Nepříliš podivuhodná dobrodružství sedláka Větvičky ze Vsi

Kapitola I
Skotačila dítka mladá
skotačila ve skalách
dívka spadla, zabila se
zpět ji nesli na marách

Žalem smutní rodičové
tatínek i matička
volali na pánaboha
kde je naše holčička?

Vrať se, vrať se, má panenko,
vrať se do skal, mezi nás
vrať se mladá křepeličko
vrať se, tanči s námi zas!
Lidová z Polesí

Uprostřed ničeho a uprostřed všeho byla nijaká věž. Měla vlastnosti snad všeho, co kdy existovalo, a přesto byla nijaká; to proto, že kdybyste ji chtěli popsat, nešlo by to. Na vrcholku té věže, přesně na posledním podlaží akorát pod střechou odpradávna probíhal boj. Démon a Strážce. Strážce pevnosti, strážce světa, strážce zdravého rozumu génia i pomýlení blázna. Jmenoval se Strážce a příhodnějšího jména byste pro něj sotva našli; byv starší než starý, nepotřeboval jej. Jeden svět chránil, druhý jej chtěl zničit. Strážce střežil svět a hlavně svůj život, neboť s ním žilo a stálo vše živé na světě a démon to chtěl zničit. A bojovali a nikdo nemohl vyhrát, nikdo nezískal převahu...
***
Bylo ráno. Sedlák Větvička se probudil vedle ženy, jako ostatně každé ráno. Slunce mu svítilo pod nos skrz kostkované závěsy na okně. Bylo tomu tak každé slunečné ráno. Stav věcí se neměnil a Větvička to tak měl rád. Stejný dům, stejná žena, stejná snídaně, stejná práce, stejné dny, jeden za druhým, které se lišily jen tím, že občas bylo slunce a občas pršelo. Protáhl se, čiperně vyskočil a nazul si bačkory. Odešel tam, kam i císař pán sousední země musí pěšky, i když se šuškalo, že ten jejich císař pán tam pěšky chodit nemusí. Větvička to neřešil. Latrínu měl hned za domem a pokud zrovna nelilo jako z konve, chodil tam docela rád. Tak trochu se mu líbil ten pocit, když kolem něj províval vlahý vánek, škvírami mezi prkny mohl pozorovat Les, který byl zrovna za jeho polem a loukou. Pozoroval mouchy, které kolem něj poletovaly a monotónně bzučely a pohvizdoval si veselý nápěvek. Jedna z much uvízla v pavučině a zoufale se snažila osvobodit. Větvička ji se zaujetím pozoroval, pozoroval onoho pavouka, který pavučinu utkal, pozoroval, jak se k mouše blíží, ta sebou škube a snaží se zachránit. Když prohrála svůj předem marný boj se smrtí, Větvička se usmál. Neměl rád násilí, zároveň se ale nebránil přirozeným zákonům přírody. Silnější sní slabšího. Tak to bylo celé věky a Větvička se tomu nebránil. Když udělal, co bylo potřeba, zvedl se a šel dovnitř do stavení. Žena na něj už čekala se snídaní. Pecen chleba, akorát z trouby vytažený a krajáč mléka, ze kterého se ještě kouřilo. Větvička zamlaskal. Zakousl se poprvé a hutné sousto lahodného chleba zapil hltem mléka. Poválel vše na jazyku, vychutnával tu chuť, které se nic nevyrovná, pečlivě sousto rozžvýkal a polkl. Pomyslel si, že ne nadarmo se o chlebu říká, že je božím tělem. Nevěděl, proč se mu tak říká, ta chuť ale božská byla a v ten moment to byla jediná věc, která Větvičku zajímala. Když se schylovalo k polednímu, polkl poslední sousto a protože byl člověk, který nerad odkládá práci, tak se protáhl, vypil zbytek mléka a vydal se na pole za prací.
***
Na nijaké věži pořád pokračoval souboj. Blesky létaly kolem a věru bylo štěstí, že kolem nebyla žádná země, protože by ji už dávno ty blesky a potoky ohně spálily. Mocná slova, vyslovení kterých trvá celé věky, létala vzduchem, kletby, které by stačily na zlomení celého pokolení královského rodu, hřměly ovzduším. Boj trval.
***
Ležela uprostřed sluncem prosvícené mýtiny. Smrky kolem tvořily hustou, sytě zelenou hráz, která chránila posvátné ticho lesa. Švitoření ptáků a bzučení much, hra konipasů v ostružinovém houští a občasné zapraskání větví jakož i jiné zvuky lesa se nesly provoněným vzduchem. Hlouběji z lesa sem zaznívalo zurčení potoka, jeho klokotání mezi kameny a kmeny popadaných stromů. Žádné jiné zvuky nebylo slyšet. Nevnímala ani to. Ležela na měkkém, voňavém mechu, zelené stvoly trav kolem sebe. Lehký větřík, který si našel cestu mezi stromy jimi lehce povíval. Mraveniště, které bylo jen drobný kousek od její hlavy jí také nevadilo. Nechala mravence, ať si v poklidu dělají svou práci a oni, jako by nechtěli porušit nějakou posvátnou dohodu, se jí svým hemžením také vyhýbali. Spadla šiška, přímo na ni. Ani si té šišky nevšimla. Laň. Kapka rosy, zřejmě ze stromu nad ní jí stékala po bělostné šíji. Stříbřité pablesky, které světlo v té kapce vytvářelo, dávaly tušit nový, neznámý svět uprostřed té kapky. Ji ale netrápil. Nyní alespoň týden mrtvá laň nevnímala vůbec nic, ani červy, kteří jí pomalu jedli. Něco prohnilého bylo v srdci Lesa.
