Tajemství jezera,část první

Prolog,
,Co tě trápí?“Zašeptala tajemný hlas,nesící se ozvěnou v lese.
,,Nevím.“Odpověděla malá holčička pevně si tisknoucí malou plyšovou veverku.Dlouhý štíhlý prst se dotkl brady malé dívky a přinutil ji zvednout hlavu.Velké šikmé oči hleděly do stejně velkých,ale kulatých a jasně zeleně zářících očí.
,,Bojím se.“Přiznala tiše malá dívčina a sklopila oči s dlouhými,hustými řasamy,které vrhaly přízračné stíny na obličej.
,,Čeho se bojíš,Qauiny?“Zeptal se jemný hlas,krerý zněl z velké dálky,ale byl tak blízko....
,,Nevím určitě....“Zašeptala a přitiskla si plyšovou veverku k sobě pevněji.



Qauiny sedí tiše v koutě svého malého pokoje,z velikých oči se jí koulí velké slzy jako hráchy a celá se třese.Dole slyší hlasitou hádku svých rodičů-Snad už třetí za ten den.Dívenka si povzdychla a další potok slz jí zmáčel obličej.Pevně k sobě tiskla svoji starou plyšovou veverku.Z ničeho nic se z dola ozvala rána,křik a další rana. Co to bylo? Pomyslela si Qauiny vystrašeně a slzy jí z oči přestaly téct. Teď se pro změnu pozorně zaposlouchala. Nic neslyšela, a právě proto se zvedla ze zemně a dobelhala se ke skříni, měla svoje věci a starý, otrhaný batůžek.Začala ze skříně vytahovat všechny potřebné věci.Do rukou ji padlo něco zabaleného v brčálově zeleném papíru.Překvapeně tu tvrdou věci převrátila v rukou.Opatrně sundala křehký papír a pod ním se objevila černá skříňka.Celá na povrchu hladká,až na jedno místo.Byla tam malá dírka,do které by se nevešel žádný klíč kromě.....Zvedla ruku ke krku,na kterém ji na řetízku visel malý zlatý klíček,ale pak ruku stáhla.Pochybuji,že by zrovna....Zamyslela se,ale její ,,krátký“proud myšlenek přerušil dusot do schodů.Dívenka se prudce otočila a oči se jí rozšířila.Přihodila černou krabičku do batůžku a zašněrovala provázky a vyhodila ho na záda.Dusot do schodů se pořád přibližoval,Qauiny přeběhla k oknu,tiše ho otevřela a tiše vyklouzla na střechu.Okno za sebou zavřela.Byla hluboka,tajemná tma.Ta černota jí obavy nedělala......spíš co je uvnitř.Začala pomalu slézat ze střechy a za pootevřeného okna slyšela hlas, volající její jméno.Qauiny bolelo, že se musela vzdát svého domova, možná je jen otázkou času, než ji najdou, ale co mohla jiného dělat?Proč by měla dále snášet utrpení, které jí rodiče-jak fyzicky tak duševně-způsobovali?
Ve tmě spatřila stříbrný záblesk, který by ji vylekal, ale ještě více ji pobídl ke kroku.

Prudce zabrzdila. U obrovského,lesknoucího se ve stříbrném světle měsíce jezera.Vydechla překvapením.Její rodné městečko znala dobře,ale byla přesvědčena,že tohle,,jezero“nikdy neviděla.Pomalými kroky se blížila k jezeru.
Posadila se na zem a hleděla na tu krásnou hladinu.Jsem tu sama....Pomyslela si a slzy jí do očí vpadly.,,Ne,“Zašeptal hlas odněkud.,,Nejsi,nikdy nebudeš.“Qauiny úlěkem vyskočila.Uvědomila si,žemá žízeň a sklonila se k jezeru.Natáhla ruce,pro doušek vody,ale noha se jí smekla na mokrém břehu.,,Pomoc!“Stačila vykřiknout,než začala lapat po dechu.Neuměla plavat,jezero nemělo mělčinu.Hned bylo hluboké.Z ničeho nic najednou dívenku stáhla za nohy pod vodu.Prudce kopala,ale sevření bylo příliš pevné.Táhlo ji dál pod vodu,ale Qauiny si uvědomila,že se nedusí.Právě naopak.V té hloubce mohla dýchat.Zhluboka se nadechla a nazadusila se vodou....Měla pocit,že tahle podvodní cesta nikdy neskončí,když najednou se nad ní objevilo barevné světlo.

Z ničeho nic ležela tváří k zemi. Tráva byla hebká, jako ta nejjemnější a najhebčí vlna,měkké světlo svítilo a příjemně hřálo.Dívenka se pomalu zvedla na lokty a pak do sedu.Byla na malé mítině,která byla obklopena obrovskými stromy.Pomalu vstala a znovu vydechla překvapením.V životě něco tak krásného neviděla....Stromy kolem ní vypadaly velmi staře,ale přesto kouzelně.Tvořilo je spoustu spletitých uzlů,Větve byly tak husté,že denní světlo nešlo vidět,kromně kousku mítynky,na které se Qauiny objevila.Byla tolik zaujata okolím,že si nevšimla podivného mlaskání a ,,třeskání“.Podívala se dolů,odkud zvuk pocházel a vyděšeně vyjekla.Vedle ní seděla veverka a louskala ořechy, jenže normální veverka to nebyla.,,Pipi?“Zeptala se překvapeně Qauiny.Veverka na ni upřela oči.,,Co se tak divíš?“Pronesla pištivým hláskem.Qauiny vytřeštila oči.
,,Ty mlvuíš!“Vyjekla zděšeně.
,,Hmm.“Odpověděla veverka neurčitě a rozlouskla jeden obzvláště velký ořech.
,,A-ale jak je to možné?Nikdy jsi.....“Namítla Qauiny.
,,Asi tě nenapadlo,že tento les je neobvyklý,že?“Řekla a strčila si polovinu ořechu do malé tlamičky,jenže byl moc velký a Pipi se začala dávit, až kus ořechu vyplivla na zem.Qauiny na ni vrhla znechucený pohled.
,,Ne.“Odpověděla tiše Qauiny.
Dívenka se otočila a spatřila jezero,kterým se dostala do tohoto podivného lesa a posadil se na břeh vedle stromu a tiše si povzdychla.
,,Chtěla bych jít domů.“Zašeptala tiše k veverce.
,,Já tedy ne.Tam jsem nemohla mluvit.“Odpověděla ledabyle veverka.
,,Neříkej,že jsi věděla že můžeš mluvit a že nejsi jen plyšová!“Vykřikla naštvaně Qauiny.
Pipi mlčela.
,,Ty jsi to věděla.“Vydechla.,,Věděla jsi o.....“Ale o čem?,,Kde to jsem?“Zeptala se tiše.
,,To ti povím já a ne tvoje malá,oranžová přítelkyně.“Ozval se hluboký,chraptivý hlas a Qauiny se otočila za hlasem.Ve stínech stromů se objevily dvě obrovské zelené oči.