Valkýra

Pomáhal jsem otci v kovárně. Vyráběl zbraně pro bojovníky našeho pána. Již zítra měli jít do další bitvy a zbraní bylo třeba vždy. Slyšel jsem pravidelné údery kladiva do kovu a pozoroval jsem jiskry. Přestavoval jsem si, že vyrábíme zbraň pro mne. I já chtěl jít do bitvy. Chtěl jsem bojovat a získat si slávu. Chtěl jsem být bojovníkem, který se díky své udatnosti dostane do Ragnaroku. Kladivo bušilo a já se toulal v myšlenkách. Najednou byl čas ke spánku. Posadil jsem se před svou starší sestru, která vyprávěla příběhy svým dětem. Právě mluvila o Ódinovi. Nejmocnějším bohu, který ve Vallhale shromažďuje bojovníky. A její vyprávění postupně přešlo k Ragnaroku...


Když dva vlci z železného háje zhltnou slunce a měsíc, hvězdy zmizí z nebe.
Potom se začnou země a všechny hory chvět tak, až se vyvrátí stromy, skály se
zřítí a všechny okovy a pouta prasknou a přervou se. Tehdy se osvobodí vlk Fenri.
Z moře se vynoří had Jörmungand. Surt vyrazí v čele šiku synů Múspellu a Loki
připluje na lodi z neostříhaných nehtů nebožtíků Naglfar spolu s mrazivými obry.
Všechny síly zla se sjednotí na Vígrídské planině. Tehdy Heimdall mocně zaduje
na svůj roh a započne soumrak bohů.

Proti mocnostem zla se postaví všichni bohové a einherjové v čele s Ódinem.
Z pětisetčtyřiceti bran Valhaly vyrazí osmset einherjů z každé, do litého
boje s vlkem. První padne Frey, neboť neozbrojený proti Surtovy nemá šanci.
Týr zahyne v boji s nestvůrným psem Garmem. Thór zasadí smrtící úder hadu
Jörmungandovi, ale pokryt jeho jedem udělá devět kroků a umírá. Ódin statečně
vyráží vsříc vlku Fenrimu a vrhá po něm svou mocnou zbraň, kopí Gungnir, ten
však rozevře chřtán od země k nebesům a Ódina pozře. Je pomstěn Vídarem,
který Fenrimu přišlápne tlamu a rozpůlí mu vejpůl. Poslední souboj svádí Loki
s Heimdallem, oba se navzájem zabijí. Bohové, einherjové i lidé umírají pod
strašným ohněm, který na ně uvrhne Surt.

Avšak několik Ásů přežije. Zničená země bude nahrazena novou, z moře vyvstalou,
krásnou a věčně zelenou zemí, v níž budou bydlet ti, kteří přežili: Vídar a
Váli, Thórovi synové Módi a Magni, z Helu se navrátí Baldr a Höd. Také Dva lidé
přežijí, muž a žena, které ukrýval strom Yggdrasil. Ti zalidní nový svět.


...její slova se pomalu vytrácela a přecházela v píseň. Ve vědminu píseň...


Znovu však vidím zvedat se z moře
zelenou zemi jak v začátku věků.
Nad proudy vod orel poletuje,
který ze skal rád po rybách slídí.

Ásové se scházejí na Idské pláni,
hovoří spolu o hrozné sani,
vzpomínají velkých věcí,
starých run vládce světa.

Nyní se najdou na travnaté pláni
zas zlaté kostky, jež k zábavě byly
v počátku věků vládnoucím rodům.




… Shromáždili jsme se na širé pláni. Boj začal. Oháněl jsem se kolem sebe mečem a srážel protivníky. Kdo se mnou přišel do styku, zemřel. Najednou se proti mně postavil ten nejsilnější z nich. Spousta ostatních mě obklíčila. Věděl jsem, že už je čas. Zanedlouho se stanu Ódinovým bojovníkem. Usmál jsem se a v duch se rozloučil se svou rodinou. Pak jsem se se zuřivým výkřikem vrhl na soupeře. Dlouho jsme bojovali a zvuk řinčících zbraní naplňoval ticho kolem nás. Ozvalo se zakrákání havranů a já poznal, že vše končí. Přicházejí Valkýry. Protivník mi zasadil poslední ránu, kterou jsem mu oplatil. Chtěl jsem ho vzít sebou.

Cítil jsem jen tupou bolest. Kolem bylo ticho, které protínalo, jen vlčí vrčení. Živili se padlými a odstraňovali tak pozůstatky boje. Náhle jsem však uslyšel jiný zvuk. Svištění větru. Bylo to tak uklidňující. Naplňovalo to mé srdce klidem. Vzhlédl jsem a uviděl okřídleného koně. Pomalu se z nebe vznášel ke mně. Jeho křídla zastiňovala to, co sedělo na jeho hřbetě. Byl jsem netrpělivý. Chtěl jsem spatřit tu krásu. A pak tvor ladně dosedl na zem. Pomalu skládal křídla a odhaloval nádhernou ženu. Byla to ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy spatřil. Měla půvabný obličej, orámovaný dlouhými černými vlasy. Padaly jí jako těžký závoj pod pás. Sesedla z koně a vykročila ke mně. Vypadalo to, že se vůbec nedotýká země. Vznášela se ke mně a vypadala, jako by tančila. Vztáhla ke mně ruku a její dotek na mě působil blahodárně. Měl jsem pocit, že už v životě nechci nic jiného, než jí držet za ruku.

,,Pojď..." Promluvila a její hlas zněl jako tisíce zvonků. A pak jsme spolu letěli po obloze. Shlédl jsem a před námi, kam až oko dohlédlo, se rozprostírala Vallhala. Zamířili jsme do jedné z bran.

Najednou už u mě má Valkýra nebyla, otáčel jsem se a hledal jí. Dav mě unášel na nádvoří. Shromáždili jsme se a rozhostilo se ticho. Vzduch byl nabitý vzrušením. Vzhlédl jsem a uviděl, jak k nám přicházejí dva vlci. Geri a Freki. A za nimi přicházel Ódin. Majestátní a vzenešený a na každém rameni mu seděl havran - Hugin a Munin. Bůh k nám promluvil. Mluvil o našem cvičení. Museli jsme se ještě hodně učit, abychom byli dostatečně připraveni na Ragnarok. Den, kdy Heimdall - strážce duhového mostu do Ásgardu - zatroubí na počátku Ragnaroku, se blížil. Pak jsme mohli znovu vyhledat své Valkýry...


,,Éyne! Volá tě otec. Vstaň."
Čí byl ten krutý hlas, který mě vzbudil a odtrhl z náruče mé Valkýry? Pomalu jsem se dovlekl do kovárny, abych pomáhal otci. V poledne jsem vyšel před kovárnu a posadil se na lavici. Nechal jsem si do tváře hřát slunce a znovu jsem se v myšlenkách setkal s ní. Zaslechl jsem dupot koňských kopyt. Líně jsem zvedl hlavu, abych pozdravil cizince. Kolem mě cválal kůň z mého snu, jen neměl křídla. A pak jsem uviděl jí. Svou Valkýru. Vstal jsem a zakřičel: ,,Počkej!" Odpovědí mi však byl jen smích plný tisíce zvonků.

Každý další den jsem ve stejnou dobu sedával na lavici a čekal na ní. Nikdy nepřišla. Po dvou létech jsem byl i já připraven do svého prvního boje. Odděl jsem se a vyšel.
,,Uvidíme se má Valkýrko..." Zašeptal jsem a nasedl na koně...