Dračí mág, díl pátý: Dlouhá cesta

Za zády se mu ozval pro člověka děsivý zvuk, podle kterého bezpečně poznal, že v jeskyni na něj čekají dva čerstvě probuzení draci. Neotálel a bez jediného slova ke každému z nich přitáhl jednoho jelena. Oba v mžiku potravu slupli jako malinu, jen hlavy s parožím zůstaly. Až poté se odhodlal promluvit. Oba mu odpověděli vrčením, takže z jeskyně raděj vycouval ven. Na takové reakce byl zvyklý a pokaždé to nezůstalo jen u odmítnutí. Po chvíli se vrátil a se sedlem přišel k Tomovi. „Udělej to pořádně. Nerad bych tě někde sbíral po částech,“ zněla reakce dotyčného.
„Jen klid,“ odvětil elf, opatrně sedlo několika řemeny připevnil na dračí hřbet a usadil se na něm. Čerstvě osedlaný vzlétl. Máš štěstí, elfe, pomyslel si. Brzy je dostihl Gabriel a nabrali směr k portálu. Pokojného letu si užívali takřka půl hodiny, než je dostihla letka pěti stíhaček střílejících vším, co měly. Gabriel s Tomem se rozletěli a elf na Tomově hřbetu vytáhl luk a začal po letounech střílet šípy. Hned na poprvé střela vklouzla do kokpitu a přišpendlila pilota do sedačky. Stroj se brzy zřítil k zemi. Aefali se zaradoval a již věděl, kam má mířit. Také dračí oheň se ukázal být velmi dobrou zbraní. Strategie byla jednoduchá, nechat se pronásledovat, přehoupnout se přes stroj a ohněm letadlo zapálit. Draci byli dva a elf na hřbetu jednoho z nich dva ze stíhačů sestřelil. Naneštěstí pro ně, i stíhačky měly zbraně a než se jim povedlo všechny zlikvidovat, obdrželi všichni pár kulek. Gabriel do křídel a ocasu, Tom do křídel a krku. Ani elf nevyvázl bez zranění, jedna z kulek mířících na Tomův krk proletěla jeho nohou jako vzduchem. Kulomet je svinstvo, mihlo se Tomovi hlavou. Tyto okolnosti je donutily přistát ve dvou třetinách cesty.
Jak se snášeli k zemi, proudící vzduch v ranách mrazil a způsoboval ohromnou bolest. Vzduch proudící děrami v blanách křídel k tomu ještě přidával různá škubání v křídlech. Vyhlédli si řeku a spadli do ní jako meteority s křídly pevně přitaženými k tělu. Jakmile se trochu vzpamatovali, vylezli na břeh. O kus dál byl les, jehož krajní stromy vytvářely poměrně velký přístřešek, kterého bez váhání využili. Aefali se odpoutal, spadl ze sedla na zem a syčel bolestí. Tom si začal intenzivně přát, aby jeho zranění zmizela. Toužený efekt se dostavil, ale vyčerpalo jej to natolik, že se rozplácl na zem a okamžitě usnul. Zkušenější Gabriel se nejdříve rozhlédl, ale neviděl nic, co by bylo k jídlu. Opřel Aefaliho o strom a podal mu velké listy nějaké rostliny. Aefali neváhal ani chvilku a za pomoci jednoduchých kouzel a klacku s nimi ošetřoval svou nohu. Totéž udělal i Gabriel se svými ranami a ulehl vedle svého přítele.
Jak dlouho spali, netušili. Když se probudili, po zraněních sice neměli ani památky, ale kolem nich stály houfy lidí. Tomovi to připomnělo jeho probuzení po první proměně. Jenže tohle byli vojáci. Jeden z nich zpozoroval, že se Tom hýbe a pokřikem zalarmoval ostatní. Při pohledu na zbraně vojáků jej napadlo jediné – použít oheň. Ze všech sil chrlil oheň všude kolem sebe. Podivil se, že stejný nápad měl i Gabriel. Na náhlou ohnivou smršť vojáci připravení nebyli. Těch pár jedinců v žáruvzdorných oblecích sice vydrželo oheň, ale už ne zásah elfského šípu. Gabrielovi, Tomovi i Aefalimu došlo, že tady se klidu nedočkají a bez jakýchkoliv řečí či přemýšlení se opět vydali na cestu. Nepřipadalo jim to dlouho, když přeletěli hranice státu a přiblížili se k portálu. Přistaňme támhle, ozvalo se Tomovi v hlavě elfským hlasem. Společně s Gabrielem sklouzli na nevelkou mýtinu. Elf sesedl z Tomova hřbetu a oba je vedl ke dvěma podivným stromům. „Tohle je portál. Přenese nás to někam, kde se na nás nebudou tak nechápavě dívat,“ špitl Aefali a proběhl mezi stromy. Tom i Gabriel ho hned následovali a podle jeho instrukcí se stísnili v kruhu na zemi. V ten okamžik jakoby se zablýsklo a les okolo nich se změnil. „Vítejte v mém světě,“ řekl tiše Aefali.
