Šelmí III

„Ranní ptáče bez lahváče stejně nikam nedoskáče!“
Lloya rozespale zamžourala a nechala pár úzkých slunečních paprsků vniknout mezi víčka. Vůně rosou pokropeného mechu jí byla příjemná, ale kde se v jejím polorozpadlém slamníku vzal mech, to nevěděla. Ach ne, snad neusnula venku? Pravděpodobnost byla více než padesátiprocentní - necítila žádnou část těla kromě tří prstů u levé nohy. Chtěla si protřít oči, zvednout se a trochu si protáhnout prokřehlá záda, ale kde nic tu nic, cit v rukou žádný, natožpak v nohou. Rychle otevřela oči aby zjistila, co se děje. A s výkřikem se převalila na záda.
Ruce měla za zády svázané provazy, které se jí, ač to nemohla cítit, zařezávaly do kůže, nohy křečovitě složené pod sebou a to, co jí tak svědilo na tvářích byla široká lepící páska přes ústa. To snad ne - byli snad ti tři vcelku milí bezdomovci z SIA? Naletěla jim? Výborně, aspoň jí teď pošlou do Nekrutimi, do toho tábora pro „neuzralé“, kde bude moct do konce života plést náramky přátelství pro ostatní vězně jako součást nápravné terapie. „Jsem to husa blbá,“ zahuhňala s velkou dávkou námahy. Malátnost jí pravděpodobně dodal grický jed, droga pěkně zákeřná.
Matt jí pásku strhnul tak hrubě, až zasyčela bolestí, zpod strhnuté vrstvy rtů jí vyskočilo pár kapek krve a z koutku očí jí vyhrkly slzy.
„Tak to vybal a budeš ušetřena,“ podíval se na ni Matt očima, které včera dobře skryl tím přátelským pohledem. Nedělal to rád, ale tady šlo o bezpečí.
S bolestivým syknutím si olízla zčervenalé rty. Pocítila palčivou bolest, která jí zprudka projela do hlavy. Hipokampus, vybavilo se jí před očima. A vážně netušila proč.
Uslzenýma očima se podívala na Matta. Se zlostí a nenávistí si ho představila jako malého caparta excelujícího v jednom z těch příšerných dramatických kroužků, kde vychovávali ze sebevědomých dětí herce - lháře a podvodníky, kteří se naučili profesionálně manipulovat s lidmi. A ještě za to byli placení. Ta tam byla jeho přátelská tvář, ten tam byl upřímný pohled, teď si Lloya jen mohla nadávat, že přestala být opatrná kvůli páru hezkých očí. Zoufale sebrala všechny zbývající síly a nadechla se.
„Do Nekrutimi mě nikdy nedostanete...,“ vykřikla a znova se sesunula na zem, „smradi!“

„Do prdele, Stýfe, já tě zbiju, jak moc si to zkoncetroval, ty svatá krávo?“ Nikdo nikdy neslyšel Colina používat tak silná slova. Ale když viděl jak Lloya omdlela, podíval se na stěnu odměrky, kde grický jed ponechal jantarovou stopu. Šestnáct mililitrů. „To je ty vole o celejch dvanáct čtvrtin víc než se ty vole vůbec může použít! To seš ještě furt zhulenej, ty ocase?“ Zaťaté pěsti a roztažené chřípí skokanského můstku.
Stýf se omlouval, že po včerejší noci všude vidí „ťupky a bublinky“, a že se mu jedna taková vloudila do odměrky a místo šestnácti si myslel, že nalil jedna celá šest mililitru, dávku, která by odpovídala Lloyině postavě a mysli. Nečekali, že bude dělat problémy, protože si mysleli, že jim veřila. Netušili však, že problém nastane v jejich vlastních řadách.
„No co, aspoň se pěkně prospí. Hele chlapi mám hlad, vykašleme se na ní a necháme jí tady takhle, ne?“ ozval se Josh se stéblem bojínku lučního mezi zuby a začínal si balit batoh. Lhostejností jen přetékal.
„Dupni na brzdu, bráško, z SIA není, to víme. A měli bychom ukázat trochu chlapství a nabídnout jí pomocnou ruku, když už sme jí tak trochu zruinovali. Počkáme až se probudí, vysvětlíme jí to nedorozumění, omluvíme se a potom teprve půjdem,“ Matt se kolem sebe rozhlédl, vyhrnul si rukávy a popotáhnul. „Tenhle flek si vybrala moc dobře, líbí se mi tu, takže tu prostě zůstanem, dokud se nám Růženka neprobudí.“

