Legenda o Suralsenovi

Před dávnými časy na zemi vládli démoni, dobří duchové a bohové, kteří mezi sebou neustále válčili o nadvládu nad světem lidí. Tehdy zrodil se prazvláštní příběh, jenž se postupem času stal jen pouhou legendou, na niž lidé již dávno zapomněli. Dovolte mi povyprávět příběh o lásce, statečnosti a kruté kletbě. Legendu, kterou napsal život sám…
Kdysi dávno žila v zemi Isulaen překrásná dívka jménem Alviana. Byla dcerou jednoho z nejmocnějších králů starého světa. O její kráse vyprávěli se legendy. Její pleť prý byla jako lístek bílé růže, jemná a něžná, oči měla jak dva jasně modré drahokamy, rty jak kapku krve rudé a její vlasy byly dlouhé, lehce zvlněné, jak malá říčka, jenž se v horkém letním dni pomalu a lenošivě vine krajem, barvu pak měli hnědou, a v těch jemných kadeřích se sem, tam zaleskly i pramínky zlata. Není tedy potom divu, že měla i nespočet nápadníků. Mnozí princové a králové všech zemí, dali by všechno, co jen měli, za to, aby se s ní mohli oženit. Alviana však nechtěla žádného z nich. Nezdáli se jí příliš urození ani příliš bohatí. Její otec začínal již ztrácet trpělivost se svojí vybíravou dcerou. Ale Alviana si stále nedala říct a každého muže chladně a panovačně odmítla.
V nepříliš vzdálené černé zemi Meruzel, kde slunce nikdy neprozáří temné husté mraky, žil obávaný démon jménem Merlordar. Bylo to pradávné stvoření z temného ohně s obrovskou vlčí hlavou, v níž byly zasazeny dvě velké temně rudé a zlověstně zářící oči, z nozder mu vycházel otravný jed a v tlamě měl tři řady ostrých špičatých zubů, jež přelomí i to nejtvrdší ostří. Jeho tělo pokryto bylo rozžhavenými dračími šupinami, z nichž každá byla silnější než jakékoliv brnění. Pařáty pak měl z oceli, jež byla ukována v pekelné výhni. Tento tvor zápasil, již s mnoha králi a udatnými rytíři. Věčné boje začaly jej jaksi unavovat, nudit, bylo to stále stejné, vojáci přijeli se směšnými lidskými zbraněmi a on je roztrhal, rozsápal. Nyní zatoužil po něčem novém, zatoužil po ženě. Po ženě jejíž krásu opěvují ve všech zemích. Merlordar chtěl princeznu Alvianu.
V království Isulaen padá soumrak. Všichni lidé se již dávno tvrdě spí, jen v jednom okně se stále ještě svítí. V komnatách mladé princezny. Alviana sama stojí na balkoně pozorujíc dnes neobvykle temnou oblohu. Náhle snese se z nebe černý stín a polapí nic netušící krásku a odnáší ji do černé země.
Příštího rána nechá král okamžitě vyhlásit, že ten, kdo zachrání jeho krásnou dceru ze spárů odporného démona, smí se s ní oženit a vládnout Isulaenu. Mnoho udatných rytířů, králů i princů, přijali neprodleně výzvu a vydali se do černé země Meruzel. Nikdo z nich se, ale nevrátil. Merlordar všechny spálil na popel, jenž se stal součástí jeho země. V celém starém světě, nenašel se žádný hrdina, který by dokázal démona třeba jen zranit natož tak zabít.