***
Bába Větvičková dojila krávu. Vemeno držela zkušeně, bylo vidět, že s ním nepracuje poprvé. Mléko teklo do džberu a hezky vonělo. Stračena si spokojeně mručela a bučela, Větvičková si prozpěvovala jakousi melodii, když tu najednou prolétl vzduchem ostrý hvizd. Jak byl krátký, tak byl nepříjemný. Větvičková se ohlédla, ale nikde nic neviděla, snad jen obláček na nebi. Hvizd, to se ví, na nikoho nečekal a zmizel stejně náhle, jak se objevil. Větvičková by na celou tu věc ve chvíli zapomněla, kdyby ovšem hvizd kravku nepolekal a ta nevykopla Větvičkové chrup. Zubní protéza letěla obloukem přímo do hnoje. Větvičková ošklivě zaklela. Nebolelo to. V té části kraje měli tenkrát všichni zubní protézu. Nicméně i ta se musí čistit a spadne-li do chlévské mrvy, tak je věru co čistit.
Větvička si dělal starosti. Jen co uslyšel bábu zakřičet, zahodil kosu, nechal louku loukou a honem pospíchal, aby zjistil, co se stalo. Větvičková byla v pořádku, nicméně zuby bylo potřeba vyčistit, a to je práce perná. Větvička jí s tím pomohl, nicméně při čištění zjistil, že jsou zuby poškozené. Musel do města a to se mu nechtělo. Cesta prašná, lidé na ní nevrlí a oprava zubů nebyla levná věc. Měl ale Větvičkovou rád, a tak sbalil makovou buchtu, vinnou šťávu, něco peněz a rozbité zuby a vykročil do chléva. Vylezl na volka, kterého přesně pro tento účel choval, a rozjel se přímo do města. Pokud vše dobře půjde, bude doma na večeři. Větvičková mu mávala, dokud nezmizel za ohybem cesty.
Volek šel klidně, nohu střídala, Větvička málem myslel, že usne. Potřásl hlavou a zahleděl se směrem k Lesu. Dub, který stál na půl cesty k lesu, přímo uprostřed polí, zmateně třásl rozložitou korunou pod poryvy větru. I zdálky mohl Větvička vidět, jak je dub obtěžkán žaludy. Napadlo ho, že se letos prasata pomějí. Sedlák brzy nechal rozložité dubisko za sebou a pokračoval vstříc městu, které bylo zrovna za tímhle kopcem. Neměl ten kopec rád, volek už byl totiž starý a nemohl do něj Větvičku nést. Větvička tak musel pokaždé slézt a trmácet se do kopce pěšky. Mnohokrát uvažoval nad koupí nového, mladého vola, ale peněz neměl nazbyt, a pak, tohoto volečka si dávno oblíbil a těžko by se s ním loučil. A tak si vždy, když ho napadla ona myšlenka na koupi nového vola, řekl, že mu trocha toho pohybu neuškodí a nechce-li ztloustnout, tak mu nezbude, než čas od času jít po svých. Z rozjímání ho najednou vyrušil volek sám, když se zastavil a zafrkal. Kopec byl tu. Větvička si povzdechl a pomalu slezl. Popadl volka za oprať a pomalu se šinul do kopce.
***
Na nebi zakroužil havran. Zmizel, pak se znovu objevil, tentokráte níže. Vyhaslé oči bělostné laně na něj nehleděly; směřovaly spíše do země. Co tam viděly? To nikdo neví a laň to už nepoví. Havran se pomalu snesl a líně se usadil na její hlavu. Třikrát zakrákal. Párkrát klovl, pak se zachvěl, strnul a se šťavnatým soustem se vznesl a odletěl pryč. Laň plakala a krůpěje jejích krvavých slz smáčely do té doby panensky čistý koberec lesního mechu.
***
Na nebi nebylo ani mráčku, a tak nebylo žádného divu, že než dorazil na vrchol, byl Větvička celý zpocený. Unaveně si sedl pod buk, který na kopci rostl už když byl Větvička jen malé dítko, které jezdilo s tatínkem na trh. Sundal čepici a setřel pot z čela. Rozhlédl se. Výhled po krajině byl vskutku malebný. Nalevo město, přímo před ním se za širými lány pole rozkládal obrovský Les a v mírné pahorkatině napravo, mezi loukami, na konci hadovité cesty byla přímo jeho vesnice, za jejímž koncem byl jeho statek. Mohl dokonce vidět doškovou střechu a komín, ze kterého se vinul tenký proužek kouře. Větvička se usmál, znamenalo to totiž, že mu bába už chystá něco dobrého k večeři. To pomyšlení mu dodalo chuti, a tak rozbalil svačinu. Maková buchta v něm zmizela než bys řekl švec a třemi mocnými loky zmizela dobrá polovina lahve jeho šťávy. Větvička mocně říhl.
***
Krajánek se otočil od pultu a mocně si lokl kvasnicového piva. To vedro bylo hrozné a zákazníci dnes ještě horší. Ta bába, co se s ním skoro půl hodiny dohadovala ohledně ceny za nezpracovaný porcelán ho stála pěkných pár let života. Popadl hadr, odehnal jím pár much, koukl do jídelního pokoje na hodiny a rychle v hlavě spočítal, kolik hodin zbývá do konce. Tři. Tři mizerné a nekonečně dlouhé hodiny. Zívl a vrátil se k pultu. Nějaký stařík mu ukazoval hodiny a prý je chce spravit. Povzdechnul si a podíval se na ně. Rozbité péro, jen drobná maličkost. Pustil se do práce.
***
Větvička usoudil, že si odpočinul právě tak akorát. Vstal, přitáhl si volka, který se pásl opodál, nasedl na něj a jel dál. Z kopečka se volkovi jelo dobře a městské brány už byly blízko. Větvička si poposedl, aby se mu lépe sedělo a usmíval se na celý svět. Makové buchty mu udělaly náramně dobře. Než se nadál, byl u města. Vjel dovnitř a přes nos ho praštila jeho vůně. Směs prachu, splašků a močůvky, pach dobytka i lidí, závan z cukrářského krámu a vůně od řezníka, vzdálená vzpomínka po závanu čerstvého vzduchu, to vše se mísilo do jedinečné vůně, kterou místní milovali a nedali na ni dopustit. Větvička to moc nechápal. Vždy se mu sevřelo chřípí, když ten zápach ucítil a vždy byl rád, když se mu podařilo z města dostat na čerstvý vzduch. A ten rámus! Větvička, zvyklý na klid vesnického života ho neměl rád. Křik trhovců, ustavičné vrzání kol, štěkot psů, hra dětí na náměstí, šumění kašny a řinkot rozbitého nádobí, hubující domácí, rámus na stavbě radniční věže, pláč, odkudsi z dvora přicházející, hra na loutnu a zpěv, smích a hádka z krčmy, to vše tvořilo pestrou kakofonii zvuků, která zněla Větvičkovi v uších a která ho tak rozčilovala. Snažil se hluk nevnímat a vyrazil nejkratší cestou k hodináři, který náhodou podnikal i v oboru zubních protéz. Navíc to byl Větvičkův známý a Větvička se těšil na to, že si s ním zase popovídá. Doprava, pak rovně, kolem kašny, doleva, doleva, pak kolem masného krámu a zase rovně, než dorazil ke schodům. Po těch opatrně sjel, otočil se doleva a byl přímo před Krajánkovým krámem. Krajánek měl napilno, nějaký pantáta si mu stěžoval, že mu nekokrhá kohout a Krajánek se ho marně snažil přesvědčit, aby šel raději k zvěrolékaři. Větvička si řekl, že počká.