„To jsme opravdu tak daleko?“ zeptal se nedůvěřivě Tom, „vždyť to tu vypadá skoro stejně,“ dodal.
„To je dlouhá historie,“ odpověděl elf, „nedaleko odsud je pastvina. Ze vzduchu jistě poznáte rozdíl již na první pohled.“ Bez dalších dotazů se po lesní cestě vydali za elfem. Za chvíli skutečně došli na pastvinu. Byla na kopci, takže se z ní mohli rozhlížet po okolí. Kromě staré chatrče ve spodní části pastviny byl všude kolem les. Jen na obzoru se rýsovala nějaká obrovská hora. Aefali se usadil na Tomově hřbetu a vzlétli. Krajinu nepoznávali. Pod nimi byl pouze les a velká řeka, jen v dáli se rýsovalo něco jako obrovský krystal a na druhé straně obrovská hora. Kromě toho všude létali kromě ptáků také draci a nějaké létající stroje. Elf jim dal jasný pokyn – co nejvýše a k obrovské hoře.
Tom se za letu rozhlížel kolem sebe, neboť tomu stále nevěřil. Připadal si jako zmatený turista. Gabriel se snažil přijmout věci okolo sebe jako fakt, přemýšlet o nich chtěl později. Oba letěli, jak nejvýše mohli. Když přeletěli okraje vrcholu hory, jakoby se octli o několik kilometrů níže. Krajinu zde už ale nechápal ani Gabriel. Letěli nízko nad hladinou jezera a nemohli si nevšimnout města uprostřed. Připadalo jim, že jsou v daleké budoucnosti. Naproti nim se rýsovala další hora. Když trochu vystoupali, kromě obrovského domu na ní si všimli, že vrchol oné hory tvoří jakýsi svět ve světě. Okolo nějaké hory létalo více draků než všude jinde. Vpravo zase viděli velké město a kousek za ním něco, co vypadalo jako ruiny nějakého města. Aefali ukázal na město, které přehlédl a Tom začal klesat, takže se vydal za ním. Město působilo magickým dojmem a bylo plné elfů. Přistáli na nějakém náměstí. Elfové se kolem nich seběhli a se zájmem si je prohlíželi. Z davu vystoupil jeden z nich, ve zdobném kroji. Aefali sesedl z Toma, vydal se elfovi v ústrety a mluvil s ním jazykem, kterému ani on, ani Tom nerozuměl. Neznámý přišel k nim. „Zdravím vás. Naučit se váš jazyk bylo zdlouhavé, ale je to minimální oběť. Řekl vám Aefali, co po vás chceme?“
„Vytáhnout nějakého prince z nějakého hradu,“ odvětil suše Tom.
„No, má to háček. Ten hrad je plný elfů, kteří vám toho prince hned tak nevydají. A je mezi nimi spousta lukostřelců.“
„Slíbili jsme, že něco podpálíme a odneseme prince, o tom nám neřekl.“
„Pojďte, zavedu vás někam, kde se můžete proměnit zpátky a odpočinout si. Slyšel jsem, že cesta nebyla bez problémů,“ špitl neznámý elf a odvedl je do velké stodoly rozdělené zdí na dvě stejně velké části. Každého z nich poslal do jedné z nich. V obou se nacházel pečlivě složený komínek oblečení. Tom i Gabriel to pochopili, proměnili se zpět do své podoby a oblékli si elfské úbory. Překvapilo je, jak přesně jim padly. V těchto šatech vyšli ven ze stodoly, kde na ně již čekala překrásná elfka. „Jsem Íthline, nejvyšší radní města. Vy jste nejspíš ti dračí mágové, které přivedl Aefali, můj kancléř. Už o vás mluví celé město,“ špitla. Tom i Gabriel na ni hleděli s otevřenými ústy. Byla krásnější než jakákoliv lidská žena a dojem ještě zlepšovaly její nádherné zelenobílé šaty. A jak jí slušely ty špičaté uši…
„Mohli bychom sice na hrad zaútočit létajícími loděmi, ale žádné nemáme a lvi nám je nepůjčí, protože se nechtějí míchat do elfských sporů. Útok z vesmíru by byl sebevraždou, horu chrání účinný štít,“ řekla a divila se jejich výrazům. Přeci jen, na elfské poměry to zrovna kráska nebyla.
Teď se divili i oni. Okolo nich to vypadalo jako v nějakém filmu o středověku a elfka mluvila o vesmírných lodích. „Vesmírná loď?“ zeptali se jednohlasně.