Král začínal věřit, že jeho dcera je již nadobro ztracená, když tu náhle jej ze zoufalství a temnoty vytrhl mladý vysoký a urostlý válečník oděný do brnění z kostí démonů, přes ramena měl přehozenou kožešinu z polárních vlků, jeho vlasy byli jako severské slunce, skoro bílé a stříbrně se leskly, oči měl ledově modré a chladně vyhlížející. Byl ze severních zemí, kde lidé již odedávna s temnými silami urputně bojovali. Vládce Isulaenu se s údivem na mladého bojovníka díval, severští lidé neměli o okolní svět nejmenší zájem, vždy jim stačila jejich ledová země, ale najednou zde stojí severský bojovník a je odhodlán jít zachránit princeznu. Co když se mu to podaří, potom bude král nucen dát tomuto barbarovi svou jedinou dceru a darovat mu snad i své království. Náhle začal litovat svého vládcovského slova, jež před několika dny v zoufalství vyslovil. Ale co mohl dělat? Slovo musel dodržet. A cizího válečníka nemohl odmítnout. Přijal tedy seveřanovu pomoc v záchraně princezny Isulaenské.
Příštího rána se muž jménem Suralsen vydal do černé země pro krásnou Alvianu. Cesta do země Meruzel, domova pána Merlordara byla temná a tichá. Žádný pták či zvěř se v pustině, mezi starým světem a černou zemí, nechtěl zdržovat. Nebylo divu, země zde byla horkem spálená, slunce nemilosrdně žhnulo, vody v řekách a potocích, buď byly vyschlé, nebo otrávené jedem z temné země. Suralsen projížděl touto smutnou krajinou rychle, protože věděl, že je již dávno pozorován rudýma očima Merlordara, a kdyby se třeba jen na chviličku zastavil, démon by na něj poslal své temné služebníky, jimiž byli netopýři, kořeny starých dávno mrtvých stromů, černí havrani a démoničtí vlci. Tito všichni spadali pod moc vládce temné země a usmrtili by ihned kohokoliv, kdo by se jim jen opovážil zkřížit cestu. Seveřan věděl, že když pojede stále tak rychle, u bran Meruzel bude ještě dnes v noci.
S ubývajícím slunečním svitem, se temnota z každého kouta černého království rozšiřovala více a více, až potemnělo celé okolí. Suralsen se západem slunce dorazil ke kovové bráně, jenž ukrývala černé království Meruzel před světem. Zde před bránou stáli dva obři v plné zbroji. Válečník nahlas pravil „Jmenuji se Suralsen, jsem bojovník ze severu a přicházím si pro Isulaenskou princeznu.“ Když to dořekl, oba obři shlédli dolů na malého človíčka a začali se smát. Jejich smích zněl jako kladivo boha Thóra, které zuřivě buší do nebeské klenby. Když se dosmáli, jeden z nich pravil. „Pokud chceš vejít, musíš jednoho z nás porazit v souboji.“ Suralsen souhlasil a tasil svůj meč, jenž se jmenoval Nelítostný. Nelítostný proto, že se žádný temný tvor jeho trestu nevyhnul a nad žádným se neslitoval. Když už byli připraveni k boji, náhle temnými mraky proletěl zlověstný hlas. „Propusťte toho cizince, chci s ním bojovat sám.“ Zlověstný hlas náležel démonu Merlordarovi. Obři se hlasu svého pána hluboce uklonili, zatlačili do mohutné brány a ta se pomalounku a ztěžka otevírala. Seveřan pomalým a rozvážným krokem vstoupil do černé země. Před ním se rozkládala pustá zem, na níž byl jen popel. Všude bylo cítit hnijící lidské maso, krev a síra. To veš dávalo dohromady odpudivý pach strachu. Obloha zde byla temná a v kouřových mracích se proháněli blesky s dunivým doprovodem hromů. Uprostřed tohoto smutného místa byl černý hrad, v němž byla vězněna krásná Alviana. Mladý válečník pomalu a obezřetně vstupoval hlouběji do černého království, ve své pravé ruce pevně svíral meč a v levé ruce dračí sekyru. Když došel ke hradu, náhle se zvednul prudký vítr a zvířil popel na zemi. Ve zvířeném popelu byly pomalu zřejmé obrysy démonického pána této země. Jeho rudé žhnoucí oči, jako by probodávali mladého válečníka zkoumavým pohledem. Když se na cizince již dost nadíval, pravil. „Tak ty se opovažuješ rušit mě? Já vím, proč si přišel. Chceš mi vzít mou budoucí ženu Alvianu. A za tuhle tvoji opovážlivost tě s radostí zabiju.“ Na jednom z balkonů černého hradu stála princezna a s útrpným pohledem sledovala mladého cizince. Suralsen na ni pohlédl, a jakmile se jejich pohledy střetly, uvnitř obou jejich srdcí se zažehl plamen lásky.