***
Démon zakolísal. Strážce zaútočil mečem shora a démon jen tak tak schoval hlavu pod štít velký jak tři domy. Ustoupil na schodiště. Strážce bodl, sekl, švihl, ale na démona se dostat nemohl, i když ten ustupoval. Temnou oblohu rozčísl blesk.
***
Na východě se objevily mraky. Větvičková se starostlivě podívala na oblohu. Zdá se, že přijde bouřka. Snad se Větvička stihne vrátit včas. O Větvičku se ani tak nebála, ale vůl, ten by na rozbahněné cestě s tělnatým sedlákem těžko jel, a pak, hromy a blesky by ho mohly polekat. Snad se vrátí včas, řekla si ustaraně a šla zavřít slepice.
***
Krajánek měl konečně chvíli klid. Větvička slezl z volka a šel k obchodu.
„Buď zdráv, Krajánku!“ Krajánek se málem lekl, jak Větvička zahlaholil, když ale viděl, že se jedná o dlouholetého přítele, usmál se.
„Taky tě vítám, Větvičko. Copak tě ke mně přivádí? Potřebuješ hodinky? Pojď dál a posaď se na chvíli, stejně jsem chtěl zavírat.“ Pokynul rukou, zavřel za Větvičkou dveře, na které pověsil ceduli „Pro nemoc zavřeno“ a těžce se usadil na prkennou lavici.
„Posaď se přece,“ usmál se na Větvičku. Větvička se chvíli rozhlížel po místnosti, která byla až do stropu zavalená všemožným harampádím, kterému ani nerozuměl. V koutě u okna byl stolek, na kterém leželo mnoho roztodivných nástrojů a přístrojů, mnoho koleček, zvětšovací sklo, malé kladívko a některé věci, které ani Větvička neznal. Vedle se tyčila police s knihami, které hrozily každou chvílí, že vypadnou ven. Pod vším tím nepořádkem se daly vytušit stěny kdysi útulného pokoje, ořechem vykládané a jistě pěkně zdobené. Krajánek žil sám a podle toho to taky vypadalo, pomyslel si Větvička. Posadil se, napil se piva, kterého měl Krajánek požehnaně a spustil.
„Jsem tu obchodně, kamaráde. Bábu kopla Stračena zrovna do huby a rozbila jí chrup. Zrovna takhle. Jen se koukni sám.“ Strčil Krajánkovi protézu do obličeje, ten se zaklonil, vzal ji do ruky, vstal a šel k pracovnímu stolu.
„Hm, pěkně je ta kráva pochroumala. A co Větvičková, je v pořádku? Taková kráva, když tě nakopne, tak to je pěkná pecka,“ řekl konverzačním tónem, nasadil si podivné sklíčko do oka a začal pracovat. Vzal si do ruky podivné rydlo a začal se v zubech rýpat.
„S tím jsem hned hotov, pokud nespěcháš, dám ti je ještě dnes. Jen pověz, peníze máš?“ Větvička zachrastil plstěným pytlíkem.
***
Vrabec chvíli kroužil kolem vchodu, ale pak neváhal a vletěl přímo dovnitř. Usedl na kamennou podlahu a hloupě koukal kolem sebe. Vysoké stěny okolo točitých schodů na něj těžce a zatuchle dýchaly dávnou moudrostí prastarých kamenů. Ačkoliv venku bylo teplo a příjemně, švitořili tam ptáci a šustilo listí, zde vevnitř byla lezavá zima a nepřirozené ticho. Vrabeček se neotočil neletěl zpět. Místo toho zvědavě napůl poskakoval, napůl poletoval po schodech nahoru.
***
„Tak, a je to,“ prohlásil spokojeně Krajánek a ukázal vyjevenému Větvičkovi opravené zuby. Větvička nemohl samým překvapením ani polknout.
„To už je to hotovo? Skoro jsem se bál, že tu budu přes noc.“ Nevěřícně si na opravenou protézu sáhl. Krajánek se usmál.
„Dostanu tři dukáty, sousede.“ Větvičkův úsměv povadl, nicméně sáhl do pytlíku a peníze vytáhl.
„A děkuju mockrát, Krajánku!“ Krajánek spokojeně uklidil výdělek a protože měl dobrou náladu, zeptal se: „A opravdu se nechceš zdržet? Mám sušenky...“
„Ba ne,“ řekl Větvička. „Čeká mě cesta domů, rád bych dorazil za světla. Bába mě už čeká s večeří.“ Postavil se.
„To ti, kamaráde závidím,“ zasmál se Krajánek. „Já si dám kus chleba a půjdu spat. Jak myslíš, přeji šťastnou cestu! A pozdravuj tu tvojí!“ Vyprovodil Větvičku ven a ten naskočil na volka.
„Tak spánembohem!“
„Spánembohem!“ Větvička vyjel, na rohu se ještě otočil a zamával Krajánkovi. Chvíli mu trvalo, než se z špinavých uliček vymotal, ale netrvalo mu to dlouho a už byl za branami. Zhluboka se nadechl a až teď si uvědomil, jak těžce se mu doposud dýchalo.
