Tasartir

Dnešní den se může zdát jako každý jiný, ale není. Kdo si vzpomene? Vzpomene si vůbec někdo? Možná ano, možná ne. Snaží se zapomenout. I já bych se měla snažit. Ale mohu? Mohu zapomenout? Kdo pak bude pamatovat ty, co za nás ostatní položili životy? Zemřelo jich příliš mnoho. Podařilo se jim skoro nemožné. Porazili je a umožnili nám žít v míru. Ale stále jsou tu ti co to způsobili a přesto jsou nyní uctíváni. Stali se hrdiny. Hrdiny Duonoru.....

Náhle jsem měla pocit, že už tu nejsem sama. Přivřela jsem oči a zadívala se do blízkého křoví. Někdo tam je. Vstala jsem a chtěla položit dlaň na jílec meče. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem ho nechala v pokoji. Tiše jsem zaklela a nespouštěla oči z křoví. ,,Kdo je tam?" zavolala jsem. Z křoví vystoupil vysoký elf s jemně zlatavými vlasy a pronikavě hnědýma očima. Na tváři mu hrál jízlivý úsměv. ,,Vylekal jsem tě, aranel?" Dřív než jsem se stihla zarazit, vyletěla znovu má ruka k opasku, kde obvykle býval můj meč.
,,Nemáš meč..." konstantoval na oko překvapeně. Mlčela jsem a nespouštěla z něj oči.
,,Byly doby kdy si ho nedala z ruky."
,,Ty doby jsou pryč!"řekla jsem ostře.
,, Skutečně? Oba víme, že se lidé nemění..."
,,To máš pravdu...nemění, ale o tobě to platí dvojnásob." rýpla jsem si, ale naprosto zbytečně.
,,Budeš se muset smířit s tím, že mi věří,Tasartir, protože ty s tím nic neuděláš."
V tom měl pravdu. ,,Vypadni osud dřív, než ztratím i tu poslední špetku trpělivosti."
,,Snad by ses nechtěla prát? Přece nechceš, aby tvůj otec ztratil s tebou i tu poslední špetku trpělivosti. Nechybí moc, aby se tě zřekl. A co by teprve udělal, kdyby se dozvěděl o našem malém tajemnství?" Přivřela jsem oči. Vyhrál...opět. Zhluboka jsem se nadechla a řekla: ,,Jednou najdu odvahu a vše otci řeknu." Elf zavrtěl hlavou ,,Tomu sama nevěříš. Měla si dost času Tasartir, to udělat, ale neuděla, protože víš, že by tě nezavrhl jen tvůj otec a rodina ale celý Duonor."
,,Nedopadl by jsi o nic líp!" usmála jsem se.
,,Stáhneš mě se sebou?" zeptal se. Přišel ke mně a zašeptal:,,S tebou půjdu ke dnu rád.... Nadruhou stranu to ty jsi otevřela ty brány. Jen ty. " Ustoupil o několik kroků a chtěl ještě něco říct. Nakonec si to však rozmyslel a odešel pryč.
Sedla jsem si a opřela se znovu o kmen stromu. Zavřela jsem oči. Nenávidím ho... a nebo bych alespoň měla. Ale má pravdu. To já otevřela ty brány. Jenom já....