Cesta za odpuštěním

Nad kopcem zacházelo slunce. Jeho pouť denní oblohou byla u konce a stovky chichotajících se duchů, dychtících po svitu měsíce, oslavovali příchod noci. Jejich smích byl slyšet všude tam, kde smích jiných už dávno utichl.

Bílá vrána a její věčný společník králík, hráli jako každou noc na kopci šachy. Lampičkou jim byl měsíc, který si zřejmě jejich šachové partie oblíbil, neboť i tentokrát jim dovolil hrát za hluboké noci. ´Je to starý dobrák,´ klanil se mu králík.

Jejich hru ale tentokrát vyrušil posel špatných zpráv.

„Co se tam píše, příteli?“ ptal se vrány ustaraně králík, poté co převzala obálku od posla.

„Bratr píše.“odpověděla „Rodiče jsou na tom zle. Zbývá jim jenom pár dní života a chtějí mě ještě naposledy vidět. Chtějí se rozloučit a omluvit za všechno příkoří, které mi způsobili.“

„Nemáš snad v úmyslu vydat se za nimi, že ne?“ zhrozil se králík.

„Možná že mě zavrhli. Možná že mě vyhnali z Černého města a ponechali svému osudu, ale jsou to mí rodiče. Rozloučím se s nimi a odpustím jim.“pravila vrána.

Králík si vyndal s pusy doutník, odplivl si a povídal:

„A co naše partie? Kdy ji dohrajeme? Vykašleš se na ni kvůli někomu, kdo se k tobě otočil zády? Celý život si pro ně byla vyvrhel, méněcenná bílá vrána a teď když jim na dveře klepe smrtka, se v nich pohne svědomí. A ty jim chceš odpustit? Kde jsi nechala rozum?“

Vrána ale na slova svého přítele nedbala.

„Pár nocí budeš muset naše hraní oželet. Vrátím se brzy. Nashledanou příteli.“

Ještě té noci se vrána vydala za svými rodiči do Černého města. Bílým vránám bylo zakázáno létat a tak se na cestu vydala povozem, taženým rychlonohým chameleónem. Byl to rychlý způsob přepravy, ale taky hodně nevyzpytatelný. Chameleóni si často postavili hlavu a nebylo možné s nimi za žádnou cenu pohnout z místa. Naštěstí tento chameleón byl tak trochu vyjímka a cesta tak pěkně plynula.

Cestou míjela jeden hrůzostrašnější les za druhým a každou chvíli se potkávala s jiným povozem, mířícím na opačnou stranu. Na jednom seděl mračící se stařec, na druhém usměvavý mladík. Na dalším zase plačící mladá žena a na jiném modlící se stařenka.

„Bůh není věčný, to on je věčnost.“pravila stará žena, když míjela povoz bílé vrány.

Čím blíž byla Černému městu, tím hrůzostrašněji okolí působilo. Lesy byly temnější a lidé na povozech zlověstnější. Vrána neměla lidi ráda, nevěřila jim a vždy se jim vyhýbala jak jen mohla. Ani do očí se jim nechtěla podívat, neboť měla strach, že z ní vysají všechen život.

Svůj strach musela ale vrána překonat. Stála na rozcestí a nevěděla kterým směrem se má vydat dál.

Pod obrovitým dubem seděl starý, vrásčitý muž a prapodivně pohyboval všemi prsty. Vypadalo to jako kdyby hrál na nějaké neviditelné varhany. Houpal se přitom ze strany na stranu a ve tváři měl soustředěný výraz.

„Povězte prosím,“ oslovila ho vrána „jakým směrem je Černé město?“

Muž nereagoval a dál se oddával své jedinečné hudbě. Vrána ale naléhala dál.

„Prosím pane, musím navštívit své rodiče v Černém městě. Řekněte jakým směrem se mám vydat?“

„Copak nevidíš vráno, že na tebe teď nemám čas. Musím hrát, abych potěšil svého otce. - Znáš tuhle melodii? Určitě ano. Je z otcovi slavné hry Vstříc svému konci. Zajisté jsi ji už musela slyšet. No řekni, není ta hudba božská?“

„Opravdu nádherná, ale…“

„Anebo tahle,“ muž nepustil vránu ke slovu a dál zběsile hrál na své smyšlené varhany „Zrada. Jeho nejslavnější hra. Zastav se na chvilku a zaposlouchej se do její melodie. Ponoř se do ní a nech se jí unášet. Sám uvidíš kam až tě donese.“

Jediné co ale vrána slyšela, byl cvrkot vycházející z nedalekých luk.

Když muž viděl, že ta bílá vrána nemá pro jeho božskou hudbu pochopení, nechal svého hraní, natáhl svou dlouhatánskou ruku a prstem ukázal, po které že to cestě se má vydat.

„Tam je to tvé Černé město.“pravil a znovu se vrátil ke svým varhanům.

Vrána poděkovala a vydala se tou cestou, směr Černé město. Město, které již neměla nikdy navštívit. Město, které ji kdysi odvrhlo a zavřelo za ní bránu.

Teď opět spatřila jeho černé hradby. Neváhala a vydala se jim vstříc.

Šepot. Byl slyšet všude kolem, když vrána procházela uličkami města. Utichl teprve když stanula před rodným domem. Malým domečkem s dlouhým a pokřiveným komínem, který stál v zástupu větších domů.

„Vítej bratře.“uvítal ji ve dveřích bratr.

„Kde jsou rodiče?“ zeptala se bílá vrána.

„Už na tebe čekají. Pojď, potěší je, že jsi se rozhodl přijet. Už v to nedoufali.“

Bílá vrána nechala svůj povoz stát pod zamračenou oblohou a vešla spolu s bratrem dovnitř.

Dveře se zabouchly. Odkudsi byl slyšet líbezný zvuk flétny, který se táhl ulicemi a lahodil uším místních obyvatel.

Záhy se ozval tlumený výstřel a flétna přestala hrát.

Dveře malého domečku se otevřely a z nich vešly tři vrány. Dvě byly červené jako květy rudé růže. Ta třetí pozvedla nad hlavu jakousi starou knihu a pravila:

„Ta kniha nelhala! Pohleďte na mé nemocné rodiče! Krev bílé vrány opravdu léčí!“

Ozval se jásot!