***
Na Strážcově čepeli se usadil vrabec. Zastavili se. Na zlomek vteřiny oba koukali, jak vrabec nerušeně sedí na čepeli a z toho, že je uprostřed bitvy o svět si nic nedělá. Vůbec se nebojí, pomyslel si Strážce. Démon se vzpamatoval první. Do vzduchu se vznesl oblak peří a hluboko v základech věže zmrtvěl ptačí výkřik.
***
Šli pomalu, v uspořádaném útvaru. Černé kutny, bosé nohy. Krok minul krok v monotónním rytmu chůze. Šli a nevěděli kam. Jediné, co o směru své pouti věděli, že jdou do kopce. Větvička věděl, co jsou zač, třebaže je nikdy dříve neviděl a popravdě řečeno doufal, že je ani nikdy neuvidí. Nyní šli na cestě přímo proti němu, a tak, i když se mu nechtělo, musel zajet do křoví vedle cesty, aby mohli projít. Černý zástup. Větvička zavětřil, už cítil jejich odér, odér smrti. Zachvěl se odporem. Černý zástup chodil světem, tvořen lidmi, kteří chodili křížem krážem, aby svým pokáním odčinili dávno zapomenuté křivdy světa. Ve společnosti před nimi panovala tichá bázeň, a i když je nikdo neměl rád a každý, kdo je uviděl, probděl dlouhé noci, tak k nim lidé cítili určitou úctu, neboť jen oni je chránili před hněvem. Hněvem koho? To nikdo nevěděl. A nikdo to vědět nechtěl. Nikdo nevěděl, odkud se vzali, nikdo je neviděl odpočívat, jíst nebo pít, a přece pořád chodili. Zatímco Větvička takto uvažoval, prošel zástup pomalu kolem něj. Nervózně pozoroval popraskanou a strupovitou vyschlou kůži na rukou těch, kteří se káli. Slyšel jejich sípavý dech, šoupání jejich nohou. Volek se pod Větvičkou celý chvěl. Větvička měl pocit, že se ochladilo a i zapadající slunce jako by ztratilo na své záři. Konečně zástup přešel a Větvička rychle jel dál. Slunce hrozilo, že zapadne dříve, než se vrátí domů.
***
Co se dělo u Větvičků doma? Jestlipak zase sedí sedlák v křesle s těmi směšnými brýlemi a předstírá četbu. A copak asi dělá bába Větvičková? Opatrně nakoukl oknem dovnitř. Napravo, kam až viděl, nikdo nebyl. Křeslo v rohu bylo prázdné.
„Zvláštní,“ řekl si, ale nenechal se tím rozrušit. Větvička prostě asi šel na pole. A co Větvičková? U plotny nebyla. Zakabonil se. Aby tak byla - .
***
Větvička přijel domů. Bez pompy, bez slavobrány ani průvodu. Nepotřeboval to. Prostě přijel domů. Sesedl z volka a vykročil ke dveřím. Pak si ze strany domu všiml nějakého pohybu, přímo pod oknem. Zamračil se. Co se to tam děje? Vykročil tím směrem, v nastávajícím šeru nejdříve zamžoural, a pak se najednou rozesmál, až se ze břicho popadal.
„Cos nám to tu, Větvičková, chytila?“ Bába Větvičková tam stála pod oknem a držela za ucho kovářova Tomáše. Ten se vzpouzel a snažil se utéct, ale Větvičková ho držela pevně.
„To víš,“ odsekla, napůl pobaveně, „ty se couráš po světě a já tu chytám lupiče!“ Tomáš se znovu zavrtěl.
„Prosím vás, pusťte mě, já jsem se jen díval,“ škemral Tomáš. „Táta mi nařeže, když se teď nevrátím domů.“ Větvička se smál.
„Pořádný výprask je to, co bys zasloužil, holomku,“ naoko zaburácel. „Marš domů, ať tě tu nevidím!“ Větvičková Tomáše pustila a ten pelášil domů, až se za ním prášilo. Větvička ženu políbil.
„Mám pro tebe zuby, Krajánek se nechá pozdravovat.“ Vyndal z náprsní kapsy váček a podal Větvičkové zuby.
***
Na špici kostelní věže přistál holub. Šedivý, špinavý a nevzhledný. Podíval se na západ, a jako by dával slunci dobrou noc, zavrkal. Slunce, jako by odpovídalo, hodilo poslední paprsek na širý svět pod sebou, mrklo a zapadlo. Ozval se kostelní zvon. Holub poplašeně odletěl pryč. Už ho nikdy nikdo vícekrát neviděl. Větvičkovi po náročném dni ulehli ke spánku. Neusnuli hned.
***
Na čepeli se mihl záblesk Večernice. Strážce švihl, a snad posílen svitem hvězdy, ťal neobvyklou silou. Démon meči uhnul, i když jen o dva fousy. Přikrčil se, skočil a bodl.

Kapitola II
Veris laeta facies
mundo propinquatur.
Hiemalis acies
victa iam fugatur.
in vestitu vario
Flora principatur,
nemorum dulcisono
quae cantu celebratur.

Florae fusus gremio
Phoebus novo more
risum dat, hoc vario
iam stipatae flore.
Zephyrus nectareo
spirans it odore.
certatim pro bravio
curramus in amore.

Cytharizat cantico
dulcis Philomena.
flore rident vario
prata iam serena.
salit coetus avium
silvae per amoena.
chorus promit virginum
iam gaudia millena.

Buranské písně

Větvička se probudil. Podíval se z okna. Něco nebylo v pořádku. Neprobudil se, tak jak měl, a to znamená, že je něco špatně a už to pomyšlení mu kazilo vyhlídky na celý den. Nejdřív myslel, že včera snědl té šunky až příliš mnoho, pak ale něco zaslechl.
„Be-é, be-é,“ tklivé bečení prozrazovalo ztracenou ovci, která se zatoulala přímo na Větvičkův dvůr. Větvička vstal, šel k oknu a vskutku, venku byla zatoulaná ovce.
„Mámo, vstávej!“ Věvičková sebou zakroutila, z pod vyhřáté peřiny se jí nechtělo a navíc se jí zdál pěkný sen o svatební hostině jejich dcery, kterou neměli.