„Máš to ale tuhý kořínek,“ usmál se Colin když Lloya konečně procitla a první, co uviděla, byla jeho pihovatá, ač ještě stále trochu rozostřená, tvář. Podával jí hrnek horké čokolády a mističku čehosi, co vypadalo jako ovesná kaše. Čokoládu horlivě chňapla za ucho, s chutí si dopřála dva prudké doušky a ani jí nevadilo, že chuťovým pohárkům dala přívalem vařicí tekutiny pořádně zabrat. Kaší se zastřeným pohledem opovrhla.
„Musíš něco sníst, Stýf do tebe nechtěně nacpal šestnáct mililitrů grického jedu, tvoje nervy dostaly parádně zabrat a tak to musíme napravit. Neboj, neni to tak hnusný, jak to na první pohled vypadá.“ Smradi to nejsou, to věděla jistě. Ale kde se ksakru dostali ke grickému jedu?
Seděli ve velkém pokoji v chatě, Lloya na slamníku obložená čtyřmi dekami, Colin se snídaní naproti ní, Stýf provinile schoulený v rohu tiše foukal na harmoniku a kde byli bratři, to Lloyu až tak nezajímalo, jen si povšimla, že uvnitř nejsou. Kapky deště bubnovaly do zašedlých okenních tabulek a s každým dotekem na studené sklo vytvářely praskající efekty. Připomínalo jí to deštivá odpoledne, která před pár lety zavinila povodně na břehu řeky Itandy. Tenkrát byla čerstvě náctiletá a pyšná, že dokázala utéct z Nekrutimi, se schovávala u tety. Stoletá voda jí v té době přišla víc než jen vhod - Smradi počítali utonulé a předpokládali, že ta „malá zelená“ pravděpodobně skončila v proudu vodního živlu.
Hlasitě jí zakručelo v břiše. Colin se pousmál, poprášil kaši trochou skořice a podal jí Lloye.
„Jez, nebo nech být.“
Skořice přebyla zvláštní pachuť kaše a přes všechny hrudky a pucky, které Colin svým kuchařským neuměním vytvořil, byla víc než jen dostačující pro pěknou pondělní snídani. Lloya vyškrábala poslední zbytky vloček a připadala si jako malá holka. Kluků se teď už bát nemusím, pomyslela si.
Zachytila Stýfův provinilý pohled.
„V pohodě Stýfe, jsem ti vlastně docela vděčná. Nebýt tebe, vyžvanila bych bráškům i to, co by slyšet nechtěli, a aspoň se nedorozumění vyřešilo. Teď všichni víme, že jsme na stejné lodi. Nebo snad ne?“ Ohlédla se po Colinovi, který jen uhnul pohledem a pokrčil rameny.
„Všecko záleží na Mattovi,“ odpověděl.
„Jo ahá, tak Vrabec si teď skáče přes kaluže a husy za ním bezhlavě pochodujou?“
„Co tím myslíš?“ posunul si Colin brýle trochu výš.
„Je snad Matt něco jako váš kápo?“
„Dá se to tak říct, Lloyo,“ povzdychl si Colin. Ne smutně, spíš zoufale, že musí říct něco, co by říkat neměl. „Matt nám všem ukázal, co je špatný, dal nás dohromady a vlastně se, stručně řečeno, o nás postaral. Možná nevypadá, ale je o moc starší než my, stejně tak je mnohem chytřejší než my všichni dohromady. Neměl to v životě lehký a nechtěl, abychom my trpěli podobně jako on. Dlužíme mu hodně, a hlavně víme, že to, co řekne nebo udělá, je většinou to nejlepší.“ Colin se odmlčel a nechal ji, aby si rozmyslela, co řekne.
„Co Josh? Jsou snad bratři, ne? Ten taky tak strašně trpěl?“ pořád tomu dodávala špetku sarkasmu a byla odhodlaná, že se nenechá uzemnit žvásty o tom, jak byl někdo hrozně týraný. Ona o psím životě taky věděla své.
„Joshovi byly dva roky, když Matta vyhnali, neviděli se pěkně dlouho. Až po nějaký době, kdy Matt nabyl dost odvahy, aby nás z města dostal, vlastně zjistil, že obětí všechný tý komedie ve společnosti je i jeho mladší bratr. Přemýšlej, Lloyo, kolik ti vůbec je? Zažila si ty časy rebelie, nebo jsi snad jedna z těch, co prostě jenom měli štěstí?“
Měla štěstí. Smradi si mysleli, že je mrtvá - nikdo jí nehledal, nebyla důležitá, byla to jen další ovce ve stádě, kterou jedné jarní noci pravděpodobně odnesl vlk.
„Jak ses dostala sem?“ upíral na ni oči Colin. Podívala se oknem ven. Pršet přestalo, ale z borovic stále ještě padaly kapky deště.
„Moje minulost taky neni úplně jednoduchá. Ale teď žiju jen díky tomu, že si Smradi myslí, že jsem se utopila při povodních před dvěma lety. Nikdo mě nehledá. Předpokládám, že na vás je vypsaná tučná odměna.“ Sklouzla pohledem zpět na Colina.