„Jistě. Má ji tu skoro kde kdo, jen my ne. Naše lodě se teprve staví, ale jsou to přepravní lodě. Potrvá ještě nějakou dobu, než budeme mít loď schopnou měřit se s Achaikharany.“
„Co je ten Ahojkarel?“
„Achaikharan,“ opravila jej, „je to lví vesmírná loď. Je to skvělá přepravní, bitevní i mateřská loď.“
„Aha,“ poznamenali duchapřítomně. Nebyli kdovíjakými fanoušky vědeckofantastické literatury, takže ani netušili, jak může taková věc vypadat.
„Po vaší akci si někteří budou myslet, že chceme vyprovokovat draky, ale je to nezbytné. Teď už necouvneme, když jste tady, může nám Rada docela zatopit, o Ajkelovi nemluvě. Takže když už, tak pořádně. Den v našem světě je o čtvrtinu delší než v tom vašem, ale na to si zvyknete. Ráda bych, abyste to provedli co nejdříve, než o tom někdo informuje hrad. Lvi jim zabavili většinu luků a šípů, nebude dlouho trvat, než se vyzbrojí znovu.“
„To je hodně informací najednou,“ zavrčel Tom.
„Předpokládám, že nám někdo pomůže,“ doplnil jej Gabriel.
„No,“ řekla váhavě elfka, „můžeme pro vás vyrobit sedla a přiřadit vám každému lučištníka, ale víc nedokážeme. Poslední dobou nám lvi zrovna nevěří.“
„Máte tu kouzla, magii, nebo tak něco?“
„Jistě. Magie je důležitější, než u vás technologie. Lidé tady mají docela problémy najít rozdíl mezi magií a technologií, tak nějak to splývá. Ale lučištníci se v používání magie v boji nijak necvičí, na to máme jiný typ bojovníků. A teď vám ukážu dům, kde budete bydlet,“ řekla a bez jediného slova je vedla městskými ulicemi.
Ulice byly pečlivě vydlážděny kameny a po jejich stranách se výstavní kamenné a zároveň dřevěné domy střídali s jinými, které jakoby rostly z několika stromů. Všude byly spousty elfů. Jak procházeli, elfové se zastavovali a prohlíželi si je. Na nedostatek pozornosti si tedy stěžovat nemohli. Ušli takhle několik kilometrů, když elfka zastavila a ukázala na jeden z domů.
„Tady budete bydlet. Žije tam Efëlis, jejího druha zabili povstalci z Garaed Xanae kdysi dávno v Ellësméře, sama se nabídla. Vše jsme připravili, jistě se tady budete cítit lépe. Pro jistotu ale nechoďte ven bez doprovodu Efëlis, přeci jen nemůžu ručit za všechny elfy ve městě,“ dodala, zaklepala na dveře a otočila se k nim. „Nějaké otázky?“
„Létají ti vaši magičtí bojovníci?“ zeptal se Tom.
„Bojoví mágové nelétají. Leda lodí. A tu nemáme. Vlastně nemáme ani ty mágy. Rada omezila stavy našich vojsk, aby nám zabránila v otevřené válce proti Garaed Xanae. Nechtějí, aby kdokoliv z Tyrheljörgu zasahoval do okolního dění.“
„Jste přece ta vznešená vyspělá rasa, a ty neválčí,“ řekl ironicky Gabriel.
„Otevřená válka je u elfů něco jiného. Myslíme tím rozsáhlé silné útoky čarodějů, kterými obracíme bojovníky a slabé mágy nebo čaroděje na svou stranu. Z ničeho nic se prostě nepřátelské vojsko najednou rozejde, aniž by někdo musel zemřít.“
„To je chytré,“ uznal Tom. Elfka místo odpovědi pouze kývla hlavou na znamení souhlasu. O chvíli později dveře otevřela jiná elfka. Nebyla sice tak mladá jako Íthline, ale i tak jim přišla velmi pohledná. Íthline jí řekla pár slov nějakým divným jazykem a starší elfka je pozvala dovnitř, kam šli bez své průvodkyně. Efëlis je zavedla do kuchyně, kde již bylo připravené jídlo. Nic jim nemusela vysvětlovat. Jak usedali ke stolu, podívali se elfce do obličeje. Měla v něm mrtvolný výraz a z jejích očí čišel smutek. Podívali se na sebe a dali se do jídla. Připadalo jim, že chutnější pokrm v životě nejedli, i když to vypadalo jako hrachová polévka, kterou zrovna nemilovali. Kromě jídla měli plnou hlavu té elfky. Kdyby byla člověk, mysleli by si, že se brzy zhroutí. Jakmile dojedli, Efëlis je odvedla do místnosti, ve které byly dvě postele. Nečekala na dotazy a odešla.