„Co se děje, dědku?“ Otevřela jedno oko, pak i to druhé. Viděla Větvičku, kterak kouká z okna. Nedalo jí to a vyskočila z postele, aby se také podívala, nač tam čumí. Ovce začala klidně přežvykovat trávu a koukala na jejich udivené obličeje.
***
Do vesnice přijela divadelní společnost. První je uviděl Tomáš. Ten vždy o všem věděl jako první. Dvě maringotky se dokodrcaly na náves, kde se zastavily a jen tak tam stály. Teprve, když se sešlo více lidí, vylezl ven podivný mužík.
***
Větvička se oblékl, ani se nenasnídal a šel ven za ovcí. Napadlo ho, že nejspíše utekla pastýři Janovi. Byl to sice kus cesty, ale Větvička měl rád vše v pořádku, a navíc bylo docela pěkné počasí.
„Tak pojď, ty hloupá,“ kopl lehce do ovce a šli. Netrvalo to dlouho a došli na konec Větvičkových polí. Větvička zaváhal. Pak, jako by mu pohled vyčkávající ovce dodal odvahy, se vydal dál, s úsměvem dítěte, kterému dají lízátko, počal si hvízdat a přestal až když došli ke kraji Lesa. Nasládlá medová vůně, která se z něj linula dala Větvičkovi vzpomenout, že dnes ještě nesnídal. Zatracená ovce.
Kolem Lesa šli asi dvacet minut, pak se stočili na obrovskou louku, uprostřed které stála mohutná olše. Větvičku nesčetněkrát napadlo, že je to poněkud podivné místo pro olši, nicméně se v rostlinstvu nevyznal natolik, aby o tom s někým mohl vést učenou debatu. Pomineme-li samozřejmě rostliny zemědělské. Na ty byl Větvička kanón. Jak se k olši blížili, mohli vidět stádo ovcí a ve stínu olše také pastýře.
Konečně k němu došli.
„Buď zdráv, pastýři,“ zahalekal Větvička, „Vedu ti zatoulanou ovci!“ Pastýř, mladíček, kterému byste hádali nejvýše sedmnáct let, se pomalu otočil Větvičkovým směrem. Dlouze se na Větvičku zadíval. Pak pronesl jediné slovo:
„Proč?“
Větvička nevěděl, co říci. Zmateně kmital pohledem mezi zaběhlou ovcí a pastýřem.
„Proč ne? Je to tvoje ovce, nebo ne?“ Usmál se. Větvička věřil, že s úsměvem se dá vyřešit vše, a i když se s pastýřem příliš neznal, věřil, že i tady úsměv povede k úspěchu.
„Není takové ovce, která by byla více má než ta, která mou není.“ Pastýřovy modré oči spočívaly na Větvičkovi, kterému trvalo notnou chvíli, než vůbec pochopil význam pastýřovy věty. Pastýř ale nemilosrdně pokračoval dál: „Můžeš ty, větvičko, říci, že ti něco patří, že je to definitivně tvoje?“ Větvička se načepýřil.
„Samozřejmě, že mohu. Mám svůj statek, svoje pozemky, svou milující ženu!“ Vystrčil svou mocnou hruď, jako by chtěl dodat svým slovům váhy. Pastýř na něj pořád patřil tímž pohledem.
„A jak si myslíš, že tě tvá žena miluje? Až zemřeš, zemře s tebou? Až zemře, budeš následovat ty ji? Ne, drahý sedláku, nemiluje tě natolik. Běž, zeptej se jí, sama ti to potvrdí. Bez uzardění, protože smrti se bojí.“ Větvička se začal cítit nesvůj. Šel sem kvůli zatoulané ovci, ne kvůli dilematům života a smrti. Pastýř ho ale nenechal vydechnout.
„Tvoje žena, ať už je jakákoliv, ve skutečnosti není víc než tato ovce. Nemiluje tě více, ani méně, protože tě nemiluje. Tak, jako tě nikdy nebude milovat tato ovce, tak tě nikdy nebude milovat tvá žena. Protože láska neexistuje.“ Pastýř se odmlčel, odvrátil se, vzal do ruky píšťalu a začal si znovu pohvizdovat. Větvička mlčel, a když viděl, že pastýř se s ním nehodlá déle bavit, tak se sebral, a odešel. Na to, že mu pastýř za jeho námahu ani nepoděkoval, úplně zapomněl.
***
Krvácel. Jen trochu, ale přece jen krvácel. Démon se usmál. Krátce, jen na okamžik si dovolil ten přepych, ale Strážce se rychle vzpamatoval a přešel do protiútoku, takže se musel plně soustředit. Smršť ran se na něj snesla ze všech stran, jen stěží se před nimi ubránil. Ten boj byl nekonečný, a démon, ač nerad, si musel přiznat, že ho to pomalu zmáhá.
***
Větvička se vrátil domů jako bez duše. Krajáč mléka i pecen chleba, který pro něj žena přichystala, nechal bez povšimnutí a šel si lehnout rovnou do postele. Větvičková nebyla žádná vědma, tolik ale poznala, že s Větvičkou něco je. Koukala na něj, jak tam tak leží na zádech a kouká do stropu, a přemýšlela, co s ním. Byla to ženská z vesnice, která rozumu pobrala tak akorát, aby jí pro vesnický život stačil, a tak ji napadla jen jedna věc, která by jejímu muži mohla pomoci.
***
Pastýř se smutně zadíval na pošlou ovci. Ležela na boku, ostatní ovce se na ni zvědavě dívaly a chodily kolem. Ozvalo se zabečení. Malé jehně se o ovci láskyplně otíralo a žalostně bečelo. Pastýř začal pískat na píšťalu melodii tak tesknou, že i listí olše povadlo na znamení smutku.
