Prohoz, část 1. (rozšířená verze)

V těch dnech byly nesnesitelná vedra a teplotní rekordy padaly rychleji než meteority. Poslední den byl zakončen velmi silnou bouřkou s krupobitím. Gabriel měl rád chladno, takže v těchto dnech trpěl. O to více bouřku uvítal. Měl je rád, byly pro něj inspirací. Psal podle nich povídky a skládal písničky. Ten den ale neudělal nic z toho – po celodenní namáhavé práci se těšil, až si bude moci lehnout. Lehl si do postele, zaposlouchal se do zvuků deště a hromu a sledoval blesky. Bouře po dlouhé chvíli pozvolna utichala, až utichla úplně. Ještě chvíli poslouchal déšť, než konečně usnul spánkem spravedlivých.

Když se ráno probudil, nestačil se divit. “Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal?” přemýšlel nahlas. V jeho mysli se kromě údivu usídlil také strach. Rozhodl se vstát. Přišlo mu, že se dívá nějak moc z výšky. “Co se to sakra stalo?” řekl nahlas a začal se rozhlížet po okolí. Nic z toho nepoznával. Pamatoval si svůj malý pokoj, ve kterém byla akorát postel, stolek s počítačem a regál s knihami. Tenhle pokoj byl obrovský, musel tedy být jinde. Postel byla mnohem větší než ta jeho. Naproti ní bylo velké okno. Přišel k němu. Venku byl les, jezero a v dáli nějaké kopce. “Kde to jsem,” zeptal se znovu sám sebe. Vedle okna byla na zdi pověšená finská vlajka. On nevěděl, jaká je to vlajka, jen věděl, že to není vlajka jeho země. Když se ke zdi otočil zády, na levé straně byla postel. Zeď u ní byla zkosená. “Aha, podkroví,” řekl si Gabriel. Zdi i strop byly obložené dřevěnými deskami. Zeď naproti němu byla v podstatě jeden regál plný knih, který narušovaly pouze dveře. Zeď napravo obsahovala další okno a dveře. Pod oknem stál stůl. Neváhal a přišel k němu. Židle u něj byla velká, dřevěná, bohatě vyřezávaná a určitě také hodně stará, ostatně jako všechen ostatní nábytek v místnosti. Na stole byla malá lampička, nějaký sešit, na něm srovnané pravítko a tužka, vedle něj brko s kalamářem. Vzal do ruky brko a zálibně si ho prohlížel. Líbilo se mu, ostatně jako vše ostatní tady, ale stále nechápal, kde je a jak se sem dostal. Vrátil brko jeho místo a podíval se dál na stole, kde uviděl notebook. Byl černý, hranatý, matný a určitě už něco pamatoval, přesto vypadal stále v dobrém stavu. Gabriel vzal počítač do rukou. Byl těžký, ale kromě pár jemných škrábanců byl jako nový. Položil jej zpět na stůl, připojil k němu dva kabely, které na stůl vedly ze zdi, a otevřel jej. Nápis T41 mu moc nepomohl, spíš se zadíval na klávesnici. V počítačích se moc nevyznal, ale poznal, že takové rozložení písmen ještě neviděl. Zapnul notebook a čekal. Nic z toho, co na displeji počítače viděl, nepoznal. “Asi linux,” utrousil spíš k sobě. Už dřív slyšel, že existuje něco, co se podobá systému jeho počítače a přitom je to jiné. Napadlo ho, že tohle mohlo být ono. Všechen text byl v nějakém zvláštním jazyce. Po kratším zkoumání našel webový prohlížeč, za další chvilku se mu podařilo najít na internetu svůj oblíbený překladač a vložil do něj pár slov z papíru ve složce. “Aha, finština,” usmál se,” ti mají ale pitomé klávesnice. Jeho další kroky vedly na Wikipedii, kde po nějaké době zjistil, že vlajka na zdi je finská. Moc mu to nepřidalo. Nejenomže stále nevěděl, kde vlastně je a jak se tam dostal, teď ho mátly všechny ty finské věci okolo něj. Vzal do ruky sešit. Překvapilo jej, že byl vytvořený na počítači. Moc se nad tím ale ještě nepozastavoval, “Kde to jsem?” byla stále hlavní myšlenkou. Dokonce ani to, že si připadal nějak nepatřičně vysoký, mu ještě tolik nevstoupilo do mysli. Na sešitu nebylo napsáno nic, takže jej otevřel. První stránkou byla fotka nějakého člověka v nějakém černém plášti. Kromě toho nejspíš historického ošacení a meče v ruce si na oné postavě Gabriel všiml, že byla velmi mohutná. Její skoro bílý obličej rámovaly velmi dlouhé černé husté rovné vlasy. Tvář byla zahořklá a její podivné oči nebyly ještě nic vedle špičatých uší, které vyčuhovaly z hřívy. Na další straně byla tabulka. Popiskům nerozumněl, ale hodnotám ano. “Alexandr Hergaelan, 153 let, 541 kg, 2,56 m. No, to je divné,” zarazil se. Internetový překladač mu to ale potvrdil. Vložil do něj část textu pod tabulkou. “Fin, miluje středověk a dobré knihy a umí a zná všechno,” přečetl z počítače. To zní jako popis nějakého čaroděje nebo démona z nějaké knížky, řekl si pro sebe a začal listovat sešitem. Na další straně byla fotka podobná té první, jenom háv byl bílý, stejně jako vlasy, a ve tváři měla postava poněkud bojovnější výraz. Na další straně se dozvěděl, že bílá postava je bratrem té první. Listoval dál. Sešit byl stále stejný. Kromě nějakým finským textem popsané první strany byl celý sešit tvořen dvoustránkami, na nichž byla fotka a údaje o nějaké bytosti. Jedna podivnější než druhá. Na konci sešitu byla dvoustrana s fotkou velkého podivného domu v koruně stromu a dvoustrana, kde byl na fotce meč. Kromě prázdné poslední strany sešit končil dvoustranou s fotkou něčeho, co připomínalo vesmírnou loď. Ani tohle Gabriel nechápal. Vypnul počítač, vstal od stolu a vydal se ke dveřím ve zdi se stolem.