Únik z temnot- 6. díl: TAK CO DÁL?

Nečekala, že se dozví tolik nových, šokujících věcí…. Napadlo by ji snad všechno, ale na tohle by ani její bujná fantazie nestačila. Byla v rozpacích. Vůbec nevěděla, co by měla říct…. Jen přešlapovala na místě.
Molly si toho všimla a povzbudivě se na svou společnici podívala: ,,Nemusíš vůbec nic říkat, jen jsem chtěla, abys všechno věděla….“
,,Víš…“ začala Betty tiše. ,,Jsem ti strašně vděčná za to, žes mi to řekla. Zvlášť, když mě vlastně skoro vůbec neznáš….“
,,No, to sice neznám, ale něco mi říká, že jsi dobrý člověk….“ Přistoupila k ní a kamarádsky ji objala.
,,No, Carol spí….“ Objevil se u nich Ethan, tvář ztrhanou vyčerpáním.
,,Já se strašně omlouvám, nechtěla jsem ji tak rozrušit…“ ozvala se Betty, ale Ethan odmítavě zavrtěl hlavou. ,,Vůbec se kvůli tomu neobviňuj…. Tohle se jí prostě někdy stane….“
Jenže Betty už se během toho krátkého okamžiku rozhodla: Bude odtud muset odejít…. Nechtěla tyto milé a hodné lidi vystavovat dalšímu nebezpečí. Stačilo, že se u nich objevil Hareb….
,,Jenže jak to naplánovat?“ honilo se jí hlavou. Věděla, že ji nesmí nikdo vidět. Byla si jistá, že by ji zadrželi a snažili by se ji přemluvit, aby u nich zůstala. A ona by jistě podlehla. Proto musela zmizet při nejbližší příležitosti….
,,Betty?“ cítila, jak jí někdo jemně třese s ramenem.
,,Co?“ zaostřila na dotyčného a málem se jí podlomila kolena. Ten někdo byl Thomas. Stál u ní tak blízko, že měla možnost prohlédnout si ostře řezané rysy jeho hezkého obličeje.
,,Měl jsem starost, že se ti něco stalo. Už pěknou chvíli tu na tebe mluvím a tys mi vůbec neodpovídala….“
Zastyděla se. ,,Promiň, nějak jsem se zamyslela…“
V tu chvíli si uvědomila, že jsou v kuchyni sami. ,,Kde jsou ostatní?“
Thomasovi se ve tváři mihl šibalský výraz. ,,Copak, ty se mě bojíš?“
Cítila, že začíná rudnout. Co mu na tohle má jen říct? ,,Ale kdepak… Proč bych měla?“
Musela se odvrátit, nevydržela ten upřený pohled jeho čokoládově hnědých očí.
,,Jen jsem si uvědomila, že když jsem naposledy vnímala, ještě tu Ethan s Molly byli….“
,,Jo, šli zkontrolovat okolí domu, kdyby se tu náhodou potulovali nějací špehové….“
Při slově „špehové“ přeběhl Betty mráz po zádech. Živě před sebou viděla vysoké, statné muže z královské stráže, jak se schovávají za stromem a číhají na ni. Bezděky se otřásla. Nechtěla by se jim dostat do rukou.
,,No jo, jenže kam mám jít?“ proběhlo jí najednou hlavou. Uvědomila si totiž, že vlastně není místo, kde by byla v bezpečí. Dokonce už není žádný člověk, u kterého by nalezla útočiště.
,,Betty!“ uslyšela ve své hlavě cizí, ženský hlas. Byl tak nečekaný, že se musela chytit okraje stolu, aby nespadla.
,,Co se stalo?“ chytil ji kolem pasu a pomohl jí udržet rovnováhu.
,,Nic, jen se mi trošku zatočila hlava….“
,,Asi by sis měla odpočinout….“
Už už chtěla začít protestovat, ale výraz v jeho tváři ji od toho odradil. Bylo jí jasné, že v této hádce by nevyhrála.
,,Budeš spát v mé posteli….“
To už to Betty nevydržela a pevným hlasem zaprotestovala: ,,A kde asi tak budeš spát ty? Já nepotřebuju postel, klidně se vyspím na zemi…“
,,Ani náhodou…. Už jsem se rozhodl. A rozhodl jsem se definitivně….“
Opět kapitulovala. Do předem prohrané bitvy by se pouštět neměla….
Ocitla se v tom samém pokoji, kde se odpoledne probudila.
,,Kdybys něco potřebovala, stačí zavolat, nechám pootevřené dveře…“ usmál se na ni, na nic nečekal a nechal ji v místnůstce samotnou.
Pomalu si lehla a zavřela unavené oči… Myslela, že se ihned ponoří do říše snů, ale stalo se něco nečekaného. Myslí se jí opět rozlil onen silný ženský hlas.
,,Betty!“ volal stále a to volání bylo naléhavější a naléhavější.
Aniž si to uvědomila, víčka se jí začala klížit a myšlenky se jí rozostřovaly.
Nevěděla, zda je to sen či skutečnost, ale když oči znovu otevřela, stála mezi vysokými skalami na místě, kde nikdy předtím nebyla.
,,Konečně jsi mě uslyšela?“ ozvalo se jí za zády.
Prudce se otočila a zalapala po dechu.