Bouře aneb nebeský boj andělů

Obloha na východě je zlověstně potemnělá, zvedá se silný a studený vítr, jenž promíchává těžký vzduch. Z dálky se nese první zahřmění. Černé mraky na východě se rychle přibližují a zastiňují dosud překrásně rudý západ slunce.
Sedíš u okna a jen tiše pozoruješ, jak mračno zastře poslední paprsky umírajícího slunce. Náhle uslyšíš mohutný hrom, jehož temně dunivý zvuk se nese snad celou oblohou. Ty obrátíš tedy svůj zrak k východu, kde spatříš, jak z oblohy snáší se klikatý blesk, jenž je následován dalším dunivým hlasem hromu. Vstáváš a vycházíš na balkon, kde pozoruješ, jak zářivé blesky doprovázeny hromy křižují černou oblohu. Pomalu se tě zmocňuje strach. A náhle tvou myslí prolétne otázka. „Je tohle jen obyčejná bouře či snad zásah z hůry vyšší?“ Blesky stále více a více předvádějí svůj divoký tanec a nebem zní temný chorál, jako by oznamoval začátek nějaké bitvy. Z mračen se začnou snášet veliké kapky, které zkrápějí zemi. V momentě je vše zchlazeno a vzduch je příjemnější. Stojíš v dešti a se stále větším zájmem pozoruješ bouři, jenž právě zuří nad městem. Náhle se obloha rozzáří a dva mohutné blesky se protnou, jako by do boje pustili se dva andělé, jejichž meče řinčeli by ti nad hlavou. Jeden z těch andělů jakoby bojoval za spásu světa, zatím co ten druhý za jeho zkázu. Vítr je čím dál silnější, to nejspíš jejich křídla v zápalu boje způsobila. Mlčky stojíš a sleduješ, jak divý vír rve větve ze stromů a tašky ze střech okolních domů. Blesky náhle utichají, i jejich ohlušující doprovod se ztrácí kdesi na západě. Kapky, jenž se zprvu zdály tak veliké, jsou stále drobnější a je jich méně. I vítr již pomalu utichá. Ty stále stojíš na balkoně svého domu, vlasy máš smáčené vodou a rozcuchané větrem, a však jsi v úžasu nad tím, co jsi právě spatřila. Černé mraky pomalu mění svou barvu, trhají se na kusy. Ve vzniklých otvorech se rýsuje noční obloha se spoustou zářících hvězd. Jedna z nich ale září více než ostatní. Podíváš se lépe, a zříš černého anděla, jenž po boji zlomená má křídla a padá kamsi do zahrad. Je tam ještě jeden, ten září barvou stříbrnou, nad hlavou vítězně držíc svůj meč. Ty sejdeš po schodech a vyjdeš do zahrady, zvědavost tě pohání, přeješ si spatřit anděla. On dopadl na mechový trávník k jezírku s rákosem, ty přijdeš k němu blíže a uzříš s jeho zvláštně temných očí kanout černé slzy. Poklekneš k němu, hlavu jeho dáš si do klína a rukou jemně hladíš jeho dlouhé černé vlasy. Pohlédne na tebe a tiše řekne „Děkuji ti…“, pak v hvězdný prach se rozpadne.
Ty teď již znáš tajemství každé bouře, toho času, jenž dva andělé bojují spolu o svět, a pokaždé scházíš do zahrad, abys utěšila toho, jenž v boji prohrál, a proto umírá…