Démon se ještě jednou na seveřana upřeně zadíval a tasil svou démonickou palici. Suralsen byl připraven rvát se do roztrhání těla, jen aby princeznu zachránil. Merlordar udeřil svou palicí do země a ta se silně otřásla. Válečník pod tíhou temného kouzla upadl na zem, ale rychle vstal, a započal se ohánět svým mečem po démonovi. Nejprve jej sekl do levé nohy a usekl mu kus drápu. Merlordar bolestí zařval tak prudce, že ulomil svým hlasem kus skály. Ten kus sebral a hodil jej na nebohého válečníka. Suralsen naštěstí stihnul uskočit stranou a hodil dračí sekeru po démonově pravé ruce. Sekera se pevně zakousla do jeho tvrdých šupin. Merlordar ji vzal a prudce vyrval a s ní i kus masa. Suralsen se rozběhl, jednou nohou se odrazil od kusu skály a skočil démonovi na záda. Pak svůj meč zaryl té zrůdě hluboko do krku. Démon prudkou bolestí zařval, setřepal bojovníka na zem a přišlápnul jej svou nohou. Merlordar tasil svoje ocelové drápy a právě v tu chvíli, kdy je chtěl seveřanovi vrazit hluboko do hrudi a vyrvat mu srdce z těla, nahmatal muž toporo své válečné sekyry a vhodil ji démonovi přímo do srdce. Ten se ve smrtelné křeči skácel k zemi. Suralsen se pomalu zvednul z pod démonovy hnáty a těžce oddychoval. Náhle se temnotou rozletěl výkřik. „Cizinče pozor, za tebou.“ Merlordar se z posledních sil zvednul, rozevřel tlamu a dříve než se Suralsen stihl otočit, démon mu ukousl půl levé ruky. Poté se obrátil v prach. Válečník nemeškal, i přes svá těžká zranění, vběhl do hradu a odvedl odtamtud princeznu ven. Posadil ji před sebe na koně a uháněl z černé země.
Suralsenovi rány byly hluboké, hodně krváceli a proto s každou minutou byl bojovník slabší a slabší. Nebyli ani ve čtvrtině své cesty a seveřan se už v sedle neudržel. Upadl v mdlobách na zem. Alviana rychle zastavila koně a chtěla mu pomoci zpět do sedla, ale Suralsen jí pravil. „Zanech mě zde má paní, svůj úkol jsem splnil. Ty teď musíš dojed domů.“ Alviana seskočila z koně a poklekla u raněného bojovníka, se slzami v očích mu tiše řekla. „Ale já tě tu nemohu zanechat, riskoval jsi pro mě život, abys mě zachránil. Miluji tě, cizinče. Pokud tu zůstaneš, zemřeš a já nebudu mít dále smysl žít.“ Suralsen s posledních sil pravil. „To je můj osud má paní. Jeď a zapomeň na mě.“ Alviana nasedla na koně, setřela si slzy a potom složila přísahu. „Nikdy na tebe nezapomenu, budu na tvůj návrat čekat věrně a oddaně do konce svých dnů. Již nikdy nikoho nebudu milovat, a nikdy se neprovdám.“ Poté jeho nehybné tělo opustila a vrátila se zpět do Isulaenu.

Pokračování příště :-)