***
Rozepnula jeden knoflík, pak druhý. Zastavila se a láskyplně na něj pohlédla. Pak rozepnula i třetí knoflík a jednoduché šaty spadly na prkennou podlahu. Stála tam v celé své kráse, a třebaže již nebyla nejmladší, její kypré tvary by jí mohla leckterá závidět. Krok, ještě jeden krok, pomalu šla k posteli. Pak skok, matrace se celá zavlnila pod jejím mohutným tělem a už tam byla, byla u něj a začala ho hladit pod bílou lněnou košilí. Nevnímal ji. Ležel, zhluboka dýchal a přemýšlel. Malinko se zamračila, pak se naklonila a začala mu šeptat do ouška. Chvíli to trvalo, ale pak se začal lehce usmívat a dech se mu zrychlil. Začala ho hladit, nejen po hrudi. Krouživými pohyby rukou se dostávala stále níž a níž a úměrně s těmi pohyby se zrychloval Větvičkův dech. Ještě chvíli ji nechal, ať dělá svou práci a pak začal hladit i on ji. A na hladině nedalekého potůčku plul osamocený kvítek kopretiny, má mě ráda.
***
V lese zahoukala žežulička, aby dala na vědomí celému světu i sobě, že se započal nový život.
I. Intermezzo

DIVADELNÍ SPOLEČNOST, kočující. Jezdí od vesnice k vesnici a od města k městu. Divadelní kusy se vyznačují metafyzickým podtextem a vždy vyvolávají řadu otázek. Mezi prostým lidem představení vyvolává zvláštní nálady, ojediněle nepokoje. Autor her neznámý, ačkoliv existují spekulace o tom, že se jedná o některého člena spolku.
Tullius Magnus, Encyklopaedia Maxima Mundi

Bělostná labuť plula po zrcadlovém jezeře. Majestátně se sunula po lesklé hladině a hleděla kamsi dopředu. Doplula na okraj jezera a pak, jakoby náhodou, se rozhodla, že jej obepluje po obvodu. Proplula pod černými větvemi dávno mrtvého stromu, obkroužila kámen, pak se na okamžik zastavila, jako by přemýšlela, kudy dál. Na kámen se snesl havran. Třikrát zakrákal a v každém tom zakrákání se skrývala jedna pravda světa. Labuť se na něj zvědavě podívala, ale zjevně usoudila, že jí nestojí za delší pohled, a tak se otočila a plula dál. Havran se vznesl, zakroužil na obloze a snesl se, tentokráte přímo na labuť. Svými pařáty obepnul její krk a i když labuť statečně bojovala, brzy prohrála. Havran ji pustil. Labuť, vyčerpaná s krvavými šrámy na krku, doplula ke břehu a počala zpívat.
Sugestivnost té scény brala divákům dech. Obecenstvo sedělo a ani nedutalo. Dáma na jevišti nezpívala nijak zvlášť dobře, i tak ale její zpěv dalece předčil veškeré představy vesničanů o zpěvu.
Labuť přestala zpívat a jen tak ležela, seděla na břehu a pramínky krve brázdily její bělostnou šíji. Havran znovu jednou zakrákal a labuť vzplála jasným plamenem, ze kterého vylétl druhý havran. Havrani zakrákali a hvězdnou nocí odletěli pryč. Sežehlé tělo labutě s rozpáraným břichem leželo u břehu, do půli omíláno vodou.
Představení skončilo. Potlesk byl spíše rozpačitý, vesničané příliš nechápali myšlenku hry. Hercům to nevadilo. Sdělili, co sdělit chtěli, a tak mohli jet o dům dál. A ve vesnici se začaly dít věci.
Kapitola III

Jiskra z démonovým mečem rozštípnutého kamene osvítila jinak temnou místnost. Strážce tak tak uskočil a hned přešel do protiútoku. Démon ustupoval, Strážce útočil s nebývalou silou. Měsíc osvítil jejich tváře. Chvíli se pozorovali, Strážce pak švihl mečem a uštípl démonovi kus rohu. Démon zavyl.
***
Větvička se probudil do dalšího rána, nahý a celý zpocený. Podíval se vedle sebe, ale Větvičková tam nebyla. Naklonil se ze dveří a uviděl ji, jak sedí u stolu a o čemsi přemýšlí. Neztrácel čas tím, že by uvažoval, nad čím může přemýšlet a raději se postavil, oblékl se a zeptal se jí přímo.
„Nad čím přemýšlíš, ženo?“ Chvíli mu neodpovídala, jako by ho snad ani neslyšela. Pak se ale otočila a až příliš bezstarostně odpověděla, že vlastně nad ničím. Větvičkovi to vrtalo hlavou, ale pak to nechal být.
„Já jsem také přemýšlel,“ pokračoval, „a tak mě napadlo, jestli bys nechtěla jít na piknik do Lesa? Je pěkné počasí a znám tam pěknou mýtinku.“ Usmál se na ni a čekal, co odpoví.
„Piknik? Dlouho jsem nebyla na pikniku,“ řekla zasněně. „Nemáš ale co dělat na poli?“
„K čertu s polem,“ zahalekal Větvička. „Jeden den počká, beztak jsem s prací napřed. A odpočinek si zasloužíme oba.“ Usmál se na ženu a objal ji.
„Tak jo, můžeme! Připravím něco k jídlu a pití, jdi se podívat zatím, jestli ještě máme ten kostkovaný ubrus.“ Také ho objala.
***
Lesní mýtina se utápěla v sluneční záři. Zelenkavé světlo laskalo každičký centimetr země. Modré lístky oměje se sebevědomě dívaly do světa z výšin pyšně se tyčící rostliny. Mraveniště, vyhřáté sluncem se hemžilo bohatým životem. Hlasy zpěvných ptáků jako by podtrhovaly jinak panensky čisté ticho lesa. Větřík, který občas líně zašuměl mezi stromy, nesl z útrob Lesa nasládlou vůni. Ono panenské ticho však netrvalo věčně, neboť jej narušily lidské hlasy. Lidé v tyto končiny moc často nechodili, možná proto, že mýtina byla málo známá a byla až příliš hluboko v Lese. Ač vyhaslé, oči mrtvé laně si doposud pamatovaly každičký pohyb, který se před nimi odehrál, ale člověka do té doby neviděly. Až dnes, a lidé to byli rovnou dva. Co se stane, v útrobách Lesa?
