde, Eriku, Tode, Frenkie.“ Vyjmenovala jsem je všechny. Sestry se ke mně hned nahrnuly a zářivě se usmívaly. Linda mě bolestivě šťouchla loktem do žeber a špitla.
„To jsi se nám nesvěřila, že znáš takové pěkné samečky.“ Při tom posledním slově se mi obrátil žaludek. Ve smečce se tak mluví běžně ale u lidí mi to přijde slizký. Kluci se na sebe tvářily překvapeně ale usmívaly se. Najednou mi bylo ještě trapněji, Frenkie a Tod se usmívaly na sestry a pochechtávaly se. Bylo mi naprosto jasné, že to slyšely a prosila jsem všechny bohy aby už byly zticha. Prošly jsme brankou, kterou nám otevřel Frenkie, to je světlý černoch s tou nejkrásnější velkou pusou co znám. Nosí furt kulaté zrcadlové brýle s žlutými obroučkami a rád se usmívá. Má naprosto bílé zuby. To vidím jen u černých a vlkodlaků. Tod byl z nich nejmladší a taky měl jediný tílko. Možná se styděl za to, že ještě nemá takové svaly jako jeho „bratři“ .
„Kluci tohle jsou moje sestry.“ Představila jsem jim je a hoši se s nimi daly okamžitě do řeči. I Martina, která je hodně stydlivá…vážně je stydlivá, tak se přestala zarytě červenat a povídala si.
Hlouček dívek se zklamaně rozcházel. Až teď jsem si všimla Martina. Né tolik hezkého avšak mnohem nafoukanějšího než byli ti čtyři. Ovšem sebevědomí je důležitější než krása, kdyby ho vyvážel do zahraničí vydělal by nechutný prachy. Narcizmus mu říká pane a není žádná dívka, žena nebo stařena která by mu odolala. Pravda dává přednost mladším. Těm od těch šestnácti do dvaceti tří ale jinak mezi nimi rozdíly nedělá a ani nehledá. Tvářil se dost naštvaně. No jo, odehnala jsem mu fanynky ale mě to bylo jedno. Měla jsem ho plný zuby a Eliot od jisté chvíle taky.
„Jé kluci koukněte co nám přinesly!“ ukázal prstem Konrád a všichni se mlsně olízly. Martina se červenala jako blázen, když mu jí podávala. Kluci se k němu seběhly a hromadně to očuchávaly. Zamračila jsem a odkašlala si aby si uvědomily, že nejsou samy. Konrád si všiml mého upozornění a zasmál se.
„Kluci nebuďte tak neodbytný, beztak bude moje.“
„Jdete na nás přes jídlo? Dobrá volba hehe.“
„Hezky se rozdělíš.“ Zazubil se Erik a šťouchl do kamaráda mladšího Toda, který se mile usmíval. Sestry se na ně usmívaly a přehlížely jejich „jiné“ chování, jako je hromadné očichávání bábovky, u některých štěkavý smích a přímé hypnotické pohledy. Krom jiného. Jejich pevný silný postoj mi opět připomněl čí jsou a usmála jsem se. Mlčela jsem, nechala jsem sestry se s nimi spřátelit. Naštěstí tihle kluci jsou ti lepší a normálnější. Bála jsem se že tu bude Rouzí nebo někdo z jejích kamarádů…a vlastně i mých. Ale asi je Hacovi jasné, že nemůže příliš jiné vlkodlaky pouštět ven. Tím mám namysli, zvláštní barvu nebo tvar očí, zvláštní znamení na těle, nezatáhnutelné zuby špičáky, které daleko přesahují normální lidské zuby.
Opřela jsem se o právě opravený plot a usmívala se. Vlastně jsem docela ráda, že se seznámí s některými členy smečky. Budou tak spíš připravení na Eliota, který je trochu jiný. Není to na něm vidět ale každý to cítí. Ať je člověk nebo jiná bytost. Na lidi ale většinou působí strašidelně a darebácky. Máme rádi hajzlíky. Zasmála jsem se tomu a nadechla se. Výdech mi už zhoršila Martinova slova, zabodávající se do mých uší.
„Přivedla jsi rodinku? Jak velkorysé. To bude dobrá dlooouhá hostina.“ Sjel mou o něco boubelatější sestru a zasmál se. Není tajemství, že mě nesnáší hlavně proto, že jsem jeho pokusy o sbalení odmítala už před Eliotem. Nějak nemůže skousnout, že ho odmítla zrovna bacule jako já. Navíc mi tou hostinou připomněl jeden velmi vážný problém. Někteří ze smečky loví lidi. Zamračila jsem se na něj. Povšimla jsem si muže na střeše jak zkameněl na místě. V žaludku mě zašimralo, to je jistě Eliot. Cítila jsem se najednou odvážnější. Nasadila jsem povýšený pohled.
„Co se staráš?“
„Já jen aby se nepokoušela vetřít do naší smečky další lidská bytost.“ Přiblížil se těsně ke mně a sehnul se aby mi viděl do očí. Nenávist z nich sálala až se mi zdálo, že má plamínky v očích. Jakmile jsem ale mrkla byly pryč. Erik, Konrád i ostatní otáčely hlavy směrem ke mně. Poslouchaly jedním uchem náš i svoje rozhovory a byli připraveni zasáhnout. „To si vážně myslíš, že tě má Eliot rád? Nebuď bláhová.“ Začal přemýšlet. Položil si prst na čelo a potom se zatvářil jako že na něco přišel. „U vás se jim říká cikáni, tak to jsi ty, oproti nám. Jsi nic, nic neumíš a ničeho nedosáhneš!“
Jeho slova se mi zarývala do hlavy a vzbuzovala všechny ty pochyby, které mám. Hluboko..hluboko v sobě. Ačkoliv uvnitř jsem se začala třást navenek jsem se držela..držela tak pevně jak jen mohla. Neodpustila bych si, kdyby viděl, jak moc, jak moc mě jeho slova bolí.