***
Teskná melodie ustala. Pastýř přestal hrát a začal zkoumat, proč vlastně ovečka uhynula? Už když ji ten sedlák přivedl, tak vypadala podivně, i když ten sedlák za to asi nemohl a ani o tom nemohl vědět. Vytáhl nůž a svou milovanou ovečku rozpáral, odspoda nahoru, celé břicho. Na první pohled byla v pořádku. Pastýř ale něco ucítil. Jen slabý závan, nejprve mu ani nevěnoval pozornost. Protože ale byl intenzivní, začal pastýře dráždit. Otevřel ovci žaludek. Chvíli nevěřícně koukal, pak se jen postavil a vzrušeně ovci několikrát obešel. Kde se to tam vzalo? Černá tekutina, která se mu vyvalila mezi prsty, jen co udělal první řez, mu nedávala žádných pochybností, proč ovce pošla. Zato však nabízela otázku jinou. Jak se do ovčího žaludku dostala? Pastýř šel ke strouze. Dlouze se do ní podíval, pak zvedl pohled a sledoval trasu strouhy, kudy tekla. Pohled se mu zastavil až u Lesa.
Na nic nečekal, ovce chvíli přežijí samy, a vydal se do Lesa.
***
Větvička se usmál.
„Jsme tu! Jak se ti tu líbí?“ Větvičková se rozhlížela po lesní mýtině s očima dokořán.
„Já – já nemám slov! Tohle je dokonalé!“ Udělala pár kroků. „Proč jsi mi o tom místě neřekl dříve?“ Větvička se jen usmíval. Pak vytáhl ubrus a společně jej rozložili na zem. Větvičková se posadila, protože cesta ji přece jen zmohla. Vytáhla brusinkový koláč a než se do něj zakousla, tak chvíli pozorovala Větvičku, který si odskočil vykonat potřebu. Pak zaječela.
„Honem sem pojď,“ křičela hystericky, „tohle je nechutné!“ Větvička přiběhl, ještě si zapínal knoflík.
„Co se děje?“ Jeho žena beze slova ukázala prstem. Větvička se podíval a hned pochopil, na co jeho žena ukazuje a co ji tak vylekalo. Mrtvá laň na ně koukala vyhaslýma očima a podle toho, jak vypadala, tak tu asi nebyla příliš dlouho. Větvička zaklel. Z pěkného pikniku asi nic nebude, i kdyby si sedli jinam, budou mít ty její vyhaslé oči v paměti. Větvička ženu objal a snažil se, aby na laň neviděla.
„To bude dobré,“ těšil ji. „Půjdeme si sednout jinam a nebudeme na to myslet.“ Větvičková se pomalu uklidnila, i když pořád potichu vzlykala. Větvička ji chápal. Smrt je přirozený proces, ale když se s ní člověk takhle náhodou setká, stejně ho to vyděsí. Opatrně ji zvedl, potichu složil ubrus a pomalu s ní šel na kraj Lesa, byla tam docela pěkná loučka.
***
Vešel do Lesa. Šel rychle, cílevědomě, přímo proti proudu malého potůčku. Vytáhl píšťalu a osobitým způsobem doplňoval jeho zurčení. Občas se podíval do proudu. Mezi průzračnými vodami se jako nitky proplétaly tmavé stužky čehosi. Pastýř nevěděl, co by to mohlo být. Ale chtěl to zjistit. Tu se mu zazdálo, že něco uslyšel. Přestal pískat na píšťalu a zastavil se. Skutečně, slyšel kroky a tlumené hlasy. Kdo tady, probůh, co chce? Pastýř se zamračil. Nikoho tu nepotřeboval.
***
Zvuky píšťaly, které Větvička uslyšel, náhle ustaly. Napadlo ho jediné- někde je tu pastýř. Žena si zřejmě ničeho nevšimla, protože pořád povídala o své dávno zesnulé tetě. Nepřerušoval ji tedy, nechtěl ji znepokojovat. Netrvalo to ale dlouho a přímo před nimi se vynořila tvář mladíka, který přesto byl starší než většina stromů v Lese. Větvičková se zarazila, Větvička se nervózně otřásl. Pastýř na ně koukal.
„Tak se naše cesty opět střetávají, Větvičko,“ pronesl pomalu. „Co tu hledáš? Ovce, kterou jsi mi přivedl, pošla.“ Lehce vyčítavý hlas Větvičku bodl. A pastýř pokračoval. „Napila se něčeho špatného, co teče z Lesa. Jdu se za tím podívat a koho potkám? Tebe, který jsi mi ji prve přivedl. Proč jsi ji zabil a chceš zabít i mé ostatní ovce? Proč trávíš lesní vodu?“ Pastýř vzal píšťalu a vyloudil z ní několik teskných tónů. „Je tvá nenávist tak veliká?“
„Nikoho jsem netrávil a nikoho jsem nezabil,“ bránil se Větvička. „Chtěli jsme si s ženou udělat piknik, ale nešťastná náhoda nám ho pokazila. Na mýtině leží mrtvá laň.“ Větvička se odmlčel a pohladil Větvičkovou, která mlčela. Neměla pastýře ráda, z nějakého důvodu, který nedovedla sama určit, se ho bála. A pastýř chtěl, aby mu tu laň ukázali, a tak šli zpět, tentokrát za doprovodu smutné píšťaly.
Dorazili na mýtinu. Větvičková zůstala stát na jejím okraji, opřená o strom, zatímco Větvička s pastýřem šli až k lani. Pastýř se k ní sehnul a pohladil ji. Pak si všiml jejích krvavých slz a pochopil. Zbývalo jen zjistit, proč zemřela ta laň a ovšem někam ji odklidit, aby nekazila vodu.
„Myslíš, Větvičko, že by ses o tu laň mohl postarat? Odnést ji někam a tam ji nejlépe spálit?“ Pastýř se na Větvičku dlouze zadíval a ten nenašel odvahu k odporu. Pak pokračoval: „Já se půjdu podívat za tím, co ji zabilo.“ A odešel do hloubi Lesa a za chvíli po něm zůstaly vždy teskné tóny jeho píšťaly. Větvičkovi nezbylo než vzít ten pěkný ubrus, co na něm chtěli mít piknik, laň do něj alespoň trochu zabalit a odtáhnout ji někam pryč. Větvičková plakala.
***
Pastýř šel Lesem a hledal. Píšťala hrála na jeho pochodu. A pastýř našel. Mezi stromy stál člověk. V ruce cosi držel. Pastýř nevěděl, co to je, co ale věděl, že ten člověk zabil laň a tím i jeho ovci. Sehnul se a sebral kámen.
***
Lanthanicus, kdysi šílený poustevník a nyní herec se příliš pozdě otočil. Kámen k němu letící narazil přímo doprostřed jeho čela a než se nadál, umíral a píšťala byla jediným nástrojem, který hrál na jeho pochodu smrti.
***
Větvičková, která možná až příliš upila z lahve vína, seděla na lavici a smála se. Klátila nohama ze strany na stranu a pozorovala Větvičku, jak přiložil poslední otep na velkou hranici. Pak vzal sirky, jednou škrtl a hranici zapálil.
„Johó, ať hoří, mrcha plesnivá!“ Větvičková vstala a šla blíže k hranici, která vzplála jasným plamenem. Větvička ji chytil, protože se potácela nebezpečně blízko ohně. A stáli tam a pozorovali, jak mrtvá laň pomalu hoří ve svitu zapadajícího slunce. A stáli tam ještě dlouho a nic neříkali, jen koukali, jak hoří. A když Větvička ženu pohladil, všiml si, že její čelo také hoří. Měla toho za dnešek dost, a to to měl být krásný, odpočinkový den. Vzal ji kolem pasu a odvedl ji do postele.
„Dobrou noc, miláčku,“ rozloučil se s ní a dal jí pusu. „Spi sladce.“
Seděl tam a koukal na ni, dokud neusnula. Pak ji něžně pohladil a šel ven, dohlédnout na dohasínající oheň. Po lani nebylo ani památky.
***
Pastýř stál nad Lantanicem dlouhý čas a celou dobu hrál na píšťalu. Neměl rád zabíjení lidí a tomuto chtěl dopřát alespoň trochu vznešený doprovod na cestě do pekel. A když se setmělo, pořád ještě chvíli hrál, a až když zahoukala první sova, tak přestal. Pomalu se otočil a vykročil domů k ovcím. Ty měl nakonec nejraději. Klidné, milé, měkké. Když vyšel z lesa a směrem ke vsi uviděl rudou zář ohně, usmál se.
Kapitola IV, poslední

Boj získal na rychlosti. Démon měl výhodu, byl mladý a Strážce, který bránil svět od počátku věků, byl přece jen znaven nekončícím bojem. Nadto, za démonem stály celé mocnosti Pekel, zatímco Strážce měl na podporu akorát několik marných existencí ve světě, který bránil, a ta podpora za moc nestála, zejména proto, že si nikdo z těch lidí neuvědomoval, že by měl nějak pomoci. A kaple Řádu tak zůstávaly věčně prázdné. Démon ťal ze všech stran a Strážci dělalo čím dál tím větší problémy bránit se přívalu ran. Pak démon jednou sekl a vzduchem prolétlo několik karmínových kapek. Strážce vzdychl a ohnal se mečem. Démon rychle uskočil, ale přesto jej Strážce zasáhl. Démon zakřičel.
***
Větvička pracoval na poli. Včerejší dovolená znamenala, že dnes bude muset více pracovat. A to, že dovolená neproběhla tak, jak měla? To jeho pole nezajímalo. A tak Větvička od svítání pracoval.
Zvedl se poryv větru a stromy se začaly ohýbat. Větvička zvedla hlavu od žoku sena, se kterým v tu chvíli zápasil.
„Kde se tu ten vítr bere?“ Zaclonil si oči a podíval se směrem na východ, odkud vítr šel.
Vítr zesílil. Stromy v Lese se už začaly povážlivě kývat a od východu se začala stahovat temná mračna. Větvička popadl hrábě a plechovku s mlékem, které měl ke svačině, a utíkal se schovat dovnitř. Tohle vypadalo na pořádnou činu. Počalo se blýskat a hřmít. Vítr byl už tak silný, že se Větvička začal bát, aby mu to nevzalo střechu od chlívku. Mračna, která zprvu byla jen na východě, už zakryla celou oblohu. Začalo pršet, blesk stíhal blesk a přes hromobití ani nebylo slyšet vlastního slova.
„Přisámbůh, to je snad konec světa,“ plašila Větvičková, „Větvičko, běž s tím něco udělat!“ Jako by Větvička věděl, co má udělat. Objal ji, koukal z okna a říkal si, co se to asi děje.
Začaly padat kroupy. Větvička vyběhl v tom strašném krupobití ven, aby schoval slepice, na které prve zapomněl. Byl venku jen pár chvil, ale když se vrátil, byl promočený až na kost a tělo samá modřina. Větvičková ho zabalila do deky a pak zavřeli okenice a jen čekali, co se bude dít, a kdy ten nečas přejde. Přešel.
Větvička zvědavě vykoukl ven. Déšť už neslyšel a hromy jen z dálky. A skutečně, vítr se utišil a mezi mraky probleskly první paprsky slunce. Větvička si oddechl. Střechy byla celá, slepice přežily a pole? To uschne. Vyšel na dvorek, poskakoval tam mezi kalužemi, když se otřásla zem. Větvička upadl.
***
Opět se zvedl vítr, tentokráte mnohem silnější. Země se třásla a stromy, větrem vyrvané z kořenů létaly vzduchem. Ozval se zvuk sirény a zněl celým světem. Padající skály, oblaka prachu letící světem a stromy, větve padající na zem. Dirigent doposud statečně řídil svůj orchestr a hudebníci statečně hráli na své nástroje, jako kdyby se snažili nevnímat, co se kolem děje. Kdyby tam byl nějaký divák, naskytl by se mu neobvyklý pohled – symfonický orchestr uprostřed louky, mohutný dub ohýbající se pod nápory větru, blesky všude kolem a přece tak jasno. Poslední takty Božské symfonie, zahrané takřka v horečném spěchu uprostřed Apokalypsy ještě doznívaly bořícím se světem, a zbloudilé housle zahrály poslední tón, než se, jako poslední, vnořily do všeobjímající temnoty.
***
Strážce zemřel.